CENY ASFFH: 1. díl seriálu – Základy, ingredience, kritéria / Nejlepší fantasy a horor

Základy, ingredience, kritéria

Základy:
Není možné určovat vítěze, aniž by byla známa kritéria, na jejichž základě hodnotíme. Někde je to jednoduché – tam, kde jsou jednoznačně měřitelné údaje či body. U maratonců nebo hokejistů nebudeme nijak zvlášť řešit, kdo zvítězil. V subjektivních kategoriích je to méně přehledné. Jak se pozná nejlepší kniha? Nepozná. Tečka. Jde o subjektivní hodnocení, které je podloženo čtenářovými zkušenostmi, povahou, preferencemi a dalšími faktory. Než se pokusím zhodnotit jednotlivé kategorie v Cenách Akademie science fiction, fantasy a hororu, je třeba stanovit, dle čeho nominované tituly hodnotím.

Připomínám, co jsem psal v předchozím článku: několik let v Cenách ASFFH hlasuji, mám tedy na tom, jaké jsou nominace a kdo zvítězí, určitý drobný podíl. Zároveň jsou stanovená kritéria nutně subjektivní. Moje. Nezpochybňuji to, nikomu to nevnucuji. Klidně dál nečtěte. Je to názor – a k tomu, aby rozproudily debatu a vytvořily prostředí pro konfrontaci názorů, ceny jsou.

Ingerdience:
Nutně musím pracovat s tituly, které získaly nominaci. Kromě toho přidávám knihy, které jsem četl a které mi v dané kategorii chybí. Občas přidávám knihy, které jsem nečetl, ale které v dané kategorii chybí dle ostatních (vychází to z internetových diskuzí, rozhovorů s lidmi, z četby recenzí a podobně). Některé kategorie jsou mi zcela cizí – požádaly jsme osobnosti, o kterých jsme se domnívali, že by k tomu měly co říci, o vyjádření. Jak to dopadlo, to se dozvíte v dalších článcích.

Kritéria:
Jak bylo řečeno – není možno určovat vítěze, aniž bychom určili kritéria, na jejichž základě hodnotíme. Zde tedy jsou.

1) Příběh. Napsat dobrý příběh umí napsat velké množství autorů. Dobrý, nápaditý příběh tedy budu považovat za samozřejmost. Kromě dobrého příběhu by tedy kniha, která se dostane do nominací, měla obsahovat něco navíc. To „něco navíc“ je velmi obtížně popsatelná kategorie. Jako když řeknete „přesah“. Všichni vědí, co je tím míněno – a každý si představí něco jiného. Tady nechám to „něco navíc“ jako subjektivní kategorii, v mém případě to bude většinou nějaký společenský apel, zkoumání mezilidských vztahů, humanitní poselství a podobné záležitosti.

2) Jazyk. Autor by měl být skutečně spisovatelem. Měl by vládnout jazykem a měl by být schopen vládnout jazyku. Pozná se to na slovní zásobě, na schopnosti imaginace, na vlastním stylu. Vančuru, Čapka, Fukse, Škvoreckého nebo Šindelku poznáte po přečtení jedné strany. To je jeden ze znaků dobrého spisovatele (dobře, Kunderu nebo Lustiga podle jedné strany nepoznáte – proto píšu „jeden ze znaků“).

3) Téma. Píšu-li o rozmnožování slimáků, může to být zábavné či nechutné. Ale dobře napsaná existenciální krize je prostě víc.

Tyto tři kategorie pro základní náhled stačí, pak samozřejmě nastupují další oblasti jako originalita nebo osobní preference. Než dosti úvodů, pojďme hodnotit. Jen dodatek – alternativou této série je hodnocení Cen ASFFH na iLiteratuře, kde tak již po mnoho let činí Boris Hokr.

