ROZHOVOR: Jan Horníček

Po dvou rozhovorech s autory gamebooků jsem dostal chuť se podívat více pod pokličku tvůrčího procesu, kterým gamebooky vznikají. Oproti klasickým knihám do něj vstupuje specifická role testera (často označovaného anglickým pojmem proofreader). Prvním testerem, se kterým jsem měl kdy čest, je Jenda Horníček, se kterým jsem se rozhodl o testování udělat rozhovor.

Autor gamebooku udělá během psaní spoustu chyb. Některé během zpětné editace kolikrát i zapadnou. A ve chvíli, kdy to čte již po stodesáté, není už schopen žádné další chyby vidět. Proto jsou potřeba proofreadeři, kteří se na knihu podívají novým pohledem a jsou schopni tyto nedokonalosti odchytit. Nesrovnalosti pak nastávají i při překladu.

Já si pamatuji, že Mytago nemělo úplně nejideálnější období, gamebooky vydávalo s chybami, někdy i zásadními. A pak, najednou, jakoby se chyby vytratily. Viděl jsem tam souvislost s tím, že se mezi proofreadery objevilo tvé jméno.

Já nechci na sebe pět nějaké ódy, ale těch chyb, co jeden čas chodilo z Mytaga ven, bylo vcelku dost. Hlavně tam byly nesrovnalosti v odkazech, což je v gameboocích celkem nepřípustné. Lidi to pak hrozně mate a trvá, než najdou správný odkaz, který navazuje.

Dost často jsem jim posílal nějaké připomínky, kde se co má udělat jinak nebo kde jsem našel chybu a co by měli zanést do errat. Pan Reiter mi pak po nějaké páté, šesté připomínce nabídl práci, s tím, že bych mohl ty gamebooky kontrolovat. Nechal jsem si to projít hlavou, protože najednou bych přestal být “jenom” čtenář. Ze začátku jsem se toho bál, ale pak mi to přišlo zajímavé. Chtěl jsem si vyzkoušet, jak se takový tuzemský gamebook dělá.

Co ti na tom přišlo nejzajímavější?

Moje největší motivace, proč do toho jít, byl fakt, že budu vlastně jeden z prvních z republiky, který si to v té naší mateřštině přečte.

Vzpomeneš si na první práci?

První kniha, kterou jsem dělal, byla Somorra: Město lží. Šlo to překvapivě dobře, až na jednu věc, která mě stále trápí a proto jsem dnes daleko více obezřetnější. Všimnul jsem si totiž odkazu, který za určitých podmínek příběh zacykloval. Dokonce jsem kontaktoval autora Christiana Sussnera, který mi odpověděl, že o žádné chybě neví. Ono to bylo už tři roky po vydání v Německu. Na nic nepřišli, nikdo se jim do té doby s ničím neozval. Já to nechal být, protože jsem si myslel, že jsem udělal chybu ve svých vlastních poznámkách. Potom šlo české vydání do tisku a do rukou čtenářů. Myslím, že tys byl první, kdo se ozval, že tam je něco špatně, a já úplně přesně tušil co. Najednou jsem začal “bít na poplach” a následně “bombardoval” Christiana a ten tu chybu zpětně přiznal. Od toho dne ctím heslo “důvěřuj, ale prověřuj” dvojnásob.

Takže jsi tehdy zjistil, že to tak jednoduché nebude?

Přesně. Gamebook nestačí jen tak přečíst. Je v něm spousta cest, variant. Příběh je mnohdy dost rozvětvený. Není to zkrátka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Proto jsem si udělal svůj systém práce a ten si držím do dneška, jen je ještě trochu rozšířený o podněty dalších proofreaderů. Například Jirky Zahradníčka, který kromě toho, že je autor gamebooků, tak u Mytaga také pomáhá.

Pečlivá kontrola je důležitá a nepostradatelná. Hlavně čtenáři gamebooků si chyby nepřejí. Kazí jim prožitek. Podle mě se to nyní dělá u Mytaga dobře. Ale rozhodně to není jen mnou. Je to všemi těmi lidmi, kterými pan Reiter tým rozšířil.

Zkusíš to rozvést?

Mytago má v současné době schopné lidi se smyslem pro detail. Příklad? Zkusím na nějakou perličku vzpomenout. Jo, třeba v Drákulovi jsme nedávno řešili i zdánlivě banální věc. Zdali ponechat slovo “kočár” nebo změnit na “fiakr”. Každopádně je potřeba věnovat knihám důkladnou péči, což teď Mytago dělá.

Předpokládám, že musíš hrát a číst v elektronické podobě. Nebo si knihy tiskneš?

Netisknu. Kontroluji elektronickou českou verzi gamebooku, do které vnáším své komentáře a poznámky. Vždy si vyžádám i cizojazyčný originál. To je velice důležité, protože mnohdy hledám správné znění či význam slov i celých vět. Mám velké štěstí, že mám za sebou několik let němčiny a hodně dobře se mi tudíž vychází s německými autory. Oni jsou velmi vstřícní. Pokud třeba potřebuji poslat nějaká data, tak rádi pomohou.

