INTERVIEW: Dan Simmons (část druhá)

Přechozí část rozhovoru naleznete zde.

Jaké je vaše nejoblíbenější historické období/událost a proč? Z vašich knih je patrné, že to může být Antika nebo období viktoriánské Anglie, respektive každé období, kdy vznikly skvosty světové literatury. Jaký je váš vztah k Shakespearovi, jehož postavy také ve svém díle využíváte (např. v Ílionu)?

Já zkrátka miluju historii. I když nedělám výzkum pro nějaký román, tak nejvíc čtu historickou literaturu faktu. Je těžké si vybrat nějaké období za oblíbené, protože oblíbenost se dá vykládat různými způsoby. Chtěl bych tam žít? Nebo - čtu nejvíc o té době?

Vždycky se vracím k Peloponéské válce, Alcibiadově zradě, rozhodnutím athénské demokracie, které vedly k jejímu zániku. (Jeden můj přítel je možná nejpřednějším světovým odborníkem na Mélský dialog, jediný ne-platónský dialog, který je typický svou skrytou rovinou, a který se vyučuje na amerických vojenských akademiích. Měli by ho vyučovat všude.) Samozřejmě jsem nikdy nenapsal román zasazený v té době, pouze v období homérských mýtů.

Nikdy mě nepřestane fascinovat středověk. Myslím, že tahle doba je mezi čtenáři historické literatury nejvíce podceňována a nejméně populární proto, že se s ní příliš dlouho pojila nálepka „Doba temna“. Naštěstí lepší anglické překlady děl jako Podzim středověku od Johanna Huizingy začínají osvětlovat úžasnou komplexicitu a divy tohoto období a přibližovat je laickým čtenářům.

A ne, nezasadil jsem žádné ze svých děl do středověku, i když jsem si všimnul, že někteří z nejlépe prodávaných autorů to v poslední době udělali.

Vždycky mě fascinovalo, jak jediné dílo – například kniha Roberta Crowleyho Empires of the Sea: the Siege of Malta, the Battle of Lepanto and the Contest for the Center of the World (volně přelož. Námořní císařství: obležení Malty, bitva o Lepanto a souboj o střed světa, pozn. překl.) – může znovu oživit zájem o nějaké významné historické období.

(Před opětovným čtením Dona Quijota by neškodilo vzpomenout si na to, že tehdy čtyřiadvacetiletý Miguel de Cervantes byl nejprve vězněn muslimy ve Španělsku a pak se přihlásil do křesťanského loďstva, které se postavilo ohromující muslimské přesile. Cervantes později psal o válce ironicky, ale toho dne, sedmého října 1571, byl zasažen do hrudi dvěma ranami z arquebu (dnes by se to dalo přirovnat k zásahu z RPG) a trvale zmrzačen na levé ruce. Stejně ale shrnul křesťanské nálady po oné bitvě takto: „Nejvýznamnější událost, jaké mohly být svědkem doby minulé, současné a ty, které teprve přijdou.“ Možná měl pravdu. Přinejmenším bychom měli o té bitvě a jejích neskutečných historických důsledcích vědět.)

Dvě historická období, která bláznivě miluju už od svých deseti let, jsou americká revoluce a občanská válka. To první (s důrazem na americké otce zakladatele – Jeffersona, Franklina, Adamse, Hamiltona, Washingtona a další) ukazuje, proč má tato země, Spojené státy americké, která je založena na vrcholných principech osvícenských filozofů, naprosto výjimečnou ústavu a historii, a to i navzdory tomu, že náš současný prezident to nechápe. Čtení dvou knih Petera Gaye o osvícenství: The Enlightenment: The Rise of Modern Paganism (vol. 1) a The Enlightenment: The Science of Freedom (volně přelož. Osvícenství: vzestup moderního kacířství (díl 1.) a Osvícenství: věda o svobodě, pozn. překl.) je dobrou předehrou k porozumění hodnotám, myšlení, domněnkám a jedinečnému géniu amerických Otců zakladatelů. Pokud oni a jejich dílo, včetně Deklarace nezávislosti a Ústavy Spojených států amerických, nejsou vysoce výjimečnými v rámci historie lidské svobody a kulturního vývoje, tak už nic na této planetě není.

