RECENZE: Pavel Bareš, Meta

Článek od: Jan Křeček - 27.07.2020

Možná vím, co si teď myslíte.
My mileniálové jsme hrozný fňukny, co?
Vždyť to sakra máme tak strašně snadný.
Nezažili jsme války, totalitu ani komunismus. Nemuseli jsme v mrazu čekat ve frontě na banány. Nikdo nám nezakazuje odletět si na dovolenou na opačnou stranu světa. Žijem si svůj krásnej život plnej avokádovejch toustů a závislosti na smartphonech a všechno je růžový jako Rio de Janeiro filtr na storíčkách.
Tak jak je do prčic možný, že roční statistiky sebevražd náctiletejch jsou dneska nejvyšší od tý doby, co prvního zoufalce napadlo skočit z mostu? Jak je možný, že každá čtvrtá holka v Británii zažije symptomy klinický deprese dřív, než oslaví svoje čtrnáctý narozeniny, zatímco v Čechách se rok co rok tisíce mladejch holek pokoušej odnaučit strkat si po obědě prsty do krku, protože jim reklama na novou edici Victoria's Secret řekla, že jsou moc tlustý?
Jak jinak si to vysvětlit než tím, že jsme narcistický drama queens s patologickou závislostí na pozornosti, když se přece kruci máme o tolik líp než kdokoli před náma? Když na rozdíl od nich máme svobodu?
Svobodu. Jo, tu máme.
Jsme k ní odsouzený.
To jsem mimochodem nevymyslela já. To vymyslel jeden pidlovokej vítěz Nobelovy ceny za literaturu, jehož jméno jste ale nejspíš stejně nikdy neslyšeli, protože dnešní doba nepovažuje humanitní vzdělání za relevantní, ale víte co, nikdo tu pravdu schovanou za frází odsouzeni ke svobodě nezakouší tak hořce jako my.
Všichni se pořád tvářej, jako bysme se narodili s návodem na život připnutým k pupeční šňůře. Zatímco ve skutečnosti jsme dostali krabici s poličkama z Ikey, ve který chybí polovina šroubků a manuál.
A jo, jasně že jsem ráda, že jsem se nenarodila uprostřed druhý světový, jasně že jsem ráda, že můžu na netu vykřičet celýmu světu, co si myslím o našem premiérovi, a nikdo mě za to nezavře, ale možná, jenom možná to i tak není úplná brnkačka, žít v době, kdy od vás všichni očekávaj, že budete úplný zázračný dítě, protože – no jak byste nebyli, vždyť máte tolik možností, co my jsme neměli, to pak musí jít samo, no ne?
A mezitím se z vysokoškolskejch diplomů pomalu stávaj bezcenný kusy papíru a všech dvacet sociálních sítí ve vašem mobilu vás konstatně ujišťuje, že všichni vaši přátelé žijou šťastnej, naplňující a fotogenickej život, zatímco vy jste právě dokončili třetí mísu popcornu o krátký pauze ve vašem prokrastinačním binge-maratonu. A celej internet vám střídavě spílá za to, že jste podepsali petici za zákaz výroby plastovejch tyčinek do uší, a za to, že jste ve dvaceti ještě nevypadli z domu, zatímco trh s bytama k pronájmu zažívá jednu z nejhorších depresí za posledních pár dekád. A když se v tom všem chaosu snažíte najít aspoň prchavej náznak smyslu, podle kterýho byste mohli nějak směřovat svoje usilí a hodnoty, prezidentem USA se stane rasista a mizogyn tak zoufale pochybnýho intelektu, že by slovo prezident nejspíš nedokázal ani vyhláskovat, a upřímně, v tu chvíli už prostě nedává smysl vůbec nic.
Uf.
Fajn.
Hele, vím, jak to zní. Dospívání není snadný. Život není snadnej a asi ani nemá bejt, to chápu, jasně že jo.
Ale možná by bylo fajn přestat předstírat, že my jsme jediný, kdo netuší, která bije.
Protože nikdo netuší.
A jen od nás se čeká, že to nějakým zázrakem zjistíme.
Možná to pořádně s ničím nesouvisí.
Ale potřebovala jsem to říct nahlas.

(s. 124–126)

Komentáře

No dobře, nevydržím to. V ideálním případě by tu už žádný můj text být neměl (v duchu podivných recenzí-nerecenzí v historii české literatury, z nichž zmiňme alespoň Arnošta Procházku a jeho text o Sokolských sonetech Karla Hlaváčka: „Příteli!!!???“), ale přestože ukázka výše vám o knize řekne víc, než kolik zvládne průměrný křeček v několika odstavcích, stejně si krátký „recenzní komentář“ neodpustím.

