Zkostnatělá česká fantastika

Článek od: Eylonwai - 07.02.2020

Že jsme u nás ve všem asi o dekádu pozadu za moderním světem, na to už jsme si zvykli. To, co tady opěvujeme jako nejžhavější novinku, je za mořem už dávno pasé. Některé změny holt přicházejí pomalu a nic s tím nenaděláme. S čím bychom ovšem něco dělat mohli, je literatura, respektive fantastická literatura.

Už delší dobu mám takový neodbytný pocit, který se mi postupně spíš potvrzuje, než vyvrací. Pokaždé, když otvírám knížku od českého autora – a v posledním roce se mi to vlivem okolností stávalo častěji než dřív – se nedokážu ubránit neblahému očekávání. Můj strašák? Zažitá schémata, tradiční hodnoty, konzervativní postoje a hlavně – obavy z vykročení do neprobádaných končin.

Pojďme si dát konkrétní příklady. Podívejme se, co v posledních letech ve světě získává žánrové ceny. Máme tu Becky Chambersovou za vesmírnou trilogii Poutníci, N. K. Jemisinovou za Zlomenou zemi, komiks Netvora od Liu a Takedy, Naomi Novikovou za Ve stínu hvozdu či Ursulu K. Le Guinovou za všechno možné (ze seznamů vybírám s výjimkou Guinové to, co bylo přeloženo do češtiny). Co z toho můžeme vyvodit? Tak zaprvé, i po letmém projetí seznamů je zřejmé, že dominují ženské autorky. Zadruhé, žádná z těchto žen se nebojí psát o tématech, která pálí moderní společnost – feminismu, genderu, rasismu, ekologii. A to tak dobře, že sbírají jednu literární cenu za druhou. Tohle jsou knihy, které dokážou změnit svět.

A u nás? U nás jsou výše zmíněné pojmy málem sprostá slova, a že by se nějak propašovaly do fantastiky? Nechtějte mě rozesmát. Jak já to vidím, typickým českým autorem SFF je tělnatý strejda, který na stránkách svého románu jakožto bijec v conanovské bederní roušce máchá obrovským mečem, aby vysvobodil vděčnou princeznu. Nebo se vybaven zaklínačskými hláškami honí za svou osudovou femme fatale. Případně si navlíkne maskáče a ve zpomaleném záběru střílí všechno okolo, ženský nevyjímaje. Namakaní borci, co všechno zvládnou levou zadní a dlouhovlasé krásky na ozdobu všude, kam se podíváš.

Přeháním? Samozřejmě. Tak zjevná ta klišé zase nejsou, to ale neznamená, že tam nejsou vůbec. Jen mají pěkný obal a obroušené hrany. A víte, co je nejhorší? Máme mladé autory a máme mladé (i starší) autorky, jistě, ale získávám takový nehezký dojem, že v tomhle případě jablko fakt nespadlo moc daleko od stromu. Povídky čerstvě vylíhnutých talentů sklouzávají do stejných schémat, která se nám tady neustále opakují. Mají strach, že by se jim zkostnatělá česká společnost vysmála? Nebo procházejí výběrovou čistkou strejdů v nakladatelství?

Možná vám to přijde radikální, a tak přihodím osobní historku z doby před několika lety: napsali jsme s kamarádem-spisovatelem povídku a přemýšleli, do které soutěže ji přihlásit. „Tak třeba do [název soutěže],“ říkám. „Tam radši ne,“ namítne kamarád, „máme tam homosexuální vztah, a to [jméno nakladatele] nemá rád.“ A tak jsme hledali dál. A víte co? Nebyla to sranda. Přijde vám to v pořádku? Mně ne.

Současná česká fantastika má co nabídnout. Občas narazím na opravdu originální námět a dobrý nápad, nechybí tu humor a příjemný ironický nadhled. Nebere sama sebe moc vážně a neplácá se v patosu. Ale to nestačí. Zároveň se totiž nedokáže odpoutat od svých předků a vzorů a přinést něco doopravdy nového. Máme spousty hezkých blýskavých obalů, ale jádro – to nám tady zatím bolestně chybí.

Samozřejmě je to jen můj pohled vycházející z mých čtenářských (i osobních, bohužel) zkušeností. Nejsem žádný náruživý čtenář české produkce, a tak to může být poněkud zkreslené. Budu ráda, pokud mi dáte v komentářích vědět, jak moc se mýlím, a hlavně pokud uvedete nějaké příklady, proč tomu tak je.

