RECENZE: Ursula K. Le Guinová, Gwilanina harfa a jiné povídky
Článek od: Eylonwai - 19.03.2021
Gwilanina harfa začíná předmluvou editora, která se věnuje obtížím a komplikacím provázejícím výběr povídek do sbírky. Jelikož nejsem barbar, předmluvu nepřeskakuju, naopak ji pečlivě pročítám… ale nemůžu si pomoct a při jejím čtení mi v hlavě čím dál neodbytněji zní Get on with it a dej sem ty povídky konečně. Než se dostanu na konec knihy, po kýblech si sypu popel na hlavu.
Ursula K. Le Guin byla a je jednou z nejzářivějších hvězd světové fantastiky. To je fakt, se kterým nebudeme a ani nechceme polemizovat. Její dílo je rozsáhlé a pokrývá nepřeberné množství témat. Přesto se jejím psaním jako ta červená nit táhne jeden Motiv s velkým M: úhel pohledu.
Nemám sice načtenou celou Le Guinovou, jen to, co bylo přeloženo do češtiny a pár jednohubek v originálu, to ovšem stačí na to, aby to bylo jasné jak den: i ten poněkud zastaralý Rocannonův svět je vlastně o tom, jak rozdílné a zároveň stejné mohou být dvě bytosti a jak se „jen“ stačí podívat na svět trochu jinýma očima. A víte co? Ono to zprvu vůbec nemusí být příjemné. Je to, jako byste oblékali cizí kůži, skoro tak mrazivé jako ty bizarní islandské nekrokalhoty. Jenže tahle cizí kůže velmi rychle přiroste k té vaší a najednou je to přirozené jak dýchání. A často až drásavě smutné…
Povídky v Gwilanině harfě se od sebe každá liší jak den a noc a zároveň do jedné opakují: všichni obýváme stejný svět, i když jsme třeba zrovna ve vesmíru a na jiných planetách, a kdybychom aspoň na chvíli vykročili za hranice vlastního ega a mozku, všem by se nám žilo mnohem líp. Stačilo by jen chtít na chvíli myslet jako strom, žena, mravenec, mimozemšťan, vědec, vesničan, křeček, dítě, bůh. A Le Guinová přesně tohle dělá – myslí jako někdo jiný, jako něco jiného, a píše tak.
Ne, nejsou to hříčky s jednoduchým poselstvím, takové ty otravné dětské bajky. Tady nejde o nějaké plané moralizovaní, to v tom nehledejte. Je to mnohem prostší: jde o literaturu, která splývá s životem. (A je to literatura fantastická, jaká náhoda!). Nemusíme ani vědět, kolik cen a prestižních ocenění Le Guinová získala, aby nám bylo jasné, jak dobrá spisovatelka to byla. Žádné z jejích slov tam není jen tak – každé s sebou nese nějaký pocit, vzpomínku. Mají takovou sílu, že i když čteme párstránkovou povídku, okamžitě si představíme celý širý svět okolo. A nejsou k tomu třeba žádné popisy, stačí jen těch několik slov, s lehkostí vpletených do vzoru, který je na první pohled velmi jednoduchý, ale když se na něj chvíli soustředíme, zjistíme, že je mnohem komplikovanější a propletenější, než vypadal zdálky. Jednoduše řečeno, Le Guinová těmi samými slovy píše příběh a tvoří svět.
A, panebože, tohle všechno a ona tam dokáže dostat navrch ještě vtip, nadsázku, humor a kulturně-literární aluze! A často taky – aniž by zněla plačtivě – až bolestnou melancholii a sentiment.
Jak editor vybíral povídky a co ho k tomu vedlo, si přečtete v předmluvě, já k tomu můžu říct jen jedno: dobrá práce! Sakra dobrá práce! Po dočtení knihy to vyplyne samo – povídky jsou totiž vybrané a seřazené tak, že na žádnou z nich nezapomenete. A to je u povídkové sbírky neuvěřitelný úspěch. Tudíž zbývá dodat jediné: nepodceňujte editora ani jeho předmluvu. Může se zdát, že u jména jako je Le Guinová, nelze šlápnout vedle – a možná je to i pravda. Ale dal-li by editor do Gwilaniny harfy o něco méně citu, péče a práce, domnívám se, že by zanechala výrazně menší stopu.
