RECENZE: Joseph Sheridan Le Fanu, V temném zrcadle

„... a často ve snění vyskočím, představujíc si, že slyším u dveří salonu lehký Carmillin krok.“

(Konec poslední věty knihy V temném zrcadle)

Ačkoliv jsem byl pečlivě vzdělán v medicíně a chirurgii, nevykonával jsem nikdy praxi v žádném z těch oborů. Přes to mě jejich studium stále ještě velmi zajímá. Počestného povolání jsem se totiž nevzdal ani z lenosti ani z rozmaru. Příčinou bylo velmi nepatrné škrábnutí, které jsem si způsobil pitevním nožem.

Ta maličkost mě stála dva prsty, které nutno ihned amputovat, ale ještě trapnější újmu, neboť od té doby jsem se necítil nikdy zcela zdráv a sotva jsem kdy dovedl vydržet celých dvanáct měsíců na místě. Za bloudění světem jsem se však seznámil s dr. Martinem Hesseliem, který se světem toulal jako já, byl lékařem jako já a miloval svůj obor jako já.

Těmi slovy začíná mistrná sbírka Josepha Sheridana Le Fanu V temném zrcadle (1872, česky 1925, 2011). Sestává z pěti dnes klasických okultních případů Zelený čaj, Démon, Soudce Harbottle, Pokoj v hostinci „Dragon volant“ a Carmilla. Všechny jsou členěny na pojmenované kapitoly. A obzvlášť ta poslední upíří novela s lesbickým podtextem je pověstná.

V dr. Hesseliovi jsem našel učitele, pokračuje na stránce jedna vypravěč a vydavatel. Jeho vědění bylo ohromné a podstatu každého případu uměl pochopit intuicí.

Jak jste vytušili, ty povídky patří vedle próz Poeových k předním inspiračním zdrojům sira Arthura Conana Doyla a nemohl na ně nemyslet, když spřádal osudy a přátelství jiného lékaře, dr. Johna H. Watsona a jeho kamaráda Sherlocka Holmese!

Vypravěč a vydavatel pozůstalosti (v jedné osobě) nás v předmluvě k Zelenému čaji zpraví ovšem taky o velice podstatném věkovém rozdílu mezi ním a Hesseliem, který činil 53 let. Po takřka dvacet roků zastával vydavatel funkci jeho lékařského sekretáře a pečoval o sbírku listin. Tu dostal za úkol uspořádat, opatřit ji rejstříkem a dát do vazby.

O některých případech však přítel Hesselius pojednával zvláštním způsobem, dočítáme se. A totiž dvěma rozličnými způsoby. Zprvu popsal to, co viděl a slyšel, jako by to udělal vzdělaný laik, ale když tím vyprávěcím slohem vylíčil celou siluetu chorého, vrátil se a přikročil k analýze, k diagnóze a k ilustraci případu.

Jako pak Sherlock, dodejme. I úvodní Zelený čaj našel přitom Hesseliův sekretář mezi „asi dvěma sty třiceti“ záznamy případů. K podivným, hrůzným událostem došlo 64 let před okamžikem, ve kterém nás o nich informuje, a záznamy o záhadě Zeleného čaje dal Hesselius dohromady za cesty po Anglii. Ona historie prý přitom zůstává uložena hlavně v řadě jeho dopisů profesorovi chemie Van Loovi z Leydenu, jenž byl jeho přítelem a „rád četl historická, metafyzická a lékařská pojednání.

Kdysi dokonce napsal divadelní hru,“ a právě proto je vypravování o čaji psáno tak, aby dovedlo zaujmout i neučeného čtenáře, a má jako lékařský záznam poněkud menší cenu, zdůrazňuje „vydavatel“ a chcete-li, sám Sheridan Le Fanu.

Roku 1819 Van Loo zemřel. Dopisy byly vráceny Hesseliovi. Některé v angličtině, jiné psané francouzsky a hlavní část německá. Jen jsem překládal, tvrdí vypravěč a vydavatel, a jen málo prý vynechal. Co? Nevíme.

Ale jeden takový dopis do Leydenu povídku uzavírá a dr. Hesselius se zde kasá, že „viděl a léčil“ již sedmapadesát podobných případů přeludů... A v kolika jsem neměl úspěchu? Ani v jediném, holedbá se - a také tedy tím připomene (budoucího) Sherlocka.

Tenhle Hesselius? Zkrátka mistr nad mistry, řeknete si. Ale jak je, kryndapána, tedy možné, že případ Zeleného čaje končí tragicky? A že se pronásledovaný Jennings podřeže vlastní břitvou?

