RECENZE: Honza Vojtíšek (ed.), Sto hororů ve sto slovech

Deset autorů, sto příběhů, a deset tisíc slov – to, a ještě nezapomenutelný nášup strachu slibuje útlá sbírka nakladatelství Netopejr. Najdeme v ní takové triviálnosti jako sadistické úchyly a vrahy, oblíbený motiv pomsty, notoricky známou zombie apokalypsu, věčný déšť a vše pohlcující tmu či básnicky laděné, dekadentní kraťasy.

Horor v českých (ale i ve slovenských) podmínkách je stále ještě popelkou na okraji f/sf scény. Existuje jen velmi málo literárních soutěží, které berou výhradně hororové příspěvky, a i do ostatních f/sf soutěží může být problém horor „propašovat“, o prosazení se na poli žánru ani nemluvě. Slova, že „Češi horor psát neumí“ slyším poměrně často. Ale je to pravda? Knihy Svatopluka Doseděla, které vyšly v edici Pevnost, jsou jedny z mála, při jejichž čtení jsem se opravdu bála. A román Kristiny Haidingerové „Ti nepohřbení“ psaný v kulhánkovském stylu způsobuje citelné mrazení v zádech a věřím, že své čtenáře má i „Krajina kanibalov“ slovenského autora Marka E. Pochy nebo povídkové sborníky Honzy Vojtíška. Kladné ohlasy měl též románový samonáklad „Nikdy se nepřestala usmívat“ od Martina Štefka. Přesto zejména pokusy o sestavení hororové sbírky děl našich autorů dopadají z pohledu recenzentského spíše nepříznivě. Proč? Protože nemáme českého Kinga, pominu-li, že je k němu na obalu své knihy „Vězněná“ přirovnáván Pavel Renčín? Proto, že až na pár světlých výjimek horor opravdu psát neumíme? Protože je to sakra těžké, nemáme viktoriánské strašidelné domy, transylvánské upíry, děsivě prázdné neobydlené stovky kilometrů dlouhé plochy atd.? Nebo protože často při psaní hororu sklouzneme k černému humoru a výsledek je cokoliv, jen ne hrůzu nahánějící příběh? Posledním nešvarem trpí i recenzovaná sbírka. A nyní zpátky k ní.

Kniha se čte celkem svižně a zvolený rozsah jednotlivých kousků z ní dělá vhodnou četbu k ukrácení času, který by jinak čtenář strávil nudou v čekárně, kontemplováním na WC či mačkáním tlačítek na mobilu v MHD. Sbírku sestavil Honza Vojtíšek převážně z děl autorů píšících pro internetový hororový časopis Howard, jehož šéfredaktorem Vojtíšek je, a zvolil následující koncept: Každý autor napíše deset povídek, z nichž každá bude obsahovat přesně 100 slov včetně názvu a tuto mikro ukázku ze svojí tvorby doplní úvodním medailonkem, rovněž o sto slovech. Sám potom sbírku uzavírá svojí desítkou.

Česky píšící Slovenka Adéla Blažek Hrivnáková, otvírající sbírku, se úkolu chopila se ctí, rukou vypsané autorky. Zahájit sborník právě jí byl od editora chytrý tah. Její kousky je radost číst a ani v jednom případě nechybí pointa. Sice tu nenajdeme pecku, při jejímž čtení bychom skřípali zuby hrůzou a pamatovali bychom si ji ještě po letech, ale též tam není jediný slabší kus. Totéž bohužel nelze říct u autorů ostatních. Napsat deset vypointovaných mikropovídek je kumšt, a aby byl stanovený počet splněn, nutně se tu více, tu méně kousků stává plonkových, jen „do počtu“. Anebo jako mikropovídka fungují dobře, ale už nejde o horor.

Dalším výraznějším autorem ze zvolené desítky je Martin Štefko, autor asi nejvydařenějších povídek sbírky, „Tma“ a „Když“, z nichž při nejmenším první z nich si asi opravdu zapamatujete na hodně dlouho. Ano, tu je onen mrazivý záchvěv hrůzy, po kterém čtenář tak usilovně baží. Kéž by jej měly všechny texty sbírky! U těch se mnohem častěji setkáváme s „černou kronikou“. Vraždy jako ze zpráv. Jenže… Češi se bojí psát nechutnosti a ve sbírce tak není kousek, který by měl alespoň malou šanci donutit vás vyzvrátit nedělní oběd. Škoda. V tomto ohledu zklame i druhý slovenský autor sbírky, Mark E. Pocha. Ukazuje, že umí napsat pár čtivých slov – v našem případě i sto, má zajímavé nápady – ale mnohem víc, než krátký text mu sluší delší úsek. Podobně je na tom i Kristina Haidingerová, která svojí prvotinou sama sobě nastavila laťku hodně vysoko. Zajímavým nováčkem je autor skrývající se pod záhadnou přezdívkou Diuk, který sice místy zápasí s pointou, ale nebojí se hrát si se slovy. Jeho povídka „Krysa“ je dalším z vrcholů knihy.

Máme tak před sebou sborník, v němž všichni autoři zvládají své řemeslo, žádný z nich nepůsobí ve srovnání s ostatními vyloženě slabým dojmem a k tomu tu je pár opravdu zajímavých kousků. Jen se bojím, že tento počin trochu srazí dolu rozpačitá obálka. Pokud ji uvidíte v knihkupectví, nestyďte se ji vzít do ruky a otočit na druhou stranu. Jste-li pamětník, čeká tam na vás příjemné překvapení. Řada z nás z vitrín našich babiček pamatuje čajový servis, složený z plísňově zelených šálků se zlatým zdobením a bílou spodní částí. Ale viděli jste k tomu někdy i konvičku a cukřenku?

Sto hororů ve sto slovech, ed. Honza Vojtíšek

Nakladatel: Netopejr

Obálka: Tomáš Melich

Počet stran: 151

Provedení: brožovaná

Cena: 149 Kč