Ursula K. Le Guinová: Gwilanina harfa a jiné povídky
Nakladatelství: Gnóm!
Editor a překladatel: Jakub Němeček
Ilustrátorka: Klára Stodolová
Rok: 2020
Stran: 360
Cena: 360 Kč
- Přidat komentář
- 13143x přečteno
Komentáře
Lukáš odpověděl/a v Trvalý odkaz
Zpracování
Připojím svůj dojem z fyzické knihy – je nádherně zpracovaná. Radost ji držet v rukou, má menší rozměry a díky poměru k tloušce působí dojmem "tak akorát". Graficky zajímavé řešení označení povídek, precizní tisk a kvalitní papír. Chybí snad jen pevná vazba, ale to bychom se asi pohybovali v jiných cenových dimenzích. Není to žádný odbytý standard, ze svazku vyzařují hodiny a hodiny pečlivé přípravy a piplání každého detailu.
Monika Slíva odpověděl/a v Trvalý odkaz
Nezbývá než souhlasit :
Nezbývá než souhlasit :-D
Takhle vymazlené jsou všechny knihy od Gnómu. A když jich pak máte v knihovně z téhle edice víc...
A stejný pocit mám, když vlezu na webovky nakladatelství, je za tím prostě cítit ta osobní péče a zápal :-)
Tlustý zlý strý... odpověděl/a v Trvalý odkaz
Já si naopak dovolím oponovat
Já si naopak dovolím oponovat. Nemám ponětí, jak vypadá dotyčná kniha uvnitř, nicméně tuhle konkrétní obálku považuju za příšernou. Jednak ten velký černý blok nahoře mi připadá hrozně agresivní a že se tluče s křehkým obrázkem dole - což je samozřejmě subjektivní, každý to může vidět jinak, a jestli je to součást jednotně dělané ediční řady, nic moc se s tím nenadělá. Ovšem způsob, jak je vysazené jméno autorky... Sazba "na prápor" je zvěrstvo, vždy a všude, někdy (v nepočetných případech) ale může mít jakési oprávnění. Určitě ale ne na obálce, jinak kompletně stavěné na symetrii podle svislé osy - a už vůbec ne, když hned pod tím je název knihy v souladu se zbytkem centrovaný. To je graficky naprostá čuňárna.
Lukáš odpověděl/a v Trvalý odkaz
I v tomhle případě platí, že
I v tomhle případě platí, že beauty is in the eye of the beholder
Petr Simcik odpověděl/a v Trvalý odkaz
Když někdo kritizuje sazbu na
Když někdo kritizuje sazbu na obálce vzpomenu si na:
a hned to není tak strašné :)
ijcro odpověděl/a v Trvalý odkaz
.
Tak je to spíš otázka na tvůrce obálky, jestli to není záměr s přidanou hodnotou kouzla nechtěného :)
Eylonwai odpověděl/a v Trvalý odkaz
Onen "blok" není černý.
Onen "blok" není černý.
"jestli je to součást jednotně dělané ediční řady" > Ano, je, skvělé a krásné ediční řady.
Tlustý zlý strý... odpověděl/a v Trvalý odkaz
A co je to teda za barvu? Já
A co je to teda za barvu? Já ho na obrazovce vidím černě... Jinak ano, prošel jsem si na Legii obálky všech devíti knih, které vydali, a přibližně půlka má tuhle úpravu (včetně sázení jmen autorů na prápor). Ke cti jim musím přiznat, že na všech ostatních se vyvážení světlého spodku proti tmavému (ne-černému?) vršku celkem povedlo... Za "krásnou" bych tu řadu ale neoznačil, mimo ni mají knihy, jejichž obálky mému vkusu sedí víc. (S výjimkou "Plameňáka na konci léta" - možná se to k té knize hodí, to nemůžu posoudit, neb jsem ji nečetl, ale takový kabát ji pro mne řadí někam k věcem, jako je "Mládí v hajzlu" nebo - hm - třeba Troškovy komedie?)