Meta Pavla Bareše je skvělá kniha. Nelineární vyprávění s ambicí být generační výpovědí mileniálů je především autentické. Bareš živým jazykem dnešních pozdně náctiletých a raně dvacetiletých představuje hrdinku, která mnohdy jedná hloupě, svým chováním či názory může být čtenářům nesympatická, ale o to je realističtější. Kniha je fantastická, ovšem fantastický prvek je použit pro zdůraznění problému – kterým je stalking. Téma pro mainstreamový společenský román, v české fantastice věc příliš často nevídaná. Ale v současném diskurzu aktuální: kampaň MeToo, film V síti, nově slovenský projekt Nemlčme a český ekvivalent Promluvily jsme, to je prostředí, ve kterém žijeme – a do kterého zapadá Meta skvěle. Pro mě osobně je ovšem podstatnější pohled generace (a na generaci), která žije v blahobytu a jejíž problémy lze obtížně srovnávat s válkami či totalitními režimy, tedy tím, co provázelo český prostor ve 20. století. Ale neznamená to, že problémy neexistují. Naopak, jen jsou hůř identifikovatelné. Výkřik ze stran 124–126 to, myslím, dokazuje vůbec nejlépe. A také ukazuje, jakým jazykem je kniha psána.

Ad jazyk: Obecná čeština s množstvím narážek na to, čím dnešní svět žije – popkultura, sociální sítě, anglicismy, životní styl… –, vystihuje realitu kolem Lenny výborně, ale nebál bych se být ještě experimentálnější (to, co se povedlo Jáchymu Topolovi v Sestře, se zde nekoná – ale to je z mé strany podpásovka, takové srovnání by ustálo máloco). Kdybych měl vyjádřit nespokojenost s některými prvky románu, byla by to asi nejasnost, s jakou je ke stalkingu přistupováno (ale je mi jasné, že je to pokus o „syndrom vařené žáby“ – člověk problém nevidí, dokud není pozdě). A pak jsem jako čtenář nespokojen s jednáním postav. Pořád něco skrývají, lžou si… Podobně na mě působí třeba postavy Milana Kundery. Já vím, že se tak lidé nejspíš chovají. Ale z pohledu hlodavce to prostě nedává smysl… Víc by se mi líbilo, kdyby se postavy chovaly jako v Projektu Kronos a Kronových dětech – s jasnou motivací, s jasnými plány a logicky, ne tak emocionálně. To je ovšem pouze a jen můj problém.

Docela zajímavé. Ale co už, přiložím kousek:

Pro mě je celý "problém" (je-li vůbec nějaký takový problém) mileniálů ukryt v rozporu mezi světem, na který jsou (byli) připravováni a světem, který je. Je vlastně ukryt v těchto třech větách s důrazem na poslední: "Ale možná by bylo fajn přestat předstírat, že my jsme jediný, kdo netuší, která bije. Protože nikdo netuší. A jen od nás se čeká, že to nějakým zázrakem zjistíme."

Protože ať přemýšlím jak přemýšlím - proč si vůbec vypravěčka myslí, že právě od nich někdo nějaké zjištění o tom, která bije, očekává? Proč si vypravěčka vůbec myslí, že se něco takového chce jen od nich?  Proč si vypravěčka myslí, že to vůbec někoho zajímá?

Je to taková podmíněná sebezahleděnost (která má snad kolem dvacítky i vývojové opodstatnění) povýšená na generační zpověď. A bylo by asi snadné vše odmávnout prohlášením "roupama nevědí coby", byť je v něm asi část odpovědi skryta. Tak nějak jsem stále více přesvědčený, že ona mileniální výpověď je spíše výpovědí o kontrastu mezi světem, o němž jsou přesvědčováni a světem, jaký je. V tom prvním je každý výjimečný a prudce originální a má na všechno právo a jeho pocity a emoce váží víc než pythagorova věta a když mu nejde matika, zruší se matika a pohlaví je sociální konstrukt... A v tom druhém je všem reálně absolutně putna, co si myslíte, nedej bože, jak se cítíte (pokud nežijete právě z toho, že přesvědčujete jiné jak jsou jedineční a jak na nich záleží). V tom prvním vás přesvědčují, že je samozřejmé začínat do vlastního a hlavně vystajlovaného bydlení jako z Přátel, králíkárny fuj, vesnice a maloměsto fuj, ústupek a kompromis fuj... A ve druhém... No, zkuste bydlet na stejné adrese a metráži jako Přátelé...

