FILM: Fantastické večerníčky 2/2

Minule jsem popsal několik vlastních vzpomínek na fantastické i méně fantastické večerníčky, což pišme s malým V. Dnes už jen pár reflexí (plus nějaká ta fakta) závěrem.

Začnu tam, kde jsem skončil, totiž Méďou Béďou, ale dočkal jsem se věru rozčarování, když jsem na domnělou reprízu tohoto slavného kresleného filmu zašel pár let po sametovém převratu, přesněji v dubnu nebo květnu 1993. Fíha, nešlo o celovečerák, nýbrž o třináct filmů uváděných naráz, ale krátkých. A bohužel nebyly totožné ani s mým zamilovaným večerníčkem. Právě od té doby chřadnu.

Razantní vyléčení naopak zajistilo v popřevratových časech každému snílkovi odvysílání šestadvaceti Tomů s Jerrym, přičemž prvá třináctka zabojovala o zájem již 24. listopadu až 6. prosince 1989, a druhá v listopadu 1994.

A další animované legendy uváděné chlapcem pod novinovou čapkou? Stali se jimi už dávno předtím Bolek a Lolek alias chlapíci z Polska, v Polsku dodnes zbožštění. Do československé televize se jaksi odedávna vraceli, a to až inflačně, a poprvé se představili prostřednictvím třináctidílné série Bolek a Lolek na prázdninách (říjen 1975).

Následovalo tucet dalších dílů pod společným titulem Bolek a Lolek vyjíždějí do světa (leden 1976), kde nás kluci odsud ze socialistické rezervace vtáhli až do dálné Kanady, do Austrálie, Polynésie, vražedné poušti Gobi, do Bengálska, Arábie, Argentiny, na Kilimandžáro a do olympijského tenkrát Mexika. A pak přišly ještě Pohádky Bolka a Lolka neboli tucet filmů z jara 1977, i když ten „rudější“ díl zvaný Červená Karkulka byl, netuším proč, poprvé odvysílán teprve v srpnu 1985. A které další báchorky polští kluci ozvláštnili? Tady je seznam: Ošklivé káčátko, Zlatá rybka, Popelka, Perníková chaloupka, Sněhová královna, Paleček a Aladin.

Tolik k invazi z Polska, pro nekonečný seriál večerníčků byl ovšem využit i sovětský a ryze filmový seriál Jen počkej! Jak? Prvních pět dílů se vynořilo roku 1974 (to mi bylo deset) a během více než desíti dalších let došlo i na zbytek první třináctky, kterou jsme navíc znali z kin v podobě předfilmů uváděných před kdečím. A další večerníčky?

Maně vzpomínám i taliánské skuhrající kuře Kalimero, ale víc na vysoce poutavou adaptaci Leemingovy knihy Brundibár, král čmeláků. Oč šlo? Inu, o nikdy víc nereprízovaný švýcarský seriál šlapající jako hodinky a uvedený v našich končinách pod banálním názvem Honzíkova dobrodružství.

Nádhera! Úvodní z tří třináctidílných sérií (listopad-prosinec 1974) vylíčila - i před mýma rozšířenýma očima - příhody na miniaturního „Gullivera“ zmenšeného chlapce během jeho návštěvy u včel i při jejich střetnutí s děsuplnými vosami.

Druhá řada (srpen-září 1975) staví téhož hrdinu mezi mravence. A ta finální třináctka (listopad 1975)? Dojde ke střetnutí s víc než strašlivou Tsetsebabou – a dodnes okouzleně musím konstatovat, že na mě málokterý večerníček udělal kdy hlubší dojem. A nejen na mě, protože i pozdější slavně slovutný nápad adaptovat Včelku Máju vyšel bez sebemenší pochyby právě zpod vlivu tohoto báječného švýcarského seriálu, a o tom žádná. Jak rád bych ho ještě někdy znovu viděl, i když stejný pocit se nedostaví (a Joriku by to nejspíš nebavilo), ale stejně!

