Leonard Medek (a spol.): NE ZROVNA MANIFEST

Nemůže to být manifest, protože nejsme literární hnutí. Ba dokonce ani spolek; vždyť někteří z nás se navzájem nikdy nesetkali. Nicméně…

Když se mnou Boris Hokr dělal vloni rozhovor pro Pevnost, vytasil se s tvrzením, že jsem „patronem v podstatě jednoho celého subžánru, mašinkvéru a magie a následně prvorepublikových fantastických morytátů, jaké píše Tomáš Bandžuch nebo M. Skřipský“ - a že co já na to. Trochu mne tím zaskočil, že mají naše knížky k sobě blízko, jsem sice věděl, ale že bych byl něčeho patronem? Pravda, už dřív se semo tamo objevovaly zmínky, že jsem byl pro Tomáše jakýmsi guru či učitelem – což je omyl, neboť ač jsem rukopisu jeho první knihy dělal redakční čtení, on psal a píše vždycky sám za sebe.

Jenže, jak jsem pravil, v jistém smyslu mají naše knihy k sobě velmi blízko, a co víc, teď právě vychází román Ireny Moravcové Dům roztříštěných snů, který lze s nimi směle postavit na stejnou poličku. Nebo také ne, neboť v jejím případě o nějakém „mašinkvéru a magii“ nemůže být řeči. Ona si našla svou vlastní cestu… Vlastně každý z nás si našel vlastní cestu. To, co nás čtyři spojuje, je společné milieu – nepříliš vzdálené dějiny (vymezené přibližně obdobím od počátku dvacátého století po druhou světovou válku), okořeněné větší či menší dávkou nadpřirozena. Přistupujeme k nim ale každý po svém.

Když to vezmu popořadě, podle dat vydání, na začátku byla moje (prozatím čtyřsvazková) série Dobrodruh. Eskapády jistého Františka Franty, odehrávající se povětšinou v podsvětí pěti kontinentů; jak už sám název napovídá, dobrodružné příběhy, podávané sice se snahou o maximální historickou věrnost, ale „velké dějiny“ v nich probíhají spíše jen na pozadí. Primární je dobrodružství, podobné, jaké čtenářům servírovali H. R. Haggard, Edgar Wallace, R. E Howard, ti především, ale taky Leslie Charteris, Gaston Leroux, Sax Rohmer, autoři Fantomase a další a další… Až po našeho Otakara Batličku. Navrch je tu jen ta magie (tu byste z jmenovaných našli toliko u Haggarda), avšak Franta Franta jí stejně čelí hezky postaru pouze střelnou zbraní a pěstí.

Následoval Tomáš Bandžuch a jeho knihy o nekromantu Petru Hanklovi, Ve službách republiky a Noc a mlha. Tomáše na rozdíl ode mne „velké dějiny“ zajímají hodně, a tak tu máme svět tajných služeb, složených z čarodějů různých specialisací a vedoucích proti sobě pod pláštíkem všední každodennosti tajné magické války… Války, ovlivněné soudobou politikou a soudobou politiku naopak ovlivňující. Proto mají československé Čarotvorné služby nejvíc potíží s nastupujícími nacisty, ale nejen s nimi. A věřte mi, svět, v němž operují, je krajně nelítostný.

Potom přišel Marek Skřipský a jeho Ostravská mystéria. Kniha, kterou (ač se v ní to slovo ani jednou neobjeví) se nezdráhám označit za bytostně „chacharskou“ - její hrdinové sice podobně jako můj Franta Franta řeší nadpřirozené problémy také ponejvíce střelbou a ranami pěstí, avšak hlavní roli tu hraje především stará Ostrava. A v druhém plánu nesmírně podrobný vhled do fungování tehdejších policejních složek, najmě četnictva – v tomhle je autor skutečně velmi dobrý, je vidět, že to je parketa, na které je doma jako málokdo.

