RECENZE: Jan Poláček, Příběh spalovače mrtvol

Článek od: Jan Křeček - 14.10.2013

Střípky z Poláčka, střípky z Fukse

Minul večer, minula noc a přišlo ráno. Pokoj byl šedý, a nebylo to jen nocí vadnoucí za oknem do zadního traktu. V Praze-Bubenči nebývají noci nikdy zcela temné.“ Šedo, neurčito, mlhavo. Tak začíná Příběh spalovače mrtvol Jana Poláčka. Novela o životě tím nereflektuje život Ladislava Fukse pouze v rovině příběhu, ale i v atmosféře. I to, co o Fuksovi víme, je zahaleno mlhou mystifikace, rozostřeno v šedé éře normalizace a ztraceno v neurčitu panoptika autorova bytu. Nemohou nevznikat otázky: Co je pravda? Co ne? Jaký byl Ladislav Fuks? A opravdu spával v rakvi? A co jeho spolupráce s režimem? Existovala? Co na to jeho charakter a svědomí? A – to hlavní na závěr – skutečně měl doma vycpaného papouška?! Jan Poláček si pravděpodobně většinu těchto otázek položil. Na některé našel i odpovědi. Na jiné ne. Proto si i kniha vyžádala zvláštní formu – je rozdělena na pět částí, přičemž první beletristicky zpracovává osud Ladislava Fukse v delší novele. Druhá je faktografická, téměř literárněvědná, ačkoliv se Jan Poláček ani zde neubrání vyprávěcím sklonům, třetí zachycuje vzpomínky tří pamětníků v rozhovorech a interview s literárním teoretikem Erikem Gilkem, čtvrtá popisuje složitou cestu nalezení místa spisovatelova posledního odpočinku a pátou plně vystihuje název: Ladislav Fuks a film.


Celek se pozná až nakonec.

(motto románu Vévodkyně a kuchařka)

Solón pocházel z Athén. Ví se o něm, že byl schopen zahrát šílence. To když měly Athény nějaké nevyjasněné vztahy se Salamínou. Jednoho krásného dne údajně Solón vystoupil na agoře a zazpíval shromážděným davům elegii, v podstatě zveršovaný politický program. Vlasta Parkanová by měla radost. Solónův vztah k Ladislavu Fuksovi není znám. O vztahu Fukse k Solónovi můžeme směle prohlásit, že nebyl fyzického rázu. Fuksova obliba v maskách a občasném hraní pro přátele by svědčila o vřelém vztahu k antickému dramatu. Nicméně vztah k Solónovi se u českého autora omezuje na využití citátu řeckého klasika jako motta románu Vévodkyně a kuchařka.


Výňatky z Poláčkovy knihy se objevily už v časopise Pevnost. Několikadílný seriál v číslech 3/2012 až 7/2012 byl zcela fascinující. Dal nahlédnout do života spisovatele, jehož pracovní stůl na rozhraní panoptika, sci-fi a blázince by potěšil leckterého fanouška fantastiky. V Pevnosti je tak obsaženo výrazné procento druhé části knihy a kus rozhovoru s Jiřím Tušlem, pamětníkem a přítelem Ladislava Fukse. Bonusem je pak zkrácený rozhovor s literárním vědcem Erikem Gilkem v Pevnosti 4/2012. Je velmi zajímavé pozorovat rozdíly mezi první publikací a konečným výsledkem v knize. První a druhý díl seriálu v Pevnosti takřka odpovídá kapitolkám v Příběhu spalovače mrtvol. Je ale vidět, že Jan Poláček vybrušoval text jako diamant, zajímal se o detaily, snažil se, aby čtenář pochopil co nejpřesněji to, co má na mysli. Jeden příklad drobného rozdílu ve formulacích za všechny:

Pevnost, březen 2012, s. 69:

Vnitřním členěním Fuksovy nejvýznamnější romány připomínají háčkovanou dečku.

Kniha, září 2013, s. 121:

               „Fuksovy nejvýznamnější romány připomínají vnitřním členěním háčkovanou dečku.

