LITERATURA: TOP 10 nejlepších knih 2013 podle Jana Křečka

Článek od: Jan Křeček - 26.12.2013

10. František Novotný – Křižník Thor

Co si budeme povídat, každá kniha nová kniha Františka Novotného je pro českou sci-fi událost. Military sci-fi z blízké budoucnosti, ve které jsou Spojené státy čím dál slabší a Čína čím dál silnější není to nejlepší, co Novotný napsal, ale pořád to stojí za to. Snad i pro určitou kontroverzi, kterou kniha vzbudila.

9. Paolo Bacigalupi – Prachožrouti 

Dvěma výrazným autorům posledních let vyšly letos česky knihy zaměřené na mládež. O Miévillovi ještě bude řeč. Bacigalupi opět přinesl pesimistickou vizi světa, tak jak jsme u něj zvyklí, a přestože je to jen slabý odvar Čerpadla 6, o Dívce na klíček ani nemluvě, pořád ještě je to moc dobré.

8. Lauren Beukesová – Zoo City

Zajímavý nápad o zvířatech, která se přimknou k člověku, který spáchá něco špatného, atraktivní prostředí jihoafrického Johannesburgu, moderní jazyk a jeho slušný překlad... To vše dělá z této knihy něco, co jednoznačně stojí za zmínku v celoročním výběru.

7. Stephen King – Závan klíčovou dírkou

King se vrátil k Temné věži v podstatě milým pohádkovým příběhem, který vypráví Roland svým společníkům. No, možná to není až tak milé a pohádkové, ale dobré počtení to rozhodně je.

6. Pavel Gotthard – Léky smutných

Melancholický příběh o hráčích LARPů. Vyšlo v nakladatelství Host, takže (podobně jako Murakamiho 1Q84) to, mám pocit, uniklo fantazákům, ale to neznamená, že to není dobré, spíš naopak. Hrajete LARPy, jezdíte na dřevárny, zabíjíte ve volném čase počítačem generované nestvůry a paříte dračák? Tohle je povinná četba.

5. China Miéville – Kolejmoří

Zase Miéville? Děláte si srandu? Vždyť ten je tu každý rok. & jo. & má tu být. & musí tu být. Miévillova pocta Bílé velrybě Hermana Mellvila je jako obvykle miévillovsky nabitá nápady a Moby Dick je vytěžen až po poslední zbytky velrybího tuku. Tedy v tomto případě spíše tuku velkého jižního krtkouna. Jezdí se tu po kolejích, loví se tu krtci a v rámci téhle šílené jízdy autorovi odpustíte i to, že ten nápad vlastně nedává moc smysl.

4. Umberto Eco – Dějiny legendárních zemí a míst

Úchvatná kniha – ani ji nemusíte číst, stačí potěžkat, přičichnout, zalistovat stránkami z křídového papíru. Je to nádherný kousek, skvěle udělaný. Obrovské množství ilustrací, síla původních zdrojů a do toho několik Ecových úvah o tom, jak to je se všemi těmi Utopiemi a Atlantidami. Základní čtivo pro zájemce o mytologii a fantastiku.

3. Vilma Kadlečková – Jantarové oči a Led pod kůží (Mycelium 1 + 2)

Skvělé zjištění do dalšího roku: ještě nás čekají tři díly Mycelia! Pravděpodobně událost roku na české fantastické scéně. Kadlečková se vrací do argenitového univerza a přichází s dosud nejrozsáhlejším a nejambicióznějším románem. Je sice rozdělen do pěti částí (ostatně, takhle by to určitě udělali Össeané!), ale i na jednotlivých částech je znát, že už je vše hotové, dopsané a jenom se čeká na vydání. Je to výborně napsáno, sci-fi je spíše kulisou než účelem, hodně rozvinuté jsou lidské (i nelidské) vztahy a psychologie postav a na vytvořeném vesmíru je poznat promyšlenost. Paráda.

2. Neil Gaiman – Oceán na konci uličky

Zapomeňte na Nikdykde a Americké bohy. Gaiman se ztišil, ohňostroje jeho fantazie se změnily na přesně cílené a perfektně ovládané zásahy tam, kde je to potřeba, každé slovo má své místo, každý náznak svůj účel. Atmosféra je krájecí, postav je důvodně pomálu a máme tu starou paní Hempstockovou. Gaiman opět potvrdil, že patří k tomu nejlepšímu, co si dnes můžete přečíst.

1. Connie Willisová – Vnitřní záležitosti

Pokud jsem předchozí knihy chválil, vyšplhejte ještě tak o tři metry výš, abyste zahlédli Vnitřní záležitosti Connie Willisové. Na všechno ostatní se dívá z pěkné dálky, co se mě týče, nevyšla letos lepší kniha. Povídky, které se dají vystihnout pouze slovem „geniální“, a to jak nápady, tak provedením. Bonusem budiž jemný humor – posypka na dortu, po kterém se budete ještě dlouho olizovat. Mňam!

