UKÁZKA: Tim Lebbon: Relikvie

ANOTACE:
Londýn – rozlehlé, spletité a anonymní město, v jehož útrobách se skrývají netušená tajemství… Angela Goughová, studující kriminologii, k jeho temným stránkám poprvé doopravdy přičichne v den, kdy se její přítel Vincent nevrátí z práce. Vydává se po jeho stopě, odhodlaná přijít záhadě na kloub. Navzdory nebezpečí vrstvu po vrstvě odhaluje tajný život člověka, kterého považovala za tolik blízkého, postupně proniká do úplně nového, neznámého světa a zaplétá se do mystéria, jaké by si nedovedla představit ani v těch nejdivočejších snech…

O AUTOROVI:
Tim Lebbon je autor hororů a žánru dark fantasy, nositel řady literárních ocenění, například čtyř cen British Fantasy Award, Bram Stoker Award a Scribe Award. Dosud má na kontě téměř třicet románů a k tomu desítky novel a stovky povídek. Řada jeho děl byla také zfilmována. Tim Lebbon vyrůstal v Devonu a v Newportu, v současnosti žije se svou ženou a dvěma dětmi ve vesnici Goytre ve velšském Monmouthshire.

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Vrzla klika a Angela otevřela oči.

Muž, který vešel, ji nemá rád, varoval ji, že jí udělá ze života peklo. Ale peklo je věc relativní a jeho příchod aspoň na chvíli zadrží ty děsivé vzpomínky.

Zavřel za sebou dveře, a místo aby se posadil za stůl naproti ní, usedl na židli v rohu místnosti. Kovové nohy hlasitě a nepříjemně zaskřípaly o zem, až nadskočila.

„Pořád ještě vystresovaná,“ poznamenal.

Neodpověděla.

Detektiv Volk si přinesl velký hrnek kafe, potřísněný dávno zaschlými kapkami. Naspodu se přilepilo něco suchého a tvrdého, snad kousek rozdrcené sušenky. Košili má flekatou od něčeho, co jedl včera k večeři, ve druhé ruce drží kus pečiva. Pod rozcuchanými a přerostlými vlasy se mu rozlezlo strniště a celý působí jaksi zanedbaně, ale ona z něj cítí mátovou vůni sprchového gelu, nehty má čisté a upravené a nezapře atletickou postavu. Chce jenom působit neupraveně.

Ve skutečnosti je to člověk, který má všechno pod palcem.

„Něco sladkého k snídani.“ Zakousl se do pečiva, až se mu po prsou rozsypaly drobky. „Požehnaná Amerika. Máte hlad?“

„Jedla jsem,“ odbyla ho.

Přikývl a žvýkal dál.

„O tom, co se stalo, víme všechno.“ Napil se kávy a změřil si ji pohledem skrz páru z hrnku. „Dali to celé dohromady. Ze soudního ještě píšou zprávu, ale máme toho dost, můžeme vám přišít čtyři z těch vražd, a to přinejmenším.“ Angela ucítila, že je to pravé kafe, ne ta instantní břečka, co dali jí. Detektiv Hey má nejspíš v kanceláři mlýnek.

„Takže už ode mě nic víc nepotřebujete,“ odsekla a shlédla si na ruce. Hřbet té levé měla samou pohmožděninu a škrábanec, hlavou jí blesklo, jak se to stalo. Projel jí mráz. Otřásla se a koutkem oka zaznamenala, že Volk ztuhl.

Tomu neujde ani myš.

„Nic víc? Neřekla jste nám ani slovo.“

„Neměl byste si to nahrávat?“

Pokrčil rameny. „Mám pauzu.“

„Tak se se mnou nemáte co bavit. Jsem zatčená. Veškerý výslech se musí nahrávat, jinak je všechno nanic, ať si tu splácáte dohromady, co chcete. To víte sám.“

„A vím, že vy to víte taky. Čím déle jste tady, tím víc toho o vás zjišťuju, Angelo. Jste chytrá ženská. Absolventka kriminologie s výtečným prospěchem. Postgraduálně studujete subkulturální teorii. Mám pro vás pár teorií, můžeme je spolu probrat.“

Pokud to byla výzva, zklamala ho, když nereagovala.

