RECENZE: Graham Masterton, Lesní duch
Článek od: Madla Pospíšilo... - 04.06.2024
Jack a Sparky se společně vydávají do Polska, aby odhalili děsivé tajemství. Co způsobuje nezvladatelnou paniku lidí v lese? Aby se jim to podařilo, musí hrůzu zažít na vlastní kůži a dostat se až na samou hranici šílenství.
Toť anotace k románu Lesní duch britského spisovatele Grahama Mastertona. Ten se proslavil jako autor hororů — hned jeho prvotina The Manitou (1976) se stala bestsellerem a dočkala se i filmového zpracování. Celkem napsal třicet pět hororových románů, za něž získal mnohá literární ocenění. Tři z těchto knih byly zfilmovány. Píše také horory pro děti a mládež. Série o komisařce Katie Maguirové je jeho prvním počinem na poli krimi literatury, ovšem realistickými popisy násilí Masterton nezapře svou minulost tvůrce hororů. Masterton nás ve svém románu Lesní duch zavede do různých míst – od knihkupectví a restaurace v Chicagu až po lesy v Polsku a v Severní Americe. Dochází zde k pátrání po rodinné minulosti, jež spojuje onu sebevražednou událost v příběhu, v němž je vše podřízeno hlasům mrtvých a nevratnému osudu zapsaném ve hvězdách. Zní to zajímavě, ne?
Možná ano, kdyby tento román měl o 150 stran méně. Poté by se dalo hovořit o napětí a výborně budované atmosféře. Co mi na tolik vychvalovaném díle vlastně vadilo? Začněme popořádku. Vypravování samotné začíná poměrně přímočaře. Autor své čtenáře seznámí se sympatickým vdovcem Jackem Wallacem, který vede v Chicagu polskou restauraci Nostalgie. Jeho kamarádka, která je také policejním detektivem, mu sdělí závažná fakta o podivné sebevraždě celého skautského oddílu, k němuž došlo uprostřed michiganských lesů v oblasti Owasippe. Tělo jednoho ze skautů totiž patří spolužáku Jackova syna. A matka mrtvého chlapce je shodou náhod také samoživitelka. Požádá tedy Jacka o pomoc a psychickou podporu při identifikaci svého mrtvého syna. Ten s sebou na místo neštěstí vezme Sparkyho. Sparky je velmi zvláštní chlapec. Trpí Aspergerovým syndromem, což je forma autismu. Chlapec má tedy problémy jednak s rozeznáváním lidských emocí, ale také se často chová nevypočitatelně a nepřiměřeně svému věku. Mnohdy jedná více jako odosobnělý dospělý než jako malé dítě stojící na prahu dospívání. Také je fandou do astrologie a jeho horoskopy vždy naprosto bezchybně fungují. I přesto jej otec nechává přes řadu traumatických zážitků zcela samotného i v novém prostředí, například v situaci, kdy je jejich pátrání po Lesním duchovi zavede až do dalekého Polska.
Ale to bych předbíhala. V knize se proplétá spousta fantaskních motivů, jako by autor nevěděl, který z nich si vybrat dříve a chtěl je rozpracovat všechny. Prostřednictvím horoskopů k nám tedy promlouvají hvězdy. Skrz autorku okultní literatury mluví k Jackovi jeho mrtvá manželka. Přes polskou badatelku se dozvídáme o tajemném vzkazu jeho dávno mrtvého polského příbuzného. Těch náhod a motivů na mě bylo přespříliš. Mám ráda komplikované příběhy. Nevadí mi přeskakování mezi různými dějovými linkami či příběh vypravovaný ústy mnoha postav. Ráda čtu mnohovrstevnaté romány, v nichž přemýšlím nad pravdou a lží. Miluji hledání náznaků a nápověd, díky nimž do sebe na konci příběhu zapadnou všechny dílky vypravování. Proto tak zbožňuji romány Ludmily Svozilové, ale tady mi to chybělo. Vadila mi naprostá absence jakékoliv komplikovanosti. Nedostatek místa pro mou vlastní představivost. V Lesním duchu bylo vše příliš doslovné, vysvětlené na tisíc způsobů, aby to pochopil úplně každý. Nebylo to špatné, ale tím, že se některé motivy stále omílaly dokola, jsem přicházela právě o ty pocity, které ve mně četba hororů vyvolává. Strach. Tíseň. Beznaděj.
