ROZHOVOR s Madlou Pospíšilovou Karasovou

Madla Pospíšilová Karasová zahájila svou spisovatelskou dráhu jako autorka humorné knihy ze života Kronika rodu Příšeráků. Od té doby jí vyšlo mnoho hororových povídek, které se s humorným žánrem neslučují. Začátkem letošního roku publikovala u nakladatelství Golden Dog svou druhou knihu V pekle jsme všichni Hébert na motivy skutečných vzpomínek chovanců umístěných v kanadských křesťanských sirotčincích. Na to, jak se píší dva tak odlišné žánry, a mnoho dalších otázek, odpovídá v dnešním rozhovoru.

Svou spisovatelskou kariéru jsi začala knihou ze života. Popiš nám Kroniku rodu Příšeráků a jak vznikla.
Kronika rodu Příšeráků je v podstatě takový bonzácký deníček začínající mou svatbou a prvním těhotenstvím. S ironií, sarkasmem a pořádnou dávkou černého humoru tak otevřeně popisuje vše od porodu až po zaražené prdy a soužití s destruktivním batoletem s energií vodíkové bomby. Žánrově jsou podobné Deníčkům moderního fotra, ale jsou samozřejmě mnohem víc vtipnější.
K jejich vydání došlo v podstatě omylem. Čas od času jsem své zážitky s tehdy malým synem ventilovala na sociálních sítích a podobně postiženým matkám v mém okolí se tyto mé výlevy neskutečně líbily. Kolem těch příspěvků se strhla docela lavina a já byla ze všech stran bombardována dotazy, kdy už to konečně vydám. Tak jsem se jednou hecla a během lázeňského pobytu se dvěma předškoláky jsem večer co večer s lahví červeného vzpomínala a smolila vzpomínky nedávno minulé. A pak jsem se své dílko pokoušela v různých nakladatelstvích udat ve stylu: „Dobrý den, jsem Mařka z Horní dolní, nic jsem nikdy nevydala, nikde jsem nesoutěžila, nic jste ode mne zatím nečetli, ale napsala jsem knížku, která je děsně dobrá a vtipná.“ Z těch e-mailů s tradiční odpovědí „Váš rukopis je velmi zajímavý, ale nehodí se nám do edičního plánu...“ bych si mohla vytapetovat celý obývák. Ale ve dvou nakladatelstvích se rukopis líbil. V jednom však komunikace záhy ustala, ale v nakladatelství Epocha mi dali šanci a já jsem jim dodnes neskutečně vděčná. Vždycky, když mám na začátku prosince výročí vydání svého debutu, obětuju pro ně pannu a černého kozla. Blbé ale bylo, že do vydání dost zasáhl covid, zavřená knihkupectví a nemožnost propagovat svou novinku tak, jak by si zasloužila, takže jsem pracovala s tím, co se dalo. Ale zase jsem si užila autorské čtení na střeše uničovské radnice (ke zhlédnutí je na YouTube), což asi jen tak nějaký autor nezažil. Teď se ale zdá, že i Kronika rodu Příšeráků chytá druhý dech, tak snad si k ní čtenáři najdou cestu.

Jak se spisovatelka, která píše humornou knihu, dostane k brutálnímu hororu?
Vždycky jsem inklinovala k hororu, jak čtenářsky, tak autorsky. Už na vysoké jsem sepsala pár velice drsných povídek (jedna z nich, jen lehce přepracovaná, se dokonce ocitla v časopise Krátký řez, jedná se o povídku Tanec smrti). Jsem takový doktor Jekyll a pan Hyde v jedný hlavě, strašně mě baví střídat žánry, hrát si s tématy a přeskakovat od jednoho příběhu ke druhému. Možná teprve hledám svůj autorský styl, ale ta pestrost v literatuře mě prostě strašně baví. Když napíšu něco těžkého a temného, potřebuju si odskočit k lehčímu tématu a naopak.

