CENY ASFFH: 3. díl seriálu – Nejlepší překlad / Nejlepší původní česká nebo slovenská kniha

Nejlepší překlad

Tak, a jsme u něčeho, v čem se nevyznám. Nečetl jsem anglické (či jiné) originály, nedělal jsem srovnávací studie. Požádal jsem Jana Vaňka jr., jestli by nám k tomu něco nenapsal. Odmítl s tím, že nestíhá a letos to příliš nesledoval. Požádal jsem Viktora Janiše, když už není nominován za Knihu zvláštních nových věcí. Odmítl s tím, že nestíhá a že mu nepřijde košer, aby jeden z možných účastníků hodnotil ostatní. Čemuž rozumím. Takže to zbývá na mně, laikovi a nedoukovi, který může soudit pouze z náročnosti knihy a z jejího obsahu, na kterémžto základě lze odhadnout míru obtížnosti – a na výsledku lze odhadnout, jak se s tím překladatel popasoval.

Prachmistři jsou Danou Krejčovou přeloženi slušně. No, a to je asi tak vše. Podobnou práci měla nejspíše Lucie Horáková, v Careyho zombie jízdě se ale dá místy zakopnout o nějaké vědecké pojmy.

Zajímavější je Asherův Blábol. Fascinující fauna, názvy jako „gabbleduck“ (žvatlokač), ryzí scifárna se spoustou pochybných udělátek, z nichž každé potřebuje specifický název. Většinu předchozích Asherových knih přeložil ovšem Petr Kotrle, takže jde mimo jiné o to, aby člověk zvládl udržet již existující pojmový aparát.

Zbývají dva tituly. Vodní nůž těží z Bacigalupiho jazyka, který je podmanivý a obrazný. Pokud je převeden dobře, působí nepříjemně – stejně jako celý román. A tak také působit má. Už začátek: celá kniha začíná potem, větou „There were stories in sweat“, tedy česky údernějším „V potu jsou příběhy“. Hned od začátku nepříjemný pocit, který se projevuje v oblasti hmatu, čichu i zraku. Bacigalupi navíc zcizuje angličtinu výrazy ze španělštiny a vytváří zajímavý mix – který v Podaného převedení kupodivu funguje i v češtině.

Nejtěžším, ale přitom velmi dobře přeloženým textem, zůstává ovšem Robinsonův opus Roky rýže a soli. Milan Žáček byl nejspíše nucen dohledávat velké množství historických informací z oblastí, které jsou pro nás exotické – Čína, Indie, arabský svět, Severní Amerika a její původní obyvatelé. Vše musí být konzistentní v deseti částech, novelách, v nichž se jednotlivé postavy reinkarnují z jednoho časového období do dalšího… Uf! Nechtěl bych to překládat. Ale chtěl bych to číst. Možná si to dám znovu.

 Co by ještě mohlo být nominováno a nebylo? Minimálně dva tituly si zaslouží pozornost pro řešení neobvyklých překladatelských problémů. První je Hawksmoor Petera Ackroyda. Dvě roviny, z nichž se jedna odehrává v 18. století – a tomu odpovídá i vyjadřování. Johana Labanczová zvolila obrozeneckou češtinu, drží se jí velmi sveřepě, a pokud mohu soudit, velmi přesně trefuje češtinu přelomu 18. a 19. století. Druhým zajímavým počinem je Ve službách Spravedlnosti, kde se Petr Kotrle musel vyrovnat s využíváním ženského rodu pro všechny postavy. To, jak si jednotliví překladatelé poradili, by zasloužilo hlubší rozbor – který nechávám někomu erudovanějšímu.

Nejlepší původní česká nebo slovenská kniha

Kde vzít a nekrást? Tak by se dala shrnout letošní nabídka českých knih (ve slovenských se příliš nevyznám). Čekal jsem, zda duo Hlávka&Vybíralová stihne vydat Algor. Nestihlo. A tím pádem není příliš co řešit, protože ambicióznější projekt, než je Mycelium, jednoduše nemáme. Byl bych ochoten hlasovat pro něco jiného přelomového – ale Všechno je jenom dvakrát Michala Přibáně četl asi jen málokdo (přece jenom to není čistokrevná fanastika), Konstantynův efekt Karoliny Francové jsem zase nečetl já… a dál?

Záře supernovy Aleše Pitzmose je omyl. Jinak si nominaci nedovedu vysvětlit. Ta kniha má nápady, zvraty, sem tam se najde i myšlenka, ale je zoufale špatně napsaná, zkratkovitá a nedodělaná. Nevím, zda autor pracoval ve spěchu, ale místo pozvolného odkrývání motivů a budování fikčního světa knihy se dočkáme zběsilé jízdy dopravním prostředkem, který v důsledku jakž takž drží pohromadě, ale projet se jím znovu určitě nechcete. Nicméně nejhorších je prvních padesát stran, pokud je přežijete, zbytek není horší.

František Kotleta má kolem sebe uměle vytvořenou legendu. Je čten, kupován, chválen. V pořádku. Ale pokud bych si vzal úvodní kritéria, zůstane nám jakž takž slušný příběh. Nic víc. Stačí to, jako oddychovka dobré, osobně mi vadí takové ty hrdě národostní nesmysly, ale to je můj problém (a tak akcentované jako v Nad českými zeměmi slunce nezapadá to není). A mimochodem, tentokrát je to mírně vážnější text, než je u Kotlety obvyklé. Škoda, ta ryze kulhánkovská rovina mu sedí víc.

Z nadhledu ovšem neustupuje Kladivo na čaroděje. Všichni, včetně autora, se asi shodneme, že jde o brak. Ale o brak přiznaný, většinou slušně napsaný – a hlavně brak, který je ochoten dělat si legraci z klišé a sebe sama. A Pavlovského díly jednoznačně patří k těm nejlepším (jakkoliv on sám mluvil v Knize roku Sardenu o Bohu strachu od Jana Hlávky).

O Ženě se lvem se hodně psalo, hodně mluvilo. Ale u antologií obvykle nastává ten problém, že jsou nevyrovnané. Některé texty jsou bravurní, jiné průměrné, další by tam být neměly. Tady to není jiné – první kategorii zastupují Zuzana Stožická a Julie Nováková. Kvůli těmto dvěma povídkám má cenu knihu číst. V závěsu za nimi jsou Karolina Francová, Vilma Kadlečková – a přidám ještě Janu Šouflovou, protože mě od Svitků z londýnského mostu nepřestává bavit. Nicméně kdyby byly nominované jen tyto čtyři knihy, asi bych hlasoval pro možnost „neudělovat cenu“. I když nad Ženou se lvem bych se ještě zamyslel…

Páté Mycelium, Hlasy a hvězdy. Co chcete víc. Vlastně… to není ani tak dobré. Hodně by mě zajímalo, jestli a jak by to uspělo v zahraničí. Oproti ostatním nominacím silný nadprůměr, kterému by asi opravdu mohl konkurovat pouze Algor. Nebo něco nového, zajímavého, neobvyklého. Něco, co není pátý díl série. Uvidíme příští rok…

Co by ještě mohlo být nominováno a nebylo? Zopakuji Všechno je jenom dvakrát Michala Přibáně a Konstantynův efekt Karoliny Francové. Nicméně kromě toho se hledá obtížně. Mluvilo se o povídkovém souboru Archa zrůd Pavla Fritze a Inficu Petra Heteši (nemohu posoudit, nečetl jsem), nominaci by si zasloužil Jan Dobiáš s Neočekávanými dýchánky, případně Štěpán Kučera za povídkovou sbírku Jidáš byl ufon.