NEDĚLNÍK: Klasika, ale co s ní?

Článek od: Leonard Medek - 13.10.2024

Aby se ti méně trpěliví mezi vámi nemuseli prokousávat následujícími řádky, odpovím na otázku v titulku rovnou: přečíst, samozřejmě. Jenže, jak už to bývá, je tu jisté „jenže“…

Uvědomil jsem si to, nikoli poprvé, leč tentokrát zvláště silně, když jsem nedávno zase jednou četl první tři díly Burroughsovy martovské série. Je to nepopiratelná klasika, stejně jako jeho Tarzan, ve svém (sub)žánru přelomové dílo. Nikoli zakládající, na to pozor  – zrovna tak, jako už před Tarzanem byl Kiplingův Mauglí, i John Carter měl přinejmenším jednoho předchůdce… E. R. Borroughs nicméně titul „otce zakladatele“ (a díky tomu v dalších letech mraky napodobitelů, jakož i nehynoucí slávu) v obou případech získal, protože uchvátil masové čtenářstvo své doby, což se těm před ním nepovedlo. (Tedy, abych byl přesný, Kiplingovi ano, jenže Kiplinga četla spíš Evropa než Spojené státy, a pro vývoj světové fantastiky tenkrát byla určující severní Amerika, nikoli Evropa. Což ostatně z velké míry platí dodnes.)

Jak to dokázal? Docela jednoduše: je nezřízeně akční. Jeho hrdinové jdou z dobrodružství do dobrodružství, z nebezpečí do nebezpečí, John Carter navíc na Marsu objevuje stále nové a nové překvapivé podivnosti… Čte se to dobře, zatraceně dobře. Jenom – aspoň já osobně – mám jak s Carterem, tak s Tarzanem ten problém, že nedám najednou víc jak ty první tři díly. Pak už to začne být příliš na jedno kopyto, a co hůř, začnou mne až příliš tlouct do hlavy nedostatky, které Burroughs jakožto autor má…

A jsme u toho. Mnozí „pokrokáři“ Burroughsovi vyčítají rasismus; podle mne neprávem a nejspíš tím na sebe prozrazují, že ho vůbec nečetli. Ano, na jeho Marsu vedle sebe existují rasy zelených, rudých, bílých a černých Marťanů (a vedle nich ještě některé zvláštní odrůdy, jako třeba rostlinní lidé, ovšem ti vlastně lidmi ani nejsou). Leč jaký rasismus? Padouši, se kterými musí John Carter bojovat, se najdou napříč všemi barvami, stejně jako téměř mezi všemi si si najde i nějaké ty přátele… Jedinou výjimkou jsou bílí (ano, nezapomínejte, Burroughs byl běloch!), intrikánská a kanibalská odnož, hrající v celém systému roli vše ovládající a hlavně vykořisťující teokracie; s těmi je Carter v ustavičném rozporu a nenajde pro ně dobrého slůvka, avšak to je kvůli tomu, jaké postavení zaujímají, nikoli pro jejich barvu kůže. A nakonec i mezi nimi se najde aspoň jedna princezna, která se pro Cartera obětuje, aby nestála v cestě jeho lásce k sličné rudé Dejah Thoris… A pak tu máme zelené, zprvu vykreslené jako totální krvelačné barbary s kulturou, zavrhující lásku i veškeré rodinné vztahy. Ti se ovšem vymykají hned ze dvou důvodů – jednak vlastně oproti ostatním nemají lidskou formu, a jednak to, jak autor jejich popsal, je jednoznačně odvozeno od původního Marxova komunismu a šlo tu tedy o polemiku s ním… (Tohle asi bude chtít malou vysvětlivku. „Rodina je základ státu“ je výrok, připisovaný Leninovi, a je to jedna z těch drobností, proč vedle marxismu existuje i marxismus-leninismus jako samostatné učení. Marx s Engelsem si to představovali tak, že rodinné zřízení se zruší a děti bude od samého začátku vychovávat stát; jestli nevěříte, přečtěte si Komunistický manifest, tam se to dá najít. A Burroughs nebyl začátkem dvacátého století zdaleka jediný sci-fi autor, který měl potřebu se proti té myšlence vymezit.)

