UKÁZKA: Jakub Mařík, V ledovém sevření

Hvězda Jakuba Maříka zazářila možná nečekaně, o to ale s větší intenzitou. Akční sci-fi román Ve stínu slunce, v němž se lidstvo střetne s tajemnými Korzáry, zaujal čtenáře napříč generacemi a stal se zcela zaslouženě bestsellerem minulého roku.

Anotace:
Když automatická průzkumná sonda na vzdálené planetě Marzanna-3 nalezne téměř nepoškozenou průzkumnou loď Fridtjof Nansen, lidstvu se nabídne šance, na kterou čeká už mnoho let. V ledu zamrzlé plavidlo, před třemi lety prokazatelně unesené tajemnými Korzáry, v sobě zřejmě ukrývá cenné nepřátelské technologie a možná i těla samotných Korzárů, kteří s lidmi vedou nevyhlášenou válku.
Nejbližším plavidlem, jež může vzácný nález prověřit, je UTSS Salamis. Ta právě kotví u pohraniční stanice UTSS Šanghaj, kde prochází generální údržbou po bitvě s Korzáry. Přestože opravy ještě nejsou ani zdaleka dokončeny, Salamis se s posádkou provizorně doplněnou o čínské mariňáky a výzkumný tým rozvědky vydává daleko za hranice kolonizovaného vesmíru, aby tam vrak korzárské lodi zajistila.
Otázkou však zůstává, jak se Fridtjof Nansen na Marzanně-3 vlastně ocitl? Co ho přinutilo přistát a jaké další hrozby se skrývají v ledovém sevření mrazivé planety?

