KOMIKS: Sto komiksů v časopise ABC 2/4 - Pifík, Kruan i John Carter

Sto komiksů v časopise ABC. Druhá část: Pifík, Kruan i John Carter (Předchozí část: Sto komiksů v časopise ABC - podle historiků Lábka a Pavelky)

V ABC mého dětství se také objevoval legendární francouzský Pif, jeho syn Pifou (česky Pifík) a kocour zvaný v originále Hercule.

Jejich duchovním otcem byl Španěl José Cabrero Arnal (1909-1982), s jehož nápady si však již od poloviny padesátých let hráli i další tvůrci, prvořadě pak Roger Mas(montiel).

Původní Pif vlastně vznikl už na sklonku druhé světové války a roku 1948 anektoval francouzský časopis L´Humanité, odkud po čtyřech rocích naskočil do Vaillantu. U čtenářů bodoval natolik, že se časopis roku 1969 dokonce mohl přejmenovat na Le Journal de Pif.

Pif měl i strýčka Cézara Tontona, který v ABC vystoupil třikrát, a tetu Ágnes (v Abc ji najdete dvakrát), což velmi vzdáleně připomíná i náš, český případ předválečného Punťi a jeho rodu. Nutno ovšem zdůraznit, že pes Punťa „měl“ své dvě děti Vašíka a Hanku, zatímco u Pifa to funguje tak, že Tonton a Ágnes mají syna Dudu, jakousi obdobu Pepkova Kulihráška. V ABC se Dudu vynořil jen v jediné epizodě Pif letí na Mars.

Díl Pif modelaří se objevila hned v úvodním ABC prvního ročníku a v osmičce došlo právě na Pifa letícího na Mars, přičemž je určitě symptomatické, že dotyčné epizody do Československa připutovaly oklikou přes italský časopis Pionýr.

V ABC 11 byla v prvním ročníku uveřejněna i epizoda Pif filmuje, vůbec první kreslená Arnalem, a teprve po desetileté pauze se v části Závistivý Herkul prvně vynořil Pifík. První jeho samostatnou epizodou se stal díl Pifíkovo krásné auto (6. číslo 11. ročníku).

Pifíkův táta Pif u nás ovšem nevycházel jen v ábíčku, kde se vynořoval spíš jen o prázdninách a výjimečně o vánocích. Časopis, pravda, využil tucet takzvaně kapesních stripů s Pifem, které se začaly v češtině objevovat po převratu a dosáhly (mezi roky 1991-2000) 32 sešitů, nicméně tato naše mutace Pifa co časopisu si nevedla úplně nejlépe (i když se během dvou let dočkala třinácti čísel) a stránky vlastního ABC Pif ostatně opustil dávno předtím v souvislosti s obměnou francouzské redakce, když se ta nová zaměřila čistě na import časopisu do československých prodejen. A abych to shrnul, do roku 1978 bylo tak v ABC uveřejněno vlastně jen 38 epizod Pifa.

A Pifík?

Zmizel odsud dvě léta potom a tedy koncem roku 1980 v čísle 8, přičemž z „kapesní“ verze využil časopis jedinou epizodu. Také Pif však byl využíván v propagačních materiálech, ale Pifík bujněji, a to asi i proto, že „fungoval“ občas i bez bublin. Ještě před proslulou Bibi vedl také Pifík v ABC rubriku pro děvčata. A on sám a ve Francii?

Je už čistě a výhradně dílem Rogera Masmontiela (1924-2010), který kvůli Pifíkovi ale i dalším postavičkám jako Leonek skončil s kreslením Pifa už roku 1967, a právě v ten rok se Pifík poprvé vynořil i ze stránek našeho ABC, aby posléze dosáhl až epizody s pořadovým číslem 318. Na rozdíl od Pifa u nás ale nikdy(!) neopustil ABC a stal se tak jeho symbolem.

Také Pifík měl přitom věčného rivala, a to fialového buldoka Bruta, a během patnácti roků sice ABC některé jeho příhody zopakovalo, ale to není zločin, to se dělo už i ve Francii.

