RECENZE: Ursula K. Le Guinová, Gwilanina harfa a jiné povídky

Gwilanina harfa začíná předmluvou editora, která se věnuje obtížím a komplikacím provázejícím výběr povídek do sbírky. Jelikož nejsem barbar, předmluvu nepřeskakuju, naopak ji pečlivě pročítám… ale nemůžu si pomoct a při jejím čtení mi v hlavě čím dál neodbytněji zní Get on with it a dej sem ty povídky konečně. Než se dostanu na konec knihy, po kýblech si sypu popel na hlavu.

Ursula K. Le Guin byla a je jednou z nejzářivějších hvězd světové fantastiky. To je fakt, se kterým nebudeme a ani nechceme polemizovat. Její dílo je rozsáhlé a pokrývá nepřeberné množství témat. Přesto se jejím psaním jako ta červená nit táhne jeden Motiv s velkým M: úhel pohledu.

Nemám sice načtenou celou Le Guinovou, jen to, co bylo přeloženo do češtiny a pár jednohubek v originálu, to ovšem stačí na to, aby to bylo jasné jak den: i ten poněkud zastaralý Rocannonův svět je vlastně o tom, jak rozdílné a zároveň stejné mohou být dvě bytosti a jak se „jen“ stačí podívat na svět trochu jinýma očima. A víte co? Ono to zprvu vůbec nemusí být příjemné. Je to, jako byste oblékali cizí kůži, skoro tak mrazivé jako ty bizarní islandské nekrokalhoty. Jenže tahle cizí kůže velmi rychle přiroste k té vaší a najednou je to přirozené jak dýchání. A často až drásavě smutné…

Povídky v Gwilanině harfě se od sebe každá liší jak den a noc a zároveň do jedné opakují: všichni obýváme stejný svět, i když jsme třeba zrovna ve vesmíru a na jiných planetách, a kdybychom aspoň na chvíli vykročili za hranice vlastního ega a mozku, všem by se nám žilo mnohem líp. Stačilo by jen chtít na chvíli myslet jako strom, žena, mravenec, mimozemšťan, vědec, vesničan, křeček, dítě, bůh. A Le Guinová přesně tohle dělá – myslí jako někdo jiný, jako něco jiného, a píše tak.

Ne, nejsou to hříčky s jednoduchým poselstvím, takové ty otravné dětské bajky. Tady nejde o nějaké plané moralizovaní, to v tom nehledejte. Je to mnohem prostší: jde o literaturu, která splývá s životem. (A je to literatura fantastická, jaká náhoda!). Nemusíme ani vědět, kolik cen a prestižních ocenění Le Guinová získala, aby nám bylo jasné, jak dobrá spisovatelka to byla. Žádné z jejích slov tam není jen tak – každé s sebou nese nějaký pocit, vzpomínku. Mají takovou sílu, že i když čteme párstránkovou povídku, okamžitě si představíme celý širý svět okolo. A nejsou k tomu třeba žádné popisy, stačí jen těch několik slov, s lehkostí vpletených do vzoru, který je na první pohled velmi jednoduchý, ale když se na něj chvíli soustředíme, zjistíme, že je mnohem komplikovanější a propletenější, než vypadal zdálky. Jednoduše řečeno, Le Guinová těmi samými slovy píše příběh a tvoří svět.

A, panebože, tohle všechno a ona tam dokáže dostat navrch ještě vtip, nadsázku, humor a kulturně-literární aluze! A často taky – aniž by zněla plačtivě – až bolestnou melancholii a sentiment.

Jak editor vybíral povídky a co ho k tomu vedlo, si přečtete v předmluvě, já k tomu můžu říct jen jedno: dobrá práce! Sakra dobrá práce! Po dočtení knihy to vyplyne samo – povídky jsou totiž vybrané a seřazené tak, že na žádnou z nich nezapomenete. A to je u povídkové sbírky neuvěřitelný úspěch. Tudíž zbývá dodat jediné: nepodceňujte editora ani jeho předmluvu. Může se zdát, že u jména jako je Le Guinová, nelze šlápnout vedle – a možná je to i pravda. Ale dal-li by editor do Gwilaniny harfy o něco méně citu, péče a práce, domnívám se, že by zanechala výrazně menší stopu.
 

Ursula K. Le Guinová: Gwilanina harfa a jiné povídky
Nakladatelství: Gnóm!
Editor a překladatel: Jakub Němeček
Ilustrátorka: Klára Stodolová
Rok: 2020
Stran: 360
Cena: 360 Kč