I to víme. Hesselius ho „ani nezačal léčit“. Ale měl začít. Jennings si totiž nedopatřením otevřel vlastní „vnitřní oko“ a... Nemám pochybností, že bych Jenningse v osmnácti měsících dokonale nevyléčil, je si doktor až podezřele jist. Nanejvýš by se to mohlo protáhnout na dvě léta.

O co že šlo? Sledujeme stupňující se Jenningsův pocit, že je pronásledován stínovou opicí. Ta naň začne mluvit, ponouká ke špatnostem..., ale my už přistupme k povídce druhé.

Démona podle vydavatelových údajů sepsal prý „poněkud strnule a rozvláčně“ ctihodný irský duchovní Thomas Herbert a Hesselius „dle svého zvyku“ jen přiložil pár archů dopisního papíru s poznámkami k případu – a konstatoval ihned, že je zpráva z lékařského hlediska nedokonalá.

Své příběhy dělil na případy všelikých vizionářů s nemocnými nervy, případy lidí „nepochybně“ soužených nadpřirozenými silami a do třetice i na případy „zvláštních souher okolností“. V Démonovi se setkal s nemocí, již srovnává se ztrátou pokožky, po kterém jsou náhle vnějším vlivům vystaveny ty vnitřní plochy lidské bytosti, které příroda jinak opatřila zábalem pro přílišnou jejich citlivost.

A pokud jde o mozek a nervy? Cerebrální oběh pravidelně prochází vibrující poruchou, kterou jsem, myslím, dostatečně probádal a prokázal ve své rukopisné studii A 17, usadí nás Hesselius. A ta se liší, jak jsem tam dokázal, velmi podstatně od poruchy způsobené překrvením, jejíž příznaky jsou rozebrány v A 19.

Démon se odehrává roku 1794 v Dublinu i Londýně a má podobu vůči hrdinovi nepřátelského skřeta a jakési zmenšeniny námořníka, jehož pronásledovaný kdysi zabil. Za to pyká a ve finále i hrůzyplně hyne po střetnutí s jakousi sovou, co vletí do jeho pokoje. Vše lze, jistě, vysvětlit i přirozeně, duševní chorobou, jak upozornila třeba Marie Švestková (pořadatelka antologie Stráž u mrtvého (1969), kde dotyčná povídka rovněž vyšla), nicméně mně osobně to moc věrohodné nepřijde. Ale čtěte sami a přistoupím zatím k branám třetí povídky, již dr. Hesselius původně stroze nazval Zpráva Harmanova.

Případ byl vylíčen už před Sheridanem dvakrát a tu prvou verzi dala Hesseliovi jistá paní Trimmerová v červnu 1805. Až druhou mu mnohem později poskytl Anthony Harman. Hesseliovi se lépe zamlouvala hned ta první, „velmi zevrubná, podrobná a pečlivě napsaná“ a obsahující i dopisy jistého dr. Hedstona, ale ji vydavatel bohužel nenašel. Jako by se propadla. Zjistil sice, že ji Hesselius půjčil jistému dr. Heynovi, ale ten ji – podle Hesseliovy poznámky – také vrátil. Kam se tedy poděla, nezvíme. A kam šel zlý soudce z tohoto příběhu?

K oprátce. Nakonec je totiž nalezen oběšený na schodech a jak se zdá, popravu vykonal „záhrobní soud posledního odvolání“.

Podle dalšího z případů v knize V temném zrcadle napsala kdysi Bohumila Zelenková televizní hru Hostinec u létavého draka (1971). Pod titulem Spánek smrti byla povídka v Irsku i zfilmována (1981) – a tentokrát jde o čistou detektivku.

Odehrává se roku 1815 ve Francii a z titulního pokoje (v hotelu u Versailles) jako by se tajuplně vypařovali hosté. Až Richard Beckett objeví tajný vchod do zahrady a prchne tudy posléze i s jistou hraběnkou do Švýcarska. Tomu však předcházejí hrozné hrůzy, poněvadž zločinný muž oné dámy olupoval hosty poté, co je otrávil či jen přiotrávil, načež oloupené ukládal za nocí do rakví.

Kniha V temné zrcadle však nevrcholí předčasnými pohřby ani záhadou uzamčeného pokoje. Vrcholí Carmillou.

V jejím úvodu nám vydavatel sdělí, že by rád navázal na Hesseliovu korespondenci s „bystrou a opatrnou“ informátorkou, ale ke svému politování jsem shledal, že zatím zemřela.