Rovněž je ale pak zajímavou otázkou, kdo vlastně v takových případech měnil odlišná znění textů v bublinách – a Pifík byl vůbec překládán hodně volně, přičemž jeho uveřejňování nedodržovalo původní chronologii a Mas občas vylupoval sám sebe. Některé epizody se tak vlastně liší jen pointou!

Podle vzpomínek Vlastislava Tomana fungoval kontrakt vlastně jen dík přátelským vztahům a nepsaným dohodám, nutno však dodat, že pro reklamní účely Pifíka i Bruta vždycky někdo překreslil. Nebyli jsme v tom jediní padouši. Příhody se obdobně přepracovávaly i v Rusku, kde kupř. vyšly sešity Pifova dobrodružství a Nová Pifova dobrodružství.

O kultovní oblibě Pifíka, ale i Bruta u dětí svědčí i to, že do redakce ABC přicházely houfce jeho napodobenin, nu, a po vzoru Čtyřlístku byly i tištěny. Nakladatelství Vaillant ovšem Čechům poskytlo i další figurky, ke kterým se ještě dostaneme. Nyní se však vraťme k původní tvorbě pro ABC, i když oklikou přes Spojené státy.

***

Současně s Tarzanem Burroughs (právě před sto lety) přivedl na svět i Johna Cartera z Virginie, který vystupuje v jedenácti svazcích jeho próz.

Pět vyšlo česky už za první republiky a Toman je znal. A zužitkoval to. Ne ovšem pirátsky - a kromě poplatku za využití tématu zasílala redakce v čase otiskování české adaptace za oceán povinně i po pěti výtiscích každého ABC.

Dnes kultovní seriál kreslil Jiří Veškrna a ve třinácti epizodách byl zpracován první díl. Druhá část se odehrává dvacet let po první, kdy se Carter vrací na Mars a setkává se zde se svým synem Carthorisem. Pro velký ohlas byly příhody reprízován i ve Speciálu 70, kde navíc přibyly 25. a 26. epizoda co můstky k adaptaci ne třetí, ale rovnou čtvrté části ságy s titulem Dobružství Thuvie z Ptarhu. O co jde? Titulní děvče nakonec dostane za ženu právě Carthoris, i když Toman příběh velmi zručně zjednodušil.

Těchto 25 (dalších) dílů kreslil Milan Ressel, ale pokračovat bohužel nešlo pro vysoké finanční nároky agentury zastupující autorská práva.

Adaptace všech tří románů byla v ABC poprvé uveřejněna v letech 1968-71 a podobně tomu Toman zadaptoval s Veškrnou i další „klasiku roku 1912“, totiž Doylův Ztracený svět (1969-70), a to pod titulem Výprava do Ztraceného světa. Přijde mi zajímavé, že připsal i ženskou figuru neboli Challengerovu dceru Jessii. Udělal to, a nevěděl, že totéž bylo a ještě bude i nápadem vícera adaptací filmových.

A co dál? Roku 1971 zkrachoval pokus o barevnou reedici téhož seriálu v časopise Rychlé šípy, a tak došlo na jejích 24 pokračování až v Letním speciálu 88. Ale již pro 24. ročník ABC (1979/1980) Toman a Kobík přichystali vlastní pokračování nazvané Druhá výprava do Ztraceného světa (28 dílů), přičemž šéfredaktorův zájem o střelné zbraně se tady projevil tak, že lord Roxton vybavil „druhou výpravu“ revolučními vzduchovkami (čili „větrovkami“).

Motiv únosu Challengerovy dcery (která se mezitím stala manželkou hlavního hrdiny) a jejího syna pak zaujímavě připomíná i situaci na začátku románu Tarzanovy šelmy (nikoli Tarzanův syn). A jak Toman zdůvodnil „pozdní“ objevení se druhé části? Jednoduše: Příroda v Zemi Maple Whitea by se při předčasném uveřejnění ocitla v ohrožení lidmi.

Těsně po Vánocích 1979 si Toman zlomil na zledovatělém chodníku pánev a šest týdnů strávil Na Bulovce, ale nelenil a také tady naťukal na stroji dvě pokračování. Pro poslední číslo ročníku vznikl i model v seriálu účinkující vzducholodi RX-1 zvané Vysočina a ve Speciálu 88 ke vzducholodi přibylo i dioráma s netvory a se členy výpravy. A hle! Podobně jako si Doyle zahrál menší roli ve vůbec prvé filmové adaptaci Ztraceného světa (1925), také Toman se obsadil, i když až do vlastní druhé části. Ale taky epizodně: do role kapitána vzducholodi Václava Kočaka.