Takže ne, rasismus Burroughsovi nepřisuzuji. Potíže jsou jinde. Jedna z nich je obvyklý nešvar klasické dobrodružné literatury od devatenáctého století až dost hluboko do dvacátého, a sice nadužívání náhody – znáte to, hrdina chce něco vypátrat, skryje se před okolo procházející stráží za příhodný balvan, a ejhle, ti dva strážní si na potvoru zrovna povídají o tom, co potřeboval slyšet. Nebo uprostřed cizího milionového města pomůže úplně cizímu člověku ze šlamastyky a ten úplně cizí člověk je kupodivu zrovna ten jediný z milionu, kdo zná klíč k jeho problému…  Jak říkám, stará dobrodružná literatura je takových náhod plná, jsem na ně zvyklý a obecně je jako žánrový atribut přijímám. Malér je, že Burroughs to s těmi šťastnými náhodami vysloveně přehání. Opravdu až příliš. (Tuším, že vrcholu to dosáhlo někde v šestém nebo sedmém díle, kde hlavnímu hrdinovi nešťastně uletí neviditelná vzducholoď. O mnoho stránek později – a nějaké ty stovky kilometrů jinde – tentýž hrdina stojí na vrcholku kopce, obklíčen nepřáteli, když tu ho zčistajasna něco zezadu lehce ťukne do hlavy… Ano, ta ztracená vzducholoď.)

Prominul bych mu i biologické nesmysly, a že jich je tu požehnaně. Marťané, ti lidsky tvarovaní i ti zelení, jsou vejcorodí. Budiž. Ale John Carter, Pozemšťan, může mít s Dejah Thoris potomky? A někteří zelení Marťané, čtyři metry vysocí, se šesti končetinami, občas zatouží se s lepými příslušnicemi ostatních druhů pářit? Našinec nad tím může jen kroutit hlavou, nicméně – autoři ani čtenáři fantastiky před sto lety si s takovými věcmi tu hlavu nelámali. (Autoři a čtenáři jistých odvětví mangy to ostatně nedělají dodnes.)  Takže řekněme, že je to v dobovém kontextu v pořádku… Co ale v pořádku není, je to, že Burroughs zhusta účelově zapomíná na pravidla, která si napřed sám nastavil. Hlavně s těmi zelenými Marťany – v prvních kapitolách, čerstvě poté, co byli popsáni, jim John Carter při soubojích skáče na prsa, aby dosáhl někam, kam může smysluplně udeřit. Později už ale s nimi bojuje, jako kdyby byli zhruba stejně velcí… Podobně počty Marťanů. Je řečeno, že protože se (pokud je něco včas nezabije) dožívají běžně tisíce let a že protože zásoby vzduchu a tím pádem i (převážně rostlinné) potravy panuje pro všechny nedostatek, je nutno udržovat populaci uměle na omezené úrovni. Fajn. A pak tu najednou máme megalomanské bitvy, kde se střetávají miliony vojáků, a nikoho, ani autora, nezajímá, odkud se všichni vzali a čím se cestou živili…

No zkrátka, abych to uzavřel. Kdyby něco takového přinesl do nakladatelství náš současník, každý aspoň trochu zodpovědný redaktor mu ten rukopis rozcupuje na kousky, pokud by jej rovnou neodmítl po přečtení prvních několika desítek stránek. Jsme jinde, spisovatelsky i čtenářsky, a co prošlo před stoletím Burroughsovi, by už dneska neprošlo nikomu. Ale je to klasik, a jako takový je i nadále vydáván… A čten. Staromilci jako já ho čtou z nostalgie, a ti ostatní? Nu, těm mohu jedině doporučit, aby si ho přečetli taky. Proč? Protože je zajímavé porovnat si, kam se za těch sto let fantastika posunula. A protože, vypnete-li kritickou část mozku, je to pořád strhující jízda. Jak jsem zmínil už výše, Burroughs to dobrodružství naservírovat uměl, a jak… Klobouk dolů, on se tím klasikem nestal pro nic za nic. A tak to zkrátka je.