JAKUB MAŘÍK
V LEDOVÉM SEVŘENÍ
UKÁZKA Z KNIHY

Když velitel Jan Marhoul procházel spojovací chodbou na pravoboku naposledy, na každém kroku narážel na stopy po nedávné bitvě. Vnější trup byl na mnoha místech proděravělý, menší otvory po zásazích z kulometů bitevníků Diamondback, kdy střely překonaly energetický štít a našly oslabené místo, doplňovaly pláty rozervané torpédomety a děly. Opravářské týmy na ně během letu navařily záplaty, které poškozené oblasti teoreticky utěsnily, ale nikdo nebyl takový blázen, aby se na pravobok odvážil bez skafandru. A kdo nutně nemusel, nechodil tam vůbec.
U jednoho z lodních nosníků se Marhoul zastavil a přejel po něm dlaní. Během ústupu od Gammy Crucis u něj musel stát jeden ze strukturálních specialistů a po každém skoku ocel skenoval kvůli mikrotrhlinám. Salamis tu v bitvě utrpěla přímý zásah a výbuch na vnějším plášti byl tak silný, že poškození nosníku bylo viditelné i pouhým okem. Dnes byl nosník dokonale hladký a jen nepatrně odlišný odstín šedé barvy prozrazoval opravy, kterými nedávno prošel.
Stačily jen tři týdny, a po bitvě na chodbě nezůstala jediná viditelná stopa.
„Vidím, že někdo měl stejný nápad jako já.“
„Dobré ráno, madam.“ Marhoul se otočil a kývnutím pozdravil kapitána Renu Kallirisovou. Znali se už osm let a většinu z té doby sloužili na stejných lodích nebo stanicích, tak si mohl zasalutování odpustit, když v dohledu nebyl nikdo další.
„Dnes je to poprvé za tři týdny, co se touhle spojovací chodbou mohu projít bez skafandru.“ Kallirisová se podívala na stěnu, která byla v průběhu dvou bitev poškozená tak těžce, že se musel vyměnit celý segment pláště. „Chtěla jsem si ji projít už předevčírem, ale znáte techniky. Do opravované části lodi vás bez ochranného obleku nepustí ani s admirálskými hvězdami.“
Marhoul se pousmál a rozhlédl se po celé délce chodby. „Ale práci odvedli dobrou. Máme štěstí, že jsme skončili na Šanghaji. Jinde by nás jen zafačovali a poslali dál.“
Stanice UTSS Šanghaj se nacházela na okraji lidmi osídleného prostoru a byla hlavním dopravním uzlem pro tři nové soustavy, které Čína právě kolonizovala. Díky tomu se na ní nacházel opravářský dok dostatečně velký, aby se do něj vešel i těžký křižník třídy Dragon, a náhradní díly pro všechny typy čínských lodí i plavidel UTF, nadnárodní flotily, pod kterou stanice oficiálně spadala. To zahrnovalo i novou lodní třídu Victory, protože Čína coby jeden z největších pozemských hráčů dostala svou vlastní, Tchang-tao, už v první vlně. Zbývající tři pak byly americká Midway, ruský Sinop a samozřejmě evropská Salamis.
„Robert by úplně nesouhlasil.“
„Robert není spokojený nikdy,“ neodpustil si Marhoul. Šéfinženýr Salamis Robert Doohan na své děvče nedal dopustit a určitě se pořádně nevyspí, dokud nepřekontroluje každý šroubek, který mu čínští technici zavrtali do lodi. Lodní inženýři darovanému koni nejenže na zuby koukali, ale rovnou mu při tom udělali i důkladnou stomatologickou prohlídku. „Ale v rámci možností jsme na tom dobře. Možná až příliš.“
Kapitán Kallirisová se zastavila a tázavě se na svého zástupce podívala. „Doneslo se k vám snad něco, co se mně vyhnulo, Jane?“
„Je to jen takový pocit. Nevšimla jste si, že poslední dva tři dny je tu víc techniků než obvykle? A většina z nich se tváří, jako by nestíhala plán pětiletky. Tuším, že náš pobyt na Šanghaji se blíží ke konci.“
„Už jsme tu tři týdny. Každý host se jednou omrzí, a přiznej­ me si to, i když se jmenujeme United Terra Fleet, Čína nemá cizí návštěvy ráda. Navíc se mi doneslo, že už došlo k nějakým problémům s mariňáky.“
„Jen menší třenice, nic vážného,“ ujistil ji Marhoul. „Dalo se to čekat, když jsme na tak dlouho uvízli na základně v soustavě bez obyvatelných planet. Thakur už jim promluvil do duše a vše urovnal.“
Kallirisová se usmála při představě, jaká slova pro tu domluvu major Thakur Gelu zvolil, ale Marhoul na ní poznal, že jí nasadil brouka do hlavy. I ona bývala mariňák a věděla, jak to ve flotile chodí s informacemi. Náznaky toho dokázaly prozradit víc než oficiální brífink, a občas jste byli rádi, že se k vám dostaly alespoň ty náznaky.
Zbytek obhlídky pravoboku proběhl z větší části v zamyšleném tichu. Marhoul občas upozornil na místo, kde ještě nedávno zela v trupu díra, ale teď už úseky nových stěn budily podezření i v kapitánovi. Kdyby je chtěli poslat zpátky na Zemi, tak by podobně důkladné opravy na cestu lidmi ovládaným prostorem nepotřebovali. Jenže kam jinam by je chtěli poslat? Salamis sice byla v relativním pořádku, ale posádka utrpěla příliš velké ztráty. Přece by je neposlali na další lov Korzárů bez doktora a třetiny mariňáků?
Odpověď přišla, když došli na konec spojovací chodby a chystali se zabočit do strojovny. Jejich FACy se ozvaly téměř unisono a zabzučením je upozornily na příchozí zprávu. Marhoul si ji na malém displeji vyvolal jako první.
„Posílají nám nového doktora?“
„A také tři skokové specialisty a sedm dalších techniků,“ dodala Kallirisová. „Vypadá to, že jste měl pravdu, Jane. Domů se určitě nevracíme.“
Marhoul jen mlčky přikývl, zatímco si pročítal zbytek zprávy. „Kapitáne, slyšela jste už o lodi UTSS Howard Burnham?“
Kallirisová se krátce zamyslela. „Nic mi to neříká. Explorer?“
„Její identifikační číslo je příliš vysoké. Tou dobou už se kvůli Korzárům nové Explorery nestavěly. A protože neznám žádnou válečnou loď se stejným jménem, napadá mě jen jedna možnost.“
„Rozvědka,“ zamračila se Kallirisová. „Jane, začínám litovat, že jsem dnes přišla. Vy moc často nesýčkujete, ale když začnete, stojí to za to.“
„Omlouvám se, madam.“
Další dvojí zabzučení poslů špatných zpráv.
„Jen do toho, Jane. Co dalšího si pro nás flotila připravila?“
Marhoul otevřel novou zprávu a překvapeně zamrkal. „Přidělili nám nové mariňáky.“
„To se dalo čekat. Jestli je Burnham opravdu korveta rozvědky, bude tam pěkně těsno.“
„Nepřiletí na Burnhamovi. Jsou ze Šanghaje.“
„Ze Šanghaje?“ Kallirisová si zprávu přečetla také. „No, Jane, doufám, že naši chlapci si Thakurovu domluvu vzali k srdci.“