Pokračujme však v pestré pouti komiksy časopisu ABC a vida, skoro zapomenuti jsou dnes devítidílní francouzští Delfíni (9 epizod 1969) s podtitulem Nová dobrodružství Jacquese Flashe (ze Speciálu 69).

Oč šlo?

O příhody reportéra vymyšleného (opět) Jeanem Olivierem. Tento muž byl bijcem zločinců v časopise Vaillant (obsadil 54 cyklů z let 1956-73, z nichž jen ten první má 67 stran) a připomíná spíš novináře Fandora než novináře Tintina. V jakési realistické parafrázi ho pak vlastně známe i z dvou filmových parodií s Chevy Chasem nazvaných ovšem Fletch (1985 a 1989). To ale už příliš odbočuji. Skutečné původní komiksy byly fantaskní a hrdina tedy kupř. disponoval pilulkami neviditelnosti z laboratoře dr. Felvona.

Delfíni (v originále Den delfínů) byli již 34. cyklem a brojili proti zneužívání zvířat v bojích v Panamském kanálu. Nutno však říct, že tento příběh už nevytvořil ani původní autor, ani původní kreslíř.

A co ještě se dá najít ve starých časopisech ABC? Zní to jako „nebe a dudy“, nicméně ke stému výročí Leninova narození převzalo ABC souběžně s výše zmiňovaným (a divokým) novinářem Flashem i devět epizod francouzského komiksu Lenin a velká revoluce (1967, česky 1970) a paradoxem je, že se právě Lenin se stal terčem kritiky kovaných komunistů, kteří měli jeho komiksování za hanobení.

A ještě dál? Adaptace románu Země sedmi trav (1954, česky 1959 jako Údolí sedmi trav) Leonida Dmitrijeviče Platova (1906-1979) pod titulem Zajatec ptáka Mauk (1971-72, 28 částí) je další úlitbou stranickému dozoru začínající normalizace, ale ne nejhorší. Komiks dokonce začal kreslit „sám“ osvědčený Milan Ressel a jeho pokus Encyklopedie ve zmenšení i přetiskla, avšak následkem jakési fámy, že Ressel emigroval, o tu práci přišel a nahradil ho akademický malíř Otakar Procházka - známý jako dobrý ilustrátor přírodovědných knih. Bohužel se originály 13. a 15. dílu ztratily a počínaje Letním speciálem 90 místo nich vycházejí práce neznámého autora.

V letech 1971 a 1975 přetisklo ABC i čtyři komiksové návody z maďarského měsíčníku Údržbář. Maskot Vítkovických železáren Klementa Gottwalda rytíř Vítek se zase prvně vynořil jen jako vystřihovánka, než přicválal na bělouši (1972-78) v tuctu epizod kreslených Vladimírem Perglerem na náměty Jiřího Bartoše – a tedy známou dikobrazí dvojicí BAPE.

Osm dílů vyšlo pod názvem Příhody rytíře Vítka, zbylé jako Z pamětí rytíře Vítka (a jsou parafrází Zlatovlásky). V úplném finále každého dílu bylo velmi na místě, aby Vítka vždy spasil výhradně jen výrobek dotyčných železáren.

U příležitosti půle tisíciletí od narození Mikuláše Koperníka (1973) uveřejnil polský časopis Svět mladých patnáct epizod komiksu Koperník a Jeroným od scenáristy Henryka Jerzy Chmielewskiho (nar. 1923). ABC je zkráceně (9 dílů) a anonymně převzalo. Příběh z let 1516-25 vylíčil, jak hvězdář vychovával nevlastního syna Jeronýma. Ten pátral po vrahovi vlastního otce a nakonec sledujeme i uzavření polského míru s německým králem Zikmundem. Originál, pravda, předvedl ještě i to, jak dává Koperník do tisku důležitou knihu.

