NEDĚLNÍK: O(d)pojení

Smazal jsem z telefonu Facebook, Twitter i Instagram. Vypnul všechny notifikace. Pro YouTube nastavil jednoduché omezující pravidlo používání. Na stole přede mnou ležel čerstvě zhlouplý smartphone. A co teď?

Někdo si řekne, že mi akorát leze na mozek dlouhodobá izolace. Ostatně, co může být v této době hloupějšího než odstřihnutí se od zavedených a bezprostředních prostředků komunikace s okolním světem a přáteli? Mě však dostatek času na přemýšlení přivedl k jinému závěru. Tato instantní pseudo setkání a nahlédnutí do životů ostatních mě všemu oddalovala. A to jsem žil v představě, že MĚ se ten problém netýká. Na mém Insta profilu byste napočítali do dvaceti příspěvků, na Twitteru by vám snad stačily prsty jedné ruky a na FB má několikaletá historie přidávání vystačí většině mých vrstevníků na jeden týden. Přesto, kdykoliv jsem uvažoval o zrušení svého profilu, něco uvnitř mě zastavilo. V nitru ukrytý Glum chňapající po Miláškovi mi nedovolil udělat ten jeden krok navíc a zcela se odstřihnout od „socek". Nevěřící reakci rychle vystřídalo přesvědčení, že „TOHLE" přeci zvládnu. Udělám si malý, kdykoliv přerušitelný experiment – 30 dní vydržím bez jakýchkoliv sociálních sítí. Mohu použít pouze Messenger a WhatsApp za účelem studia a redakční práce, e-mail na všechna ostatní spojení a YouTube na hudbu během sportu. To vše bez jakýchkoliv notifikací. Ready, set.. go!

Když toto píšu, mám za sebou přesně dva týdny od začátku pokusu. Důsledné sledování je pro takovéto odvykání (stejně jako při učení nového návyku) naprosto kritické, neboť rituál odškrtnutí políčka za každý úspěšný den je mocným zdrojem zdravé dávky dopaminu. Jak mě naučila kniha Konec prokrastinace od Petra Ludwiga, nespočet videí minimalistických vzorů, ale i vlastní zkušenost, neměřená předsevzetí nemají pro člověka téměř žádnou cenu. Náš z velké části stále prehistorický mozek potřebuje pozitivní emoční impulsy plynoucí z potvrzení překonávání milníků na naší cestě.

Postřehy
Rapidně mi narostla efektivita práce. Schopnost dokopat se, začít a dokončit práci stoupá bez drobných obveselení všude kolem strmě vzhůru. Jak jsem se již zmínil v „Čteme si", zlepšení doznala také má schopnost soustředit se na psaný text. Na krátkých dvou či třířádkových postech naše mozky zevlují. Udržet pozornost u delších textů naopak působí jako hodinka v posilovně. Je jedno, jak zdatnými čtenáři jsme byli. Prvních pár seancí to jednoduše bolí. Řádky se pletou, odstavce na konci nedávají smysl, čteme opakovaně, až to přestává být zábava. Opakováním se pozornost a „čtecí mód" nasvalí a začneme louskat jednu knihu za druhou.
Ale hlavně, zjistil jsem, že mi čas ve virtuálních klubovnách vůbec nechybí. Před započetím jsem měl pochybnosti; jako třeba, jestli mi nebudou chybět zdroje inspirace pro mé oblíbené modelářství. Lichá obava. Podobné nejistoty mají totiž obyčejně původ ve skutečnosti, že více času trávíme sledováním svého hobby, než abychom jej aktivně pěstovali. Samozřejmě i na tomto poli jsem zaznamenal pozitivní změny.