* * *

„Dobře mě poslouchej, Vilerrete. Ty mu tu čínskou prdel zmaluješ, že si ji budou moct v Pekingu pověsit v galerii!“
Desátník Vilerret jen mlčky přikývl a zkontroloval, jak mu přiléhají gelové rukavice.
„Musíš ho zničit,“ pokračoval ve svém motivačním projevu rotmistr Laskari a už poněkolikáté ukázal na čínského mariňáka na druhé straně skladiště, který od svých bojovníků dostával obdobný motivační projev s podrobným popisem, co má tomu přerostlému Francouzovi udělat. „Potřebujeme jasnou výhru. Žádnou remízu, žádnej technickej knokaut, prostě ho zhasni jak svíčku.“
Vilerret znovu přikývl a propletenými prsty si rukavice přimáčkl blíž ke kloubům.
„Užitečný rady rozdáváš, Laskari, o tom žádná,“ ozval se rotmistr Coldwell, který jejich trenérskou chvilku sledoval z nedaleké bedny s náhradními díly. Pohodlně se opíral o stěnu a pravou rukou si hlídal plechovku vychlazeného piva z místního baru, na které mezi čínskými znaky valil oči ohnivě rudý kohout. „Škoda, že sis na ně nevzpomněl už včera. Nebo se snad dělíš o zkušenosti, které ti předal náš asijský druh ve zbrani?“
„Sakra, Coldwelle, nemůžu za to, že ten zmetek podváděl!“ ohradil se naježeně Laskari.
„O tom nepochybuju,“ souhlasil s vážným výrazem Coldwell. „Určitě chodil pěšky, i když mu nabízeli odvoz. Posiloval, místo aby nasával v baru. A mám silný podezření, že on po večerech možná i běhal.“
„A vsadím se, že ten drtivej pravej hák má od toho, že i starej Wang tehdy přirážel víc, než bylo nutný,“ přisadila si vedle Coldwella usazená Brechtová. Coldwell to ocenil zvednutou dlaní a Brechtová si s ním s chutí plácla.
Laskari ji probodl pohledem, ale poznámku nekomentoval, přestože Brechtová byla desátník a on rotmistr. Desátník Brechtová byla po včerejšku dočasně nedotknutelná. Když se Laskari svalil na zem a bylo jasné, že v příští minutě vstát nezvládne, Brechtová skočila do ringu a zasypala slavící čínské mariňáky dokonale vyladěnou směsicí posměšků a vychloubání. Laskari byl dost při smyslech, aby zaslechl nelichotivé poznámky o „nejslabším kusu ve stádě“, a tak jen potupně ležel a čekal, dokud jednomu z Číňanů nepovolily nervy a výzvu nepřijal. Byl skoro o hlavu vyšší než Brechtová, sálalo z něj sebevědomí, a dokonce si na začátku souboje neodpustil posměšný výpad, kterým chtěl pobavit své kolegy. To byla jeho první a poslední chyba. Brechtová nejenže před ledabyle vymrštěnou pravačkou neuskočila, ale prosmýkla se pod ní a zasadila mu dva zcela vážně míněné údery do odkrytého boku. Než mohl čínský mariňák znovu nabýt ztracenou rovnováhu, naklepala mu vnitřnosti tak důkladně, že už po třech minutách klečel na podlaze, rukou naznačoval, že se vzdává, a ze všech sil se snažil zachovat si důstojnost a oběd v žaludku.
„Tak tam běž, Coldwelle, sám, když jsi tak chytrej,“ přesměroval Laskari svůj vztek na bezpečnější cíl.
„Nic by mi neudělalo větší radost, než kdybych mohl vlastním tělem bránit čest Salamis,“ odvětil se stále stejným vážným výrazem Coldwell a pak ukázal za Laskariho rameno. „Ale Angie mi to zakázala.“
„To si sakra piš, že jsem ti to zakázala,“ zamračila se podporučík Angelina „Angie“ Sanchezová, která zrovna vešla do skladiště. Varovný prst namířený na Coldwella se rychle přesunul na Laskariho. „A ty mi nepokoušej pacienta, nebo budeš litovat, že tě Wang neposlal do kómatu.“
Sanchezová byla oficiálně jen zdravotník, od lékařského diplomu ji stále dělilo pár zkoušek, ale když Salamis během bitvy u Gamma Crucis přišla o doktora, nezbylo jí nic jiného než postřeleného Coldwella odoperovat. Od té doby ho hlídala tak bedlivě, že Coldwell už na skříňce několikrát našel nápis SANCHEZ JUNIOR.
„Co ti trvalo tak dlouho?“ zeptal se Laskari, než Vilerretovi podal ochrannou přilbu. Desátník si ji nasadil a začal si upravovat chránič nosu.
„Musela jsem zajít do našeho Comoda pro výbavu.“ Sanchezová zvedla malou pohotovostní lékárničku a ukázala ji svému protějšku na čínské straně skladiště. Šedivějící zdravotník děkovně kývl hlavou a odpověděl zvednutým palcem. „Ta jejich fúrie už něco tuší a celý den se ochomýtala kolem staniční ošetřovny, tak jsem se o lékárničku musela postarat já.“
Zatímco na straně Salamis měly zápasy podporu i velitelů družstev, někteří se dokonce přišli podívat, a všeobecně se předpokládalo, že o nich ví a mlčky je schvaluje i major Gelu, jeho čínský protějšek údajně tak tolerantní nebyl. Tím padla možnost pořádat je ve staniční tělocvičně, ale naštěstí se rychle podařilo najít pár techniků, kteří věděli o prázdném skladišti daleko od zvědavých očí. Technický personál stanice už obsadil řadu beden daleko od všech mariňáků a uzavíral sázky na dnešního vítěze. Soudě podle kradmých pohledů k oběma zápasníkům bylo jasné, že patriotismus právě dostává na frak a vítězí praktičnost.
„Hotovo,“ zabručel Vilerret.
„Ukaž.“ Angie mu rychle překontrolovala helmu. „Dobře, sedí.“
Vilerret přikývl, zvedl se z bedny a krouživými pohyby si protáhl ramena.
„Hlavně nezapomeň, co jsem ti řekl,“ pověděl mu Laskari. „Jdi do něj tvrdě a nešetři ho. Musíš ho sejmout co nejrychleji.“