Komentáře

Vážená súdružka slečna slniečkárska Eylonwai 

Dlhé roky čítam Sarden, možno dve desiatky, prečítam príspevky. Častokrát sa iba usmejem, niekedy pokrútim hlavou, inokedy zanadávam, ako mohol niekto splodiť takú chobotinu. Nuž. Ale, keď som si prečítal tento príspevok, tak som šiel do otáčok. A to nielen kvôli gender, rasizmu, ekológii a feminizmu, ktorý chýba v českej sf a f literatúre, lebo tí drbnutí amíci to serú, kde sa dá a bez tohto to nie je tá správna sf a f literatúra. Ospravedlňujem sa sa tých pár ostrejších slov, či vulgarizmov, ale v mojej zbierke sf,f a h kníh, takmer blížiacim sa k 1500 kusom a to 85-90% tvoria české knihy, a to sa posledných 20-25 rokov orientujem len na antológie, určitých autorov alebo určité svety, ktoré vytvoria autor alebo autori si myslím, že je to správna sf a f a h, aj keď tam chýba gender, zelená farba a 1328,5 pohlavia.  Ale, keď sa na božský piedestál kladie len a len amícky shit( kde musí byť všetko rozdelené medzi všetky ľudské farby, všetkých 1328,5 pohlaví a ešte to musí byť říznuté aj tou drbnutou švédskou záškoláčkou), tak ma to nenecháva "v klidu".  Pre mnohých mladých, čo je spoza oceánu je cool a in, ale v drvivej väčšine je to omnoho väčšie hovno, ako z tých malých českých, či slovenských ( ak to smerujem aj na seba) končín. Som asi starý konzervatívec a mnohé feministky ma asi ukrižujú, ale ako vidieť, podľa autorky príspevku tak tieto výsostne potrebné a dôležité pre sci komunitu hodnoty ( gender, homo, eko, rasizmus a pod.) vedia napísať iba ženy. Autorka vymenovala všetko diela spisovateliek, muži sú asi všetko šovinistické, antifeministické prasce, keď nepíšu o týchto nadmieru dôležitých témach, čo fičia na druhej strane Atlantiku.

Vážený milovníku označování lidí, o kterých nic nevíte, neopodstatněnými rádoby přezdívkami pane (?) U.Rannusi,

stačí, abyste mi přestal vkládat do úst něco, co jsem nikdy neřekla a neměla na mysli, a můžete v klidu přestat rotovat, třeba se vám uklidní i mozek:)

Můžete z té vaší och tak úžasné sbírky uvést nějaké příklady? Tedy, pokud chápete význam toho slova... Taky by mě zajímalo, zda jste něco z mnou uvedených PŘÍKLADŮ četl a máte tedy právo označovat je za "amícky shit"?

Ježiš nechte si ty sluníčkáře a zcestné dedukce a běžte střežit hranice před imigranty a homosexuály, aby vám náhodou neinfiltrovali tu vaši enormní knihovnu kvalitní literatury.

"Budu ráda, pokud mi dáte v komentářích vědět, jak moc se mýlím, a hlavně pokud uvedete nějaké příklady, proč tomu tak je." Myslím, že tuhle poslední větu lze z článku klidně vymazat, poněvadž z reakcí autorky článku je jasně znát, že o nic takového rozhodně nestojí. Škoda plýtvat energií. Naštěstí pro většinu, zdá se, že česká literární scéna má stále ještě dost sil stát si za svými hodnotami a nenechat se znásilňovat moderním směrem, který sám sebe mylně považuje za celosvětový a nepostradatelný. Bez takového typu čtenářů se čeští a slovenští autoři jistě rádi obejdou.

Komentáře jsem přečetl všechny a z reakcí autory je jasně znát, že o zpětnou vazbu stojí. Konstruktivní, konkrétní. Všimněte si, že diskuze kupříkladu s Jakubem Hozou je slušná a plodná, skvělý komentář nabídla Míša Merglová, podobně konstruktivně se ozvalo pár dalších. Když ale napíšete "Jen blázen může po autorovi jakéhokoliv žánru chtít, aby své dílo prznil přidáváním postav, které do příběhu nepatří. Opravdu nemá žádnou povinnost (ani faktickou, ani morální) mít v každém svém díle aspoň 1 černocha, 1 asiata, 1 muslima, 1 žida, 1 feministku, 1 tlusťocha a 1 tlusťošku, 1 vegana, 1 na vozíku, 1 autistu, 1 zoofila, 1 gaye, 1 obojetníka, 1 mimozemšťana, 1 osobu, co se identifikuje jako vlkodlak a 1 osobu, co se identifikuje jako hasící přístroj, jen proto, aby si nějaké vznětlivé individuum nepřipadalo ukřivděné, že není použito v knize." – nezlobte se na mě, to není konstruktivní kritika. Vkládáte autorce do úst něco, co netvrdí, projektujete do jejího textu kauzy, které se občas někde vynořily (GoT), ale které nijak nezmiňuje, neřeší a neuvádí. 

Téma je jasné: česká fantastika a její (ne)originalita. Jak to Eylonwai píše: "obavy z vykročení do neprobádaných končin." Jsem si jistý, že jsme schopní dát dohromady dost věcí, které zajímavým způsobem ze zavedených cest odbočují. Když se pustím do starších textů, bude to určitě třeba Eva Hauserová, František Novotný, Ivan Kmínek nebo Jaroslav Velinský, z novějších (jak je tu zmíněno) zjevně třeba Kristýna Sněgoňová, Pavel Bareš, Vilma Kadlečková (jasně, ta by s "Na pomezí Eternaalu" a některými dalšími texty patřila k těm "starším", ale teď samozřejmě myslím Mycelium) nebo duo Hlávka&Vybíralová a jejich vynikající Algor, který je prostě víc než jen obyčejná space opera. Tihle všichni mohou, myslím, s mnohými texty konkurovat zahraničním knihám a dílům – vizí, originalitou, často jsou velmi dobří stylisticky. Že to jde, dokazuje i Julie Nováková, která se prosazuje v zahraničí – a je schopná tam prosadit další, třeba Hanuše Seinera. Nemluvě o její brilantní antiologii Terra Nullius.