„V Británii jste dobrovolně pracovala v místní škole, pomáhala jste dětem se čtením. Pěstujete vzácné orchideje a zřejmě za ně utrácíte majlant. Jste zdravá a v kondici. Pečujete o sebe, běháte, cvičíte. Nejspíš posilujete i doma. Staráte se o tělo i o duši.“

„Asi to znáte sám.“

Další usrknutí kafe. Cítila, že na ni Volk civí, ale dál upírala pohled na vlastní ruce.

Čeho všeho se dotýkaly, pomyslela si. Co všechno dělaly. Zamrkala a napadlo ji, jestli jí ty strašlivé rudé vzpomínky zůstanou navěky vtisknuté pod víčky.

„Tohle se vám nepodobá, Angelo.“ Na chvíli se málem nechala unést jeho měkkým hlasem, soucitem, který v něm vycítila, a skoro se mu otevřela. Ten okamžik ji samotnou překvapil. Myslela si, že se dovede víc ovládat. Zřejmě ji všechno to, co prodělala, poškodilo víc, než čekala. Možná se změnila navždycky.

Jistěže ano. Všechno se navždycky změnilo, a proto dřepím na tomhle utahaném okrsku a mlčím jako hrob. Protože ty změny musí někde skončit.

„Až budete chtít pokračovat s výslechem, jsem připravená.“

Volk si povzdechl. Zničehonic se zvedl, až židle odletěla ke zdi. Kov zaškrábal o betonovou podlahu a Angela znovu nadskočila. Vysoké bolestné skříííp! se jí zakouslo do uší a zahryzlo do páteře.

„Já tomu nerozumím,“ vyjel na ni. „Angelo, tohle byste neudělala a váš přítel taky ne, tomu nevěřím. Ať je, kde je.“

„Vince je mrtvý,“ zamumlala. Řekla jim to už mockrát.

„Možná, ale to nic nemění. Nejhorší, co jste kdy provedla, bylo špatné parkování. Ano, Vince rozhodně není žádný svatoušek, ale není ani vrah. Vy dva nejste vrazi!“

„Důkazy mluví jinak,“ špitla.

„Vážně?“ Posadil se teď naproti ní, ale nahrávání nespustil. Pořád je to jen mezi nimi dvěma.

Vzhlédla mu do očí.

„Vážně?“ zeptala se znova. Poprvé ji napadlo, že vidí skutečného Volka. Utrápeného a zničeného. Ráda by se ho zeptala, co viděl, co ví. Koneckonců je z Londýna. Pak se detektiv ohlédl přes rameno a pokračoval. „Tolik mrtvých jsem naposled viděl ten den, co ti šmejdi odpálili bomby v podzemce. Tehdy jsem šlapal chodník jako policajt. Na Tavistock Square, tam co vyletěl do vzduchu ten autobus, jsem dorazil mezi prvními.“ Potřásl hlavou, vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale pak se podíval na Angelu a nakonec shlédl do hrnku kafe, chvilku počkal a zas se napil.

„Já nejsem teroristka.“ Připadalo jí důležité to zdůraznit. Ať na ni padne vina za bůhvíkolik vražd, měli by vědět, že k tomu existoval důvod.

Ale nemůžu jim nic říct, pomyslela si. Všechno je třeba utajit.

Volk se zasmál. Překvapilo ji to.

„Jako teroristku vás deportujeme zpátky do Británie.“

„Stejně to nejsem.“

„Upřímně, s některými těmi zabitými jste nám prokázala službu. Byla to spodina, dobře že od nich máme pokoj. Nejlepší způsob, jak zbavit svět takových lidí, říkám.“

Angelu si tím ovšem nezískal. Znovu si shlédla na ruce.