Monika Slíva odpověděl/a v Trvalý odkaz
Je to tmavě zelená, stejný
Je to tmavě zelená, stejný odstín, který je i v obrázku kolem té harfenistky. Když má člověk tu knihu v ruce, tak ten horní pruh nijak tvrdě a nesourodě nepůsobí, ba naopak. Nejsme grafik, ale moje oko ten přebal nikterak neuráží. :-)
jakub němeček odpověděl/a v Trvalý odkaz
Brý den
Máme lockdown, nudíme se, a tak bych si dovolil, čistě v rámci navazování sociálních kontaktů, reagovat, páč jsem autor té grafické úpravy. Argument "sazba "na prápor" je zvěrstvo, vždy a všude" má asi stejnou váhu jako argument "fialová barva je zvěrstvo, vždy a všude".
Zní to jako kdovíjaká moudrost, ale není, je to jen otázka vkusu, a samozřejmě máte naprosté právo cizím vkusem pohrdat. Jenom je matoucí, když svůj vkus prezentujete, jako by to byl "odborný názor".
A jestli jste navíc Leonard Medek (zdá se mi, že byste mohl být), nevadilo vám, že obálka vaší knihy, zobrazená zde https://triumvirat.cz/2017/12/smazeni-krouzku/ (Dobrodruh 2) disponuje sazbou na střed dole a sazbou na levý prapor nahoře? To byla jako "prasárna" záměrně?
Abyste mi rozuměl, mně nevadí kritika čehokoli, co dělám, ale zajímá mě ta vaše argumentace. S pozdravem JN
Tlustý zlý strý... odpověděl/a v Trvalý odkaz
Ano, to jsem já. A můžete si
Ano, to jsem já. A můžete si všimnout, že ta věta pokračuje, že někdy taková sazba jakési oprávnění má... Zrovna u D2 mi nevadí, právě proto, že levým (zarovnaným) krajem vychází z vnitřku oné do excentrického oblouku postavené hlavičky. Kdyby to byla komposice na střed - to jest, kdyby ten oblouk byl pravidelný -, to bych prskal, a jak (ovšem toho by se Jana Šouflová, která tu obálku dělala, sotva dopustila, to by jí grafický cit nedovolil). Co pak se týče toho, že zápatí je symetrické, zatímco vršek ne, je dobře si uvědomit, že v takovémhle případě se pak bere celé záhlaví en bloc, a to už visuálně symetricky je. (Mohlo by klidně být v poměru ke stránce menší, nacpané do levého rohu, a pak by moje jméno dole automaticky muselo připadnout do pravého, ovšem to by pak nebyla komposice podle svislé osy, nýbrž na diagonálu.)
To, co Vaší úpravě vyčítám - a mám za to, že jsem to prve uvedl celkem srozumitelně, ale klidně to zopakuju - je skutečnost, že jinak je CELÁ řešená podle svislé osy, až na ten jediný řádek, který z ní rušivě uskakuje. (Jasně, zrovna "Ursula K." je dost dlouhé, aby to tolik netlouklo do očí, ale představte si, že by tam stejným způsobem, ve dvou řádcích na prápor, bylo třeba jméno "Joe Abercrombie", abychom zůstali v žánrových vodách...)
Jinak co se týče "odbornosti" mého názoru, nedomnívám se, že bych jej jako "odborný" traktoval; to bych si (určitě ne vědomě) nedovolil, neb nejsem ani školený grafik, ani typograf. Mám jen tu smůlu, že patřím do oné kategorie, jíž se říkává "dítě z výtvarné rodiny", a že do mne táta odmalička aspoň ty základní zásady cpal (a pár dalších maličkostí jsem pochytil tu a onde během života). Přičemž zrovna tohle k těm základním věcem patří...
(Mimochodem, když už jste si jakožto zdroj obálek k mým knihám vybral ten článek na Triumvirátu - je tam jiná, u které mi grafická úprava vadí, a sice druhé vydání Studny ghúlů: to nešťastné umístění písmen názvu napůl do obrázku a napůl ven... Mirek Dvořák takhle dělal conanovky pro Poutník několik let a nikdy jsem nepochopil proč. Ale to už je opravdu odbočka jinam.)
jakub němeček odpověděl/a v Trvalý odkaz
k otázkám sazby
Aha, no to je pěkné, ale já jsem chtěl hlavně vysvětlení toho, proč "sazba na prápor je zvěrstvo", a toho jsem se nedočkal. Podle mě ten výrok není možné nijak obhájit.
