NEDĚLNÍK: A co děti, mají si kde hrát?

Po třicítce mě začalo z vlastního obýváku vytlačovat LEGO. To jsem nečekal. Ale asi jsem měl.

My, co jsme vyrůstali s Harrym Potterem a Pevností (a Sardenem, samozřejmě), jsme nadmíru šťastná generace. Mám dojem, že možná první, v níž tak nějak zapomnělo dojít k ostrému přechodu mezi dítětem a dospělým. Hlavně u nás geeků. Jsme děti, které si pořídily děti, a jediné, k čemu poté v oblasti hraček v bytě došlo, bylo rozdělení na „tátovy/máminy hračky“ a „dětské hračky“.

Nikdy mě nenapadlo, že bych měl přestat číst komiksy, sledovat cokoli, co vypadne z Marvel Cinematic Universe, nebo hrát hry. A vrátit se ke sbírání LEGA, jakmile jsem po studiu získal dostatečně prostorné bydlení a potřebný plat, mi přišlo naprosto přirozené.

Když jsme u toho LEGA, nedávno jej do svého recenzentského repertoáru zařadil influencer Jarda Konáš, který kromě kostiček propaguje u sebe na sociálních sítích hlavně Warhammer figurky, hry na PS5 a deskovky. A pod těmihle posty se mu scházejí samí pantátové (a panimámy) v mém věku. Společně si tam potom lebedíme, diskutujeme nad tím, která stavebnice je nejlepší, do hloubky rozebíráme figurku Mandaloriana v beskar brnění či ultimátní roztomilost Baby Yody. A občas se stočí diskuze k tomu, jak sakra dětem vysvětlit, že tyhle hračky sice vypadají jako jejich hračky, ale NEJSOU TO HRAČKY, ALE SBĚRATELSKÉ PŘEDMĚTY. Což je smrtelně vážná záležitost, samozřejmě.

Tak třeba zmíněná firma (víte, kterou myslím, zase nechci, aby to tu vypadalo jako reklama na LEGO… ups!) tenhle posun cílové skupiny velmi správně podchytila a v posledních pár letech se z poměrně velké části přeorientovala na kategorii „dospělí“. Takže zatímco se potulujeme Bambulí a usilovně předstíráme, že tam hledáme něco pro děti, z regálů se stavebnicemi na nás vedle rozjuchaných krabic řad Ninjago a Friends shlíží luxusně černé boxy s výstavními sety a výmluvným označením 18+. Což byl naprosto geniální marketingový tah, protože člověk se při odchodu z obchodu s takovouhle krásnou luxusní krabicí pod paží hned cítí tak nějak… dospěleji, no ne?

Vraťme se po oslím můstku k celé té naší krásné popkultuře, kterou si s sebou do té čím dál dospělejší dospělosti neseme. Upřímně, nemůžu s čistým svědomím říct, že by mi to přišlo jako „dospělácká“ kultura, se všemi těmi plakáty se Spider-Manem na našich stěnách. A jasně, lidi, kteří byli na premiéře Star Wars v roce 1977 v kině, je asi taky měli po zbytek života rádi, ale málokdo si z nich až obsedantně udělal jeden ze základních stavebních kamenů své existence, tak jako… ehm, no, my.

Takže já to vnímám jako poměrně zásadní kulturní revoluci a jako rodič i jako člověk, který se během studií poměrně ochomýtal kolem sociologie, jsem dost zvědavý, jak se projeví na mechanismech výchovy a hlavně na jejích výsledcích. Je pravda, že v temnějších chvílích cítím trochu vinu za to, že moje děti uměly říct Darth Vader dřív než máma nebo táta, ale co bychom si nalhávali, většinou jsem na to nezřízeně pyšný.

A možná začnou v šesti letech demonstrativně poslouchat Bacha a věnovat se účetnictví a stavbám domů (nebo co to vlastně normální dospělí dělají) a mezigenerační rovnováha bude opět nastolena. Snad mě pak i s mými stavebnicemi nezavřou do sklepa.