A teď bych požádal o něco podobného Vás – kteří autoři jsou originální? Kdo českou fantastiku mění a posouvá někam dál, podle Vás? Jaká díla jsou víc než jen dobrodružný příběh s fantastickými kulisami (v našem prostředí nejčastěji akční)? Dobrodružné příběhy s fantastickými kulisami jsou moc fajn, rád je čtu, ale… je to prostě zábavné čtení, nic víc, nic míň. Spotřební zboží. Žánr to nijak neposouvá, jen to upevnuje zaběhnutá schémata a stereotypy. Neměli bychom chtít víc? :)

Měli, otázkou je ale CO... V tom je ten kámen úrazu, že autorka článku zároveň celkem jasně nalinkovala, jak si to představuje - a většina komentujících, slušných i méně slušných, s ní hrubě nesouhlasí... (Já taky ne, a už dva dny si v hlavě sumíruju odpověď. Ta by ale musela být tak obsáhlá, že by vydala na vlastní článek, a ještě jsem se úplně nerozhodl, jestli ho napíšu čili nic.)  

Taky se přimlouvám, však to byl účel té krátké úvahy - rozjet diskuzi. A pokud budete polemizovat, evidentně si získáte tleskající publikum, které vám bude líbat nohy.

Nicméně musím (opět) uvést na pravou míru, že jsem v žádném případě neměla na mysli, že by se fantastika měla omezovat na zmíněná témata; myslím, že to z toho jasně vyplývá (snad nemusíme všude psát tři tečky, aby to bylo jasné:)). Takže "jasné linkování" je ze hry. Dokonce je v přímém rozporu s tím, o čem tam píšu. Mám ovšem pocit, že některých jedinců se zmocní berserkovský amok, jakmile v textu zmerčí nějaké "výbušné" pojmy, zrak se jim zamlží a oni musí okamžitě bušit do klávesnice, aniž by se snažili pochopit celkový smysl...

Otázka "co je to to VÍC" je samozřejmě na místě. Za sebe to mohu definovat tak, že v první řadě je to práce s jazykem. To umí kupodivu velmi málo lidí (už Štefan Švec psal v roce 2008 o krizi literatury a o tom, že překladatelé píšou mnohdy lépe než spisovatelé, více zde), mezi které patříte třeba Vy. No a ve druhé řadě (respektive na stejné úrovni) je to tematická rovina. Výběr toho, o čem budu psát. Pokud to vezmu ještě osobněji: pravděpodobně se do beletrie nikdy nepustím, protože nemám pocit, že bych měl co sdělit. A z toho, co tak čtu, mají mnozí autoři stejný problém – jen jaksi neví, že ho mají… Čest výjimkám, samozřejmě. Když se podívám na to, co jsem v posledních dvou třech letech přečetl, budou na předních místech odborné nebo populárně naučné knihy (Třeštíkovo Umění vnímat umění třeba), reportáže Jakuba Szántó Za oponou války, poezie (libovolný Šiktanc nebo Škrobova sbírka Pod dlažbou)… a pak dlouho nic. Poslední román, který mě opravdu dostal a na který nedám dopustit, byl Stoner od Johna Williamse. Četl jsem ho v srpnu 2016, vyšlo to česky 2015, ale originál vyšel už v roce 1965. A to byla jízda. Spousta knih se mi líbila, jasně, ale napsat takovouhle pecku, to se povede jen velmi výjimečně. Jenomže… k tomu se musí asi nějak ukročit ze zavedených stereotypů. 

Když si to tak po sobě čtu, dost jsem se v tom zamotal. Ale snad je z toho zřejmý alespoň směr. Přesná kritéria se dát nedají, to bychom se opět dostali ke schématům…

Nenechte se odradit místní dinosauří komunitou, které jste šlápli na kuří oko. O podobných věcech je dobré mluvit a respektuju, že se snažíte. Získali jste nového čtenáře :)

Na loňské Anime Show v Bratislavě jsem absolvoval přednášku zabývající se podobným tématem. Oba přednášející ukazovali příklady práce s LGBTQ tématy v amerických filmech, seriálech a knihách. Byla to poučná přednáška končící podobným výkřikem jako tento článek, tedy že v tuzemských luzích a hájích je to všechno na hovno. Tak jsem se přednášejících zeptal, zda mají nějaké příklady, zda mají načtenu českou a slovenskou fantastiku, aby mi doložili na praktických příkladech, jak moc na hovno to je. Opět jen fráze prozrazující bohapustou neznalost maskovanou za povýšenecké pohrdání tuzemskou tvorbou. Jsem unavený starý bílý heterosexuální muž, přesto jsem se pustil do debaty, kde jsem se právě nad tou neznalostí pozastavil. To samé bych si dovolil udělat nad tímto článkem a nejsem mezi diskutujícími první, takže pominu již vyjmenované praktické příklady.