Není podceněna ani faktografie – v Pevnosti se např. píše, že Ladislav Fuks je „po smrti už 17 let“ (což byla v té době pravda), v knize je tento fakt upraven: „V roce 2013 by Ladislav Fuks oslavil devadesáté narozeniny a o rok později uplyne dvacet let od jeho úmrtí.“ (s. 121) Mohli bychom tyto nepodstatné detaily považovat za... nepodstatné detaily a za něco, co by mělo být samozřejmostí. Zmiňuji se o tom jako o důkazu pečlivosti Jana Poláčka. V době, kdy vládne zkratka „Ctrl+C, Ctrl+V“, lze takto pečlivě postupovat pouze u něčeho, co je tvořeno s láskou a zájmem. Podobně je na tom gramatická stránka, nenašel jsem snad jedinou pravopisnou chybu. Tuto pečlivost poněkud narušuje fakt, že se místy objevují překlepy (nejhorší na straně 224: „Většinou jsme přijížděli dost dlzašli na kávu...“ – zde text skutečně nedává smysl, zdá se, že nějaká část textu chybí) nebo faktické chyby (s. 183-184: „Připomeňme si motta alespoň dvou nejznámějších titulů“ – pak jsou citována motta ze Spalovače mrtvol, Myší Natálie Mooshabrové a Vévodkyně a kuchařky). Tyto drobnosti ovšem nenarušují celkový dojem pečlivosti a množství vykonané práce.

Články v Pevnosti vesměs odpovídají kapitolkám v knize (až na Letmý exkurz do autorova světa, který v Pevnosti obsahuje kapitoly Zašifrovaná realita a Fascinace detailem), ale v pozdějších číslech už je vidět, že text je výrazně zkrácen – v knize je toho víc, je to podrobnější, ucelenější. Jakkoliv mi připadá jako malý zázrak, že takovýto text vyšel v Pevnosti, doufám, že to podnítilo čtenáře k zájmu o Ladislava Fukse – a třeba i k zájmu o Poláčkovu knihu.


Smutek je žlutý a šesticípý jako Davidova hvězda. Odpoledne je zlatožluté. Na rybníku v zelenomodré vodě se zlatovým vějířem zrcadlícího se slunce se potápějí tmavé kachny. Bílá labuť s černým peřím u očí strnule pluje, zaklánějíc svůj štíhlý esovitý krk dozadu.

(L. Fuks, Mí černovlasí bratři, povídka Katzovy cypřiše a hvězdy)

Ujmout se Fuksova života bulvár, byla by to pecka. Funerální motivy na předních stranách nejprodávanějších periodik, noví členové pro Společnost přátel žehu, nárůst prohlídek kostnic a krematorií, rekreační pobyty v urnových hájích. A v cukrárnách nové skvělé katakombo, rakvička s věnečkem. Jenomže se toho ujal Poláček. A skvěle skloubil bezútěšnost Fuksova života a všudypřítomný smutek, strach a nejistotu s místy morbidními a tragikomickými fakty.


Za nejproblematičtější part považuji druhou část, tedy faktografii. Nejlépe by seděl název „Literárněvědné vyprávění“, takřka oxymóron: mám-li něco, co je odborné, obtížně se z toho dělá vyprávění a naopak. Poláčkův styl se zde blíží například stylu Miroslava Ivanova a literatuře faktu, přibližuje tedy odborný problém laikovi. Nejistotu v této části považuji za největší slabinu knihy. Pasáže vyloženě literárněvědné jsou narušovány vyprávěcími postupy. Např.: „Ovšem řešit tak ‘kardinální’ otázku hned na počátku vyprávění by byl nerozum. Já sám k odpovědi dospěl časem a vy si na ni budete muset také počkat. Všechno má svou posloupnost a na pořadí jsou důležitější věci než ta, kde spisovatel proslavený svými temnými příběhy usínal.” (s. 117), případně: „Počátek literární tvorby rozepisuji takto podrobně proto, aby bylo patrné, že cesta k publikování nebyla tak jednoduchá, jak bývá tradováno...“ (s. 132) Osobně jsem očekával (a také se povětšinou dočkal) odbornou publikaci, už proto, že beletrii bylo učiněno zadost v první části. Proto mě vyloženě vyprávěcí prvky („a vy si na ni budete muset také počkat“) v textu rušily a „omluvu“ za přílišnou podrobnost už považuji za zcela scestnou – je to přece odborná kniha o Fuksovi, čím podrobnější, tím lepší!


