RECENZE: M. John Harrison, Viriconium (New Weird 21)

Viriconium...

Město pastelových věží, jež spatříte ve střepech zrcadel, v hladině kaluží po jarním dešti, v denních snech a ve výkladních skříních zapadlých obchůdků. Záhadně proměnlivé, organicky tvárné, bující a hynoucí kdesi na vzdáleném konci času. Domy, bulváry a viadukty vystavěné na deset tisíc let starých skládkách zapomenutých říší, poslední ostrov civilizace v pustinách jedovatých řek a kovových pouští. Viriconium... jehož historie se kroutí a mění, zatáčí a uhýbá jako uličky slumu, jako střeva mytické bestie otevřená na oltáři senilního boha. Město osídlené hrdiny, jejichž sláva bledne podobna tiskařské černi stoletých novin, dekadentními básníky, kartářkami a unavenými malíři, zmrzačenými trpaslíky a uctívači kultů prapodivných jak město samo. Viriconium... jež se s každou návštěvou nevratně promění, nestálé jako nálada cholerika, křehké a pevné zároveň...

Nakladatelství Laser-books přináší v edici New weird souhrnné vydání Harrisonova viriconského cyklu. Tři krátké romány a sbírka povídek z let 1971 až 1985 dávají čtenáři jedinečnou šanci nahlédnout do autorské kuchyně a sledovat spisovatelův vývoj; a také v češtině prvně poznat jeden z inspiračních zdrojů Chiny Miévilla, Jaye Lakea, Steph Swainstonové a dalších.

První román s názvem Pastelové město působí v kontextu zbytku knihy coby autorské hledání sebe sama: Harrison rozestavuje kulisy poničeného světa kdesi na hranici fantasy a sci-fi, na hranici, jež je v podání Johna Harrisona tenčí než rýžový papír. I přes košatý jazyk a fascinující prostředí ovšem zůstává Pastelové město klasickým příběhem obrany země před nepřítelem. Možná by právě proto mohla úvodní kniha sloužit coby lakmusový papírek čtenáři běžné fantastiky. A zároveň také jako varování: pokud vám tady Harrison připadne nudný, rozvleklý a podivný, tak zbytek knihy protrpíte.

Bouře křídel staví na motivech zmíněných již v Pastelovém městě, rozvíjí je a dodává jim hloubku. Jestliže rozseknutí ústředního problému v předchozím románu působí jako exemplární příklad jevu zvaného deus ex machina, pak Bouře křídel příjemně překvapí tím, jaký psychologický rozměr získá probuzení Znovuzrozených. I „družinka“ postav nabývá bizarní patiny: najdeme v ní blázny ztracené v sobě samých a hrdiny skryté v kůží vrahů. Podobně se stupňuje rovněž suchopárná a náročná poetika textu, takže se mezi větami zavátými prachem z gormenghastských chodeb občas objeví perla jako „Na východ a na jih od Monaru ubíhá pás vřesoviště, jehož jméno, když jméno ještě mívalo, bylo hrstkou primitivních slabik rozprášených jako otázka do vlhkého větru.“ Bohužel místy popisy zaplavují stránky jako nemilosrdná povodňová vlna a černé kořeny metafor svazují nohy nepřipravených plavců.... A v žádné jiné beletrii nenarazíte na tolik závorek v přímé řeči a středníků v souvětích, jejichž větný rozbor je noční můrou češtináře. Tahle země není pro netrpělivé...

Ve třetím z románů hraje Harrison s otevřenými kartami. A nejen proto, že karty (ty tarotové) nás vyprávěním provázejí v roli poutavého leitmotivu. V příběhu viriconských umělců v časech nákazy autor posouvá hranice žánru směrem k onomu podivnu, jež dnešní fantastické fajnšmejkry vábí k new weirdu. Jako řeka dehtu zvolna plynoucí román stojí a padá s postavami, o nichž říci, že nejsou ploché, je podobně výstižné, jako zmínit, že strychnin není dobrý na trávení. Ehm... tedy na zažívání. Vyprávění s lapidárním názvem Ve Viriconiu má blíže ke Kafkovi než k Tolkienovi a využívá umně nástroj, s nímž Harrison pracuje i nadále víc než zručně – nejistotu, dvojznačnost a otevřenost různým výkladům. Po přečtení zůstanou čtenáře trápit otázky a pochybnosti – Co vlastně způsobovala prazvláštní epidemie? Co se odehrálo mezi trpaslíkem a kartářkou? Kdo...? – a to je jen dobře. Autor nás nechá nahlédnout do světa, jenž se nezastaví, aby sám sebe polopatě vysvětlil, do světa žijícího a tepajícího jako ten skutečný. A Harrison dobře ví, že vysvětlení podstaty zenového koanu zabíjí jeho smysl.

Sedmero povídek v závěru knihy představuje logické vyústění cyklu. V krátkých útržkovitých viriconských fragmentech prožíváme intenzivní a zároveň obyčejné okamžiky s různorodými hrdiny. A ačkoliv se jim snažíme porozumět, někde uvnitř cítíme, že to není možné. Naše selhání ovšem není prohrou, ale vítězstvím; ve Viriconiu je jen máloco opravdu takové, jak se jeví na první podívání, a každý příběh znamená setkání s lidmi, kteří jsou možná skutečnější, než my sami...

Soubor Viriconium patří i v rámci edice New weird k tomu méně obvyklému a hůře přístupnému. Nenabízí trivialitu a masové čtivo, vyžaduje plné soustředění a chuť se divit. A v tom, jak je viriconský cyklus na hony vzdálený laciné fantastice, se vlastně blíží její prapodstatě – exotičnosti a nespoutané představivosti, které se mohou skrývat v barvách malířské palety, v lidových zvyklostech či v myšlenkách baleríny. Zahlédneme je ve střepech nerozbitého zrcadla, ve vyschlých kalužích, v zapomenutých snech a v prosklených výlohách našich životů...

Ve Viriconiu!

Viriconium /Viriconium/
M. John Harrison
edice New weird, svazek 21
Překlad: Žáček, Milan
Nakladatel: Laser-books
Obálka: Edward Miller
ISBN: 978-80-7193-332-8
Počet stran: 484
Provedení: brožovaná
Rozměry: 130x200mm
Rok vydání: 2011
Cena: 399 Kč