Jak jsem psal, spoustu jsem toho nečetl. Nicméně mám pár knih, které bych si přečíst chtěl, případně už je mám doma, případně jsem je už rozečetl, ale ještě to není na celkové hodnocení. Plus jsou tu knihy, které se do deseti „nejlepších“ nevešly. Hodně se mluví o prvním dílu série Algor, románu Mráz a hry dua Jan Hlávka + Jana Vybíralová. Po Zprávě z Hádu Edity Dufkové tu máme další space operu... a podle ohlasů velmi dobrou. Podobně intenzivně se (i když spíše v „mainstreamu“) řešila Mapa času Félixe J. Palmy. Cestování časem, láska, Jack Rozparovač a H. G. Wells. Co chcete víc? V dubnu vyšla nominacemi ověnčená prvotina N. K. Jemisinové Sto tisíc království, čistokrevná fantasy v zajímavých kulisách. A konečně si i v češtině můžeme dočíst Murakamiho 1Q84, třetí a poslední část vyšla v říjnu. První dvě části, to byla parádní jízda, od třetí očekávám něco podobného.

Dvěma významným autorům vyšly letos dva romány: Juraj Červenák dokončil Zlato Arkony a nedávno se od historie přesunul do neprobádáných (až na povídku v Pevnosti, nemýlím-li se) končin Divokého západu s Callahanem. Od Orsona Scotta Carda si můžete přečíst pohádkovou Zakletou, variaci na Šípkovou Růženku, nebo politický thriller Říše.

Z antologií a povídkových sbírek a antologie Plnou parou, kterou připravil Martin Šust, a monumentální Legendy: Prokleté knihovny Michaela Bronce. Černými koňmi jsou pro mě pak nedávno vyšlé knihy – Abercrombieho Rudá země, Dlouhá země Pratchetta a Baxtera (co mají všichni s těmi zeměmi?!). Za nejčernějšího koně považuji Petru Slovákovou (Cvrček v krabičce a Železonoc a jiné podivnosti), zatím jsem ji míjel, ale to, že se o ní mluví v souvislosi s new weird, považuji za natolik zajímavé, že asi neodolám. ´

Zbývá mi ještě jedna nezmíněná oblast – literatura faktu. Příběh spalovače mrtvol Jana Poláčka zdánlivě nemá s fantastikou nic společného, Poláček se totiž pustil do pátrání po osudech Ladislava Fukse. Jenomže jak Poláček (Spěšný vlak Ch.24.12, Kyberpunk & Heavy...), tak Fuks (Oslovení z tmy) jsou autory, kteří do fantastiky patří. A to nemluvím o Fuksových osudech, zvycích nebo o tom, jak vypadal jeho pracovní stůl. Kniha pro všechny literárně-vědné fantazáky.

Rok 2013 nebyl z hlediska fantastiky vůbec špatný. Těšme se, co přinese rok 2014. Přeji vám, ať se vám i v novém roce dobře čte. Třeba s novým Sardenem.

Přečtete si také naše topky z let 2012 a 2011. A nezapomeňte ani na letošní topku Honzy Žlebka.

 

Komentáře

"Tvůj" Umberto Eco mi úplně uniknul a jako zcela 100% zájemce o mytologii a fantastiku ti děkuji za tip a jdu se podívat, kde si to seženu:-)

S tvojí topkou jsem na tom ještě hůř než u druhého Honzy, ale Willisovou na první příčce zcela chápu a asi jsem taky nečetla za celý rok nic lepšího... a Atlas mraků (na který jsme pod nějakým článkem spolu zabrousili) rozhodně nenaplnil moje očekávání a už se mu to nejspíš ani nepovede, i když jsem se zkrz něj stále ještě neprokousala... zabrzdil ho stařešina Zaklínač, který se objevil u mně pod stromečkem a já mu prostě neodolala, protože už mu to přečtení slibuju strááášně dlouho:-))

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Eco hodně stojí za to. A opravdu to není tak úplně na čtení, ale spíš na listování, ověřování zdrojů a užívání si toho, že ty texty dal někdo dohromady - kniha, kde vedle sebe může stát biblické Zjevení Janovo a text Jorge Luise Borgese, to prostě stojí za to! :)Atlas mraků (a vůbec Mitchell obecně!) je moc zajímavá věc. Už jenom způsob řazení těch zdánlivě nesouvisejících příběhů podle úplně úchylného vzorce...:) Moc se těším, až si přečtu Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta (což vyšlo, mimochodem, 2013; Atlas mraků vyšel česky poprvé už 2006, dávno před filmem...;) ).

Zaklínače chápu, mám rád zejména povídky. Pentalogie už mě tolik nebrala...:) A co z knih, které letos vyšly, kromě Willisové, stojí podle Tebe za přečtení? :) A co Ti chybí v seznamu (ať už mém, Honzově nebo Davidově...;) )?