Chtěla jsem se bát o Sparkyho. O Jacka. Jenže dvanáctiletý chlapec, byť byl dítětem se speciálními potřebami, byl vykreslen takovým způsobem, že jsem se do jeho postavy nedovedla vcítit. Jako by vysvětlením, že trpí Aspergerovým syndromem, autor omlouval veškeré nelogičnosti v chování jeho i jeho otce. Nešlo mi souznít ani s Jackem Wallacem, byť jsem sama matkou se stejně starým synem. Kapitoly věnované dění v lesích, ať už polských či amerických, byly fajn. Lehce se jim podařilo vyvolat ve mně nepříjemné pocity. Asi takové, jaké jsem měla například při sledování Záhady Blair Witch. Jenže tyhle okamžiky vždy trvaly jen chvíli. Beznadějně krátkou chvíli. Stálé opakování již řečeného mi brzy lezlo na nervy a já měla chuť řvát na hlavní postavy, proč o těch věcech stále polemizují, když je to tak jasné.
Ale možná to bylo účelem knihy samotné. Vyprávění, ať už je pojato jakkoliv, v nás má vyvolat emoce. Jakékoliv. A to se Mastertonovi rozhodně povedlo. Knihu jsem dočetla, ale i ze závěru jsem byla lehce rozhozena. Přibyl další motiv, který na mě působil již lehce nadbytečně. Ale jiným čtenářům třeba sedne. Každopádně jsem zvědavá na autorova další díla, protože například jeho novela Pan Nikdo, vydaná v nakladatelství Golden Dog v rámci edice Zrnka temnoty, mě bavila. Přímočarý příběh o jednom nefunkčním manželství plný slovanské mytologie mi sedl mnohem víc.
A co vy? Jste fandou románů, v nichž vás autor drží za ručičku a vše vám hezky dopodrobna vysvětlí, nebo máte rádi příběhy, v nichž musíte zapojit i svou vlastní imaginaci? Podělte se v komentářích.
Lesní duch
Autor: Graham Masterton
Vydáno: 2023
Nakladatelství: Golden Dog
Překlad: Martin Štefko
Počet stran: 300
Jazyk vydání: český
Edice: Světový horor (14.)
Vazba knihy: měkká / brožovaná
Forma: kniha
ISBN: 978-80-88635-19-2
Cena: 349 Kč
- Přidat komentář
- 1643x přečteno
Komentáře
Střelec odpověděl/a v Trvalý odkaz
asociace
To mi připomíná starej vtip:
Po sídlišti se plouží černá dodávka a závozník sleduje domovní čísla. Před jedním věžákem zastaví, vyběhne z auta a dlouze zvoní. V polovině věžáku se otevře okno a vykloní se ženská:
Co jééé?
Vy jste paní Novákovááá?
Jóóó! Co chcetéé?
Přijďte nám podepsat dodák, přivezli jsme vám děti z tábora!
Adhara odpověděl/a v Trvalý odkaz
Na toto som sa chystala, lesy
Na toto som sa chystala, lesy a duchov mám rada. Ale po recenzii trochu váham...
A k záverečnej otázke: Isteže imaginácia je fajn. Ale mnoho autorov podľa mňa nesprávne odhaduje, čo treba povedať polopate a čo nechať na čitateľovu fantáziu. Často sa mi pri čítaní stáva, že si mám domyslieť niečo, čo si akosi nedomýšľam. A to som pritom tiež autor...
ijcro odpověděl/a v Trvalý odkaz
.
Někteří autoři mají jen ve své hlavě indicie k objasnění a popisu zápletky a myslí si, že nějaké obecné pravdy znají všichni. A tak stačí něco zamlčet a ostatní naznačit.
Jenže tohle není pravda!
Většina čtenářů neprošla stejným edukačním procesem ochytřování a v případě citací z děl jiných autorů, či komentování starých událostí si nemůže být autor nikdy jist, zdali to i jiní četli, viděli nebo o tom slyšeli, a hlavně, správně to pochopili (samozřejmě bez nějaký dovysvětlujících komentářů a jiných berliček). Pokud text nese nějakou hlubší myšlenku, tak ji běžný čtenář ani nevidí, čte tyhle, povrchně – tak, jak si tahle doba žádá – a obvykle se k textům tohohle žánru už nikdy nevrátí. Tudíž jsou pro něj ty "hlubší myšlenky" naprosto ztraceny.
Horší jsou ta polopatická, kostrbatá dovysvětlení, naznačující, co si má čtenář myslet, a která se k příběhům snad ani nehodí.
Adhara odpověděl/a v Trvalý odkaz
Áno, je to tak. A nemusí sa
Áno, je to tak. A nemusí sa to týkať len vedomostí, ale aj skúseností. Autor predpokladá, že každý zažil niečo z toho, čo on, takže stačí to naznačiť, narážať na to... ale čitatelia nechápu.
Přidat komentář