UKÁZKA: Pierce Brown: Rudý úsvit

 

Darrow je Rudý, člen nejnižší kasty v barevně rozdělené společnosti budoucnosti. Stejně jako ostatní Rudí celé dny pracuje a věří, že povrch Marsu mění v obyvatelný pro příští generace.

 

Ale Darrow a jeho lid byli podvedeni – lidstvo se na povrch dostalo již velmi dávno, po planetě se roztahují velká města a rozlehlé parky a Rudí nejsou pro dekadentní vládnoucí třídu nic než otroci.

 

Hnán touhou po spravedlnosti i vzpomínkou na svou ztracenou lásku, Darrow obětuje vše, aby infiltroval legendární Institut, místo zkoušek pro dominantní kastu Zlatých. Bude muset soupeřit o svůj život s těmi nejlepšími a nejkrutějšími z vládnoucí třídy Společnosti. Aby své nepřátele porazil, nezastaví se před ničím. I kdyby to znamenalo stát se jedním z nich.

 

 

 

„Velkolepé dobrodružství. Jízda, která vám rozproudí krev. Ohromující debut Pierce Browna připomíná Hunger Games, Pána much a Enderovu hru. Rudý úsvit má všechno, co potřebuje, aby zazářil jako kometa.“  Entertainment Weekly

* 

„Velmi ambiciózní… Jasná volba pro všechny fanoušky Hunger Games.“ Booklist

*

„Skvělý debut. Autor splétá příběh podobně jako George R. R. Martin.“ Tor.com

 

 

Nakladatelství: Triton

Původní název: Red Rising

Datum vydání: 21.10. 2016

Počet stran: 368

Vazba: brožovaná

Cena: 289 Kč

 

 

 

 

Žil bych v míru. Ale moji nepřátelé mě zatáhli do války. 

 

Dívám se na dvanáct set jejich nejsilnějších synů a dcer. Poslouchám nelítostného Zlatého, jak řeční mezi velkými mramorovými sloupy. Poslouchám zvíře, které zažehlo plamen, co mi stravuje srdce. 

 

„Všichni lidé nebyli stvořeni sobě rovnými,“ prohlašuje. Vysoký, panovačný predátor. „Slabí vás podvedli. Řekli by, že pokorní mají zdědit Zemi. Že silní mají pečovat o slabé. To je bílá lež demokracie. Rakovina, co tráví lidstvo.“ 

 

Zabodne pohled do shromážděných studentů. „Vy i já jsme Zlatí. Jsme na vrcholu evoluční linie. Tyčíme se nad mrzkou masou lidí, jsme pastýři nižších Barev. Jste dědicové tohoto odkazu,“ odmlčí se, zatímco studuje obličeje ve shromáždění. „Ale není to zadarmo. 

 

Moc si musíte vzít. Bohatství vyhrát. Vládu, vliv, říši vykoupit krví. Vy, nezjizvené děti, si nezasloužíte nic. Neznáte bolest. Nevíte, co vaši předkové obětovali, aby vám zajistili toto vysoké postavení. Ale brzy to zjistíte. Brzy vás naučíme, proč Zlatí vládnou lidstvu. A slibuji vám, jen ti z vás, co jsou schopní vládnout, přežijí.“ 

 

Ale já nejsem Zlatý. Jsem Rudý. 

 

Lidi jako já on považuje za slabochy. Považuje mě za nedomrlého hlupáka, sotva člověka. Nevychovali mě v paláci. Neproháněl jsem se na koni po loukách, nejedl slavičí jazýčky. Ukovali mě v útrobách tohohle tvrdého světa. Vybrousila mě nenávist. Posílila láska. 

 

Mýlí se. 

 

Nikdo z nich nepřežije. 

 

 

OTROK 

 

Na Marsu roste jedna kytka. Je rudá a houževnatá a vhodná pro naši půdu. Jmenuje se haemanthus. 

To znamená „krvokvět“. 

 

 

INFERNOR 

 

Měli byste o mně vědět, že jsem synem svého otce, to zaprvé. A když pro něj přišli, udělal jsem, co řekl. Neplakal jsem. Ani když Společnost jeho zatčení přenášela. Ani když ho Zlatí soudili. Ani když ho Šedí věšeli. Matka mě za to uhodila. Můj bratr Kieran měl být ten stoicky klidný. On byl ten starší, já ten mladší. Čekalo se, že budu brečet. Místo toho, když Malá Eo do otcovy levé boty zastrčila krvokvět a pak odběhla zpět po bok svého vlastního otce, Kieran řval jako holka. Má sestra Leanna vedle mě mumlala žalozpěv. Já se jen díval a říkal si, to je ostuda, že umřel při tanci, ale bez svých tanečních bot. 