Já o tomhle tématu debatuji se svými studenty literatury, kteří považují právě tohle téma za velmi atraktivní a mnozí z nich v tuhle chvíli knihu či povídku s podobným tématem píší. Podporuji je v tom. Je-li to jejich životní téma, neměli by se bát jej psát. Mají ovšem načteno a jak už tady na příkladech bylo uvedeno, prostě o tom tématu něco ví a ví, že se v české fantastické literatuře objevuje a to i v mnohem civilizovanějších podobnách, než třeba u Martina Moudrého. Svým studentům ale kladu jednu důležitou otázku: Vychází potřeba tuto literaturu psát z vaší podstaty, z vaší autorské touhy nebo z toho, že "takové je volání doby a vy jej chcete vyslyšet?". Jako dítě vyrostlé za socialismu jsem trošku na "požadavek doby" v kultuře alergický. Naopak si jako autor prostě vážím autorské svobody. Sám tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku. Autor, pokud to odpovídá duchu jeho knihy a autorskému přesvědčení, nechť není pranýřován ani za to, že v jeho knize parta vesnických strýců zkope černošskou holčičku na vozíčku, polije benzínem a zapálí. Stejně tak by měl ale i autor mít právo vzít jinou černošskou holčičku na vozíčku, která si k němu přimontuje rotační kulomet, který ty chlápky pokosí, jejich mrtvoly pochčije a pak si to odletí rozdat se svou transgender přítelkyní obřím připínákem. Pomiňme věc zákona jako vyzývání k rasismu či propagaci nacismu, bavíme se o autorské tvorbě v různých podobách a v různém kontextu. Podstatou je, že základem musím být autorská svoboda a touha napsat věci právě tak a ne jinak bez ohledu na požadavek doby. Logicky pak z rozložení sexuální orientace v populaci, ať už vezmeme ona zprofanovaná procházkovská 4% homosexuálů a 10% lidí se sklony k homosexuálnímu chování, nebo jiné výzkumy posouvající tu hranici výše, vyplývá, že pravděpodobnost vzniku podobně zaměřené literatury je v českém kontextu prostě velmi malá. Předpokládám totiž, že autor píše o tom, co je mu blízké. Kdo rád drobné Asiatky s malými prsy, těžko bude popisovat příběh o lásce dvou macatých černochů. Tak to prostě je, i když autorská tvorba se může, samozřejmě, zabývat i tématy, která jsou člověku blízká intelektuálně, ne už biologicky. I to je naprosto v pořádku (pokud to tedy progresivisté dovolí, protože už od časů Vechtenova Černošského nebe víme, že to tito lidé nemívají lehké). Autorů, jejichž touha psát toto téma z jejich podstaty, bude prostě málo. Přesto se takoví aktuálně vyskytují. V současnosti třeba Theo Addair, který se objevil v naší antologii Ve stínu magie a zrovna jeho celou tvorbu doporučuji k prostudování. 

Pro mě osobně je důležité, že třeba tento autor píše prostě to, co je mu blízké a co napsat chce. Zapadá to do požadavku doby? Ano, ale píše-li to sám o sobě, je to v pořádku. V pořádku by však nebylo, kdyby autoři byli nuceni podle požadavku doby psát nebo naopak byli odsuzováni za to, že píší něco, po čem zrovna doba touží. Výkřiky o tom, že tady a tady je poslední bašta bílého heterosexuála jsou stejně hloupé jako výkřiky, že autoři české fantastiky jsou šovinističtí debílci. Někdo holky, jiný vdolky. Neříkám nic nového, ale evidetně je třeba to opakovat. Autoři, kteří pomáhali definovat českou fantastiku jako třeba Jaroslav Velinský, nemohli za socialismu psát prostě proto, že jejich dílo neodpovídalo požadavku doby. Buďmě na to opatrní a buďme svobodní. Když chce někdo psát o lásce dvou homosexuálních kosmonautů a je to k učtení a najde-li si to své čtenáře, je to fajn a kdo to odsuzuje a křičí, že tudy cesta nevede, je vůl. Když chce někdo psát o svalnatých bijcích sekajících hlavy zlotřilým feministkám a klátících prsaté zrzky, které jak všichni víme, mrdají nejlíp, a je-li to k učtení a má-li to své čtenáře, tak kdokoliv to odsuzuje a zatracuje a říká, že požadavek doby je jinde, je, s prominutím, vůl korunovaný. 

Pod tohle bych se z větší části podepsal. Jen drobnost: jsme ovlivňováni tím, co je kolem nás, co čteme a co nás zajímá. Pro aktuální mladou generaci to bude třeba Greta Thunberg, budiž. Ale člověk, který vyrůstal třeba na Kulhánkovi, JWP nebo klidně Danu Youngovi Jaroslava Velinského? Bude-li psát, bude psát z vnitřního přesvědčení, nebo proto, že tohleto četl, je mu to blízké, inspiruje se tím a navazuje na to? Klíčové je, řekl bych, tohle: "Vychází potřeba tuto literaturu psát z vaší podstaty, z vaší autorské touhy nebo z toho, že takové je volání doby a vy jej chcete vyslyšet?" Jinými slovy, když už se máme na drátě: píše František Kotleta to, co píše, protože z toho má prachy, protože ho to baví, protože taková je aktuálně poptávka (tedy také jistý druh volání doby), nebo to vychází z podstaty člověka? A když to přeženu: neměl by místopředseda spolku Sisyfos psát filosofické traktáty o účincích a dopadech pavědy? (to je samozřejmě nadsázka, ale… pokud se někdo angažuje v Sisyfovi, hádal bych, že se tomu bude věnovat třeba i literárně, má-li takové ambice… ;) )

Jako, že bych měl třeba dělat pro nakladatelství Academia populárně vědecké sborníky o vědě (https://www.academia.cz/veda-kontra-iracionalita-6--kysa-leos--academia-...) nebo točit populárně vědecké filmy (https://www.csfd.cz/film/600022-grygar/prehled/), nebo učit vědeckou dokumentaristiku na univerzitě nebo dělat popularizační přednášky (https://inoviny.slu.cz/index.php/contacts/96-kratce/2591-leos-kysa-nabiz...) nebo organizovat mezinárodní vědecké kongresy, jo? Zamyslím se nad tím. Možná by mě to bavilo, uvidíme. 

