SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Můj soused Ghibli
Dneska vás vezmu na výlet do země vzdálené skoro 9000 kilometrů oplývající kvalitním zeleným čajem, Kit Katem s příchutí třešňových okvětních lístků, domovem Hello Kitty, Shinkanzenu a Shiba-Inu a v neposlední řadě rodištěm Hajao Mijazakiho.

Hajao Mijazaki je zakladatelem studia Ghibli, které vzniklo v roce 1985. Za dobu své existence si vysloužilo přezdívku japonské studio Disney a těší se velké oblibě jak u kritiky, tak u publika. Doposud vytvořilo dvacet tři celovečerních filmů a nespočet krátkých. Na svědomí má mimo jiné i adaptaci knihy Ronja, dcera loupežníka od Astrid Lingrenové.

Moje první rande s ghibliovkami se noří v mlze. Moc si nepamatuji čas ani místo, ale myslím si, že to bylo ještě v době, kdy Česká republika teprve objevovala dirty pleasure žánru anime v podobě Pokémonů. Vím ale naprosto bezpečně, že první dojem mi zprostředkovala Česká televize s pohádkově laděnou Cestou do fantazie. A pak velice matně následuje Princezna Mononoke, což už moc pohádkové nebylo, a troufnu si říct, že to v mé naivní a nezkušené duši zanechalo hluboký otisk hraničící až s traumatem. A pak na nějakou dobu Mijazaki z mého života vymizel, protože byl vytlačen nejmenovaným elfem s blonďatými vlasy a jeho veselou osmičlennou partou.

Vrátila jsem se k němu až na vysoké škole. A Princezna Mononoke byla stejné trauma jako před deseti lety. Internety mi ale prozradily, že Ghibli nejsou jen dva výše zmíněné filmy. A tak nastalo období objevování barevného světa ghibliovek, ze kterého se vylouply dvě srdcovky: Totoro a Zámek v oblacích. Vlastně možná tři, pokud si přiznám, že trpím stockholmským syndromem a po jejich bok přeci jen tu Mononoke zařadím. Zcela jistě to je silný příběh věnující se úvahám o vztahu člověka s přírodou, jejich věčnému boji a taky ukazuje, co by se mohlo stát, kdyby člověk opravdu zvítězil. A taky mě neskutečně baví, že v něm najdu pokaždé něco nového a z pohádky se postupem času stalo memento, které je aktuálnější než kdy jindy. A tohle je vlastně typický Mijazaki. Na první pohled se jedná o pohádkově laděné příběhy s relativně dobrým koncem, pod povrchem ale dřímají nadčasová témata ekokritiky, dospívání, mezilidských vztahů a komunikace, kolonizace, ztráty kontaktu s přírodou a mnoho dalšího.

Ghibli je prostě multifunční. Totora nebo Doručovací službu slečny Kiki můžete pustit malým dětem, dospívající budou hltat Princeznu Mononoke, Zámek v oblacích nebo Naušiku z Větrného údolí. A co my dospělí? Inu, díky ghibliovkám můžeme snít a kdoví, třeba zase začneme věřit ve šťastné konce. Ona ta přezdívka japonský Walt Disney sedí docela přesně. Ghibli má totiž všechno, jen je o něco málo sofistikovanější.