Ty věci, kterých se dotýkaly.

„Za okamžik se vrátí detektiv Hey a začneme znovu nahrávat. Je to milý chlapík, velice ochotný, ale moc… americký.“ Volk se usměje. „Bez urážky.“

„Mě to neurazilo.“

„Tak to teď vyklopte, jenom pro mě.“ Odmlčel se a naklonil se blíž. „No tak, Angelo. Vy a Vince jste ty lidi rozhodně nezabili. Já to vím a vy to víte taky. Tak jak to bylo?“

Těžce si povzdechla. Volk si možná myslí, že její odpor slábne, ale kdepak. Strach je silnější.

„Kápněte božskou,“ naléhal na ni. „Máte strach, že vám neuvěřím?“

„Ne.“ Zase zavřela oči. „Mám strach, že mi uvěříte.“

***

O PĚT DNÍ DŘÍVE…

1

Angela rozhodně nebyla žádné ranní ptáče. Slunce se linulo dovnitř škvírou mezi závěsy, venku lomozil dopravní ruch, rozjívený pes z vedlejší ulice štěkal, aby ho pustili dovnitř, štěkal a štěkal, ale ona dřímala a zase se probouzela a vychutnávala si příjemné teplo postele. Protáhla se, klouby zapraskaly, tělo se napjalo a zase se uvolnilo, až si spokojeně povzdechla.

Zaslechla zvuky linoucí se seshora. Věděla, že Vince leží vedle ní a je vzhůru, poslouchá, ale chtěla si užít pár posledních chvil, než bude muset čelit novému dni.

Ty nejlepší sny někdy přicházejí v posledních vteřinách spánku.

„Dneska ráno jim to netrvalo ani pět minut,“ ozval se Vince. „Počkat…“

Teď, když ji na to upozornil, si nemohla pomoci, musela se zaposlouchat do zvuků přicházejících z bytu nahoře. Skřípající postel umlkla a ona se usmála, když si uvědomila, že zadržovala dech, dokud…

„Jo, jasně,“ uchechtl se Vince. „Dodělává ji prstama.“

„Ježiš, ty jsi ale romantik,“ zahuhňala do polštáře.

„To si piš.“

Pokusila se zas zavrtat do postele, ale když teď oba vnímali ty zvuky, zdály se mnohem zřetelnější. Dvojice v bytě si to rozdávala prakticky každé ráno. Někdy to trvalo dost dlouho. Jindy, jako dneska, to byla rychlovka, následovaná několika minutami sténání a skřípání. S Vincem z toho měli vždycky legraci. Jí to nevadilo a Vince otevřeně přiznával, že ho to nažhavuje. Někdy jí nevadilo ani to.

Ale když se k ní zezadu přitiskl a ona ucítila, že o ni má zájem, unaveně pokrčila rameny.

„V noci ti to nestačilo?“

„Nikdy mi to nestačí.“ Lísal se jí ke krku. „Pojď, necháme se taky slyšet.“

„Uvař mi čaj.“

„Čaj? Máš mě tu v postýlce, celýho nahatýho, a chceš čaj?“

„S jedním cukrem.“

„Fakt?“

Překulila se na záda, znovu se protáhla a obrátila se k němu.

„Mmm. Počkej. Vlastně jsem si to rozmyslela… Jasně, dneska si dám dva cukry.“

„Otravo.“

„Po tý fušce v noci potřebuju nabrat energii.“

Vince se zatvářil uraženě, ale skulil se z postele a odloudal se z pokoje.

„Toho budeš ještě litovat!“ křikl na ni. „Jenom se tu rozvaluj a mysli na to, o co jsi přišla.“

„Jo, jasně, budu toho litovat.“

Došel do kuchyně a začal si hvízdat, takže mu ušel výkřik seshora.

„Piánko, holka,“ zabručela Angela, i když jí to vlastně připadalo roztomilé.