Po čem (kromě Joriky) však v srdci registruji ještě hlubší stesk? Hned řeknu. A máme na modré planetě ne jednoho, ale hned dva Saturniny. Jirotkova - a za druhé seriál o kačerovi. A tedy ten natočený s pravými zvířaty jako herci, páni. A pro někdejší mrňata zavlálo jím z obrazovek věru cosi epesního, vím to, seděl jsem mezi nimi.

Seriál vznikl ve Francii už dlouho před U NÁS obdobně ukuchtěnou adaptací Dášeňky Karla Čapka (sedm dílů koncem roku 1979) a jistěže byl vytvořen i před chaloupkovskou inflací vlčat, medvědů a vyder, proti které naprosto nic, avšak to tenkrát ve Francii to všechno patrně vymyslili.

A zněla už i písnička. Nezapomenutelná. Česká verze textu začíná slovy:

Hej, hop, už to letí,
páni, dámy, děti,
už to začíná... Saturnin vás vítá
a s ním Rezka hbitá,
kdo chce, ať se přidá k nám.

Na všestranném YouTube ji najdete a pár nadabovaných dílů Saturninových dobrodružství taky. A Rezku. A je pořád milá. Ne sice tak moc jako Jorika, nicméně fretka mého dětství fungovala jako kvalitní záporačka v i jinak vymazleném, ba geniálním „megaseriálu“ té doby, jemuž by jistě i František Fuka udělil 100% (a až se k němu dostane, udělí).

A ztepilý Saturnin? V písničce nám horlivě sliboval: Já vás všechny pobavím! A že hned budem dobří známí a vzhůru, volá Saturnin, ještě víc mě ale nadchla druhá řada, kam náleží třeba i danikenovské pokračování, v němž chrabrý Saturnin vprostřed egyptské pyramidy a labyrintu jako nic odhalí mimozemskou kačeří loď. Bohužel, šance na českou televizní reprízu majstrštyku z Paříže opakovaně uvízla na mělčinách beznaděje po zániku jakési výrobní společnosti, ale já i redaktor Jan Pechanec přesto i dál věříme, že se kura dočkáme i za 3D podmínek, a nikoli jen u nedělního oběda.

První díl Saturnin hasičem jsme jako děti (to už jenom já, nikoli dodnes nezralý Honza) spatřili již 19. 10. 1971 a následovaly části Saturnin a generál Zima, Saturnin a strašidelný hrad, Saturnin listonošem, Saturnin a strýček Mráz, Saturnin ornitologem, Saturninův dálkový let, Saturnin dědí, Saturnin lékárníkem, Saturnin a jeho bratranec, Saturnin a zvony aSaturnin na venkově (4. 11. 1971). S odstupem tří let došlo pak ještě na díly Saturnin náměsíčníkem (13. 2. 1974),Saturnin a kouzelník Lermin (14. 2.),Saturnin a krásná Majda (15. 2.),Saturnin a zámek ve Skotsku (17. 2.), vycházející ze třetího dílu Fantomase,a Saturnin a Zlatá hora (18. 2.), plus ještě jeden, který se nám prozatím nedaří identifikovat (poraďte). A tolik tedy ke snům určitého typu, ale obdobnou vzpomínkou zůstávají, myslím, i suše vtipkující vynálezce Viktor doplněný věrným fámulem Horácem.

A co ti byli zač? Je těžké po tolika letech vzpomínat, ale Horác býval především od Viktora občas bit, přičemž profesor(?) Viktor před výpraskem pokaždé diskrétně i pokrytecky stáhl roletu upevněnou tvůrci přiznaně přímo mezi hrdiny a nás, dětské diváky. Od kterého státu Unie však tenkrát socialistické Československo třiadvacetidílné mistrovské dílo koupilo, netuším. A jen dík večerníčkovským stránkám na síti ostatně lze zpětně dohledat, kolik bylo třeba i vám roků, měsíců a dní, když jste viděli to či ono pokračování. To první mělo u nás premiéru (a bohužel i derniéru) v podvečer 22. 1. 1975 a jmenovalo se Vejce. To poslední, Vzduchový polštář, dávali 31. 10. 1976. Seriál ovšem nebyl odvysílán naráz, ale s pauzou. Poslední čtyři díly uvedli s odstupem. A jak se jmenují jednotlivá pokračování skvostu?

