RECENZE: Mariusz Wojteczek, Balady vrahů a jiné povídky

Ač narozen roku 1982 v Krakově, dnes žije Mariusz Wojteczek v Bělostoku. Sám o sobě tvrdí, že píše, protože neumí přestat. Ale protože se mu také daří publikovat, tato strategie mu dost dobře vychází. Jeho povídky vyšly v mnoha literárních časopisech a antologiích, vydal také sbírku Balady vrahů a další povídky (2018), kterou o šest let později vydalo v překladu Honzy Vojtíška nakladatelství Golden Dog. Miluje svou ženu, popkulturu a dobrou hudbu, je náruživým sběratelem knih, komiksů a desek.

Tohle bylo mé první seznámení s polským hororem a musím říct, že šlo o setkání velmi děsivé. V pozitivním slova smyslu.

Kniha je rozdělena na dvě tematicky různorodé poloviny, z nichž první půlka je inspirována deskou Nicka Cavea Murder Ballads. Ačkoliv jsem velkou fanynkou dotyčného zpěváka, při čtení mě poslech hudby ruší, takže jsem si Balady vrahů vychutnala i bez hudebního doprovodu. Ale protože se jednalo o velice dobré počtení, nevylučuji, že si po čase pustím Cavea a k tomu si budu číst tuto knihu. A věřím, že můj požitek pak bude ještě o level vyšší.

První polovina knihy, věnovaná baladám vrahů, je rozdělena do jedenácti textů, jež spojuje motiv společný názvu knihy a celého oddílu. Pro čtenáře tak může pojmenování sbírky fungovat jednak jako návodné pojítko, ale také jako prvek, po němž bude pátrat ihned po prvních slovech, což byl bohužel i můj případ. U knih miluji nenávodnost, tajemství, hru se slovy a významy a prozrazení hlavního motivu mi tak trochu bránilo užít si tyto texty naplno. Ale to je jen můj čistě subjektivní pohled. Rozsahově jde o povídky spíše kratší, úsečnější. Občas jako by jen klouzaly po povrchu a neodhalily celou svou hloubku a potenciál. I přesto zaujaly. Jak zpracováním, tak tématem.

Jako první na čtenáře čeká melancholický příběh o mladinké prostitutce s tváří anděla nazvaný Půvabná bytost. Autor zde v protikladu k popisované brutalitě používá mnohdy poetický jazyk, což umocňuje dojem až filmově působících scén. Je to smutné. Plné rozporů. A hledání lásky, která snad neměla být nikdy nalezena. Velice příjemná jednohubka na rozjezd.

Pokračujeme v Mléčném baru, v němž čtenáře obklopí zahořklé vzpomínky bývalého člena Lidových milicí, plné vzteku a sebeodevzdání. Krátké vypravování prodchnuté sebelítostí a beznadějí brzy vygraduje v očekávatelnou agresi. Plusem textu jsou autentické popisy prostředí, z nichž přímo čiší pach přepáleného oleje, mastná vůně vařeného zelí a pařených knedlíků.

Až na hranici literárního experimentu svým zpracováním balancuje následující Crow Jane, která si se čtenářem více než zdařile pohrává. Bohužel jen z počátku, protože jak už jsem naznačila, název knihy jasně směřuje k naznačené pointě a konec je tak odhadnutelný. To však Crow Jane neubírá na syrovosti, hořkosti, bolesti a potupě.

Mikropovídka Henry Lee je o ztracené naději, o lásce. Krátká rozsahově, ale významově  nádherně lidská a velmi hluboká.

Další v pořadí je Píseň o radosti. Nejedná se však o roztomilou odrhovačku, z tohoto textu sálá znepokojení. Neklid. Podezření. Ale také láska k Johnu Miltonovi a jeho Ztracenému ráji. Konec je hutný jako sedlá krev a vyvolal ve mně husí kůži.

Do vyloučeného světa prostitutek, pasáků a horkokrevných týpků, co sahají po lahvi vodky stejně často jako po zbrani, vás zavede Stagger Lee. Je plná překvapení, a ne jen těch spjatých s názvem tohoto textu.
Oproti předchozí je Planá růže stručná, jasná, předvídatelná, avšak formálně výtečně napsaná.

Smutný příběh o mladé, naivní dívce z chudé rodiny a její cestě za štěstím nám představí Laskavost neznámých a poví nám o tom, že i vlídnost umí být pěkně bezcitná a ironická.