* * *

Oba dnešní zápasníci se přes skladiště změřili pohledem a pak si pomalým krokem šli naproti. To byl také pokyn, aby se ze své bedny zvedl i poručík Klein. Bylo nepsaným pravidlem, že podobné „přátelské“ zápasy zahajuje důstojník s nejvyšší šarží v místnosti a dává jim tak své neoficiální požehnání.
„No dobře, tak ať už to máme za sebou.“ Poručík Klein se nijak nenažil skrývat, jak moc ho tradiční pocta netěší. „Základní pravidla znáte, takže jen stručně. Žádný sviňárny, žádný rány pod pás a rány do obličeje omezte na minimum. Jestli odsud oba nedokážete odejít po svých, budete si muset vymyslet sakra dobrou výmluvu pro doktora, protože všichni tady do pěti minut zapomenou, že tenhle sklad existuje. Je to jasný? Dobře. Tak se do toho dejte. Ať vyhraje ten lepší.“
S tím se Klein otočil a bez dalšího slova se vrátil na svou bednu. Zápasníci si ťukli rukavicemi a začali kolem sebe kroužit.
Vilerret rychle poznal, že Kwan je úplně jiný kalibr než chvástal, se kterým zametla Brechtová. Žádné zbytečné pohyby, jen se držel v bezpečné vzdálenosti a studoval, jak se soupeř hýbe. A když poprvé zaútočil, nebyla to žádná hraná rána pro pobavení, ale bleskový výpad pravačkou po hlavě, po kterém následovala stejně rychlá levačka. Číňané si stejně jako mariňáci ze Salamis dobře uvědomovali, že evropský lehký křižník stanici brzy opustí a tohle je poslední šance zajistit si celkové vítězství.
Čínský mariňák vypadal jako střední váha, ale jeho pěsti dopadaly silou menších meteoritů. Vilerret si nenechával nic líbit, jenže za každou ránu, kterou uštědřil on, inkasoval na oplátku dvě až tři další. Čínští mariňáci svého šampiona povzbuzovali tak hlasitě, že vlastní fanoušky skoro neslyšel. Brzy musel přejít do skoro úplné defenzivy, protože Kwan se plně sžil se starou boxerskou filozofií, poletoval kolem něj jako motýl a ze všech možných úhlů do něj bušil jako steroidy nadopovaná včela.
Stále jednostrannější zápas běžel necelých pět minut, když Vilerret příliš brzy sklonil lokty a Kwan ho tvrdým levým hákem zasáhl přímo do spánku.
Čínská strana skladiště zaburácela tak hlasitě, že to ve velínu Šanghaje možná spustilo pár varovných hlášení. Číňané radostně povzbuzovali Kwana, dupali a bušili dlaněmi do beden, i když u několika techniků bylo příliš dobře vidět, že jejich nadšení není nejupřímnější a Vilerret je právě stál pěkných pár kreditů.
Vilerret zavrávoral dva kroky nazad, potřásal hlavou a nepravidelně pomrkával pravým okem. Pozvednuté ruce mu pomalu klesly až k hrudníku.
Kwan vycítil příležitost, rozmáchl se, aby ho složil dalším levým hákem… a promáchl jen vzduch. Vilerret se pohnul rychleji, než u něj soupeř za celý zápas viděl, prosmýkl se mu pod rukou a dostal se vedle něj. Než mohl Kwan získat zpět ztracenou rovnováhu, Vilerret ho chytil za triko a smýkl s ním proti stěně na straně posádky Salamis. Mariňáci, kteří podobný trik očekávali, se mu včas klidili z cesty a Kwan tvrdě narazil do lodní přepážky.
Když Brechtová o den dřív srovnala skóre a zařídila mariňákům ze Salamis šanci opustit Šanghaj jako vítězové, potřebovali do posledního zápasu poslat někoho speciálního. Za normálních okolností by nasadili prověřeného Coldwella, ale ten byl mimo hru, a tak padla volba na Vilerreta. Zavalitý Francouz nebyl ani nejsilnější, ani nejrychlejší, ale snesl víc ran než boxovací pytel.