Popisuješ svoje dvě knihy jako jing a jang, na sociálních sítích je vedle sebe i fotíš. Nemohly by od sebe být odlišnější. Co je ale spojuje? Co je ten kousek bílé v černé a naopak?
To je zatraceně těžká otázka. Spojovacím článkem je určitě hlavní dětský hrdina. Jenže zatímco u Příšeráků se kolem dítka dějí převážně vtipné momenty a i zdánlivě děsivé věci jsou zde popsány s černým humorem, u Héberta pro humor a odlehčení není místo. Ale v obou knihách je přítomná naděje. U té první je nadějí matky, že přijdou léta, kdy se v noci nerušeně vyspí a bude si smět vychutnat osamělé chvíle na záchodě, až dítko trošku odroste. U Héberta je naděje i ve všudypřítomné beznaději. Je přítomna v síle a odhodlání hlavního hrdiny se nevzdat a bojovat.

V pekle jsme všichni Hébert je založená na skutečných událostech v kanadských sirotčincích. Jak ses k tomuto tématu dostala a proč ses rozhodla o něm napsat?
Během jednoho z posledních lockdownů jsem si pročítala různé zajímavé články a na Idnesu jsem právě narazila na článek o kanadských sirotčincích, které vznikaly za vlády Maurice Duplessiese. A ty osudy těch dětí mi nedaly spát. Hledala jsem dál, dělala si rešerše, pomocí překladače (moje angličtina je bohužel na úrovni bývalé ministryně financí) jsem si pročítala autentické vzpomínky tak zvaných duplessisových sirotků, zatímco jsem si v hlavě sumírovala, jakou dám vyprávění literární formu. Ty příběhy byly neskutečně silné. Dva měsíce jsem si dělala přípravy a pak ze mě ten příběh samotný vytryskl ve dvou dnech.

V pekle jsme všichni Hébert má mnoho opravdu drsných scén, ale příběh prostupují i chvilky naděje a jsou v něm lidé s dobrou duší. Je pro tebe důležité mít tyhle střípky v příběhu? Myslíš si, že dobří lidé dokáží zmírnit dopady špatných věcí nebo jim zabránit?
Potřebovala jsem do Héberta vložit alespoň pár zrnek naděje, protože i ve slově beznaděj je přítomná naděje. Nechtěla jsem, aby to byl jen sešup plný utrpení a bolesti, potřebovala jsem, aby i hrdina novely, i čtenář měli šanci se na chvíli nadechnout. Svět není jen černobílý, takže i ve zdánlivě tak bezútěšném příběhu vystupují dobří lidé. A každý střípek lidskosti se počítá. Nemám ráda příběhy, ve kterých je násilí bezúčelné a vede jen k neodvratně špatnému konci.
Tuto novelu jsem napsala i proto, aby si lidé uvědomili, co se v dobách nedávno minulých dělo a co se nejspíš někde děje i v současnosti. Aby nad tím nezavírali oči, protože z historie bychom si měli brát ponaučení a neopakovat její chyby. Já osobně jsem o těchto institucích a příbězích o ukradeném dětství neměla ani tušení, proto jsem se rozhodla je literárně zpracovat.

Máš v rukávu další příběhy ze života, ať už veselé, nebo hrozivé, které by mohly vyjít?
Do finále literární soutěže Daidalos se letos probojovala moje povídka Starý dům. Je to klasický duchařský příběh pracující s děsivou historií skutečně existujícího domu, v němž čas od času pořádáme Halloween či dětské narozeninové oslavy. Pod reálnými jmény tu vystupují oba mí synové a jejich kamarádi a v příběhu se dočtete o jedné děsivé noci spjaté s dějinnými události kolem domu, v jehož zdech a sklepeních číhá zlo.
No a v šuplíku mám druhý díl Kroniky rodu Příšeráků. Je v něm o jedno dítě navíc, je mnohem akčnější a různorodější než díl první. Takže teď je jen na čtenářích, aby vykoupili první díl a bombardovali nakladatele, že nutně potřebují i druhý. Je to jen na vás!

V jednom rozhovoru jsi zmínila, že rodině nevadí, že o nich píšeš. Jak se oni dívají na změnu žánru?
No je pravda, že tchyni s tchánem jsem vyloženě zakázala si Héberta přečíst (ale i přesto, nebo možná právě proto ho tchán stejně začal číst), protože si myslím, že by to na ně bylo už moc. A trošku se bojím, aby na mě pak nekoukali jako na nějakého zakukleného sadistu. Manžel, u něhož Kronika rodu Příšeráků procházela schvalovacím procesem (přece jen v nich odhaluju všechny možné intimnosti), sice Héberta četl jako rukopis, ale to v něm chyběly ty nejdrsnější scény. A protože už po hororové povídce Můj miláček Lisa (vyhrála Daidala a vyšla v letošním lednovém čísle časopisu XB-1) prohlásil, že v rámci zachování našeho šťastného manželství už ode mě nebude nic číst, je asi odpověď zjevná.
Ale třeba moje máma zbožňuje i moje děsivé výtvory. Je má nejvěrnější a nejtvrdší kritická čtenářka. To ona mě mírným nátlakem donutila přepracovat konec Héberta, aby nebyl tak bezútěšný. Ale co na mou hororovou tvorbu říká zbytek rodiny, to netuším. Možná to zjistím na další rodinné oslavě, když zjistím, že si kolem mě ostatní udržují uctivý odstup a mluví až po vyzvání.