No a teď tu máme Irenu Moravcovou a její Dům roztříštěných snů. Román, spadající do až dosud povídkové řady, již sama autorka označuje za „čajový cyklus“. Řady, mapující osudy několika generací rodiny, v ženské linii obdařené jistými, víceméně telepatickými schopnostmi; román sám se odehrává na počátku dvacátých let. Jak už jsem se zmínil, k „mašinkvéru a magii“ má autorčino pojetí daleko, kdybych se měl držet aliteračních označení dle vzoru „sword and sorcery“, tady bych musel mluvit o „čaji a čárách“. To proto, že kvalitní černý čaj je látka, ze které hrdinky čerpají energii po vyčerpávajích projevech zděděného nadání… Zběsilé akce tu nehledejte, síla sester Krásových spočívá mimo jiné v tom, že za všech okolností zůstávají dámami . Což ale neznamená, že by magická nebezpečí, jimž se musí postavit, byla méně hutná než ta, se kterými se potýkají hrdinové nás ostatních. Jen to pojetí je jiné, starosvětsky neuspěchané; popravdě, ze všeho nejvíc mi ta kniha připomínala dávné „romány ze společnosti“: poměrně široký žánr, který začal někde u Jane Austenové, vrcholu se dobral u Maupassanta a několika jeho současníků, ale na druhé straně se z něj – jako velmi pokleslá forma - vlastně odštěpila i tzv. „červená knihovna“. K té ovšem má paní Moravcová naštěstí daleko, byť píše velmi žensky a především pro ženské publikum (což neznamená, že by ji chlapi nemohli číst taky; já třeba si tu knížku docela užíval).

Takže, jak pravím, tvoříme každý jinak. Jenže díky společnému prostředí – časovému a z velké míry i zeměpisnému – jsou ty příběhy navzájem snadno prostupné… Natolik, že pokaždé, když se v Ostravských mystériích objevili „pánové od tajné služby z Prahy“, divil jsem se, že to nejsou příslušníci Bandžuchových Čarotvorných služeb (a kdo ví, třeba i byli, jen si to nechali pro sebe). Natolik, že jsem si bez sebemenších potíží mohl do čtvrtého dílu Dobrodruha vypůjčit od Tomáše jednu jeho zatím nepoužitou postavu, mladého čaroděje z britské MI13; natolik, že Irena Moravcová dopřála jiné jeho postavě kratičké cameo v Domě roztříštěných snů… (A mohlo by se jít ještě dál. Rodina Krásových žije na vinohradském Purkyňově náměstí, což znamená, že – ač to v knize zmíněno není – pokaždé, když slečny vyjdou za slunného odpoledne ven, někde tam na lavičce sedí s doutníkem a novinami jeden starý pán. Pravděpodobně si ho ani nevšimly, on jich ale nepochybně ano – s nostalgií v srdci se ohlíží za každou pohlednou mladou dámou… Nuže, ten pán, bydlící hned v sousedním domě, kdysi vystupoval jako kouzelník Grande Franzini a je to nezdárný strýček podobně nezdárného Františka Franty.)

No a protože, jak vidno, ač nejsme nijak etablovaný literární spolek, všichni se kloužeme po stejném kluzišti, nedalo mi to a položil jsem nám všem společnou otázku: Co vás přimělo vydat se do právě těchto, jinak příliš nevyužívaných, literárních vod? A tady jsou odpovědi (dáma by měla mít přednost, ale z praktických důvodů jsem se přidržel opět „služebního věku“):

Leonard Medek:

V mém případě za to může Richard Šusta (on o tom neví, ale je to tak). Na jednom dávném Avalconu měl zajímavou přednášku o tom, kterak současní američtí gangsteři holdují magii; týkala se především Kolumbijců a občanů karibského původu, nicméně mne po jejím vyslechnutí napadlo, že koneckonců mocná pověrčivost a víra v jisté magické rituály je v podsvětí doložená přinejmenším od středověku a že by logicky podobný přístup by měl být pravděpodobný i u gangů doby prohibice. Letmý nápad, pro který jsem neměl okamžité použití, jenže…