Žila tu víc než tři roky a s tou dvojicí seshora si nevyměnila ani třicet slov. Vypadali na docela příjemné lidi. On byl vysoký plešatý chlapík, mlčenlivý, ale vždycky na ni kývl a usmál se. Ona malá a buclatá, věčně v černém a skoro každý týden s jinou barvou vlasů a účesem. Angela neměla tušení, čím se živí, kde pracují nebo kam jezdí, když nejsou doma. Tak to v Londýně prostě chodí. V osmimilionovém městě se každý stará sám o sebe.

Zvuky těch dvou, jak nahoře vstávají a přecházejí po pokoji, jí připomněly, že i její lenošení skončilo.

Posadila se na kraji postele a znovu se protáhla. Zívla. Sáhla po závěsech a roztáhla je. To je výhoda tak miniaturního bytečku – člověk může sedět a přitom dosáhne prakticky všude. Její bydlení sestávalo z obýváčku jako dlaň, ještě zmenšeného přetékajícími knihovnami, ložnice, kuchyně s jídelnou a koupelny. Po tom, co se loni přistěhoval Vince, tu nebylo těsněji, jak se bála, ale ještě útulněji. Teď to byl jejich domov, ne jenom její.

To pomyšlení se jí líbilo. Přispíval na hypotéku, o účty se dělili, a co zbylo, putovalo na společný účet. Rodiče jí odjakživa tvrdili, že je to jediný možný způsob společné existence.

Zatímco seděla na kraji postele a uvažovala, že se vypraví na záchod, vešel Vince se dvěma hrnky čaje. Často se bavil poznámkami na účet Američanů, kteří mají radši kafe, ale dneska ne. Podal jí hrnek, posadil se opatrně na postel a opřel se o její čelo.

„Co dneska?“ zeptala se.

„Výprava do Chelsea, návštěva pár nových míst, pak zpátky do kanceláře, schůzka s obědem a pak Clerkenwell a setkání s klientem.“ Pohlédl k ní. „A ty? Už sis naplánovala logistiku?“

„Koupelna, kuchyně, obývák. Práce. Oběd u Mertona s Lucy. Domů. Koupelna, kuchyně, obývák.“

„Bacha v předsíni, kolem deváté je tam docela frmol.“

„Ty prostě žárlíš.“

„To si teda piš! Já musím ven za hordama smraďochů, a ty si tu budeš dřepět a makat ve spoďárech.“

„V prádle nikdy nepracuju.“

„Takže nahatá?“

„Na co ty pořád nemyslíš.“ Napila se. Vince vařil dobrý čaj, lepší než ona, a Angela netušila jak to. Tvrdil, že je to tím, že Američané čaj prostě neumějí uvařit. Vyčítala mu, že je rasista, a usnesla se na tom, že čaj prostě chutná líp, když ho uvaří někdo jiný.

„Já myslím jedině na tebe,“ zapředl a sáhl po ní. Odtáhla se a vstala, trochu sebou škubla, jak jí zapraskaly klouby.

„To tvoje cvičení tě ničí,“ poznamenal.

„Říká někdo, kdo běhá závody s elektrickejma překážkama.“

„Aspoň to člověka parádně nabudí.“

Obrátila oči v sloup a vyšla z ložnice do předsíně. Vince už vytáhl vajíčka z lednice a uřízl dva silné plátky chleba. Usmála se. Vážně toho nadrženýho pitomce miluje.

Vlastně už nějakou dobu věděla, že je ten pravý. Vince to věděl taky. Nikdy o tom pořádně nemluvili. Pomyšlení, že spolu zůstanou navěky, bylo zkrátka tak přirozené, že se to probírat nemuselo. Zamilovali se do sebe a zařídili si budoucnost na první dobrou.

Někdy se musela štípnout, aby se přesvědčila, že se jí to jen nezdá.

INFO O KNIZE:
Vydal: Baronet, 31. 1. 2018
Překlad: Dana Chodilová
Vazba: vázaná
Počet stran: 360
Cena: 359 Kč