NEDĚLNÍK: Na více židlích

Moje knihovna je nestoudně chaotická. Vedle sebe stojí či leží knihy všemožných barev, tvarů, tlouštěk, kvalit papíru, stáří a žánrů. Novotného Hvězdné hry vedle poslední Denemarkové, nad Jemisinovou je Dílo Ladislava Nováka, mezi Exhalation Teda Chianga a Starless Sea Erin Morgensternové se krčí Český ráj Jaroslava Rudiše a dvousvazkové dějiny cenzury V obecném zájmu si tykají s Andrzejem Pilipiukem. Já se to občas snažím třídit, přísahám! Jenomže se to vždycky nějak zvrtne. Jednu knihu přendáte, druhou letmo otevřete, do třetí se začtete… Police s knihami zakrývají značnou část nejdelší stěny pokoje, který slouží jako ložnice a obývák. Přestože už nemám knihy kam dávat a přestože by si to zasloužilo nějaký systém, jsem na svou knihovnu celkem hrdý.

Tělnatý pán, který nám přišel opravit internetové připojení, tento pocit nesdílel.
„Todle všecko ste přečet, jo?“ zafuněl pohrdavě při letmém pohledu na stěnu plnou knih.
„Ne,“ přiznal jsem zkroušeně.
„Aha,“ začal si rozbalovat vercajk, „a proč to nevyházíte, když to nečtete?“

Sedím na mnoha literárních židlích. Učím literaturu na gymnáziu, takže mám povinnou četbu povinnější než studenti, měl bych znát veškeré literární dějiny a měl bych mít veškerou klasiku dávno přečtenou, zároveň mě zajímá česká poezie, snažím se sledovat současnou českou i světovou prózu – a někde uprostřed toho všeho je samozřejmě fantastika. Rozhodl jsem se to nevysvětlovat.

„To víte, člověk koupí tohleto a támhleto…“
„A ještě si chodíte pučovat do knihovny, co?“
„Když to je o tom, že učím,“ bránil jsem se. „Ono se to nezdá, ale kdybych měl kupovat všechno, co chci přečíst, nestačí mi plat.“
„Jo, slyšel jsem, že si učiteli furt stěžujou, že nemaj dost prachů.“

Při rozhovoru šiboval s kabely na krabičce, ze které u nás doma vzniká internet. Objevilo se zelené světýlko, párkrát zamrkalo a svítit už nepřestalo.

„Máte to vopravený,“ zabručel a pak se nejistě zarazil. „Mohl… mohl bych se podívat?“ zeptal se a kývl směrem ke knihovně.
„Jasně, jen je tam bordel…,“ varoval jsem ho, ale to už se hrnul do pokoje.
„No jo, nespletl jsem se, je to Zelazny! Víte, že když to Kantůrek překládal, chtěl, aby se to menovalo Jantar? Ale lidi už si tak zvykli na Amber, že–, jééé, Hyperion! Já mám eště to starý vydání z devadesátýho šestýho…“ Skenoval knihovnu pohledem a nebyl k zastavení. Z fantastiky toho znal dost a rázovitým způsobem to dokázal ocenit. Vše ostatní míjel s příkladným nezájmem.

„Zas tak špatný to s váma není,“ zahlaholil na závěr, když se v předsíni obouval. „Ale stejně bych toho půlku vyházel.“
„Přišlo mi, že…“
„Přišlo mi! Přišlo mi a je to vo tom a vono se to nezdá!“ přerušil mě. „Všiml jste si, že když se mnou mluvíte, používáte furt nějaký floskule a klišé? Sem myslel, že učiteli sou na tom líp. Tak se mějte.“

Zabouchl za sebou dveře a mně poklesla mi čelist. Lidé jsou různí. Podle toho, jak se vyjadřoval, bych netipnul, že zná výrazy jako floskule. Nebo že je zaníceným čtenářem fantastiky. Ponaučení? Tváří v tvář neznámému se vám může stát, že zapomenete na vlastní důstojnost a začnete používat klišé a floskule, které se dnes objevují všude. Máte to taky tak? Napište mi do komentářů. A sdílejte, než to smažou!