A na závěr, spolu s omluvou za délku mé odpovědi, bych chtěl říct něco o období, které jsem během posledních čtyřiceti let studoval nejhorlivěji: době vzestupu nacionálního socialismu v Německu a Evropě (včetně Velké Británie) mezi oběma světovými válkami a také během nich. Už od vysoké školy mi v mém snažení pomáhala znalost psané němčiny, která je nezbytná pro pochopení toho, jak je možné, že obyčejní zaměstnanci státní správy (i já se osmnáct let živil jako učitel), mohli být s takovými úspěchy nabíráni do pohotovostních jednotek SS Einsatzgruppen a coby z členů Einsatzkommand v Polsku, na Kavkaze, v Pobaltí a ve východním Rusku se z nich stali nejnelítostnější zabijáci nevinných lidí od dob mongolských nájezdů.

(Mezi lety 1967 a 2000 jsem se tématu věnoval natolik, že jsem vážně uvažoval o tom napsat na dané téma knihu literatury faktu. Naštěstí mě předběhl Richard Rhodes (autor knihy The Making of the Atomic Bomb a dle mého názoru jeden z nejlepších současných spisovatelů-historiků) se svou knihou Páni nad smrtí: SS skupiny zvláštního nasazení a počátek holocaustu.)

Jsem si jistý, že strávím zbytek života snahou pochopit věci, které vedly k holocaustu, a zážitky lidí, kteří ho překonali i těch, kteří během něj zemřeli. (Poznámka: toto období se objevuje jen v jednom mém románu, a sice v Době mrchožroutů, kde jsem do něj zasadil jednu významnou vedlejší linii.)

Některé z vašich posledních románů (Terror, Drood...) jeví již značný odklon od klasické sci-fi či horroru, tak jak jej známe z vašich starších děl - je to záměr nebo romány píšete dle momentální inspirace?

Je to úmyslné. Velmi úmyslné. Člověk nemůže napsat a vydat dvacet osm románů, z nichž všechny vydělaly nakladatelům peníze, na základě nějakých náhodných hnutí mysli.

Pokud jde o mé novější práce, romány jako Terror, Drood, Black Hills, nebo chystaný Flashback přilákaly novou a pro mě velmi důležitou skupinu čtenářů, kteří by si mě nikdy nenašli, kdybych zůstal jen u klasických žánrů jako sci-fi, horror, mystery nebo thriller.

Jak v životě vlastně hledáte inspiraci pro své romány? Je to bolestivý proces nebo máte opačný problém a nestíháte zpracovávat všechny své nápady? Používáte ve svých příbězích události svého života a osobní zážitky? Mohl byste uvést nějaký příklad?

Jeden starý a nepříliš vtipný, leč pravdivý vtip říká, že profesionální spisovatelé nečekají a nevěří „inspiraci“, pouze svému potu. (v angl. inspiration a perspiration, pozn. překl.)

Další situace, kterou všichni profesionální spisovatelé důvěrně znají, vypadá následovně. Na párty se k vám přitočí chlápek a řekne: „Mám perfektní nápad na román. Ale protože mám skutečnou práci, nemám čas ho napsat. Co bys řekl tomu, kdybych já dal nápad, ty to napsal a výdělek jsme si rozdělili napůl?“

Vždycky odpovídám, že na nápadech nic není (to psaní je ta obtížná část), a že mám víc dobrých nápadů na romány, než kolik jich stihnu do smrti napsat. O tom jsem byl zcela přesvědčen už v sedmadvaceti a teď, když je mi 62, tak odpovídám s ještě větší jistotou.

Prozradíte nám, na čem v současnosti pracujete?

Momentálně se připravuji na čtení korektur Flashbacku, který vychází na začátku července ve Státech pod taktovkou Little, Brown & Company(nakladatelství Reagan Athur) a v dubnu ve Velké Británii. A – mezi jednáními s nakladateli a s nulou čekajících uzávěrek – jsem začal pracovat na rychlém, strašidelném a na mé poměry nezvykle krátkém románu Vastation (jakési „osvícení“ v hororovém žánru; moment, kdy se „povrch světa strhne“ a postava si uvědomí, že všechny ty děsivé věci kolem jsou skutečné, pozn. překl.). Motto: „Když se povrch zrcadel v tvém domě zbarví onyxovou černí, začne tvé osobní osvícení.“ ("When all the mirrors in your house go onyx black, your own Vastation is about to begin.")

Nyní naše stěžejní otázka: Přijde nás ještě někdy navštívit Štír?

Ano, Štír se vrátí.