Jenže ne moc dlouho poté za mnou přišli kluci, co pořádávávali ústecké Bohemiacony, že do sborníku k dalšímu ročníku chystají téma „proměna“ a jestli bych jim něco nenapsal… Ještě to skoro ani nedořekli a já měl vizi: proměna, to jsou vlkodlaci, a co vzít chlapa, který se ve vlka proměnit CHCE, ale místo něj se promění všichni okolo? Zbývala maličkost, vymyslet kdo, co, proč a jak. Ten pozapomenutý nápadíček o čarujících gangsterech mi k tomu seděl jako ulitý – a tak vznikla povídka Pierrův útěk. První, kterou jsem napolo žertem označil za zástupce směru „mašinkvér a magie“...

Co bylo potom, je už všeobecně známo. Přešel rok, začala vycházet Pevnost, v oněch raných časech plná mečů, seker, palcátů a další šermířské výzbroje, a mně připadalo, že by neškodilo v té záplavě chladného železa připomenout, že existují i střelné zbraně… Pročež jsem napsal Pozůstatky Impéria. Často uvádím, že přímou inspirací pro tenhle počáteční frantovský příběh byl Howardův Aššurbanipalův plamen, a je to pravda. Nicméně střípek toho, co začalo Pierrovým útěkem, je v Dobrodruzích také. A je v nich ještě něco.

Totiž. Domnívám se (poněkud samolibě, uznávám), že v historické fantasy se mohu se pustit do takřka jakéhokoli období, aniž bych v něm přespříliš plaval; některá mám ovšem raději a některá méně. Například starý Egypt mne přímo odpuzuje, především z estetických důvodů… Zato pro počátek dvacátého století mám slabost. Líbí se mi secese, líbí se mi ten duch nadšení z nových vědeckých poznatků, líbí se mi i ona rozporuplnost, plynoucí z faktu, že sice bylo možné ani ne za dva měsíce běžnými linkovými spoji vykonat cestu kolem zeměkoule, ale přitom pořád zůstávalo dost míst, kde kilometr za poslední železniční (nebo parníkovou) stanicí začínala divočina, v níž se mohlo skrývat cokoli… Navíc jsem vyrostl obklopen starožitnostmi, přičemž ty „ne moc staré“, ač pro dnešního čtenáře už exotické, jsme doma běžně používali. Vím, jak vypadají, vím, jak fungují, a dovedu s nimi zacházet. To je pro psavce obrovská výhoda, psát o tom, co zná...

Takže proto. Datem narození jsem se s tou dobou minul o půl století. Ale vlastně v ní pořád napůl žiju.

Tomáš Bandžuch:

O tom, jak jsem se už ve školce k historii a fantastice, jsem už psal několikrát jinde – aneb asi není úplně běžné, aby pětiletý capart spolužákům vyprávěl o Masarykovi a aby o něco málo později se svou sestřenkou vymýšlel příběhy jako „UFO zombíci vs. americký prezident.“ Vlastně se tak trochu divím, že mne tehdy nenavštívil OSPOD.

Každopádně v šesté třídě jsem definitivně propadl fantasy, kterou pro mě tehdy představoval především Tolkien, Conan a pak guilty-pleasure konce devadesátek Dragon Lance. Přečetl jsem toho víc, ale postupně mi klasická fantasy začala připadat stereotypní – obvykle se odehrávala ve světě inspirovaném středověkem a naprosto tu chyběl jakýkoliv náznak vývoje. Občas sice hrdinové museli porazit VELKÉ ZLO, ale pokaždé se potom svět vracel do stejných kolejí.