Jak probíhá a jak dlouho trvá testování?

Trvá to. V mém případě jsou to týdny a týdny práce. Já jsem v tomto celkem “hnidopich”. Snažím se, aby všechno bylo co nejlepší. Nešiju to horkou jehlou. A jak to probíhá? Otevřu si originál a začnu ho porovnávat s českou předtiskovou verzí. Porovnávám především čísla odkazů, případně styčná hesla, zda-li nechybí ilustrace atd. Všechno to nejdřív vizuálně projdu. Stránku po stránce. To zabere den, dva i víc, podle rozsahu. Potom nastává druhá fáze, kdy začnu číst. Nejdříve pravidla. Ta musí být naprosto smysluplná. V tomto momentě si nastavím hlavu na “dětský režim”. Dospělí si totiž dokáží spoustu věcí vyvodit a domyslet, ale děti jsou pozorné a všímavé. Zkrátka nechci, aby se kdokoli trápil nejasnostmi. Pak následuje první průchod hrou. Během něj nacházím nejvíc chyb. Místy upravuji překlad. Hlavně, aby byl příběh čtivý a pochopitelný. V této chvíli je dobré zmínit, že hodně pomáhá i mapa odkazů. To velice zrychlí a zpřehlední práci. Vidíš, jak ten “strom příběhu” roste, kde které “větve” jsi minul a můžeš se k nim později vrátit. Snažím se přečíst co nejvíc obsahu, který mi ta první hra nabízí, a potom jdu ještě dvě, tři cesty, které jsem neprozkoumal. Takže po třech čteních je gamebook třeba z 80 % hotový. Zbytek už většinou dočtu, protože si pamatuji příběh a návaznosti. Stačí najít konkrétní neprobádaný uzel a tu “větev” prozkoumat detailně. A mohu něco podotknout?

Povídej.

Vždy se snažím, abychom měli co nejaktuálnější vydání. Proto ještě, než začnu kontrolovat, tak se snažím najít všechna světová errata, projdu různá fóra, oficiální stránky autora nebo nakladatelství.

A jak dlouho tedy jedna taková knížka trvá?

Mně osobně zabere kontrola průměrně dlouhého gamebooku měsíc. Někdy i měsíc a půl. Mám na mysli třeba Fighting Fantasy nebo Lone Wolfa. Mluvíme o 300 až 350 odkazech.

Takže takový Drákula ti trval kvartál?

Mně osobně? Nevím přesně, ale je to možné. Je ovšem důležité zmínit, že konkrétně na něm jsem nedělal sám. Tohle byl obsáhlejší projekt, který zasloužil větší péči. Proto na něj Mytago nasadilo více lidí. Skvěle se mi například komunikovalo s již zmíněným Jirkou Zahradníčkem a pak jsem poprvé spolupracoval s dalším hodně pečlivým proofreaderem Kubou Řezníčkem. S ním jsem se naposledy podílel na kontrole Paulsonovy pevnosti. Omlouvám se, ale chtěl bych, aby jeho jméno v tomto rozhovoru zaznělo.

Takže vše šlo s Drákulou hladce?

Všechno zrovna ne. V knize se často objevovalo anglické "you", které nerozlišuje mužský a ženský rod a navíc má stejný tvar pro jednotné i množné číslo. V původním jazyce je to v pohodě, čtenář vše pochopí podle kontextu, ale u překladu do českého jazyka nastává problém. V knize totiž můžeš hrát za mužskou i ženskou postavu, někdy jdeš sám, jindy se společníky. Naštěstí jsme byli v kontaktu s překladatelem, který ochotně upravil všechna místa, kde docházelo k nejasnostem. Každopádně Drákula zabral mnoho času a na kontrolu byl víceméně náročný. Ale moje nemesis to není.

Prozraď, co je tvoje nemesis?

Zatím jsem žádnou špatnou zpětnou vazbu nezaznamenal, ale Metal Heroes, v tom jsem se vykoupal. Dělal jsem na něm neskutečně dlouho. Snad i rok s delší přestávkou? Opravdu velký projekt. Za to musím podotknout, že Metal Heroes jsou, dost možná stále, nejaktuálnější verzí na světě. Se Swenem Harderem jsem si totiž od začátku psal. Neustále jsem se dotazoval na řadu věcí, až nám to oběma přišlo podivné. Nakonec se přišlo na to, že během času na českém překladu vyšly další novější verze. Autor mi navíc prozradil, že má vlastní soukromý dokument, v němž má zaneseny veškeré postřehy čtenářů, které od prvního vydání sesbíral. Poskytl mi ho. Stejně tak jako mapu odkazů. Musel jsem však slíbit, že to nepředám někomu dalšímu. A já slovo držím.

Ve finále cítím, že máš z této práce radost.