Někdy jsem rodičům vlastně vděčný, že mě vychovali v přesvědčení, že je normální začínat v pronajatém kamrlíku se spacákem, karimatkou, obsahem báglu a svíčkou. Že na mě nikdo nečeká s otevřenou pusou. Že nějaká rovná startovní čára neexistuje. Že jsem sám pochopil, že když jsem tlustej, musím buď zaujmout jinak, nebo na sobě máknout nebo hledat ve vodách, kde to není hendikepem. Že i když je sakra pohodlné svalit vlastní problémy na milion objektivních příčin, nikdo jiný, než já sám, mě z toho nevytáhne - a to ani tehdy, kdybych tou obětí vnějších příčin doopravdy byl.

Že je-li svět jiný, než bych si ho přál, nemusí to být nutně chyba toho světa. Že to nemusí být chyba ničí. Že to vlastně není žádná chyba. Že je to vlastnost.

Díky za komentář. Co se týče toho, proč si vypravěčka myslí, že se od ní něco očekává… Nemáte pocit, že se to mladým přímo vnucuje? Věty jako „To za nás nebylo“, „Teď můžeš všechno, tak toho využij“, „Pro nás je pozdě, vy jste ti, kteří změní svět“ (ehm, variaci na to poslední občas sám říkám svým studentům…). A k tomu příběhy (dnes je populární slovo „narativ“) úspěšných všude kolem. Mark Zuckerberg ve dvaceti vymyslel Facebook, Justin Bieber se proslavil v patnácti letech, Billie Eilish v šestnácti. Z mnoha stran je tlak na výkon, který v předchozích generacích prostě nebyl – a já, představuji jak si říká mileniál (případně klidně i někdo z mladší generace), tu sedím u Netflixu, jím druhou čokoládu, bude mi dvacet a umím si sotva zavázat tkaničky bot.

Každá generace se musí vyrovnat se světem, musí přijít na to, co píšete v posledním řádku (a vlastně i v předposledním odstavci). Je ale, myslím, vcelku normální, že se ta daná generace hlasitě ozývá, že chce být slyšena. A mohou to být „prokletí básníci“ jako Verlaine a Rimbaud, „anarchističtí buřiči“ jako Šrámek, Toman a Gellner, „květinové děti“ v čele s Beatles a Janis Joplin (u nás byla situace jiná, ale proč ne třeba Václav Hrabě a Vladimír Mišík), dnes jsou to zase mladí s jinými idoly. Ne že by to někdy někoho zajímalo, jak píšete – to vždycky až zpětně. 

Jsem ovšem přesvědčen, že každá taková generace by měla mít své mluvčí. A Meta by takovou pozici klidně mohla zastat. 

P. S.: Ještě bych připomněl román Malý bratr, který česky vyšel roku 2011, v originále 2005. Také je to na hranici „young adult“, také to řeší téma mladí vs. staří, ale Meta mě nadchla víc.

Nemyslím si, že mladý a pozdně třeba doceněný autor musí být nutně "hlasem své generace". A nejste tedy vlastně i vy ten, kdo něco podobného "mladým vnucuje" byť jenom tím, že přikládáte větší význam či důležitost něčemu, co ji nutně mít nemusí?

To si také nemyslím, nicméně Pavel Bareš je ročník 1994, takže k mladé generaci určitě patří. A kdyby napsal jen Projekt Kronos, hlasem své generace by nebyl, i když píše jejím jazykem. V Metě se mi ten hlas jeví naléhavější, opravdu se nebojím to označit za generační výpověď. Mimochodem, četl jste to? Pokud ne, plánujete se do toho pustit? Myslím, že to opravdu stojí za přečtení…

A k Vaší otázce: samozřejmě jsem. Ale není to vědomé nebo záměrné. Chovám se tak, jak považuji za správné (ostatně ve škole je člověk chtě nechtě vzorem a měl by to mít na paměti), z čehož ovšem vyplývají důsledky, které nejsem (a myslím, že nikdo není) schopen domyslet. A jsme zpět u v knize citovaného Sartra a toho, že „člověk je odsouzen ke svobodě“. Jsem schopen konat s dobrým úmyslem, ale nevím (abych parafrázoval povídku Zeď), koho tím odsoudím k smrti.

Přidat komentář