RECENZE: Ondřej Jireš (ed.), Písně temných věků

Ondřej Jireš sice není autor, který by měl na svém kontě utajenou epickou fantasy, ale velice schopný editor, jenž si uvědomil, že o historickou fantasy je mezi českými a slovenskými čtenáři zájem. Věnoval jí proto celou edici nazvanou Fantastická historie, jejíž první svazek Písně temných věků vychází už po druhé, tentokrát ale ve stejné grafické úpravě jako následující dva svazky Memento Mori a Krvavá čest. Na rozdíl od prvního vydání druhé neobsahuje historické vsuvky Veroniky Válkové, povídka Řeka Alexandry Pavelkové byla přeřazena do antologie Krvavá čest  a text Dvě hlavy Lucie Lukačovičové nahradil V sedle přízraku Pavla Renčína.

A protože máme na Sardenu Jirešovy antologie rádi, rozhodli jsme spolu s Poky věnovat Písním temných věků tuhle obsáhlou recenzi. U některých povídek se sice budeme rozcházet, ale jak zjistíte, u závěrečného hodnocení jsme se shodli.

Leonard Medek: Země lvů

Martin: Otvírákem knihy je povídka Leonarda Medka, jejímiž hrdiny je parta vandalských pirátů. Ti se chystají na další akci – plenění Města lvů. K tomu ale potřebují tajuplné masky, za které se platí neobvyklá cena. Povídka má velice pomalý rozjezd, ale dokázala mě vtáhnout do děje a později se dobře rozjela. Na druhé straně by příběhu slušel formát románu. Ostatně stejný pocit jsem měl už u povídky Život za život (Krvavá čest).

Poky: Mě osobně pan Medek touto povídkou nezaujal. Dokonce tak moc, (ano, přiznávám se), že jsem ji nedokázala dočíst.

Františka Vrbenská: Než dozraje smrt

Martin: Františka Vrbenská, Medkova literární parťačka od Stínu modrého býka, sice píše sporadicky, ale když už se něco z její kuchyně dostane do světa, tak to stojí za to. A Než dozraje smrt to zcela jasně dokazuje. Na čtenáře čeká Děvín, uprchlí Frankové a příběh zachycují několik generací jedné rodiny na velice krátkém rozsahu stránek, který jsem autorce sežral i s navijákem. Za mě obrovská spokojenost a jeden z vrcholů knihy.

Poky: Při čtení povídky Františky Vrbenské jako bych autorku viděla v pozadí. Během povídky jsem měla několikrát pocit, že už je konec, ale poté se objevila další generace. Je to dobře, protože je tak čtenář neustále ve střehu, co se bude dít dál. Celý text včetně závěru je velice krásně napsaný. Pro mě vrchol knihy.

Pavel Renčín: V sedle přízraku

Poky: Pavel Renčín opět píše v úžasném poetickém stylu, ale stále je příliš hodný na své hrdiny. Na rozdíl od jiných autorů se nenechal svést k používání nevyslovitelných jmen a jeho postavy se krásně pamatují. To, že jde o nový a zábavný pohled na jednu z českých pověstí, zjistíte až při rozuzlení. Rozhodně patří do trojice nejlepších textů knihy.

Martin: Renčín nabízí neotřelý pohled na známou českou pověst. Začátek textu je hodně fajn, jenže pak autor pustil povídce uzdu a příběh se mu lehce splašil. Naštěstí ale na konci drží opět všechno pevně v rukou a nabízí perfektní pointu. Ovšem v porovnání s Mementem Mori (v antologii Memento Mori) nebo Bičem božím (v antologii Krvavá čest) působí povídka V sedle přízraku jako nejslabší. Zřejmě proto, že po stránce atmosféry nevyniká tak dobře, jako předchozí dvě.

Juraj Červenák: Strážce hvozdu

Poky: Tuto povídku jsem četla už před časem, ale na postavu Mstirada se prostě nedá zapomenout. Přesto jsem se do ní s chutí znovu začetla. Červenák zkrátka vyprávět umí a i při druhém, třetím přečtení čtenáře znovu vtáhne do děje. Jediné, co mě trochu rozčilovalo, bylo to, že žádná z kladných postav ani jednou neuklouzne k temné straně.

Martin: Povídku Strážce hvozdu si pamatuji i po letech od prvního vydání Písní temných věků a považuji ji za jednu z nejlepších, co kdy Červenák napsal. Sice tu čtenář najde všechny autorovy atributy – silné hrdiny, filmové střihy a parádní práci s atmosférou, na druhé straně tu ale Červenák vůbec poprvé (pokud si dobře pamatuju) obsadil do rolí hrdinů i děti. Nejedná o žádné spratky, nýbrž o dvojici výlupků, kteří každému během chvíle přirostou k srdci. A nesmím zapomenout na postavu bratra, u kterého chvíli těžko říct, na čí straně vlastně je. Vrchol knihy číslo dva.