Snímek ze safari, Velryba, Sen, Neviditelná zeď, Lev, Kachna, Strašidlo, Pero, Létající dům, Hudba, Robot, Pták nelétavý, Kouzelník, Jak uspořit, Tuleň, Mrak, Raketa, Letadlo, Zmizík aPalačinky. Všechny jsem bohužel neviděl, byl jsem s rodiči, tuším, na lyžích v Krkonoších, což tenkrát televizi vyloučilo z denního programu.

Na rozdíl od Viktora a Horáce se reprízy či repríz DOČKAL seriál Rodina Nessů, 13 dílů, 1.-7. dubna 1987, 4.-7. února 1988 + díl Bludiště 21. 9. 1994), což je i poslední večerníček mého života, který mě opravdu upoutal, a to nejvíc dílem komplet tvořeným jen a jen prodlouženou písňovou znělkou (v českém překladu). Skoro souběžně s britskými Nessovými jsme ale ve zdejší kotlině dobře „vytěžili“ i ohyzdného sněžného muže yettiho, jímž se stal Čechurův Hugo z hor (8 dílů z dubna 1988). Nu, a pan „Maxipes Fík" Rudolf Čechura pak i pokračoval jako tvůrce dalších seriálů Medvěd Nula Devět (7 dílů odvysílaných 1.-7. 9. 1989) anebo Robot mezi námi (7 dílů ze srpna-září 1991), ale neignorujme ani další zahraniční trháky, mezi nimiž rozhodně nelze nevzpomenout na francouzské duo Tip a Tap, které se do dětských osrdí poprvé lačně zahryzlo už v dubnu 1979 (13 dílů).

A v září téhož roku: Naší televizí proletěla i velezajímavá polská série Únos Baltazara Houbičky (13 částí, červen až červenec), dost výjimečný to případ, neboť jsme se pro jednou nedívali na epizody, nýbrž toliko jedinou, byť na kousky porcovanou „story". Bohužel, tehdy už jsem studoval na gymnáziu, bylo mi patnáct a na „něco tak dětského“ jsem se na rozdíl od mladší sestry najednou nedíval.

Minulý režim se, pravda, trochu podepsal i na mnou zde probíraných večerníčcích. Ne hrozně jako Macbeth, za pár slov to však stojí. A podepsal se jednak občasnou antidějovostí, jednak na samotných tvůrcích, takže např. Božena Šimková musela (minule tady už zmíněnou) Krkonošskou pohádku prezentovat pod propůjčeným jménem.

Tato slavná sága z Krakonošových hor se poprvé vysílala od 30. 4. do 7. 5. 1974, kdy došlo na prvních sedm dílů. 5. až 10. 2. 1978 jsme viděli dalších šest a 27. 2. 1981 přibyla epizoda. 27. 1.-1. 2. 1986 pak ještě šest částí. Ale pokračujme i do světa dalších pohádek. Cyklem Kašpárek, Honza a drak (sedm dílů 21.-28. 5. 1975) otřásla bohužel emigrace Jana Třísky, jako vůbec mnohým, i vč. starší Popelky a komedie Na samotě u lesa. „Kašpárka“ po jeho emigraci namluvil oproti původnímu plánu Luděk Munzar.

A Putování za švestkovou vůní (13 dílů z přelomu let 1998/99)? Tady se jedná o seriál se skřítkem Pitrýskem a předloha je, jak asi víte, z pera dalšího emigranta Ludvíka Aškenazyho, takže cyklus mohl vzniknout až roku 1998, což je smutnější o to, že právě kolem roku 1980 (kdy pan Aškenazy ještě žil) byly prý Československé televizi náměty se šotky a skřítky nabízeny „jako na běžícím pásu“. A co víc?