Oč kráčí v tomto slavném hororu?

Na hrdinčin rodinný zámek ve Štýrsku přibude dívka, kterou hrdinka spatřila jako dítě u postele. Sen? Kdo ví, ale dorazivší Carmilla si pamatuje totéž!

Její skutečné jméno zní přitom hraběnka Mircalla Karnsteinová – a jde o upírku z nedaleké zříceniny, kde má hrob. Zjevuje se i jako černá kočka a už zapříčinila smrt dcery jistého generála. Počne vysávat i vypravěčku celé novely, ale generál a tajemný baron Vordenburg zasáhnou.

Carmilla byla snad už patnáctkrát zfilmována a možná nejzdařilejší je americká verze z roku 1999, nicméně tytéž motivy najdete už v Dreyerově filmu Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye (1931) a v letech 1970-1971 příběh inspiroval i hororovou trilogii studia Hammer Upíří milenky, Upíří chtíč a Ďábelská dvojčata.

Další film Draculova dcera (1972) je známý i pod titulem Nevěsta postříkaná krví a jde o Carmillu přenesenou do současnosti.

Nu, a právě Carmilla přiměla Stokera, aby první verzi Draculy (zvanou Nemrtvý) zasadil do Štýrska. Pro Transylvánii se rozhodl až později, po studiu historie Rumunska.

Jako existoval Vlad Napichovač, existovala i předloha dívky Carmilly, upozorňuje v doslovu knihy V temném zrcadle Alfréd Višný. Jmenovala se Charlotta a po matce pocházela z hornoštýrské dynastie, ale po otci Tudoru Hartleym to byla Angličanka.

I její přítelkyně existovala a jmenovala se Hildegarda Speisendorfová. Právě o ní a Charlottě taky mluví vědecká studie Gunthera Etlingera Případ nemrtvé komtesy ze Štýrska (1859), která vyšla ve Štýrském Hradci jen rok po smrti manželky Sheridana Le Fanu, kdy se uzavřel sám do sebe a svého domu a hodně četl i psal.

Etlingerova studie k případu připojila i odborný komentář, nicméně sám Etlinger tu už komentuje poznámky jiného muže, a to dr. Ch. F. Demelia.

Sheridana Le Fanu to všechno silně zaujalo a roku 1870 snad jen proto navštívil rakousko-uherský region Kammern a tamní alpském údolí Liesingtal, aby napsal Carmillu na základě těchto dojmů i pramenů, od kterých se odchyluje jen ve finále.

Dějové schéma je ovšem navíc i převzato z Coleridgeovy poémy Christabel (1816)! Oč ale šlo tedy ve skutečnosti?

V Dolním Rakousku, jižně od středověkého hradu Karlstein, leží ves Speisendorf. To jméno asociuje příjmení generála vystupujícího v Carmille: Spielsdorf. Inu, i on v reálu existoval, byl generálem pěchoty ve výslužbě a přesně se jmenoval Herbert Speisendorf.

Žil v devatenáctém století a stal se posledním mužským potomkem svého rodu. Obýval Blankenburg, a to s osiřelou vnučkou Hildegardou (a nikoli tedy neteří jako v povídce). On i ona se znali s panem Tudorem Hartleym a jeho krásnou dcerou Charlottou (v Carmille označeni jako Angličan a Laura) - a oni oba pobývali čas od času v klášteře Grunfels.

A Charlotta jej později zdědila (za druhé světové války bohužel vyhořel). Ale vraťme se. Po smrti své ženy se Tudor i s dcerou zdržoval ponejvíce na zámku Heidenreichstein, právě jehož vzezřením se Le Fanu inspiroval, nicméně z dvou dost vzdálených objektů, kde Charlotta střídavě žila, vytvořil irský snílek sídlo jediné.

Pokračujme. Nedaleké město Vorndernburg asociuje zas Maxmiliána Vornderberga (1724-asi 1772), považovaného Carmillou mylně za „moravského šlechtice“. Jím nikdy nebyl, ale Carmilliným, nebo tedy Mircalliným milencem ano. Bylo jí tehdy osmnáct, ale už rok nato (1751) náhle zemřela.

Maxmilián dlel zrovna na Moravě a zprávě neuměl uvěřit. Skočil tedy na koně a vrátil se. Ale lékař a rodina se zdráhali vyjevit celou pravdu.