Jaroslav Mostecký: Žabí věž

Martin: Občas se stane, že se sejdou texty, které se odehrávají ve stejném čase a místě. Tentokrát to platí pro text Juraje Červenáka a Jarka Mosteckého. Mostecký na rozsahu novely rozvijí několikavrstvý příběh, který by si zasloužil samostatný román. Naštěstí ale jeho povídka o zamilovaném Vladiměrovi nevyznívá vůbec křečovitě a představuje pro čtenáře fantasy dobré počtení.  

Poky: Tato povídka mi přišla krapet zmatená, chvílemi jsem nevěděla, ve které dějové lince se nacházím. Navíc je tam až příliš žab. Ovšem když tyto dvě překážky čtenář překoná, tak zjistí, že je povídka dobře prokombinovaná. Na druhé přečtení možná lepší zážitek než na první.

Ivana Kuglerová: Píseň o Halfdánovi

Poky: Jedna z mála povídek ze sbírky končící dobře. Líbila se mi ještě o trošku víc než Renčínova V sedle přízraku, a to už je co říct. I přes horké počasí jsem měla pocit, že cítím mrazivý vzduch z plání a mokrou srst. Postavy jsou jako živé. Za mě rozhodně druhé místo hned za Františkou.

Martin: Ivanu Kuglerovou si navždycky budu pamatovat kvůli perfektní povídce Klubko zmijí (Legendy: Draci). Ovšem Píseň o Halfdánovi, odehrávající se na Islandu, se mi ani ve druhém vydání Písní temných věků nelíbila. Postupná christianizace a ústup pohanských bohů představuje vděčné téma, navíc obohacené o spoustu trolí krve. Nesednul mi ale autorčin jazyk a text ve mně nevyvolal žádné emoce, ačkoliv se o to několikrát pokoušel.

Jana Šouflová: Přátelé se neopouštějí

Poky: Výborný nápad, ale mohl by být zpracován v kratší povídce. Takhle na mě působil příliš rozvláčně.

Martin: Jana Šouflová patří mezi československou ilustrátorskou elitu, takže se skoro nehne od malířského prkna. Což je na jednu stranu škoda, protože Přátelé se neopouštějí jsou opravdu výborní. Nabízí skvělou atmosféru středověkého Irska, hrst humoru a odlehčeného ducha. Prostě ideální tečka na závěr a pro mě třetí nejlepší text v knize.

(Pro ty z vás, které povídka zaujala, mám dobrou zprávu. Jana se na nějaký čas naklonovala a napsala knížku Svitky z londýnského mostu. Pokud se nic nepokazí, vyjde koncem listopadu u Strak na vrbě.)

Martin: Písně temných věků jsou i přes dvě povídky, které mi opravdu nesedly, skutečně povedenou záležitostí. Věřím, že antologie má šanci zaujmout nejen čtenáře historické fantasy, ale i fantasy jako takové. Najdou tu dobrodružství, akci, humor i magii. Stačí jen zalistovat a začíst se. Pokud čtenáři uniklo první vydání, tak tohle by v žádném případě neměl v knihkupectví nechat. Co říkáš, Poky? Souhlasíš se mnou?

Poky: Rozhodně. Povídky jsou vyvážené, i co se týče romantiky a napětí. Budu se k nim určitě vracet, stačí kdekoliv otevřít a číst. Zápletky jsou nadčasové a kulisy, byť výborně vykreslené, nejsou až tak důležité. Proto by v knize mohli najít zalíbení i čtenáři ostatních subžánrů fantastiky.

Sestail: Ondřej Jireš
Povídky:
- Leonard Medek: Země lvů
- Františka Vrbenská: Než dozraje smrt
- Pavel Renčín: V sedle přízraku
- Juraj Červenák: Strážce hvozdu
- Jaroslav Mostecký: Žabí věž
- Ivana Kuglerová: Píseň o Hálfdanovi
- Jana Šouflová: Přátelé se neopouštějí

Krvavá čest
Jireš, Ondřej (ed.)
Nakladatel: Triton / Argo
Obálka: Jan Doležálek
Redakce: Ondřej Jireš, Jana Jůzlová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 352
Rozměr: 145 x 210
Provedení­: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 328 Kč 

Napsali: Marta Novotná & Martin Stručovský