RECENZE: Jiřina Vorlová (ed.), Mlok 2016

Rok se s rokem sešel, Jiřina Vorlová zase obeslala kruh statečných porotců a podařilo se jí, s pomocí dobrých lidí a přes nepřízeň osudu, dostat na pulty obchodů dalšího Mloka. V době, která nepřeje knihám a povídkové sborníky přímo stíhá ranami osudu, se tohle úsilí musí ocenit. Někdo by měl Jiřinu nominovat na Nobelovu cenu za literaturu.

Ačkoli literárních soutěží je u nás jako máku, k CKČ láká dlouhodobá tradice otištění vítězných prací ve sborníku. A to by mělo mít na kvalitu příspěvků pozitivní dopad. Práce jsou v kategoriích mikropovídka, krátká povídka, povídka a novela, daných počtem stran. U povídek je publikováno pět od každé kategorie, mikropovídky tři, vítězná novela jen jedna.

Mikropovídky jsou spíše delší vtipy a o to v nich jde, také o nápad a pointu. Nejvíc se mi nápadem a zpracováním líbila mikropovídka Milá paní Schwartzová Toma Hadravy.

V krátkých povídkách jsem měl problém najít svého favorita. Všechny vykazovaly znaky nedotaženosti, nebo nedomyšlenosti. Budu předstírat, že neznám výsledky a zvolím za nejlepší tu s hororově snovou atmosférou A jeho plášť byl z ptačích per… od Petra Bělohrada. Obchodník se sny bere a dává, na původ zboží se ho nikdo neptá – povídka klidně mohla být delší. K nápadu a atmosféře by se slušelo přidat ještě pořádnou zápletku, takhle je to jen střípek ze zajímavého života snokupce. Příznivce zaklínačů potěší Jezero spících andělů Jonáše Jenšovského, pocta Sapkowskému, ze které mám ale pocit zmařeného potenciálu. Pod spinodálou od Hanuše Steinera se pyšní originálním nápadem, ale přiznám se, že na mě byla love story z oblasti materiálového inženýrství trochu těžké téma. Můj táta vodník Martina Drtiny a Jsem Korin, mág od Vladimíra Němce balancují na hraně pohádky a v jiných soutěžích by možná byly diskvalifikovány.

V královské kategorii delších povídek tentokrát dominovaly autorky. Jako nejlepší musím vypíchnout Hlavní chod Barbory Vrobelové, na který jen tak nezapomenu a jméno autorky si také zapamatuji. Pokud bude pokračovat v tomto duchu, jistě si vybojuje místo mezi legendami této soutěže, jako jsou Vilma Kadlečková nebo Jan Oščádal. Horor o invazi lidožroutů se dá napsat buď jako směšná banalita, nebo jako druhý Spalovač mrtvol. A k tomu neváhám její povídku přirovnat. Místy trochu neopracovaný, ale diamant.

Líbil se mi i Zákon smečky od Jitky Ládrové, ale… Nějak nemůžu spolknout, že staví na mnohokrát vyvrácené, ale přesto stále populární teorii o hierarchii vlčí smečky. Zahrada od Veroniky Barborkové je příjemná scifi o tom, že každá utopie má i odvrácenou tvář, která se může na někoho zašklebit docela dystopicky. Udělala mi radost, žánrově čistých optimistických scifi není nikdy dost. Kamila Minaříková uspěla s Nekromantkou, což je divoká, téměř nepřetržitá akce v originálním fantasy světě. Něco jako kdyby se Zelazny snažil psát jako Žamboch. Naposledy jmenuji Doteky hrůzy, doteky štěstí od Kateřiny Vágnerové. Přes nepopiratelně slušný styl mě mix holocaustu a potterovského fanfiction spíš znechutil, než pobavil. Dovedu přijmout vtipy na téma Šoa, ale hloupá a nelogická fikce z tohohle období je pro mě přes čáru.

Konečně se dostáváme k novele. Nachové pustiny od Michala Sirotka se zdánlivě drží osvědčeného postapo schématu – poslední enklávy lidské civilizace se pomalu hroutí pod náporem oživlých mrtvých a nájezdy banditů. Postupně se ale dobereme k příčinám apokalypsy a vidíme za ní zajímavý příběh. Novela ukazuje, že téma invaze zombie se dá pojmout inovativně a nenudí – čtenář má tendenci Sirotkovým lidským hrdinům i padouchům rozumět a fandit.

Letošní Mlok krásně vystihuje podstatu soutěže – hledání nových talentů a jejich vynášení na pulty obchodů. Když finalistům vydrží elán a nápady, možná se právě jim povede resuscitovat náš knižní trh.

Jiřina Vorlová (ed.) – MLOK 2016

Nakladatel: Nová Vlna

Obálka: Miroslav Dvořák

Doslov: Vilma Kadlečková

Počet stran: 463

Brožovaná, dop. cena 276Kč