V posledním ročníku základní školy ovšem přišla bomba. Helikonie: Zima od Briana Aldisse. Sci-fi o světě, který dospěl na úroveň devatenáctého století, aby jej kvůli epidemii a klimatickým změnám čekal pád do barbarství. Zhltl jsem to během pár dní. A pak znovu. A znovu. Konečně jsem dostal svět, kde nad mečem vítězil střelný prach a kde působilo husté předivo nezamýšlených následků, takže „kladní hrdinové“ zabili desítky nevinných lidí poté, co se rozhodli, že neponechají nemocného druha svému osudu a bez ohledu na karanténu jej dostali na odplouvající loď. Zkrátka téměř dokonalé čtivo – jen ta magie mi tam chyběla. A jelikož co si člověk sám neudělá, to nemá, rozhodl jsem se tuhle díru zaplnit. Během následujících několika let jsem tak sepsal svou literární prvotinu: Do skonání – fantasy román odehrávající se v době odpovídající šestnáctému století, který měl zachytit poměnu doby „meče a magie“ v éru „střelného prachu a velkých financí.“ Bohužel jsem se – asi jako každý začínající autor – přecenil, takže kniha po odmítnutí dvěma nakladatelstvími zůstala v rukopise.

Potom jsem sice napsal pár dalších povídek, ale pořád jsem cítil, že jim chybí nějaké nosné téma. Mezitím jsem ovšem začal studovat historii a politologii a zjistil, že mne stále víc zajímá období mezi světovými válkami (dodnes tvrdím, že to byla jedna z nejzajímavějších dvacetiletek v dějinách naší země). A v roce 2006 jsem pak – podobně jako opice, co spojí dvě tyče, aby dosáhla na banán – zažil svůj aha-moment. Leonard Medek tomu třeba nebude chtít věřit, ale bylo to v okamžiku, kdy jsem v knihkupectví vzal do rukou první díl Dobrodruha. Do očí mne přitom praštila hned první věta anotace opěvující „údobí mezi rokem 1900 a 1. světovou válkou.“ A já si řekl něco jako: „Krucinál, jaká belle époque? Vždyť to nejlepší v našich dějinách mělo teprve přijít!“

Načež se mi během několika dní všechny prameny literární inspirace slily do jednoho veletoku, z nějž vystoupil zaměstnanec Čarotvorných služeb Republiky československé nekromant Petr Hankl. Hned v první povídce se utkal se slovanským bohem i asijským démonem a v následující zabránil nacisty najatému psychopatickému čaroději zavraždit Masaryka. Tahle druhá povídka se probojovala do sborníku Žoldnéři fantazie, načež mne Michael Bronec požádal, zda bych nechtěl o Hanklovi napsat celou knihu.

Od té doby jsem sepsal celou řádu dalších kratších i delších beletristických i odborných textů (přičemž k Hanklovi se pravidelně vracím) a téměř všechny se tím či oním způsobem dotýkaly historie českých zemí v první polovině dvacátého století. A vzhledem k tomu, že s Markem Skřipským právě píšeme několikadílný román o „tajných dějinách druhé světové války“ plný létajících talířů, psychopatických esesmanů i proradných tibetských lámů, není zrovna pravděpodobné, že bych tohle období v dohledné době opustil.

Ostatně dost se mi v něm líbí – ani ne tak kvůli „mašinkvérům,“ ale spíš kvůli jeho pestrosti, dynamice a především proto, že tehdejší problémy jsou až k neuvěření podobné těm, co vidíme kolem nás.

Marek Skřipský:

Cesta, na jejímž konci se ze mě stal autor historické fantasy a polit fiction, do značné míry připomínala dobrodružnou pouť prospektora v džungli. Který během ohánění se mačetou leckdy narazil na slepá vyústění a musel si trasu klestit jinudy. No… umělecký příměr máme úspěšně za sebou a teď si to povězme tak nějak na rovinu.

Paradoxně mi pomohlo, že jsem nikdy nebyl typickým fantasákem. Od dětství jsem hodně četl a zajímal se o historii, nicméně fantastika mě dlouho míjela. K žánru jsem přičichl teprve v období přechodu ze základky na gympl. Na velkou lásku to rozhodně nevypadalo. Tolkien a Sapkowski, ty dva jsem uznával. Dlouho jako jediné. Ztělesňovali pro mě spíše výjimky, co dokázaly fantasy literaturu posunout na kvalitní úroveň.