(Poznámka a varování: Slíbil jsem si, že už nikdy nenapíšu další román z univerza Hyperionu a to taky dodržím. Nenávidím mnohadílné ságy, protože v sobě zahrnují nevyhnutelný úpadek ve vyprávění příběhu. Ale nikdy jsem neřekl, že bych se do toho univerza nemohl vrátit s nějakou povídkou nebo, což by bylo pro daný případ perfektní, novelou. Ještě jsem nemluvil s žádným nakladatelem, ale mám vymyšlenou knihu pěti navzájem propojených příběhů z univerza Hyperionu. Pracovně jsem si ji nazval Shrike Quincunx (volně přelož. Štír Pětimocný, pozn. překl.).

Před Vánocemi vyšla v České republice vaše kniha Black Hills. Naučil jste se sám jazyk Lakotů, který se zdá být velmi podporován, aby se udržel naživu, nebo jste měl rodilého mluvčího jako konzultanta?

Jazyk Lakotů jsem se naučil tak dobře, jak jen to šlo, z knih a internetu. Ale je pravda, že několik amerických indiánů fungovalo jako mí rádci a korektoři, včetně mého nového dobrého přítele Jacquese L. Condor Maka Tai Meha a dvou lakotských doktorandů.

Když jsme u generála Custera, odkud jste vzal informace o jeho osobním životě?

Z dopisů, z knih, které napsala jeho žena, a z mé bezuzdné představivosti. Nemám tušení, zda George Armstrong Custer a jeho milá žena Libby byli tak vitální a eroticky nabití, jak uvádím ve své knize. Něco mi ale říká, že byli.

Libby Custerová prožila čtrnáct let jako žena celkem slavného mladého generála a následujících padesát sedm let coby jeho věrná vdova bránila jeho jméno a přínos a místo v dějinách proti revizionistickým historikům, kteří Custera pošlapávali. Navíc, jak řekla, nikdy neuvažovala o tom, že by se znovu vdala. I když jí bylo přes osmdesát, padesát let poté, co naposledy spala se svým zavražděným manželem, Libby Custerová stále mluvila a psala o tom, jak si její tělo pamatuje na jeho tělo, ležící vedle ní v posteli a jak si zkrátka nedokáže představit, že by „na vedlejším polštáři viděla hlavu jiného muže.“

To, že jsem svým čtenářům přiblížil Custera prostřednictvím jeho obrovské (a smyslné) lásky k jeho ženě, nabízí nový pohled na historickou osobnost, která byla během let zahalena do snůšky karikatur, mylných dohadů, revizionistického překrucování a manipulací pro současné politické cíle (ála karikatura Custera jako krvelačného hlupáka ve filmu Malý Velký Muž, natočeném během vietnamské éry). Můj přítel James Welch, nyní už zesnulý spisovatel a básník, jehož otec pocházel z indiánského kmene Blackfeet, napsal knihu Killing Custer (volně přelož. Zabíjení Custera, pozn. překl.). V jistém smyslu byl člověk jménem George Armstrong Custer napadán a zabíjen od bitvy u Little Big Hornu stále znovu a znovu. Projektujeme do něj své hříchy a potom nabízíme komplexního a vášnivého muže, kterému indiáni říkali Dlouhý Vlas, jako naši lidskou oběť.

Doufám, že si čtenáři v České republice užijí Black Hills, a že si vychutnají nezvyklý pohled nejen na Custera a prožitky lakotských Siouxů během konce devatenáctého století, ale také na celou éru amerických dějin, během které se vytesávaly hlavy prezidentů do masivu Mount Rushmore... hlavy, které náš lakotský hrdina, Pahá Sápa, nyní sedmdesát let stár, zamýšlí vyhodit do povětří v den, kdy prezident Franklin Delano Roosevelt přijede do Black Hills, aby pokřtil jednu z nich.

Děkuji vám za nesmírně zajímavé otázky, za vaši trpělivost při čekání na to, až budu mít čas se k nim dostat, a obzvlášť za vaši trpělivost při čtení mých dlouhých odpovědí. Byly to opravdu dobré otázky.

Tento rozhovor s Danem Simmonsem si budete moci přečíst i v tištěné formě v magazínu Pevnost 2/2011, který vyjde již 26. ledna.

• Rozhovor zařídil Martin Stručovský. Otázky kladli redaktoři Sardenu (poslední dvě pak položilo nakladatelství Plejáda publishing). 
• Překlad: Zdeněk Košátko a David P. Stefanovič