A když už to všechno dělám, mohl bych i psát knihy, co mě baví, nebo ne? Já jenom, abych věděl. 

Brilantní odpověď. Jak vidno, nemám Vás tak prolustrovaného, jak bych mohl mít… :) Jsem rád, že tohle všechno děláte, jsem také rád za Františka Kotletu, protože jednoznačně jde o jeden z výrazných fenoménů české fantastiky – a jsem poslední, kdo by Vám říkal, co máte psát. Pořád doufám, že se bavíme v hypotetické rovině. Ovšem ta moje otázka na skutečnost, že nás výrazně ovlivňuje prostředí, ve kterém se pohybujeme, zůstává. Samozřejmě že každý může psát to, co ho baví. Přemýšlím jen nad tím, jak to, co nás baví, ovlivňuje naše okolí. Jestli František Kotleta spíš vychází z Vaší podstaty, nebo ho stvořila doba.

To je přece prosté. Podívejte se, co jsem psal za povídky v soutěžích a jaké romány jsem napsal, před tím vtipem s pseudonymem. Píšu pořád to samé. Já myslím, že vám to potvrdí každý autor - Vím, že ve světě jsou ghostwriteři píšící na objednávku, ale kdo píše knihu jako vykalkulovaný projekt, nakonec vždycky ztroskotá na  tom, že ho lidé prokouknou a ta kniha je prostě nebaví nebo to brzy přestane bavit samotného autora. Proto si i myslím, že celé to téma, které se tu nakouslo je složitější. Autor píše dle svého naturelu. Jan Kotouč miluje armádu a space operu. Jako kluk běhal (a běhá pořád) v kostýmu vesmírné armády. Já běhám po larpech s airsoftovou pistolí a boxuji, Mirek Žamboch miluje střílení, je expert na fyziku a jezdí po světě na kole a lozí po horách. Kristýna Sněgoňová miluje temná místa, zapadlé uličky, bláznivé lidi a zbraně. Autorovo dílo vychází z něj. Proto jsem psal, ať se autorka článku mrkne zase na dílo Thea. Jeho knihy vychází z jeho životní zkušenosti, kterou se netají. Proto jsou ty knihy i dobré a oblíbené. Vychází z něj - https://www.knizniklub.cz/autori/71664-theo-addair.html A v tom je podstata toho všeho. 

Tohle je výborný postřeh – geneze autora a jeho zájmy jako cesta k tomu, co píše. Jen se to snažím zasadit do "historického" kontextu – miloval by Jan Kotouč armádu a space operu v mírumilovné společnosti, která válku ani space operu nezná? Boxoval byste a běhal s airsoftovou pistolí (respektive ekvivalentem téhož), kdybyste žil na začátku 19. století? Jsme to my, co určuje naše zájmy, nebo je to dáno dobou a prostředím, kdy a kde žijeme? Jasně, jsou to všechno "kdyby" (stále se pohybuji v teoretické rovině) a sledovat, jestli to, co autor dělá, odpovídá tomu, co píše, se mi zdá být naprosto legitimní. Ale zároveň mi to nedá a musím přemýšlet, jestli ty nejlepší autory nedělá právě to, že se své době a svému prostředí něčím vymykají…

Tento článek a diskuzi u něj jsem objevil s křížkem po funuse díky FB, ale zaujal mě natolik, že jsem vše pročetl i se svými dvěma draky řádícími mi za zadkem.

Text mi přijde v pohodě a podle mě se autorce podařilo to, co snad bylo účelem - rozproudit diskuzi. Souhlasím se zkušenějšími autory, že "příběh je šéf" a cpát do děj jakákoliv témata, protože je to "trendy", je kravina.

Možná ale tato diskuze pomůže ukázat prstem (v dobrém) na mladé i zavedené autory, kteří píší jinak, než je ten tradiční mustr, který se autorce článku příčí. Asi by stálo za to navázat v Sardenu na tento směr a zkusit je čtenářům představit. Přiznám se, že o Leošem Kyšou zmiňovaném Theo Addarovi (pardon, nevím jak toto jméno skloňovat) vím akorát to, že se zúčastnil několika literárních soutěží (stránky PAF teď nefungují, takže ani nezjistím kterých a s jakými výsledky).

Jedna osobní poznámka - jsem trapně europoidní (nemám rád termín bílý - nejsem zeď vymalovaná Primalexem), heterosexuální muž, který byl strýcem už v den svého narození. Přesto jsem v povídce, která mi vyšla v XB-1 5/2018 vykreslil homosexuální postavy a dokonale mi do příběhu zapadaly, byť ta linka nebyla ani zdaleka hlavní. I tak ale výskyt "homo prvku" čtenáři v reakcích zmiňovali, jako by na něm nějak záleželo. Možná je zbytečné se nad ekologickými, LGBT a dalšími pro někoho kontroverzními tématy vůbec pozastavovat...

