NEDĚLNÍK: Fantastičtější než fantastika

Komunita čtenářů je mnohotvárná, rozličná a věčně nespokojená. Máme rádi svoje škatulky, bezpečné vody a závětrné přístavy, stará dobrá zákoutí, kde se cítíme dobře. Těžko nám to vyčítat. Určuje nás čtenářská zkušenost, v průběhu života si z toho, co přečteme, tkáme síť v jejímž středu se nachází KNIHY, ty zásadní, ty proměňující, ty životní. Dál a dál od centra jsou pak Knihy, knihy, knížky a knížečky, na některé už jsme zapomněli, některé se ocitly na okrajích tak daleko, že už o nich ani nevíme. Jako pavouci sedíme a čekáme. A zpozorníme, když se brnkne o správnou nitku.

Náš obzor je nutně omezený. Není možné přečíst všechno. To, co čteme (a zůstává v centru zájmu), tvoří předpoklad pro další čtenářské zkušenosti. Velmi dobře si pamatuji, jak jsem na střední škole odmítal povinnou četbu, všechny ty Flauberty, Dostojevské a Dickense, četl jsem převážně fantastiku, a když už jsem se nějakým Balzakem prokousal, a priori jsem věděl, že se mi to nebude líbit – a tak jsem to i četl. Jak málo si uvědomujeme, že veškerá beletrie je vlastně fantastika. Ano, i ta „podle skutečných událostí“. Vezměme si Škvoreckého Zbabělce. Osm posledních dní 2. světové války očima Dannyho Smiřického, holky, jazz, městečko Kostelec a jeho rázovité obyvatelstvo. A můžete mi stokrát tvrdit, že Kostelec je Náchod a že mnohé z událostí, které jsou v knize popsány, jsou historicky doložitelné a přesné. Řeknu vám na to, že v knize není Náchod, nýbrž Kostelec, a že Danny Smiřický nikdy neexistoval, i když je Škvoreckému v lecčems podobný. Škvorecký zmátl i dobovou kritiku. Ta nebyla zvyklá na ich-formu, v recenzi Jana Nového se přímo píše, že „tento příběh osmi dnů, psaný ich-formou, je autobiografií, čili nic než pravda.“ (Citováno podle V obecném zájmu, svazek II, str. 1141.) 

Danny Smiřický nikdy neexistoval. Gandalf nikdy neexistoval. Erbenův vodník nikdy neexistoval. Steinbeckovi Lennie a George nikdy neexistovali. Ale všechny ty postavy nesou znaky, které v nás mohou zarezonovat, které odráží to, jací jsme, chtěli bychom být, poznáváme v nich někoho, koho známe. Je nesmírně těžké vytvořit něco, co je nám jako lidem (a čtenářům) cizí. Vydat se odvážně tam, kam se dosud člověk nevydal. Neodmítáme jen realistickou literaturu / fantastickou literaturu / červenou knihovnu / horory / literaturu o 2. světové válce / poezii – vyberte si a libovolně si přidejte další kategorie. Odmítáme často i něco, co posouvá hranice. A přestože jsem právě napsal, že fantastická literatura je vlastně veškerá literatura – v jaké jiné komunitě by měly být přetřásána díla hraniční, zkoumající, objevující, posouvající než v komunitě čtenářů fantastiky? 

Ale to my ne. Máme rádi svoje škatulky, bezpečné vody a závětrné přístavy, stará dobrá zákoutí, kde se cítíme dobře. Jakmile se navazuje na dílo Julese Verna, Alexandra Dumase, H. P. Lovecrafta nebo Jiřího Kulhánka, chválíme, vyzdvihujeme, doporučujeme. Dobrodružné a detektivní příběhy, kde je fantastika jen kulisou (více třeba v publikaci Terezy Dědinové Po divné krajině, str. 112), jsou skvělé a zábavné, nic proti nim nemám. Ale… neměla by se právě v komunitě čtenářů fantastiky šířit šeptanda o novém Chiangovi? O Chmurném válečníkovi Alistaira Rennieho? O Mašinérii říše od toho člověka, jehož jméno neumím skloňovat? O Knize všech hodin Hala Duncana? Neměly by se potajmu šířit opisy Křesadlovy Astronautílie (samozřejmě v obou jazycích)? Nemělo by se pod rukou půjčovat první vydání Druhého města od Michala Ajvaze? Neměli bychom si šeptem vyprávět o pavoučích zálibách Reného Vaňka?

Asi ne. Jako čtenáři máme rádi svoje škatulky, bezpečné vody… však víte. Ale když pak člověk zjistí, že velká část prvního vydání Příběhů vašeho života od Teda Chianga musela být dána do stoupy, protože se to prostě neprodávalo, je to smutný příběh našeho života. Mimochodem, zájem vzrostl, když vznikl film Příchozí natočený podle jedné z povídek. Ale to už bylo pozdě. Teď obě Chiangovy sbírky znovu vydal Host, kdybyste chtěli přispět k neopakování téhle chyby.

Tento text nemá žádný inteligentní závěr. To, že se na můj vkus málo čte „experimentální“ fantastika, není chyba. To je normální. Jen mě to mrzí. Tak… kdybyste se někdy nudili, dejte tomu šanci.