Koncem devadesátek jsem prostě nevěděl, že fantasy je „domem o mnoha bytech“, kde si vybere každý. Kór když další pokusy o nalezení nových autorů končily fiaskem. Ty příběhy byly k uzoufání nudné, nenápadité a blbé. Zkrátka, Tolkien se svým originálně propracovaným světem, vysokou oxfordskou angličtinou, bohatou imaginací a přesvědčivostí muže s válečným prožitkem byl skvělý. Sapkowski jeho koncept pojal drsněji, cyničtěji, dynamičtěji a začlenil do něj ironický humor. To bylo taky fajn. Jejich recyklátoři však přicházeli s nezajímavými báchorkami, dle mustru globálnějšího než design a chuť Pepsi Coly. Byla jednou družina (vždycky namíchaná tak nějak stejně), co se vydala zachránit svět. Putovala, občas se servala, načež na konci píchla draka/mága do zadku kouzelným mečem z moře/studánky/sopky…

Příliš zájmu nebudili ani konzumenti těchto knih – podivní lidé, oscilující výhradně mezi čajovnou a „klubovnou“ (rozuměj panelákovým sklepem), kde měli donekonečna rozehráno jakési „ej dý en dý“... V patnácti, šestnácti jsem byl janek, ale jistou úroveň jsem přece jen zachovával.

Leč svět se měnil… Právě Sapkowski mi svou „husitskou fantasy“ prvně předvedl, jak lze skloubením dějinných skutečností s prvky fantastiky stvořit perfektní příběh. Nedá se však říci, že by mě inspiroval či výrazně zasáhl. To museli později přijít jiní. Ovšem tehdy jsem zahlédl pověstnou první vlaštovku. Navíc jsem začal zjišťovat, že mnozí fantasáci neodpovídají těm z předešlého odstavce. Že někteří z nich fakticky umí šermovat a leckdy si ve sklepě místo „ej dý en dý“ vyrábějí zbroje a výstroj. Že si s nimi můžu popovídat o historii, zahrát florbal, zajít na pivko. Tím jsem se prosekal ze „slepých zákoutí“, avšak přímá cesta teprve začínala.

Krátce před třicítkou jsem se dostal k dílu H. P. Lovecrafta. A ten mě uchvátil! Jedinečné propojení svébytné fantastiky „neurčité hrůzy“, sci-fi a snové poetiky se mi líbilo. Stejně jako linka od „novoanglických štíhlých věží“ k zákoutím odlehlých vesmírů. Jo! Přes Lovecrafta jsem se dobral prací lorda Dunsanyho. Toho považuji za snad nejlepšího autora žánru fantasy. Nikdy neodpustím českým nakladatelstvím, že dosud nepřeložila žádné z děl tohoto mistra. Aspoň jsem si, díky Dunsanyho krásnému jazyku, procvičil anglickou slovní zásobu.

Ve stejný čas vydal můj dobrý kamarád Tomáš Bandžuch svou prvotinu „Ve službách republiky“. Tehdy jsem mu radil ohledně palných zbraní. Už ta pracovní verze se mi hodně zamlouvala. Říkal jsem si – Lovecraft, Dunsany, Bandžuch… ta fantastika fakt není vůbec špatná.

Pořád však nejsme u cíle. V letech 2015 – 2018 jsem v nakladatelství MOBA vydal čtyři knihy. Detektivně špionážní thrillery z první republiky až protektorátu. Přestože v pár povídkách byl lehce a naprosto okrajově nadhozen mysteriózní šťouchanec, nic nenasvědčovalo tomu, že bych někdy autorsky vplul do vod historické fantasy. Jenže…

„Toho si musíš přečíst! Má podobný styl jako ty a jeho hrdinové jsou v podstatě stejné typy jako u tebe.“ Těmi slovy mi kolega Bandži v létě 2016 představil R. E. Howarda. A byla to trefa. Vůbec mě však nefascinoval barbar Conan, nýbrž Howardovy hororové fantasy povídky, v nichž perfektně pracoval s historií, bájemi a mytologií. Po rychlém zhltnutí tří Howardových sbírek se zrodila myšlenka napsat historickou fantasy. Ale svébytnou, osobitou. Utkat ji z prostředí a motivů, které jsou mi blízké. Samotný koncept Ostravských mystérií mě napadl během pravidelného kondičního plavání. O hlavních postavách i směřování děje bylo jasno dříve, než jsem příjemně unavený vylezl z vody.