Za mě díky za ani ne tak samotný text, ale spíš impulz díky kterému jsem se nemálo dozvěděl.

P. S.: Přijde mi vtipná kontrolní otázka "křestní jméno spisovatele Neffa". Nejradši bych napsal Ondřej i Vladimír.

Ale je fajn, že se tu zas jednou diskutuje. Já bych jen přispěl do diskuze tím, že Pavlovský už před víc jak deseti řešil v klášterů slasti fantastickou zoofilii. A to velmi vtipně. V tomhle ohledu jsou před námi snad jen prasáci Japonci :)

Japonci jsou v tomhle fascinující. Třeba ta jejich cenzura. Máte kreslenej obrázek kde se nepokrytě znásilňuje chobotnicema a tím že má ženská přes pipku čárku tak je to jako v pořádku :) 

Na druhou stranu volání po více zoofílie asi nebylo záměrem článku :)

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Dobrá práce. Já mám v Theatre Macabre zmíněné znásilnění vlkodlakem, ale jak jsem zjistil, to se jako zoofile nepočítá ani u Američanů (jinak by už Laurell K. Hamilton dávno bručela). Tak si říkám, jestli to nevzít podle svazáckého hesla: "Nejen splníme, ale ještě překročíme!" ;-)

Ta otázka je samozřejmě regulérní. Odpověď? Babička by řekla klasické: "Když někdo skočí z okna, skočíš za ním taky?" Nebo si dovolím vlastním přípodotkem - svého času byly prudce moderními a mladé oslovující ideologie jako fašismus, komunismus i nacismus. A že to tyhle party s médii uměly sakra dobře! Ne každá "modernita" je jednoduše též věcí apriori dobrou, či nedej bože "kvalitní". To je jen dneska taková móda pokládat to, co je prohlášeno za  "moderní", též automaticky za něco následovaníhodného a "je ostuda, že už tam také nejsme."

Pokud budu i nadále nějak zobecňovat - vždy mne ty úvahy o tom, jak jsme my Češi zápecníci, nemoderní, vůbec nevíme co je in a jak to dokazuje naši malost a zaostalost, svádějí k úvaze "Kdo je ve skutečnosti onen sebevědomý"? Ten, kdo volá po změnách, "protože oni taky!" nebo ten, komu je "móda toho venku" naprosto buřt a prostě si vyrazí v těch ponožkách v sandálech a vybalí si řízek z alobalu?

Člověk si až skoro říká - kdyby měl nějaký Čech šanci na Huga či Nebulu, tak to přizpůsobování se "protože vkus jejich porot" nějaký smysl má. Reálně ho ovšem nevidím.

Za mě je celá ta úvaha spíš jakýmsi provoláním komformismu maskovaným za snahu "bořit zdi" a překračovat "obzor",  Stav domácí fantastiky, témata,  styl, použitá klišé - to vše si zaslouží diskutovat. Ale kdyby si podobné články vzal k srdci Vláčil, natočil by Marketu Lazarovou v duchu Bena Hura a Herzův Spalovač mrtvol by se podobal na Frankenstaina od Hammeru.

Autorská originalita, odvaha i novátorství nespočívá v tom, že následuje cesty, které vyšlapává jiný. Ale v tom, že si najde cestu vlastní. Tím netvrdím, že jsme bazénem přelévající se originality a nápadů. Tím tvrdím, že cesta není v ohlížení se přes rameno, "jak to dělá svět? A neměl bych to dělat stejně"?

Mně se právě zdá (a psal jsem to i někde výše), že to, co autorka uvádí, jsou v první řadě příklady – příklady toho, jak se dané téma zpracovalo dobře a objevně. Stejně jako třeba Spalovač mrtvol nebo Markéta Lazarová. Přemýšlím, jestli v současné české fantastice tady ta původnost, novátorství, autorská odvaha je. A tak trochu přemýšlím, jestli nebyla česká fantastika naposledy světovou v době, kdy ji nikdo moc neznal (a dnes už asi většina zapadla, ač jsou to skvělé kousky!) – protože neměla vzory ze Západu, byla původní, ale zároveň obsahovala opravdu zajímavá témata. Třeba moje velmi oblíbená Utopie, nejlepší verze od Ivana Kmínka. Existuje dnes něco srovnatelného? (Jasně, už tu mnohé zaznělo, ale nejsem si jistý, jestli to do značné míry právě nejsou zkopírované /převážně/ západní vzory…)

Pak je otázkou, do jaké míry jde o příklady šťastné. Když psal mladý Kohout v padesátých letech dvacátého století o traktoristkách a nadšeném budování tábora míru, bylo to bezpochyby nové, podle vzoru velkých pokrokářů (jenom tehdy na východě) a určitě to nemělo nic společného s Karafiátovými Broučky a vlastně ani s Čapkem. Nakolik to však BYLO ODVÁŽNÉ (v dobovém kontextu), asi zůstane předmětem do diskuse.