Intenzivní představa Mircallina neodolatelného, něžného půvabu, vrozené smyslnosti a přejemnělého výrazu, který zrcadlil ještě dětskou radost ze života, Maxmiliána neopouštěla, píše Višný. Vydal se zoufale na cesty, ale znovu se vrátil. Do zřícenin Kammersteinu v údolí Liesingtal. Právě do těch zřícenin totiž Mircalla od dětství ráda chodila, a pak i s ním. A právě na její přání tu znovu zařídili pár komnat. Jak ráda Mircalla zaživa sedávala v jednom výklenku u okna, a tak i Maxmilián tu sedával a psal deník. Dvacet let tak snil a v knihovně na Blankenburgu hledal s povolením Speisendorfových oblíbené Mircalliny knihy, z nichž mu mnohokrát citovala. Hlavně Dantův Nový život a Boccaciovu tvorbu. Až objevil i posudek lékařské komise.

Komtesa z Kammersteinu utrpěla v devatenácti letech kolaps, jako by někdo náhle odčerpal z jejího těla všechnu energii, dočetl se. A co víc? Hans-Dieter Fornbachr, člen oné komise, vyjádřil ve svém posudku přesvědčení, že tělo „pudově“ nepodlehne rozkladu a že astrální alter ego začne absorbovat fluidum živých organismů, aby schránka zůstala vegetativně připravena k potenciální obnově života.

Maxmilián tomu uvěřil – a pod vlivem té zprávy, ze které cituje ve svém deníku, začal studovat psychický vampyrismus.

9. září 1772 se v noci vydal do kaple v Kammern, otevřel sarkofág a hle. Komtesa, jejíž rod byl tehdy tři roky vymřelý, tu prý ležela neporušená a s ruměncem v tvářích. Voněla snad dokonce jako kdysi. Vzal ji za zápěstí...

A dál? Jakýkoli zákrok proti „upírce“ v deníku zavrhl a z náznaků vyplývá, že chtěl tělo přemístit. Kam? Snad na pustý Kammerstein?

„Ochráním ji!“ končí deník 26. září 1772. Krátce nato, 2. října Maxmilián záhadně zmizí.

15. 10. po něm policie zahájila pátrání na přímý příkaz císařovny Marie Terezie. Zprvu ve Štýrsku, pak v celé monarchii. Bez výsledku. Trvalo deset měsíců.

V tom devátém z těch měsíců se zhroutila část severní zdi kaple - a pohřbila náhrobky.

Co zůstalo? Sugestivní portrét mrtvé (v životní velikosti) v budoáru v Grunfelsu. A právě z toho obrazu jako by komtesa Mircalla vstupovala do snů Charlotty a Hildegardy (v povídce Laury a Berty), jimž se zdávalo nejen o jejích „lehkých krocích“. Vzpomínaly na ony údajné noční vize ještě po mnoha letech.

Hartley a Speisendorf však dívky dlouho nebrali vážně. Pak se postupně a každý zvlášť skryli do skříně v ložnici a traduje se, že si toho dívky nevšimly. Mircalla nepřišla, ale sledované taky vždy ráno tvrdily, že se nedostavily ani sny. A vrátily se, ale až když ustalo hlídání.

Ani když Tudor odstranil portrét z budoáru, strašení nepřestalo. Upírka se zjevovala děvčatům několikrát měsíčně, jak tvrdily, a Herbert Speisendorf zatím pátral po jejích osudech na Blankenburgu. V nepoužívaném pokoji tak odhalil Maxmiliánovy milostné dopisy z let 1750-1751. Koncem listopadu 1847 navštívil i kapli v Kammern, ale neuměl identifikovat odhrabaný náhrobek. Po sesuvu byly nápisy poškozeny.

To bylo zlé, ale Maxmiliánův prasynovec (který byl do roku 1848 členem říšského sněmu) mu poskytl poznámky dr. Demelia, a tedy toho lékaře, který četl roku 1753 lékařský posudek a jehož zaujal pitoreskní (ne na svou dobu!) příspěvek H.-D. Fornbachera.

Nezaujal ho ovšem náhodou. Christian Friedrich Demelius byl zaujatý, protože už roku 1731 vydal v Lipsku studii o vampyrismu. A generál Speisendorf?

Roku 1850 bohužel zesnul, aniž co vypátral. Ale...

Ale dva roky nato nechal Maxmiliánův prasynovec pod jeho vlivem nahlédnout hermetika a metafyzika Etlingera do deníku svého prastrýce a patrně mu poskytl i Demeliovy poznámky. Co je ale hlavní? Etlinger vedl dlouhé rozhovory přímo s Charlottou Hartleyovou a s Hildegardou Speisendorfovou a sepsal na tom podkladě vědeckou práci, která věří v astrální alter ego.