Vyvstalo však několik úplně nových otázek. Například, jak naložit se Spotify a jemu podobnými aplikacemi? Cal Newport, autor knihy Digitální minimalismus, by nás určitě podpořil v položení jich na roveň YouTube. Ne snad business systémem, ale zaručeně lákavostí.
Prvních několik dní jsem ani neuvažoval o vymazání Spotify – jako by neustálá konzumace podcastů nebo hudby nebyla formou digitálního plevelu. Přitom svou podstatou je nejdokonalejším zlodějem soustředění. Nemusíme koukat do displeje, takže nám to ani nepřijde, ale fakticky nám takové průběžné poslouchání neumožňuje zůstat se svými myšlenkami o samotě. Podcasty i hudba jsou super, ale jen do té doby, než se ve slovech cizích lidí utápíme během dne častěji než ve svých vlastních myšlenkách.
Je třeba si přiznat, že být sám se sebou nemusí být úplně jednoduché. Mě začnou často napadat docela nepříjemné výčitky (třeba co všechno jsem ještě neudělal) a nejsem schopný udržet niť, abych třeba přemýšlel o něčem, co aktuálně potřebuji vyřešit. Audio obsah je pak vítaným útěkem. Fakticky jde o postižení, jen si ho málokdo uvědomuje. Nakonec jsem Spotify smazal také, a zatímco FB, IS atd. mi nechybí vůbec, absenci audio formátu jsem pociťoval výrazně. Dostavila se nervozita nebo stavy zádumčivosti. Jistě, i tyto příznaky se postupně otupily a pomalu mizí, ale aspoň jsem měl možnost skutečně pocítit nějaký efekt svého digi-detoxu. Pokud se pro něj také rozhodnete, zkuste po první selekci zauvažovat, jestli i vám někde v mobilu nezůstalo "vaše Spotify". Většinou taková aplikace bývá hlavním kamenem úrazu, neboť se již tolik vpila do naší každodennosti, že nás ani nenapadne se od ní oprostit.

Kdo to platí?
„Existují jen dvě odvětví, jež o svých zákaznících hovoří jako o uživatelích – sociální sítě a drogy.“ Pravděpodobně jste už tuto větu někde slyšeli. Já sám jsem se s ní setkal již před několika lety a pevně mi uvízla v hlavě. Ať už byl její autor kdokoliv, referoval velmi přesně. Také sociální sítě jsou schopny vypěstovat v uživatelích závislost a stejně jako drogy začít přitahovat pozornost častěji, než by bylo pro plnohodnotný funkční život zdrávo. Otázka je – proč?
Poukažme na zásadní chybu v předpokladu, na němž stojí citovaný výrok. Uživatelé nejsou zákazníky sociálních sítí, nýbrž jejich produkty. Za vaše koukání platí někdo jiný, obyčejně marketingové firmy snažící se promovat produkty ještě větších společností. Čím více reklam se vám zobrazí, tím větší zisky sítě mají. Pokud na ně i klikáte a prohlížíte, to jsou hotoví zlatí bludišťáci. Jelikož příjmy z jednoho zhlédnutí jsou drobné, je potřeba jich na uživatele vysypat hodně. A toho dosáhnou jedině tak, že budou sítě dostatečně lákavé, aby udržely pozornost. Kdyby vás někdo požádal, abyste chodili podél výlepové plochy s plakáty, asi byste u ní dlouho nevydrželi a nevraceli se k ní opakovaně. Pokud by vám ale slíbil, že mezi plakáty najdete každou chvíli nějaké nové info ze života svých přátel... Tak byste byli pravděpodobně v roce 1930 a pradědeček Cukrohorský by vám prezentoval ranou verzi Tvářoknihy. Za šanci, že vás letmo zasáhne promo na „lux – koště budoucnosti" by inkasoval od Vorwerku drobné, ale kdyby dokázal měnit výroky několikrát za den, kombinovat je s fotografiemi nebo biografem a karikaturami... Je pochopitelné, proč takovýto model mohl vzniknout až v hyper propojené době. To ale nic nemění na základním principu. Máte cenu jen coby zdroj dat.