Baví mě to. Kombinace historických reálií s fantasy příběhem poskytuje tvůrčí fantazii nekonečný prostor ke hrátkám s minulostí. Spojením v zásadě protichůdných přístupů stvoříte cosi, co „kupodivu“ perfektně drží. Hrajete si. S pravdou, historií, mytologií, fantasknem, mystérii. Kamarádka mi kdysi řekla, že když píšu, mám podobný výraz jako Pohlreich u vaření. Nedivím se.

Někdy se navíc mezi ingredience vmísí fascinace místem a pak to jde úplně samo. Jako v případě „Hřbitovní flóry“ pro sborník „Legendy: Praga Mater Urbium“. Okouzlení Novým Světem jsem zase promítl do knihy Strážník z Nového Světa, která vyšla letos v květnu. Tu sice nemůžu označit za čistou historickou fantasy, ovšem i zde je přítomen jakýsi mysteriózní podtón.

Naopak naplno jsme si s Bandžim zařádili při psaní Úsvitu černého slunce. Tam jsme zamíchali kvantovou fyziku, nacistický okultismus, vynálezy raketového génia Očenáška, střípky lovecraftovského univerza a další lahůdky. Kniha by měla u Strak na vrbě vyjít ještě tento rok, přičemž půjde o první svazek rozsáhlejší série „Archivy tajné války“.

Teď už tedy píšu také historickou fantasy. Jsem za to rád. Rozšířily se mi obzory a pokorně přiznávám, že jsem žánru léta křivdil. Už vím, že kromě recyklovaných schémat „šla družina silnicí, potkali ji kostlivcí…“ vzniká spousta zajímavých děl, spojených s kvalitními, podnětnými autory. Že, jak píši výš, fantasy je velkým domem o mnoha bytech. Sousedské vztahy by měly být bezkonfliktní, a proč bych nakonec nemohl žít v míru i s těmi věčnými hráči záhadného „ej dý en dý“?

Irena Moravcová:

Když jsem přemýšlela nad odpovědí na otázku, co mne přimělo vydat se literárně do období první půlky dvacátého století, zprvu se mi na jazyk drala ona obligátní odpověď: „To samo.“ Když mne před několika lety při jedné docela obyčejné cestě vlakem napadl námět na první povídku ze zmiňovaného „Čajového cyklu“ (Cizinec, MLOK 2016), vůbec jsem netušila, že se z onoho původně izolovaného nápadu na příběh ze současnosti rozvine celý cyklus a jak daleko do minulosti této jedné konkrétní rodiny se dostanu (což je pro mne tedy stále zajímavá otázka). O něco později jsem totiž začala uvažovat o členkách téže rodiny pár generací zpátky a vyloupla se mi právě ta „silná generace“ sester narozených koncem 19. a počátkem 20. století (celkem je jich pět, i když v románu Dům roztříštěných snů vystupují více méně jen tři).

Zjistila jsem, že tohle jsou postavy, jejichž příběhy mne baví psát. A to jednak proto, jaké sestry Krásovy jsou, jednak proto, že žijí v době velkých změn – nejen politických a těch souvisejících s technickým pokrokem, ale i hlubokých změn společenských. A v neposlední řadě také proto, že mne baví zasazovat tyto fiktivní příběhy do skutečných reálií a zjišťovat, ověřovat a ladit konkrétní detaily, aby pasovaly k dané době a místu, kde se příběh odehrává (Jdou hrdinové do biografu? Pak jdou přesně na to, co se v konkrétním kině ten den hrálo). V případě Domu roztříštěných snů je to Praha počátku dvacátých let s občasným výletem na venkov – a doufám, že se i čtenářům bude tento výlet do časů první republiky líbit.