Info o knize:
V ledovém sevření
Autor: Jakub Mařík
Obálka: Tomáš Flak
Formát: brožovaná s klopami, 145x205 mm
Počet stran: 304
Cena: 299 Kč
Nakladatel: Mystery Press
ISBN: 978-80-7588-247-9

Jakub Mařík
Narodil se v roce 1981 v Teplicích, vystudoval právně-ekonomickou školu a v současnosti se živí jako překladatel z angličtiny.
Jeden z nejvýraznějších autorů současné tuzemské sci-fi & fantasy má na kontě přes dvacet povídek, z nichž nejpopulárnější je paranormální detektivka Absolutní smrt, za kterou byl v roce 2008 nominován na Cenu Karla Čapka.
Publikuje v antologiích (Drakobijci, Cáry rubáše, Ve stínu říše aj.) a časopise Pevnost, do populární série Kladivo na čaroděje přispěl šestou epizodou nazvanou Drsné sny (2014). V současné době se věnuje zejména military sci-fi sérii UTSS Salamis, kterou má tvořit pět samostatných románů (Ve stínu slunce, V ledovém sevření, V Krvavém pásu, V mrtvé zóně, V jámě lvové).
Jakub Mařík žije v Novosedlicích u Teplic a ve volných chvílích provozuje pěší turistiku, zahradničí, čte a skládá puzzle.

Z dobrodružství UTSS Salamis již vyšlo:
Když se v první polovině 22. století začnou ztrácet kosmické lodě, vypadá to, že za to mohou piráti, povstalci z kolonií nebo nezměrné hlubiny vesmíru. Když se začnou vracet vyzbrojené neznámými zbraněmi a napadat plavidla a vesmírné stanice, lidstvo velmi rychle zjistí, že je již celé měsíce ve válce, o které nemělo nejmenší tušení.
Tajemní Korzáři útočí bez varování, nikdy se nepokoušejí o kontakt a při sebemenším riziku, že bude jejich loď obsazena, spustí totální autodestrukci. Lidé s nimi bojují už takřka deset let, ale živého Korzára s výjimkou unesených posádek zatím nikdo neviděl. Nelítostný nepřítel je stejnou záhadou jako na začátku války.
UTSS Salamis měla být první lodí, která obsadí korzárské plavidlo a získá odpovědi na nejpalčivější otázky o záhadném protivníkovi. Místo toho jen s obtížemi unikne ze ztracené bitvy a nyní se ukrývá ve svrchní koroně rudého obra Gamma Crucis, kde ji před žhnoucím peklem chrání jen experimentální ochranný štít.
Ve stínu slunce měla být Salamis v bezpečí, ale jak brzy dokáže nález těla zavražděného technika, Korzáři jsou mnohem blíž, než si kdokoli z posádky myslel…