Na celém světě došla růžová barva na vlasy. Po jaké jiné barvě sáhneš?
Bože, růžová došla? Co budou moje vlasy nosit? V tom případě bych se asi vrátila k zrzavé, kterou jsem nosila před Příšeráky. Těmi knižními, samozřejmě. I kvůli heslu z jedné z knih nejprodávanějšího bruntálského řezníka, které zní „Zrzky m**** nejlíp.“
Ale kdo ví, třeba až mi vyjde třetí kniha, budu úplně bez vlasů.

Jsi taky recenzentka na Sardenu. Jaký žánr by sis nikdy nevzala k recenzi a proč?
Myslím, že vůbec nezáleží na žánru, ale na zpracování. Já třeba obecně moc nemusím klasické fantasy. Když mě můj muž vzal v počátcích našeho vztahu na Hobita, tak jsem ve ztemnělém sále usnula, ale dejte mi do ruky Merglovou nebo Lukačovičovou a máte ode mne pokoj, dokud všechno nepřečtu. Takže když je dobrý příběh, je mi žánr v podstatě fuk. Ale asi bych se úplně nehrnula do recenzování young adult, protože nejsem příliš romantická duše (o čemž svědčí i fakt, že můj nejoblíbenější film je Terminátor II) a jsem přece jen už starší věková kategorie, ale třeba taková Jana K. umí napsat tak poutavou recenzi na Sarah J. Maasovou, že vážně uvažuju, že se do ní pustím. I když pak se podívám na ten metr knih, co je ještě musím učíst a zrecenzovat, že S. J. Maasová prostě nemá chuděra šanci.

Nalákej čtenáře na svou knihu v maximálně deseti slovech.
Pravdivý příběh. Křesťanský sirotčinec. Uloupené dětství. Bude hůř. Psychiatrická léčba.

Pokud jsme v pekle všichni Hébert, pak v nebi jsme všichni …
Příšeráci. Protože s dětma je sranda, i když někdy to skřípe mezi zuby a občas mám pocit, že se z nich zcvoknu. Ale i tak doufám, že v nebi bude prča, protože pokud tam budou jen prdelatí andělíčky a prsaté madonky, asi tam být nechci. Ledaže by měli autoři fantastiky nebe oddělené od ostatních, stejně jako třeba letošní Magnesii Literu…

Co od tebe můžeme čekat dalšího a proč by měli lidi přijet na Svět knihy?
Dost nerada mluvím o nehotových věcech, protože loni jsem se s propálením jedné z věcí spálila, ale můžu prozradit, že by mi letos měla vyjít minimálně jedna povídka v Xbéčku.
U svého hororového nakladatele mám na čekačce ke schválení sbírku povídek (snad to klapne!), rozšiřuju jeden pohádkový příběh pro předškolní a raně školní děti (proběhl u něj křest ohněm u nejmladších beta čtenářů) a chystám se na své první besedy spojené s autorským čtením do olomoucké a uničovské knihovny.
Jsem z toho nervní jak sáňky v létě, protože to bude moje velká premiéra před Světem knihy, kde budu mít vlastní panel nazvaný Od humoru k hororu. Což s mým řinčivým francouzským R bude zřejmě nezapomenutelný zážitek. Ale neskutečně se těším. Loni jsem byla na Světě knihy úplně poprvé jako návštěvník a letos… letos to bude velký. Program bude totiž spojený i s křtem. Novele V pekle jsme všichni Hébert bude dělat kmotru skvělá spisovatelka a má kamarádka Veronika Fiedlerová, čemuž se pořád zdráhám uvěřit.
Takže určitě přijďte, bude to pecka!