Uzavřenost/otevřenost českého fandomu mě nepřestává fascinovat. Jasně, nová kniha autora oceněného Mlokem (v roce 1992 za povídku Pán sítí) a Cenou ASFFH (v roce 2010 za román Spěšný vlak Ch.24.12) zákonitě vzbudí pozornost, jenomže... tentokrát to má s fantastikou společného asi jako dobrý překlad s „classickými“ překlady Zelaznyho. Kniha Příběh spalovače mrtvol je totiž, jak říká podtitul, Dvojportrét Ladislava Fukse. Jsem rád, že mě o recenzi požádali hned dva redaktoři periodik spojených s fantastikou, nicméně to, že se mi ozvali, může poukazovat na dvě věci: buď se fandom otevírá tak, že za chvíli nebude mezi „krásnou“ literaturou a fantastikou rozdíl, nebo, a obávám se, že je to tato možnost, je český fandom pořád ještě malým rybníčkem, kde se potkávají stále ty stejné ryby.


Recenze by měly být schopny stát samy o sobě. Mám za to, že tato recenze toho není schopna, a tedy potřebuje vysvětlení. Nepřijde žádná katarze, žádný aha-efekt, žádné propojení předchozích částí. Zásadní sdělení obsahuje už nadpis. Částečně odpovídá metodě Jana Poláčka ve faktografické části knihy, ale tam to, na rozdíl od této recenze, k něčemu směřuje. Osobně považuji Ladislava Fukse za velmi zásadní a neopakovatelnou postavu české i světové literatury, jejíž osudy a knihy jsou nadmíru zajímavé – a jakoukoliv snahu o propagaci jeho díla vítám s otevřenou náručí. A proto, bez ohledu na to, jak to souvisí či nesouvisí se sci-fi a fantasy, vám říkám: Běžte do nejbližšího knihkupectví, kupte si Poláčkovu knihu a nechte se unášet na vlnách Fuksova podivna.

Příběh spalovače mrtvol. Dvojportrét Ladislava Fukse
Poláček, Jan

Nakladatel: Plus
Rok vydání: 2013
Počet stran: 304
Rozměr: 126 x 192
Vazba: vázaná
Cena: 249 Kč

Komentáře

FENCL: Souhlasím, knížka je fascinující. Mám 1. vydání Fuksových pamětí, doplněné panem Tušlem, mám i Fuksovu nedávno vydanou monografii, ale teprve touto knihou jsem se stal definitivně jeho (byť to zní hloupě). Souhlasím ale i s tím, že IVANOVovská metoda někde ruší. Poláček zabijí půlstranu jen líčením toho, jak hledal Tušla, jehož e-mail je vcelku vzato veřejný... Jen 2 perličky: Knihu o "Žitném poli" Fuks neočísloval v jinak akurátním seznamu svých děl a chlubil se "odvahou": vložil do protiemigračního, na zakázku psaného díla (1972) větu o koníku Fuksovi v chomoutu (čehož si z Toronta všimli Škvorečtí). Jiný příklad odvahy pana Úzkostného: Kniha o Fučíkovi má na str. 1 úmyslně popletený název písně Stavěli tesaři zedníkům lešení (Stavěli zednícu tesařům lešení)... Fuks navíc tvrdil, že se při psaní do Julka zamiloval! Kniha končí ve Fučíkově 15. roce! Poláček řeší (není sám) i problém titulu Vévodkyně a kuchařka. 1. Titul označuje jednu osobu. 2. 2 osoby (kuchařka však vystupuje až v závěru knihy), 3. Kuchařka = kuchařská kniha (nelze nevzpomenout na Simmelův román Vždycky nemusí být kaviár), 4. Ta jedna osoba je Fuks sám... Atd. Atd. Taky bych měl o knížce napsat, s Fuksem jsem se jednou i setkal. P. S. Při sedmdesátinách /1993/ prý Fuks, jinak vysoce inteligentní muž, očekával, že dostane titul Národní umělec. Ten už byl skoro čtyři ruky zrušen.

Přidat komentář