Knížka je hrozně moc vymazlená, navíc mám heavy metal a rockovou muziku v obrovské oblibě, takže pro mě byla radost ji číst a kontrolovat. Zároveň jsem se hryzal do rtu, ať to vyjde čisté jako okvětní list bílé lilie. Některá hudební názvosloví jsem dokonce probíral se skutečnými hudebníky a umělci. A stejně jako Swen, i já to bral jako takový dárek pro metalovou obec. Akorát v mém případě pro tu naši, českou.

Jak na to reagují autoři, když jim napíšeš?

Takhle. Ne všichni komunikují. A ti vstřícní? Reagují vesměs dobře či nadšeně. Prvně se hezky představím. Napíšu, kdo jsem, pak na čem dělám a co mě trápí. Jejich zájem raketově vzroste, když zjistí, že jde o jejich cizojazyčné vydání. Ono je to samozřejmě velmi těší. Například s německými autory mám skutečně dobré zkušenosti. Ať je to Mario Steinmetz, bratři Sussnerovi nebo Swen Harder. Tahle trojka je naprosto super. Ve všem poradili, pomohli a někdy i jen tak poklábosili.

Trochu jsi to už naťuknul, ale pojďme to ještě doplnit. Můžeš si gamebook vůbec užít, když ho testuješ?

Já si ho užiju při prvním čtení. Ale je to trochu jiné, protože rovnou dávám návrhy na zlepšení a zanáším postřehy. Avšak neužiju si to jako běžný čtenář, který příběh vstřebává plynule. Nejhezčí pocit mám, když držím vydání fyzicky v ruce.

A jaký byl tvůj první gamebook?

Já si matně vybavuji i ten den. Venku svítilo slunce, bylo určitě jaro, a mí dva spolužáci ze základky donesli dva gamebooky do školy. Jeden z nich byl Rokle zkázy. Ten druhý byly Kaltské jeskyně nebo Oheň na vodě. Tu Rokli zkázy jsem pak vyhandloval, už ani nevím za co. A hrál jsem ji od A do Z, úplně všechny cesty, asi dvacet tisíckrát, dodnes ho znám nazpaměť. Tam začala má láska k Lone Wolfovi. Navíc mám tento systém gamebooku velice rád. Výběr z různých dovedností plus umění boje, kondice. Takže Lone Wolf byl první a zůstal v mém srdci.

A dokonce jsem měl to štěstí dva díly Lone Wolfa kontrolovat. Takový krásný dárek jsem od Mytaga dostal. Ani nemohli tušit, co to pro mě znamená.

Já ještě odbočím. Mytago, potažmo Imago, teď opravdu dbá na sociální média či prezentaci. Představuje se v hezkém světle. Je dobře, že se gamebookům věnují. Díky Mytagu tady máme další vlnu knih od plodných 90. let.

Jsou dominantní, to souhlasím, díky nim tady je spousta dobrých věcí. A hlavně, že vydávají knihy mimo hlavní série Fighting Fantasy a Lone Wolf.

Přesně tak. Pár příkladů – Paulsonova pevnost, ta je plná hádanek. Mají Drákulu, Metal Heroes, Kliniku smrti – tu napsal Mario Steinmetz a ten byl hrozně moc rád, že se bude vydávat česky. Dokonce si o to české vydání na Mytago napsal a hned sdílel fotky u sebe na Facebooku. Úplně z něj ta radost čišela.

Mytago má velké portfolio, každý si něco najde. Teď mě napadá, že je málo sci-fi gamebooků. Jinak ta naše kotlina nabízí spoustu gamebooků, ale hrozně moc rytířské fantasy. Dle mého názoru až příliš. Tady by to chtělo otevírat nové dveře. Co musím zmínit, Dům na Strážném vrchu od Velese. To mi bylo sympatické, že nevybrali jako svou prvotinu fantasy, meče, síru, draky a tak. Lovecrafta a mýtus Cthulhu mám rád.

A ještě bych se zeptal na něco mimo gamebooky, co nám řekneš o sobě?

Samozřejmě rád čtu. Nedávno mě začalo bavit barvení miniatur. Hrozně rád hraju florbal. Už to budou desítky let. Mám dokonce i stejnou bandu, s kterou hraju a jsem za ně moc rád. Taky jsem propadl komiksu. Nevím, jestli můžu dávat doporučení, ale Mighty Boys, to je něco úžasného. Ti vydávají super komiksy. A jinak jsem velký fanda hokeje.

Takže jsi teď fandil na mistrovství.

Tak fandil, ale letos jsem klukům moc nevěřil, letos ne. Nevím proč. Vlastně ani loni jsem nedoufal v medaili a jaké překvapení mi ti kulišáci nachystali. Po našem vypadnutí jsem přál Švýcarům, za tu jejich letitou práci. Škoda.

A pak mám asi největšího “koníčka”. Dceru. Z ní mám velkou radost. To je takový můj boban. S ní si můžeš hrát hodiny a hodiny, pořád něco vymýšlí. Je hezké ji něco nového naučit, dělat s ní pitominky a tak. To je super.

Chtěl bys něco vzkázat čtenářům na závěr?

Ať nadále čtou, čtení člověka obohacuje. Formuje to osobnost.