Psát o okamžicích "světovosti" má také své "ale". "Světovosti" dosáhneme buď tak, že se budem opičit a pokud možno co nejrychleji zachytávat každý "trend" (z pohledu domácího čtenářstva mají náskok autoři čtoucí v angličtině), nebo tak, že přimějeme svět, aby se díval na nás. (V prvním případě však obna "světovost" rozhodně není originalitou, ani nutně projevem odvahy). Což je úkol neskonale obtížnější a nevděčnější a svým způsobem nesmyslnější, uchopíme-li to jako záměr. Dílo, které mění žánr, jen výjimečně vzniká tak, že si autor sedne a řekne si: "Taď napíšu Tu Knihu a Dílo." Vzniká jedině tak, že si autor sedne, a jak bylo naznačeno někým výše v diskusi, prostě napíše to, co mu připadá důležité napsat tak, jak nejlépe to napsat dokáže. Poctivě.

Většinou vzniknou nekonfliktní, se "čtenářem obecným" spřízněné texty. Jednou proto, že autor sám takové texty rád píše. Podruhé proto, že má úctu a respekt ke čtenářům a cítí jako závazek je uspokojit (a jsem přesvědčený, že mnoho našich více i méně úspěšných talentů autorsky pohřbilo právě jedno nebo druhé), potřetí z chladného cynismu a kalkulu, dát té smečce na druhé straně krmivo, které si přeje a doufat v slávu na Legii a žánrových webech a vydavatelovu sázku na žádaného autora. A pak se mezi nimi budou objevovat svérázové, solitéři, často "nepochopení". Většinou zcela oprávněně. Občas jednoduše proto, že předstihli dobu nebo je jejich publikum příliš úzké. A tak to je asi normální a tak to asi i má být. Každopádně ten, kdo jede v čele peletonu či běžeckého vláčku příliš dlouho, jen málokdy v etapě také vyhrává. Vavřínů se obvykle dočkávají ti, co se vyvezli v závětří (Kéž by se Dzwille prodalo jako Perdida!).

Smutné spíš bývá, když ten, kdo volá po originalitě a hledání cest, pak sám nepozná, když nad takovým dílem sedí.

Ale to je jen takové tlachání. Čeští autoři mají jednu paradoxní výhodu - většinu z nich to psaní neživí. Vlastně se nemusejí podbízet "jistotě úspěchu" u čtenářstva. Jen, samozřejmě, mohou riskovat, že jim vydavatel řekne: "Fajn, líbí, ale tohle by mě neuživilo." Jen mohou riskovat "nepochopení" mezi svými fans. Těch "jen" je hodně a ve většině z nich budou hrát roli čtenáři. Otázky, které bychom si měli pokládat, by tak možná měly znít spíš: "Za co jsem ochotný dát peníze já, jako čtenář" než "Kde jsou ti odvážní autoři?"

PS: Tím vším se nesnažím říct, že by nebylo zajímavé, kdyby vyrostlo nějaké programové hnutí, jež by texty svých členů dokázalo posouvat jasně definovanými motivy dál. Jehož cíle by nebyly ani tak politické, jako spíš literární. Ale to je v našich současných podmínkách asi jen málo možné (jak se na tom podílela úporně dobojovaná, přesto napůl předstíraná válka "inťouši" vs "pistolníci" těžko odhadovat). Zvlášť, když ti nejžádanější autoři jsou vlastně dnes již sami žánrovou subkategorií, jíž definuje jejich jméno a jež je na oplátku spoutává. A ti zbylí jak motýl přelétávají z květu na květ, dle toho, co zrovna vyrašilo a kde se dá sesbírat co nejvíc nektaru.

Ale to už jsme asi daleko za tématem původního článku.

To už jsme opravdu jinde. Z naší pozice lze jen obtížně soudit, ale když už zmiňujete Pavla Kohouta, řekl bych, že od něj to v 50. letech nebylo odvážné. Souznělo to s dobou, podporovalo to oficiální ideologii. Kdyby se v 50. letech někdo odvážil proti Kohoutovým básním vystoupit, obávám se, že by nějakou dobu prožíval těžké chvilky. Jak vidno, když dnes někdo napíše něco z pozice současných trendů, spíš než uznání a podpory se mu dostane ústrků a odsudků (jak vidno na některých zdejších příspěvcích). 

Co se týče světovosti, té se, myslím, nedá dosáhout opičením se. Zmiňoval jste Spalovače mrtvol a Markétu Lazarovou – to jsou věci svébytné, původní, navíc založené na originálních, obtížně přeložitelných předlohách (u Markéty Lazarové obzvlášť). Souhlasím s tím, že světovost a poctivost jdou ruku v ruce – jakkoliv mi v tom chybí předpoklad, že autor(ka) musí mít co sdělit a musí dokonale umět řemeslo. A i to se všemi těmi "jen" a se čtenáři s tím souvisí – pokud píšu poctivě (a zároveň dobře, viz předchozí věta), vlastně by mě neměl zajímat nakladatel, čtenář ani nic dalšího. Poctivost přece souvisí s tím, že píšu to, co zajímá mě, že vlastně píšu pro sebe. Má to svá rizika (nakladatel to nevydá, čtenáři to nepřijmou…), ale… pokud budu uvažovat nad tím, že bych měl psát podle vkusu nakladatele nebo čtenářů, přestává to přece být poctivé…