Nejlepší fantasy a horor

Odmyslíme-li tradiční nářky nad tím, že fantasy a horor jsou v jedné kategorii, dostaneme dva zajímavé tituly – a třikrát spotřební zboží.
Harry Dresden, detektiv-čaroděj Jima Butchera, je zábavné čtení. Podobně jako u série o druidu Atticovi Kevina Hearneho jde o svižnou jízdu plnou příjemných nápadů, propojených mytologií a vtipných hlášek. Čtu to rád, doporučuji to jako skvělou oddechovku. No, a to je všechno. V nominacích to nemá co dělat, obzvlášť když jde o desátý (!!!) díl. Chápal bych to u prvního dílu, když to mohlo působit nově, neotřele. Ale desátý díl by musel být zásadním obratem, průlomem ve fantastické literatuře. Což se u sérií příliš neděje.

Prakticky to stejné je pokračování Řek Londýna. Aaronovitch je zručný spisovatel, nálepka „Harry Potter pro dospělé“ láká, londýnské kulisy vzdáleně připomínají Nikdykde… no, a tím to končí. Další fantastická detektivka, příjemné čtení, nic víc, nic méně. Navíc by bylo jedno, jestli by v nominacích skončil Měsíc nad Soho nebo Šepot podzemí. Žádná výrazná změna se neděje.
Královská krev Daniela Abrahama je o malinko lepší. Dobrou čistokrevnou fantasy dnes najdete obtížně, čtenáři mají raději, zdá se, míšení žánrů. Abraham pokračuje v tom, co načal v Dračí cestě. Prolínající se příběhy několika postav, žádná linie není vyloženě nudná, typické propriety (takové ty drobnosti á la „svět chce ovládnout pavoučí bohyně“) jsou zastoupeny více než bohatě – nenutím se do čtení, naopak, hltám stránku za stránkou, zajímá mě, co bude dál – jakkoliv jsme tohle četli už xkrát. Dle mého je to lepší než třeba Stín krkavce, jakkoliv takový průlom, jaký udělal do fantasy Patrick Rothfuss, to není ani se všema očima přivřenýma (a ušima odřenýma).

Zbývají dvě knihy. Laird Barron je zajímavý. Jednak má nekonvenční styl psaní, je třeba se na četbu intenzivně soustředit, pátrat po detailech a všímat si každého písmene, jednak ty povídky nejsou děsivé v prvním plánu – často začnou být hororové tehdy, když začneme domýšlet důsledky. Četba náročná, za níž vlastně není žádná odměna. Nejsou tam silné pointy, atmosféra není ani lovecraftovská, ani kingovská, nemáme pocit, že je nablízku nějaké strašlivé zlo – ale přesto jsou povídky podmanivé. Svým pomalým, lepkavým způsobem. Těším se na Barronovu další knihu, která má vyjít v nakladatelství Gnóm.
Všemi dary obdarovaná je další variací na zombie model. Podobně jako Jak zacházet s nemrtvými Johna Ajvide Lindqvista přichází s jiným druhem zombie. Zatímco u Lindqvista jde o sociologický problém (mrtví se vrátí domů a tam vykonávají běžné činnosti, které dělávali… jen jsou poněkud mrtví), Carey přichází s postapokalyptickým „road-movie“, kde existuje naděje na záchranu lidstva, protože zombie-děti nejsou tak úplně zombie, mají rozum, chovají se jako lidé, umí mluvit, učit se a podobně. Jen kdyby neměly takový hlad… Napínavě napsáno, s mírným přesahem k aktuálním problémům.

Co by ještě mohlo být nominováno a nebylo? Nejzásadnějším českou knihou, která loni vyšla, byla prvotina Michala Přibáně Všechno je jenom dvakrát. Nejsou tam zombíci, není to fantasy, je tam jen takový drobný fantastický prvek (ale nesmírně zásadní!). A už od Knihy roku Sardenu si to prosazuji. Nepřestanu s tím. Do stejné kategorie bych zařadil Ackroydův postmoderní opus Hawksmoor. Těžká kniha, ale hodna čtení.