Už jen dodám, že mnohé nejstarší večerníčky asi už nikdy nikdo nevykutá. A netuším třebas naprosto, to přiznávám, o čem mohl být třináctidílný Pardoubek a Žambourek z dubna-června 1971, zato však disponuji aspoň matnou vzpomínkou na Pohádky z papíru od výtečného výtvarníka Miloše Nolla (sedm dílů z jara 1971). Tady je však realitou i to, že jsem znal tyto Nollovy dokreslovačky i z měsíčníku Mateřídouška.

A Dobrodružství veverky Zrzečky (sedm dílů z října až prosince 1969)? Zhlédl jsem aspoň při repríze a musím říct, že mě velmi zaujalo. S nostalgií ale vzpomínám i na Pilařův večerníček Kluci, pozor (sedm dílů z ledna 1974 a dalších pět ze srpna 1976), který existuje i v knižní podobě. A další mé znalostní mezery?

Jsou. A podstatné. Např. jsem nikdy nevstřebal ani veleznámé Příběhy včelích medvídků (13 dílů z přelomu roků 1984/85) a vůbec už ne jejich sedmidílné pokračování z prosince 1994, ale co hůř, neumím zpaměti ani pověstný seriál Jája a Pája (sedm dílů z ledna 1987 a šest dalších z přelomu let 87/88 plus sedm dalších ze října a listopadu 1995 plus ještě pět roku 1998). To vše už mě totiž zastihlo v nepravém věku a buď jsem si zrovna četl na vojně, anebo prostě lítal v myšlenkách... úplně někde jinde... I když Joriku ještě neznaje. Jako na zpola loutkovou a zpola hranou záležitost si však přesně a živě vzpomínám na dávné zpracování Pinocchiových dobrodružství (z ledna 1973), kde se vyskytovali i živí herci, přičemž to místy byl i horor. Předlohu ale nemám rád, přijde mi pro děti moc smutná. A ta léta tenkrát?

Byla stejně zvláštní. Hned po večerníčku jsem musel jít (tedy začátkem roků sedmdesátých) na kutě, povětšinou, ale jest fakt, že jsem nešel vždy hned a chtíval ještě pozorovat tzv. očičko, jak jsem říkal tehdejší znělce večerních zpráv. Byl to „dodatek večerníčku“. Nu, a který večerníček mám nejradši?

Rumcajse. Hned po něm mi však i dnes vládnou příběhy O klukovy z plakátu (sedm dílů z 8. 1. až 19. 2. 1970 + dalších šest z prosince 1975 plus třináct z června 1983). Příjemně mě z nich děsíval zlověstný Pán s vysavačem - a viz díly 2, 4 i 6. Obzvlášť čtvrtá část nazvaná Ztratila se písmenka a odehrávající se v dunivých útrobách vysavače, mě i nyní (a na DVD) fascinuje a jak jen zářím, že lotra s vysavačem (a s ulízanou pěšinkou) nakonec přelepili!!!

Ale není to tečka. Miluji totiž dál i Beránka a ovečku, jak jsem jim říkal, a pokaždé, když odvysílali další díl, jsem z postele vyprávíval o dva roky mladší sestře Evě o vysoce podobné "Ovečce ovečíčce".

Tím naprostým číslem jedna mi ale asi až za hrob zůstanou Štaflík a Špagetka.

Vám snad ne? To bych se divil.

Ale míním jen prvních třináct dílů - ze 14. 11. - 1. 12. 1971. A jsou i super návodem, jak si postavit útulný domek, když vám předtím parní válec rozmáčkne psí boudu.

Podle Štaflíka a Špagetky jsem tenkrát dokonce uhranut nakreslil celou komiksovou knížečku - a ještě ji mám, i když mi ji sestra zmuchlala a zahodila, ale máma ji vyndala z koše a vyžehlila. Místo padoušské vrány u mě ovšem funguje stejně padoušský krokodýl, což měla být tvůrčí inovace, a příběhy jsou fantasknější a krvavější. A ti dva psi?

Odhalil bych jim sochu.

Ale druhá třináctka dobrodružství Štaflíka a Špagetky (je to on anebo ona?) z listopadu a prosince 1992 mě už nebere (ač je barevná). A přeju veselé Vánoce a dobrou noc, strýčku Fido! Dobrou noc, děti!

KONEC