Literární hnutí se čas od času vyskytne (z poslední doby mě napadají třeba ekolyrikové), ale… poslední hnutí ve fantastice, které se mi zdálo nosné, byl New Weird (naopak třeba Sad Puppies mi přišli spíš smutní, jak zjevně pramení již z názvu – ale to samozřejmě nebylo/není literární hnutí…). A mám pocit, že i když se něco takového ustanoví, vydrží to nanejvýš pár let. Možná je čas na nějaký nový český poetismus ve fantastice, ale moc tomu nevěřím… :)

Tak vše je to asi otázka definice "statečnosti". Stejně jako "ústrků a odsudků". Pro někoho to může být hrozba kriminálem pro jiného třeba demonstrace a veřejné vláčení špínou,  pro jiného pouhé "nevyjádření podpory" (či, nedej bože, přímo nesouhlas!) autorovi píšícímu "z pozice dnešních trendů". Až si člověk říká, kdo že má vlastně ty trendy definovat?

Přiznám se, že právě u New Wierdu si nejsem ani zdaleka jistý, nakolik to označit za literární hnutí, nakolik za marketingovou značku a nakolik za subžánr, v němž je autorovi dovoleno vše, o čem prohlásí, že "to tak je a basta". Ale zase tolik toho načteného nemám. Program "překračovat žánry" mi na nějaké programové hnutí přijde dost málo.

Úvodné článek mi připadá jako pláč nad tím, že Alraune už dlouho nic nového nevydala, případně nad tím, že osvědčená dvojka Hlávka/Vybíralová dále nerozvíjeli motiv své "Dračice".

Když vezmu komentáře, tak některé vydají za samostatné články - a mnohem kvalitnější, než je ten původní.

Correia - Lovci monster se bohužel zvrhli z prvotřídního vodvazu do klasického zachraňování světa na dlouhé lokte a Ringovo oživení bylo příliš krátké. Na druhou stranu je to psané skutečnými uživateli zbraní a v textu je to znát. Problémy jsou bohužel s českou terminologií, ale na tom se pracuje...

Já si Lovce celkem užívá, ale ty deus ex-machina zvraty jsou čím dál tím ujetější a ujetější a to i na tenhle žánr :) 

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Na jednu stranu musím souhlasit, na druhou ne, protože si myslím, že třeba moje Aforkalypsa se tomu všemu vymyká. Conan umřel v prvním dílu, jsou tu homosexuální Lichánci, kopec srandy, rasismus naruby a další a další. Pravda je, že klasická nakladatelství mě poslala k šípku. Ale to není důvod nepsat.

Máte naprostou pravdu a uhodila jste hřebíček na hlavičku, což dokazuje i spousta emotivních komentářů. Článek mi nepřišel nijak agitující nebo urážlivý. Jen se prostě trefil. Problém totiž je, že vydávání fantastiky v ČR ovládá skupina lidí se shodným literárním vkusem (nikoli špatným) a nepustí mezi sebe nikoho, kdo se liší. Což je naprosto v pořádku, kdyby ovšem existovala nějaká jiná skupina. Jenže neexistuje.

Žehrat na to, že je česká fantastika zkostnatělá? Proč?

Je tu jen málo zájmových skupin, málo konkurenčních webů, málo časopisů/občasníků, málo recenzistů a málo odvážných autorů ochotných prorazit klany.

Skoro každý začínající autor má nějaký problém. Někteří potřebují třeba jen pomoci s jazykem, někteří i s příběhem. Ale takhle to tady nefunguje, protože nakladatel někomu neznámému, bez přímluvy, beze jména pomocnou ruku nepodá. Nakladatel je ve většině případů jen obchodník a v literatuře jako takové vidí jen obchodní příležitost, nic víc. Je mu úplně jedno, nehledě na kvalitu, jestli je tam větší multi-kulti maglajz (teda, hlavně aby to neuráželo čínské přátele a nezavřelo to dveře na tamní trh), gender košér, nebo vyvážená barevnost ve hře na hrdiny – hlavně, že se všechno prodá s pořádným ziskem.

Na jedné straně existuje možnost psát povídkovou formou a zkoušet obesílat různé redakce (pokud autor nechce zůstat jako zoufalec v zajetí webových literárních serverů), na druhé straně při textech románového rozsahu ho (každá) redakce napoprvé odmítne hned, a je jedno, co odpoví autorovi, odpoví-li vůbec.

Někdo má takzvaně štěstí a prosadí se – což znamená, že náklady na editora textu na sebe vezme nakladatel včetně nezbytné reklamy a jeho jméno se stane známějším, bude se o něm psát a vstoupí tak mezi klany.

Na druhou stranu, pokud začínající autor si věří a opravdu chce mít svoje dílo na pultech knihkupectví (a nemůže prorazit kruhy, protože ho prostě nechtějí pustit mezi sebe), může si ho vydat vlastním nákladem. Ne každý je dostatečně bohatý a může si dovolit pořádně zainvestovat třeba na propagaci, pak se holt musí spoléhat na neviditelnou ruku trhu. Třeba si toho někdo z čtenářstva všimne (a třeba taky ne, to je osud).

Ale dejme si ruku na srdce, kdo se tady psaním reálně uživí? Diskuze zavíří a časem prach sedne…

Stránky

Přidat komentář