Sice nejsem Slíva, ale neodpustím si malý koment: od Umberta E. jsem četla jen Ostrov včerejšího dne a bylo to hodně těžké čtení. Takže když ho vidím, tak se jednoduše bojím do něj jít. Jsou i jeho ostatní knihy takové nebo je to jen můj názor starý dvacet let a dnes by byl jiný? To si myslím že asi ne, spíš dnes čtu jednoduchou literaturu, tehdy ne :-)

Co tvoje top Slívo?

Lucie Koucká

Od Eca jsem (taky) kdysi četla jen jeho asi nejznámější Jméno růže a byla jsem jím naopak strašně unešená... i když těžko říct, protože dneska taky radši čtu tu jednodušší literaturu, u které člověk nemusí tolik myslet:-) Proto asi i ta moje letošní topka nebude nic moc intelektuálně hodnotného:-))

Z letošních vydaných knih jsem toho opravdu nestihla přečíst mnoho, tak do toho zamíchám i ty starší kusy, ale největší  úspěch měly u mně, kromě dvou již jmenovaných Já robot, chránit aVntiřních záležitostí, ještě taky ... o psu nemluvě a Simakovo Město, nebo Heinleinovy Dveře do léta. obecně letos ujíždím na severských detektivkách a některé se mi líbily víc a jiné míň, třeba z Keplera nejvíc Svědkyně ohně, ale to už jsme mimo obor a žánr, takže bych vlastně měla mlčet.

Z ohromným gustem jsem přečetla hezkou řádku starých i nových upířin a vlkodlačin (tedy hromadu vaginální literatury, jak trefně poznamenal v některém z dílů jeden z hrdinů Kladiva na čaroděje:-D) Což je další "nehodnotná" série, která mi totálně přirostla k srdci a náramně se těším na každý další díl!

Co si rozhodně nenechám ujít, to je Mycelium a Zoo City (tady jsem zvědavá, na kterou stranu barikády spadnu) a konečně bych taky chtěla zkusit nějakého Bacigalupiho... je toho pořád fůra a co jich zase napřesrok přibyde...

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

to Lucie Koucká: Ostrov včerejšího dne jsem nečetl, ale u Eca záleží, co člověk chce. Může to být náročnější odborné čtení založené na literární vědě (Meze interpretace, Šest procházek literárními lesy), můžou to být inteligentně napsané romány s těžištěm v obrovské Ecově erudici - Slíva zmiňuje Jméno růže, které jednoznačně stojí za to a u kterého si čtenář může vybrat, zda to číst jako detektivku (jednodušší cesta), historický román (to pořád ještě jde), filosofický román (znám lidi, kteří ty filosofické pasáže přeskakovali) nebo vhled do středověkého života (zejména mnišského) a můžou to být esejistické, ale, dle mého názoru, přístupné věci jako Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti - nebo Dějiny legendárních zemí a míst. Dal bych mu ještě šanci...;) :)

to Slíva: Koukám, že ses opravdu vydala do historie - Simak, Heinlein...:) Já jsem si na začátku prosince půjčil v knihovně první díl Anity Blake, abych byl taky v obraze...:) Z Kladiva na čaroděje, když jsme u toho, mi chybí poslední dvě. Beru to velice jako oddychovku, ale... uvidím, jak budou vypadat ty další díly, nicméně obávám se, že si nejvíc užiju Pavlovského (kterého mám velmi rád už od dob Rigor Mortis, na střední se mi dostalo do rukou Je dobré být mrtvý... a od té doby to bylo jasné...:D :) ). Mycelium určitě stojí za to, stejně jako ZOO City, jakkoliv to nesplňuje předpoklad "jednodušší" literatury, už to má nějaké přesahy, už se nad tím dá i myslet...;) Pak napiš, jak se Ti to jevilo! ;) :)

Na Anitu jsem se letos taky vrhla v rámci dohánění rozhledu v "oboru" a musím říct, že ten první díl mě dost udolal... u druhého už to bylo lepší, dál jsem se zatím nedostala. No ale, když chce člověk číst upířiny, tak by tohle prostě znát měl:-)) V bibli se orientuju docela slušně a to jsem zcela antinábožensky založená osoba. Ovšem v duchu filosofie "poznej svého nepřítele" je potřeba vědět ledasco, no tak ještě abych nebyla ochotná se prokousat Anitou, ikdyž už je dobou poněkud překonaná, když mě upíři narozdíl od flanďáků dost berou:-D

Ad Mycelium a Zoo City - tam samozřejmě ani nepředpokládám, že by to patřilo do kategorie jednoduchá a oddechová literatura - je potřeba to pravidelně prokládat. Když budeš mít pořád řízek, taky se ti přejí (a je úplně jedno, jestli je pro člověka tím řízkem Eco a Willisová, nebo Anita a spol. :-DD), zkrátka

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Přidat komentář