A podezřelým zůstává nakonec jediné. „Posedlé“ nikdy nepátraly po kryptě a ani ne po těle.

Letopisy panství hovoří o „katakombách a kryptách“ pod hradem, ale ani to nic nezměnilo na skutečnosti, že Mircalla i Maxmilián tenkrát zmizeli. Kam? Snad opravdu na lesy obklíčený Kammernstein (pustý od 16. století)?

Le Fanu sídlo Karnsteinů rozhodně popsal věrně právě podle pustého hradu Kammerstein z 12. století, odkud Carmillini předci přesídlili teprve roku 1541 na Blankenburg, kde se kromě komtesy narodili i tři její bratři. Ale vraťme se k vlastní knize V temném zrcadle.

Kdo byl tedy doktor Hesselius?

Skutečně předloha Sherlocka Holmese. Jedna z jeho inspirací?

Inu, určitě. A dle Sheridana Le Fanu sepsal třeba i pojednání Základní mozkové funkce anebo úvahu Vnitřní vnímání a jeho podmínky. Je to obdoba pozdější Sherlockovy bibliografie.

Ale Hesselius má na svědomí i „vynikající studii“ o starověkých a středověkých jedech Mortis (či Martos) Imago, která je protkána citáty ze středověkých veršovaných děl a rytířských románů a snad už egyptských textů! A Le Fanu (1814-1873)?

Narodil se v Dublinu a rodiče byli Francouzi, ale v žilách mu kolovala i krev slavného rodu Sheridanů, proslulých spisovatelů. Vystudoval na Trinity College práva a stal se předním členem tamní Historické společnosti. Byl prý skvělý řečník a napsal ve své době populární balady. Věnoval se žurnalistice i politice. 1839 koupil tři dublinské politické listy a stvořil jediný Evening Mail. Řídil ho, ale když roku 1858 zemřela jeho žena Zuzana Bennetová, stáhl se do ústraní skoro jako podivín, vyhýbal se i přátelům a patrně četl a psal. Ale už v letech 1861-1869 se stal redaktorem časopisu dublinské university, kam už dříve přispíval.

V jeho díle (čtrnáct románů a několik sbírek povídek) vynikají kromě sbírky V temném zrcadle ještě dva romány: Dům u hřbitova a Strýc Silas (dosud čtyřikrát zfilmovaný), ale jak se zdá (a jak upozornil i překladatel František Bommer), sám Sheridan Le Fanu na duchy a strašidla moc nevěřil a hleděl na ně spíš jako na vděčnou látku, která vyjádří jeho ponurou náladu. Pověrčivosti se vysmíval.

Roku 1970 a 1991 (podruhé jako svazek edice KOD č. 194) česky vyšlo, upozorňuji, i zkrácené převyprávění knihy V temném zrcadle od Páralova přítele Josefa Voláka.

Pod titulem Zelený děs.

V temném zrcadle /In a Glass Darkly/
Le Fanu, Joseph Sheridan
Nakladatel: Volvox Globator
Překlad: František Bommer
Obálka: Filip Kraus, Luboš Drtina
Redakce: -
Rok vydání: 2011
Počet stran: 432
Rozměr: 115 x 200
Provedení­: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 299 Kč

Nejznámější sbírka klasika hororového žánru obsahuje pět příběhů, které spojuje postava vypravěče, německého okultisty doktora Hesselia, který příběhy předkládá jako zápisky o svých pátráních. Nejznámějším z příběhů je Carmilla, který definoval základní atributy upírského hororu ještě před Stokerovým Draculou. Příběh krásné upírky a jejího mírně lesbického vztahu s její obětí se stal i předlohou pro několik filmových hororů.
Kniha vychází v češtině poprvé od roku 1925 v nezkráceném vydání v původním překladu Františka Bommera. Sbírku doplňuje esej Alfréda Višného odkrývající prameny, ze kterých Le Fanu čerpal, a dokládající, že komtesa, jež se stala předobrazem Carmilly, skutečně kdysi ve Štýrsku žila a její příběh má s Le Fanuovou povídkou mnoho společného.

Povídky:

• Zelený čaj (Green Tea)
• Démon (The Familiar)
• Soudce Harbottle (Mr. Justice Harbottle)
• Pokoj v Hostinci „Dragon Volant" (The Room in the Dragon Volant)
• Carmilla (Carmilla)