Československý fandom vyhlašuje 38. ročník literární soutěže Cena Karla Čapka.

Letos jsme dostali už osmý díl Skalpů. Píše to ještě pořád Jasonu Aaronovi dobře, nebo se z téhle série stala nesmyslně protahovaná žvejka, jejíž závěr už měl dávno přijít?

Z anotace působí Mainstream prakticky úplně tuctově. Jako něco mezi romány od Kinga a Antikristem od Larse Von Triera. Navíc ta obálka je jak z nějakého laciného brakového hororu. A vás napadne, že tahle knížka vás nemůže naprosto ničím překvapit.
Omyl. Může.

Někdo hraje o trůny rád. Někdo by neváhal vraždit novorozeňata nebo bodnout bratra do zad, jen aby mohl usednout na místo mezi bohy a lidmi. A někomu to jen tak spadne do klína, aniž by se o to kdy prosil.

Odkaz je zajímavě pojatý Supermanův origin, který staví víc na vztazích jednotlivých postav než na akci. Clark Kent se znovu narodil, aby to podělal zase zcela novým a neotřelým způsobem. Ano, je to tak, je tu další Supermanův origin a DC komiksový komplet se nás už 44 až 45 svazků (Superman: Odkaz je dvojdíl) snaží přesvědčit, že Superman krom svých originů nemá žádný pořádný příběh...

I v osmém díle si PAX drží dost vysoký standard. Je vidět, že Asa Larssonová a Ingela Korsellová to mají promyšlené a v malíčku. Každá kniha série zatím chytne a nepustí a osmička není výjimkou.

Říše divů nezná hranice, maximálně ty mezi normalitou a šílenstvím. A právě do Říše divů vás znovu vezme Alenka z pera Jonathana Greena. Pozor, tohle ale není kopie původní Alenky Lewise Carrolla nebo nějaké obyčejné pokračování. Jonathan Green vám totiž umožní rozhodnout, kudy se vydáte, co si budete myslet, co sníte nebo vypijete. Alenčina noční můra je totiž Gamebook.

Když si vezmete do ruky komiks Šílená ze Sacré-Coeur, máte chuť se s ním pomazlit a je úplně jedno, jestli jste žena nebo muž, protože nejde ani tak o titulní kresbu polonahé katolické školačky, ale hlavně o to, jaké se téhle sérii knih dostává v Argu grafické péče.

Psát recenze je někdy setsakra těžká práce. Pokud je kniha skvělá, je to jednoduché a jediná nepříjemnost, která vás může potkat, je ta, že vám dojde zásoba superlativů. Pokud je kniha hodně mizerná, je to o něco složitější, protože je třeba nepěkné a občas i vulgární výrazy, které vám naskakují, zabalit do diplomatického kabátku. Ale pokud je kniha průměrná stejně jako tisíce dalších a hodnocení by se dalo shrnout do slov nenadchne, neurazí, je recenzování velmi zoufalý a bolestivý proces. A to je bohužel i případ dračího románu Iskari - Poslední Namsara.