Pokud jde o tu vaši výtku, na tu celkem nereaguji, protože máte právo si to myslet. Já to komponoval odzdola, tedy všechno je na střed, dokonce i příjmení autora, jenom to křestní jméno ne. Důvod je jednoduchý, zkoušel jsem obě varianty (na střed i doleva) a citem jsem se rozhodl pro tuto. (Jestli jsem a nebo nejsem sazeč a grafik, to nechci posuzovat, ale je fakt, že mi za práci v tomhle směru dávali lidi 20 let dobrovolně peníze, tak bych si to myslet mohl.)
A ještě můžu k tomuto řešení překvapivě použít váš vlastní argument k té vaší obálce: "Co pak se týče toho, že zápatí je symetrické, zatímco vršek ne, je dobře si uvědomit, že v takovémhle případě se pak bere celé záhlaví en bloc". Přesně tak jsem uvažoval i já - záhlaví mám oddělené v tom "tmavém bloku", a tudíž pro něj můžu použít jiná pravidla (levý prapor) než pro zbytek (střed). A není třeba chodit ani pro Abercrombieho, mám tam reálně Pat Murphyovou, a nepohoršuje mě. Ovšem, jak říkám, vás klidně pohoršovat může, to je v pořádku.
Tlustý zlý strý... odpověděl/a v Trvalý odkaz
Zrovna jsem chtěl připsat P.
Zrovna jsem chtěl připsat P. S., ale předběhl jste mne... Tak tady to je: Uznávám, ta formulace "zvěrstvo, vždy a všude", byla poněkud striktní a kategorická, a přiznávám, že mne k ní dovedlo něco, co s obálkami vlastně nesouvisí - totiž skutečnost, že se občas (a čím dál častěji, obávám se) najde někdo, kdo si myslí, že když takhle vypadají dokumenty v textovém editoru a články na netu, je v pořádku udělat na prápor i kompletní vnitřní sazbu (záměrně píšu "kompletní", nikoli jenom semtam kousek, vysázený tak proto, aby se od zbytku odlišil). Hodně to dělají časopisy, které si tím ušetří spoustu práce s hlídáním správného dělení a dolaďováním hustoty písma v jednotlivých řádcích; budiž, ne, že by se mi to líbilo, ale chápu to. Ovšem v knize, v knize to bolí... Čili za tohle se omlouvám.
No, a jestliže se Vám v tomto konkrétním případě přesné vycentrování moc nezdálo (což si dovedu snadno představit, protože byť velké K na konci by mělo vyvážit U na začátku, tečka za ním v tom nutně musela dělat čurbes), pak bych si snad jen nesměle dovolil připomenout, že střed odleva doprava, jak ho vyměří počítač, není pokaždé totožný s optickým těžištěm. Někdy stačí posunout ten řádek i jen o čtvrt milimetru, aby se zdál uprostřed, ačkoli ve skutečnosti není... (A někdy, a to častěji, o víc. V tomhle je potřeba se spolehnout na vlastní oko; dalo by se to i vypočítat, jenže ten výpočet by byl setsakra složitý... Každopádně to nemám z vlastní hlavy, za starých předpočítačových časů tahle poučka patřila k základní výbavě typografů a písmomalířů.)
jakub němeček odpověděl/a v Trvalý odkaz
...
Staromilecké pohoršení nad odfláknutou sazbou v časopisech a knihách, pokud není uměleckým záměrem, ale odfláknutím, kvituji s povděkem!
Ale s tím středem vás moc nepotěším, mně se to prostě nezdálo ani geometricky, ani opticky, nevím proč.
Tlustý zlý strý... odpověděl/a v Trvalý odkaz
Protože jste si strašně
Protože jste si strašně zkomplikoval práci, když jste použil kombinaci majuskují a minuskulí... Pakliže vezmete slovo (jméno) jako jeden celistvý tvar, má potom velmi nepravidelný obrys a optický střed se špatně hledá (navíc se do toho promítá i vliv písmen řádku pod tím, což je zrovna u "Le Guinová" taky pěkně ježatý patvar). Jenže s tím už se holt nic nenadělá, když má jednou ta řada všeobecné parametry dané... (Ostatně dokud používáme u ženských jmen české přechýlení - což chválím -, ani jméno vysazené čistě majuskulemi není bez problému, protože tam vždycky bude překážet přinejmenším ta čárka nad "Á". Štastní Angloameričani, že diakritiku nemají.)
Ale tohle rozebírat podrobně by bylo na dlooouhé debaty u každého případu zvlášť.
Přidat komentář