Co si z toho vzít?
Možná si vzpomenete na začátek, kde jsem se sám přiznal, že jsem nebyl schopen vzdát se některých nových technologií úplně. WA, MS, e-mail a YT využívám v určité formě stále. Je pozitivní, že na ně bez notifikací ihned zapomínám a zprávy mi ve schránce leží klidně i několik hodin bez povšimnutí. Stejně, za osobní úspěch bych považoval stažení se z WA a MS kompletně, ale uvědomuji si každodenní komplikace, jež by to přineslo. Na druhou stranu, to je dost možná o důvod víc, abych pádil pryč mílovými kroky. V tuto chvíli dojedu první měsíc a pak se rozhodnu, co dál.
Na tomto místě bych se rád věnoval dalšímu Newportovu tématu. Ve své knize vysvětluje koncept digitálního minimalismu ne jako zahození smartphonu a pořízení Včka, ale jako proces optimalizace všech technologií, aby v našem životě zůstaly jen ty, které plně podporují naše aktivity a zájmy. Nestačí, aby „mohly být" nebo „byly nějak" prospěšné, musí být tím nejlepším řešením. Zároveň musí poskytovat významné zlepšení této činnosti i ve srovnání s nevýhodami, jež s sebou nesou (nic není černobílé). Digitální minimalista se nesnaží vše zlehčit za každou cenu. Cílem je svou práci zkvalitnit. Takovým přístupem bych rychle došel k uvědomění, že pro studium „skutečně" potřebuji pouze WA a MS by mohl letět. No, a to je vlastně už jen krůček k přesměrování všech kontaktů na e-mail.
Tento princip je velmi blízký „standardnímu" minimalismu, jehož podstata vězí opět ve vlastnění pouze přínosných věcí, nikoliv čehokoliv, co by se mohlo hodit. Vše ostatní si s klidným srdcem můžeme nechat ujít. Je to výhodnější, než vynakládat úsilí na všechny potenciální zdroje drobných výhod. Je to jako stát hodinu ve frontě na věc zdarma v hodnotě 30 Kč. Ta věc není zadarmo, zaplatíme za ni hodinou svého času, který jsme mohli strávit efektivněji a zábavněji. To samé lze následně aplikovat i na aktivity, příležitosti atd.

A komu tím prospějete?!
V kontrastu s dosud řečeným mne také napadla hypotéza, že za spokojenost a zvýšenou produktivitu spojenou s odchodem ze sociálních sítí nemohou sítě samotné, jako spíš uvědomění, že je člověk schopen učinit rozhodnutí, jež přinese i jistá negativa, s razantností, jež není v dnešním přísně strukturovaném světě příliš obvyklá. Tento odchod by mohl být dle mého názoru dán do roviny s útěkem z příliš pečujícího domova, odchodem z nenaplňující práce, emigrací do země svých snů nebo založením start-upu. Původní stav nemusí být vyloženě špatný a nový směr zákonitě lepší. Jde jenom o to, že jsme s něčím ve svém životě nespokojeni, ale neumíme to pojmenovat. Potřebujeme svalit své neúspěchy a pocit prázdnoty na něco jiného. Nebýt sociálních sítí, vylili bychom si zlost na někom z rodiny nebo bychom mlátili pěstí do zdi a následně udělali NĚCO JINAK. Něco, co by přerušilo nekonečnou neproduktivní rutinu. I kdyby to měla být blbost jako třeba skočit z okna. V literatuře by se jednalo o „vzpouru proti společnosti". Čím jiným je vytasený prostředník na největší společenský prostor, jaký dosud vznikl? Jako bychom přišli ve starém Řecku na fórum, vystrčili na všechny přítomné zadnici a od plic jim dali vědět, že už nás tam nikdy neuvidí. Budeme se totiž nově vídat jen s několika z nich, výjimečně, na příjemném obědě nebo večírku. Budeme se moci plně věnovat jedinci, možná však přijdeme o kompletní pohled. Nehledě na následky, tento čin sám o sobě, razantní rozhodnutí, jímž se vymezíme vůči ostatním, nám zaručeně dodá pocitu vítané zvláštnosti a zajímavosti. Dodá momentum potřebné k stržení celé laviny dalších akcí, jež nás ve výsledku, ano, pravděpodobně dovedou ve zkráceném čase k mnoha novým směrům, jimiž se budeme moct nadále ubírat. Ale upřímně? Nešlo by se namotivovat jinak? Třeba zapsat si ten samý plán, který jsme měli pro opuštění sociálních sítí, ale zaměřený na skutečné záležitosti, jež cítíme, že potřebujeme vyřešit? Není ve výsledku experimentování s vymezením se vůči trendům jen formou prokrastinace?

Pokud jste schopni mé výše položené myšlenky aplikovat, považujte se za šťastné. Cal by podle mého tento gejzír slov nerozporoval. To, že dává přednost rozvážnějšímu postupu, který bude mít jistější dlouhodobý efekt, je pouze snahou zpřístupnit odpojení co nejširšímu okruhu lidí. Umíte-li si poručit, zkuste mou cestu pro nedočkavé. Navažte kontakt s lidmi ve svém životě a sdílejte s nimi své zážitky. Tentokrát skutečně.

P.S.: Tento nedělník nesdílejte. Stačí, když ho osobně ukážete jednomu člověku. Rozeberte, jak se pletu a jak bych se měl vrátit do jeskyně. Poděkovat mi můžete později. Zdravím z Lascaux!