Chmielewski se ovšem proslavil spíš dlouhou sérií Tytus, Romek i A´tomek o dvou chlapcích a šimpanzovi. U našich sousedů vychází tento seriál od roku 1957 stále.

A co ještě víc? Samo sebou, že kultovní příběh Kruana a kmene Gron-c-chů.

Ládkova a Pavelkova Encyklopedie jej na Tomanův popud uvedla pod titulem Sága Žluté planety, i když úvodní sérii (bůhvíproč) srovnává s antologií Vlak do pekla.

V letech 1973-76 a mezi roky 1988 až 1989 kreslil „ságu“ Mistr Kobík, avšak v letech osmdesátých byl už natolik dušen a zavalen jinou prací, že to dopadlo hůř. Ale vraťme se! Na začátku vlastně stály jen dvě povídky z Tomanovy sbírky Příchod bohů (1966), která vyšla ještě v nesešitové (kdo ji dnes pamatuje?) edici Karavana. Byly to titulní povídka knihy a povídka To.

V To se prvně objevila vzdálená obdoba lunochodu Malý bůh, jehož pro původní knihu nakreslil Jaroslav Lukavský. Příchod bohů sbírku povídek uzavřel, a právě příběh To pak Toman rozpracoval v dnes kultovní sérii Příhody malého boha, na niž navázala ještě druhá s titulem Příchod bohů. Tu třetí komiksovou řadu alias Kruanova dobrodružství, která už knižní předlohu nemá, vytvářel šéfredaktor Toman i na základě ohlasů a s klukovskou i méně klukovskou touhou zvýšit počet čtenářek. Právě pro ty udělal Kruana středem všeho dění a „znovu začal“ dvacet let po předchozích událostech, podobně jako Burroughs ve druhém svazku carterovek. Tomanovi se ovšem Kruan na konci předchozí série... teprve narodil.

Teď je už dospělý, anebo tedy  musí jako bojovník složit zkoušku dospělosti – a střetne se s příšerami, mezi které patří i čtyřrucí Bug-ové ze Zelené země, asociující zlé zelené Marťany.

Bug-ové ohrozili Kruanův kmen následkem útoků Hor-tidů (kterému sami čelili) a následkem útoku ještě horších oblud. Už pět let před Star Wars pak Kobík spolustvořil i modely typicky seriál doprovázející, a to Vejce Zářících, Malého boha i několik koní. Ve Speciálu 85 (náklad 300 tisíc výtisků!) vyšly ty modely i znovu a 72 dosavadních epizod tam bylo souhrnně nazváno Pod paprsky Zářícího. Celá trilogie se znovu objevila roku 2008 i ve speciálu Kultovní komiksy z ABC, ale zpět...

Ačkoli závěr třetí série sváděl čtenáře k očekávání dalších příhod, vrátil se tenkrát Toman na scénu až po deseti letech, což je pro dětského čtenáře celý věk – a příliš velká pauza. Kruanova cesta přesto přímo navazuje na konec předchozího cyklu. Dosáhla 25 epizod a její hrdina tu hledá svou milovanou i sídlo Hor-tidů. Už rozjetý Toman připravil hned i sérii pátou Kruan a Bohyně (32 epizod) a Kobík ji začal malovat (1992), ale onemocněl, kvalita původních kreseb se bohužel rozpouštěla a Vlastislav Toman jen denně trnul, zda se vůbec tento seriál (nasazený roku 1995) podaří výtvarníkovi dokončit.

Kobík sice práci zvládl, ale tu další, už šestou sérii Kruan a Pozemšťané - s potomky původních hrdinů v hlavních rolích - už místo něj kreslil Filip Škoda.

I když existuje i paralelní první díl od Kobíka. Je, pravda, na hranici využitelnosti a v Encyklopedii to sami můžete posoudit na str. 239.

Vlastislav Toman sice napsal 24 pokračování této série, nicméně po šestnácti dílech mu redaktoři ABC, které už nevedl, nakázali, aby skončil během dvou čísel! Od prosince 2009 (tj. od ABC 24) byl pak uveřejňován další cyklus Kruan a služebníci zla nakreslený Michalem Kociánem (čtyřicet stran), ale to už překračujeme záběr Ládkových a Pavelkových encyklopedií.

Předposlední pokračování příště...