SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Článek od: Tereza Zelinová - 25.03.2023

Můj soused Ghibli
Dneska vás vezmu na výlet do země vzdálené skoro 9000 kilometrů oplývající kvalitním zeleným čajem, Kit Katem s příchutí třešňových okvětních lístků, domovem Hello Kitty, Shinkanzenu a Shiba-Inu a v neposlední řadě rodištěm Hajao Mijazakiho.

Hajao Mijazaki je zakladatelem studia Ghibli, které vzniklo v roce 1985. Za dobu své existence si vysloužilo přezdívku japonské studio Disney a těší se velké oblibě jak u kritiky, tak u publika. Doposud vytvořilo dvacet tři celovečerních filmů a nespočet krátkých. Na svědomí má mimo jiné i adaptaci knihy Ronja, dcera loupežníka od Astrid Lingrenové.

Moje první rande s ghibliovkami se noří v mlze. Moc si nepamatuji čas ani místo, ale myslím si, že to bylo ještě v době, kdy Česká republika teprve objevovala dirty pleasure žánru anime v podobě Pokémonů. Vím ale naprosto bezpečně, že první dojem mi zprostředkovala Česká televize s pohádkově laděnou Cestou do fantazie. A pak velice matně následuje Princezna Mononoke, což už moc pohádkové nebylo, a troufnu si říct, že to v mé naivní a nezkušené duši zanechalo hluboký otisk hraničící až s traumatem. A pak na nějakou dobu Mijazaki z mého života vymizel, protože byl vytlačen nejmenovaným elfem s blonďatými vlasy a jeho veselou osmičlennou partou.

Vrátila jsem se k němu až na vysoké škole. A Princezna Mononoke byla stejné trauma jako před deseti lety. Internety mi ale prozradily, že Ghibli nejsou jen dva výše zmíněné filmy. A tak nastalo období objevování barevného světa ghibliovek, ze kterého se vylouply dvě srdcovky: Totoro a Zámek v oblacích. Vlastně možná tři, pokud si přiznám, že trpím stockholmským syndromem a po jejich bok přeci jen tu Mononoke zařadím. Zcela jistě to je silný příběh věnující se úvahám o vztahu člověka s přírodou, jejich věčnému boji a taky ukazuje, co by se mohlo stát, kdyby člověk opravdu zvítězil. A taky mě neskutečně baví, že v něm najdu pokaždé něco nového a z pohádky se postupem času stalo memento, které je aktuálnější než kdy jindy. A tohle je vlastně typický Mijazaki. Na první pohled se jedná o pohádkově laděné příběhy s relativně dobrým koncem, pod povrchem ale dřímají nadčasová témata ekokritiky, dospívání, mezilidských vztahů a komunikace, kolonizace, ztráty kontaktu s přírodou a mnoho dalšího.

Ghibli je prostě multifunční. Totora nebo Doručovací službu slečny Kiki můžete pustit malým dětem, dospívající budou hltat Princeznu Mononoke, Zámek v oblacích nebo Naušiku z Větrného údolí. A co my dospělí? Inu, díky ghibliovkám můžeme snít a kdoví, třeba zase začneme věřit ve šťastné konce. Ona ta přezdívka japonský Walt Disney sedí docela přesně. Ghibli má totiž všechno, jen je o něco málo sofistikovanější.


 

 

Komentáře

Mijazaki je dost proslulý hlavně svými létajícími stroji - ať už těmi s reálnou předlohou, tak těmi fantastickými. Dost často jde o šílená monstra, která jsou inspirována občas až hororově živočišně.

Ja, ten je obsflašte pofedeny - připouští devět z deseti obergruppenführerů SS. Ale stejně mi přijde, že "Hrob světlušek" tak nějak víc chytne za srdíčko.

"Jdi a dívej se" chytne za srdíčko taky - pokud si divák ovšem uvědomí, že všechno, k čemu tam došlo, zapříčinil hlavní hrdina sám. (Vzpomínám-li si dobře, tou klíčovou scénou film začínal: čtrnáctiletý pitomec najde pušku, a když okolo prolétá německý pozorovací letoun, pátrající po partyzánech, čumí na něj samozřejmě s tou puškou v ruce a s otevřenou hubou krásně viditelný uprostřed zasněžené pláně... To další jsou pak už jen následky.)   

Myslím, ctěný strýče, že pozornost Němců na vesnici přitáhli především partyzáni, kteří se zastavili vesnici přátelsky vyrabovat a kluka draftovali, ale to je spíše věc interpretace příběhu divákem.

Miazaki a celé studio Ghibli jsou láska, kte které se znovu a ráda vracím. Nedávno jsme se doma "dohadovali", který z těch filmů máme nejradši a proč a nakonec jsme vlastně k žádné topce nedošli, protože každý ten film má to NĚCO a pokaždé je to něco jiného.

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Já bych se nestyděl pro dospělé doporučit zrovna tu Doručovací službu. Vždycky, když se doma hlasuje, na co budeme s dětmi koukat, a vybírá se z animáků, tak má můj hlas. Hrob světlušek jsem se dětem ani manželce ještě pustit neodvážil. Coby celoživotní fanda druhé světové a letectví obzvláště mám celou tu kampaň dávno nastudovanou, nerozhodila mě návštěva Drážďan ani Jatka č. 5, ale u toho filmu jsem bulel jak malé děcko.

 

Ale Kiki mám také hodně vysoko. Naprosto nejvýš mám ale Mononoke Hime (v překladu japonského znění, nikoliv Gaimanovo "úpravy pro západní publikum"). To považuju za jeden z nejchytřejších filmů vůbec, kde si každý může vybrat vlastní úhel pohledu. A ten environmentalistický, který je nejokatější, je pro mě zajímavý nejméně.

Někde na druhém místě se mi pak přelévají Naušika, Totoro a Kiki.

Přidat komentář