Nejdelším textem z části věnované baladám vrahů je rozhodně Kletba. Za mě je to nejpůsobivější text, který mě rozechvěl až do morku kostí. Popisuje příběh reportéra se zvláštními schopnostmi, který je v malém provinčním městečku povoláván k vraždám. Najde si ho dívka. Zvláštní dívka. Mladičká. Se smaragdovýma očima. I ona skrývá své tajemství.

Předposlední baladou vrahů je poetický příběh hrobníka, jehož navštěvuje sama Smrtka a přízraky těch, jež uložil k věčnému spánku. Smrt není konec je velmi příjemná duchařina s výbornou atmosférou.

Závěrečná povídka tohoto oddílu je Dítě slz. Zdánlivě naivní příběh vyprávěný dětským hrdinou vypráví o ztrátě, víře a strachu, jež přichází nečekaně. Další velmi působivá povídka, jež ve mně vyvolala dojemně smutný pocit.

Druhou část sbírky tvoří tematicky a žánrově zcela odlišné povídky, v nichž se mísí bolestně lidské příběhy s hororovou brutalitou, ale najdeme zde i apokalyptické vize či čisté sci-fi. Tyto texty jsou rozsáhlejší, hlubší a propracovanější a snad i proto mně zaujaly na první dobrou.

Už ve Sklípku se autorovi daří navodit čtenáři působivou náladu s lehce kingovským zpracováním, ale v polských reáliích.

Jak dopadne honba dvou alkoholiků za duchem čerstvě pohřbeného kamaráda, nám poví Toužím po teple. Krásně vykreslená atmosféra je zde přidanou hodnotou. Slyšíte to ticho?

Dnes nebylo slyšet nic, žádný zvuk, žádný šelest, nic. Bylo to jako zaslechnout pulz člověka, který už nežije. Posloucháš, posloucháš – a nic. Ticho, jako by někdo zabil město. Anebo tuhle část města. Vyrval mu žíly, jimiž do té doby tekly zvuky, přirozené znaky života, prostý závan městského dechu. Město zemřelo. Tenhle kout zemřel. Nebo jen se mnou nebylo něco v pořádku? (str. 90)

Naopak z povídky Bezděčně doslova křičí emoce, mnohdy chladné a vykalkulované, či naopak dlouho potlačované, zkoumající lidství až na samou hranici jeho podstaty. Příběh partnerky odsouzeného vraha, kanibala a bestie v kůži přítele odhaluje jak krvavou touhu po senzaci, tak po klidu, který nemůže být dopřán ani obětem.

Chci ještě něco zavrčet. Příkaz, urážku, cokoliv, jen aby ten sráč, ten odpad, ta zkurvená hyena vypadla od mých dveří, ale všechno se děje rychle a ze rtů mi vychází jen dávivý sípot, pojí se s rachotem jeho těla padajícího ze schodů na záda, na hlavu. (str. 113)

Číslo počátku i konce nám vypráví o muži, zlomeném ztrátou zbožňované manželky, a je působivý právě svou všedností. Je možné se vrátit z druhého břehu? Nebo přijde místo milované osoby temnota? A co když zlo číhá tam, kde byste ho nečekali? Silné. Zvlášť pro čtenáře, který si odchod blízkého člověka už sám zblízka zažil.

Následující Konec světa je až básnickým epitafem snoubeným s apokalyptickou vizí konce světa tak, jak ho známe.

Co všechno je ochoten udělat Anděl pro vykoupení cizí duše před smrtelným hříchem? Kdy se ze smrti stává spravedlnost? Hodně filozofická, teskná povídka, jejíž začátek mi připomínal Kafkovy kratší prózy.

Já stojím ve stínu. A ta realita mě svádí. Měří si mě, zabaluje do těsného kokonu, svírá z každé strany, ale já bych se chtěl vytrhnout, rozervat ten tenký povlak, tu pavučinu, která mě svazuje, a vytrhnout se, vzlétnout, tam… (str. 132)

Poslední je Díra ve zdi, jež svébytně a sebejistě zpracovává až lovecraftovsky pojaté téma.

Škála žánrů a témat, o nichž tyto povídky vypovídají, je opravdu pestrá, stejně jako paleta emocí, jež vyvolávají. Pokud máte rádi povídky, tuto sbírku nesmíte minout.
Já byla nadšena!

Balady vrahů a jiné povídky
Autor: Mariusz Wojteczek
Vydáno: 2024
Nakladatelství: Golden Dog
Originální název: Ballady morderców i inne opowiadania
Překlad: Honza Vojtíšek
Počet stran: 172
Jazyk vydání: český
Autor obálky: Michal Březina
Vazba knihy: měkká / brožovaná
Forma: kniha
ISBN: 978-80-88635-56-7
Cena: 249 Kč