P. S.: Abych byl spravedlivý. Hodně podobně, jako jsem výše útočil na nebohého E. R. Borroughse, bych se mohl opřít do takřka kteréhokoli dnes již letitého klasika. Hlavně kvůli těm neuvěřitelným náhodám – neobešel se bez nich Dumas (miluji Monte Crista, rád se k němu vracím, ale zježí se vám vlasy, když si uvědomíte, jak naprosto nepravděpodobně je tam asi deset postav namícháno do všech navzájem nesouvisejících dílčích zápletek), Verne (jakpak to, že Aronnax, Conseile a Ned Land doplavali zrovna na plošinku Nautilu, he?), ba ani Victor Hugo (Bídníci jsou skvělí, nicméně to, že Marius a Thénardier bydlí kupodivu v tomtéž domě, kde o několik let předtím Valjean s Cosettou, je náhoda nejen úžasná, ona je nadto i dějově docela zbytečná). E. R. B.  to schytal jen proto, že mi zrovna padl do ruky a celou věc mi připomněl… Nicméně výsledek by byl stejný, ať by to padlo na kohokoli z nich. Čtete je, i přes výhrady, dané dobou vzniku, stojí za to.

Komentáře

Můj lov na Johna Cartera byl bolestivý, ale nakonec se mi povedlo sehnat všechny knihy a mám doma celou sérii. Ale mám s ní stejný problém - vlastně jsem ji nikdy nepřečetla, protože mě někde u čtvrtého dílu už nudí, jak je pořád stejná. Ale jako mládě jsem mohla první díl číst pořád dokola <3.

Občas se takhle ke klasikám vracím, dovzdělat se, ale ano, někdy to z dnešního pohledu bolí číst :).

Zdar a Sílu přeje Kadet

A ve finále se kolotoč únosů, pronásledování a záchran přenese kamsi na Jupiter, či do kterých končin. někde mám tu řadu od Paseky, tehdy jsem se tím "jak přes kopírák" prokousal až na konec. Komixová verze z ABC a zatím poslední filmový počin byly zajímavé variace - jak pojetím, tak (u filmu) vizualizací, podoba Johna Cartera z ilustrací v knihách se obdivuhodně shodovala s podobou na plátně.

Myslím si, že film "John Carter: Mezi dvěma světy" není zase tak úplně špatný, jak ho stírají povšechné kritiky. Jen mně vadili okoukaní herci v obsazeních velmi podobných jejich předchozím seriálovým rolím a taky nepříliš uchvacující herečka v roli omalovánky Dejah Thoris. Mé jaré představy byly poněkud nenaplněné. A film má jedno velké plus, klasicky někde začíná a docela chytře někde jinde končí :)

Momentálně čtu PELLUCIDAR a tam je ten rozdíl v drajvu vidět dřív, dvojka je prostě odvar (má to obdobný patos a nedomrlost jako Tarzan – ztracené dobrodružství). :(

Jinak souhlasím, že od cca pátého dílu Barsoon ságy to Burroughs docela flákal, jak sekal díl za dílem a neměl už dobře promyšlený koncept příběhů chvástavého Johna. Ale to je úděl asi všech autorů té doby. Pokud někdo četl příběhy Karla Maye "Ve stínu padišáha" a pak si dal čtyři díly "V Říši stříbrného lva", hned by zjistil ty rozdíly nejen v postoji autora tehdy a potom, ale i v míře všeználkovství a nekonečné chvástavosti Kara ben Nemsího, ze kterého se ke stáru stal téměř mírový aktivista...

Ten film byl drahej špás a patrně nejdražší na tom bylo zařídit, aby princezna (v civilu nic moc tuctovka) vypadala koukatelně. Na tytrubce na mě ale vyběhly  upoutávky na starou verzi ze šedesátek (a taky na Piráty z Karibiku ze stejné doby), kde bylo mnohem koukatelnější obsazení a klasická, z dnešního hlediska už jen úsměvná triková technika.

Tu starou verzi se mi nepodařilo najít, existuje nebo je to jen nějaký AI generovaný trailer a la Panavision 70 ?
sad

Přidat komentář