NEDĚLNÍK: Je fantastika „worthy"?

Aneb o fantazii akademické obce spíše nevážně

Tak jsem se rozhodla, že si takhle při neděli trochu zastřílím do vlastních řad. Nebojte se. Nebude to žádný extra krvák, spíš srdceryvné pokrčení rameny zoufalého studenta PhD, který musí před akademickou obcí neustále obhajovat, že psát o fantastice je „worthy", dokonce i o té české.

V životě každého doktoranda nastane okamžik, kdy musí představit svůj výzkum odborné veřejnosti. Tento den letos čekal i mě. Konečně jsem skoro po dvou letech analýz, argumentace a přemýšlení, jestli fakt neblábolím, měla v ruce materiál, který byl prezentovatelný. S nadějí jsem podala přihlášku, s nadšením nachystala prezentaci a s hrůzou čekala, co mi bude řečeno. „Tak, kolegyně, fantasy je vlastně taková pohádka pro dospělé, že. Proč se tím vůbec zabýváte?“ Popravdě, mám docela slušnou vyřídilku, ale tohle jsem nečekala. I když, vlastně jsem měla. Mám to štěstí, že moje sociální bublina fantastiku čte. A hodně. Někdy vlastně jenom ji. A docela dlouho moje bublina, kde běhají jednorožci a elfové se cpou lembasem, nenarazila na bublinu, kde takové věci neexistují, ba co hůř, mají nádech něčeho nekvalitního, dětinského, zbytečného. I přes veškerou snahu vysvětlit profesorovi, že pohádka a fantasy nejsou to samé, jsem na plné čáře selhala. Když bylo po konferenci, začala jsem přemýšlet, proč literární věda u nás nemá fantasy moc v oblibě.

Jedna velmi moudrá žena se již v sedmdesátých letech zamýšlela, proč se Američané bojí draků. Od této úvahy uběhlo přes 30 let a draci jsou stále mnohdy persona non grata. Minimálně tedy v akademické obci. Když je dobře, tak je okázale přehlíží a dělají, že prostě neexistují. A pak jsou zde rytíři na bílém koni, kteří i v době postmodernismu, kdy si nejsme jistí, jestli čteme spíš detektivku nebo sci-fi, bojují proti fantastice jako by to byl ten nejnechutnější žánr, který kdy spisovatelé vymysleli. Jsem za jedno s Ursulou Le Guin – je zcela možné, že akademická obec v dětství a mládí fantastiku nečetla, protože jim někdo vštípil do hlavy, že to je ztráta času a že jsou daleko hodnotnější knihy.

A teď se dostáváme do kouzelného běhacího kolečka a fantastika se mění v malou myšku. Kolo se točí. Budoucí akademikové sedí ve škole, v hodině literatury, a společně s paní učitelkou se prokousávají osnovami plných literárních velikánů. Fantastika tam buď vůbec zahrnuta není, nebo se náhodně zmíní Tolkien. Proč taky, vždyť fantastika je pokleslý žánr s nádechem braku. To ať si čtou někde sami, a ne ve škole. Tento názor se vyskytuje napříč různými stupni vzdělávání. Kdyby jen učitelé věděli, jaké superschopnosti mají! Zažila jsem kolegyni, která žákům zakazovala si vybrat fantastiku k ústní maturitní zkoušce a sama se postavila do role pomlouvače. Na mou otázku PROČ odpověděla, že to je zbytečnost a není dostatečně kvalitní. Prosím, to nebyla sedmdesátá léta, ale rok 2018. A tak, budoucí akademikové a učitelé živeni těmito postoji, budou pokřivenou představu o fantastice předávat dál, dalším budoucím akademikům a učitelům. A kolečko se bude točit dál, dokud myška vysílením nepadne.

Abychom nekončili tak pesimisticky, pomalu to začíná vypadat, že kolečku dochází mazivo a myška to přežije. Vyrůstá nová generace učitelů a akademiků, kteří vzali fantastiku na milost, vlastně se do tohoto žánru zamilovali a postavili na nich svou vědeckou kariéru. Mám naštěstí kolem sebe kolegy, kteří bádají, píšou knihy a vyučují o fantastice na univerzitě. Díky bohům za ně! Právě oni inspirují a dodávají lidem odvahu, že fantastická literatura je literatura jako každá jiná, takže není důvod o ní nepsat. Nebo neučit. Stejně tak nás akademiky a učitele inspiruje nová generace žáků. Mám tu čest učit naprosto úžasnou třídu budoucích ajťáků a do jejich srdcí jsem se dostala díky četbě fantastiky. Nebojme se draků! I když nejsou skuteční, dokážeme s jejich pomocí velké věci. Třeba dopsat disertaci věnující se české fantasy.