 

Gravitace na Marsu není dost velká. Takže abyste zlomili vaz, musíte trhnout za nohy. Nechávají to udělat blízké. 

 

Uvnitř svého friťáku cítím svůj vlastní pach. Oblek je z jakéhosi nanoplastu a je v něm takové vedro, jak jeho název napovídá. Chrání mě od hlavy až po paty. Nic se nedostane dovnitř. Nic ven. Hlavně ne teplo. Nejhorší je, že si nemůžete z očí otřít pot. Setsakra to pálí, když proteče páskou na čele, aby v botách vytvořil loužičky. A to nemluvím o smradu, když čuráte. Což pokaždé uděláte. Musíte do sebe totiž brčkem dostat spoustu vody. Asi by nám mohli zavést cévku. Jsme radši pro smrad. 

 

Jak sedím na spárovrtu, vrtaři z mého klanu si přes komunikátor, co mám v uchu, sdělují drby. V tomhle hlubokém tunelu jsem sám, na stroji postaveném jako obrovitánská kovová ruka, co chňape a hlodá v zemi. Ze sedla navrchu vrtáku, tam, kde by byl loketní kloub, kontroluju údaje o tavení skály. Prsty mi zapadnou do řídicích rukavic, které ovládají chapadlovité vrtáky někde devadesát metrů pod mým bidýlkem. Říká se, že aby jeden mohl být infernor, prsty mu musí kmitat tak rychle jako plameny ohně. Moje jsou rychlejší. 

 

Navzdory hlasům v uchu jsem v hloubce sám. Moje živobytí jsou vibrace, ozvěna mého vlastního dechu, vedro tak velké a odporné, že mi připadá, jako bych byl zabalený v těžké dece horkých chcanek. 

 

Nová řeka potu prolomí šarlatovou pásku, co mám uvázanou kolem čela, a sklouzne mi do očí. Pálí to, až mi zčervenají, a vyrovnají se tak mým zrzavým vlasům. Dřív jsem se pokoušel pot setřít, ale jen jsem marně škrábal po obličejovém plexi friťáku. Pořád chci. I po třech letech je šimrání a štípání potu čiré utrpení. 

 

Stěny tunelu okolo sedla se koupou v siřičité žluti kruhu světel. Když pohlédnu vzhůru úzkou vertikální šachtou, kterou jsem dnes vytesal, záře světel se vytrácí. Nahoře se třpytí vzácné helium-3 jako tekuté stříbro, ale já se dívám do stínů, hledám zmije, co se plazí v tmách a vyhledávají teplo mého vrtáku. Dostanou se vám do obleku, prokoušou se krunýřem a pak se pokusí zavrtat do nejteplejšího místa, co najdou, většinou do vašeho břicha, aby mohly naklást vejce. Už mě uštkly. Pořád se mi o té potvoře zdá – černá jako silný pramínek oleje. Můžou být tlusté jako stehno a dlouhé jako tři muži, ale to mláďata nás děsí. Neumějí dávkovat jed. Stejně jako moji i jejich předci přišli ze Země a pak je Mars a podzemní chodby změnily. 

 

Hluboké štoly jsou strašidelné. Osamělé. Na pozadí řevu vrtáku slyším hlasy svých přátel, všichni jsou starší. Jsou půl kiláku nade mnou, ale přes tmu je nevidím. Vrtají tam vysoko nahoře, u ústí tunelu, co jsem vytesal, sestupují pomocí háků a lan, houpou se u stěn tunelu, aby se dostali k drobným žílám helia-3. Kutají metrovými vrtáky a polykají prach. Práce i tak vyžaduje mít sakra šikovné ruce a nohy, ale já jsem v partě ten, kdo vydělává. Já jsem infernor. Na to se nehodí jen tak někdo – a já jsem nejmladší, kam paměť sahá. 

 

V dolech jsem tři roky. Začnete ve třinácti. Když můžeš šukat, můžeš vrtat. Aspoň tak to říkal strýc Narol. Až na to, že jsem se oženil až před šesti měsíci, tak nechápu, co tím sledoval. 

 

Eo mi tančí v mysli, když zamžourám na kontrolní panel a prsty spárovrtu sevřu novou žílu. Eo. Někdy se na ni nedá myslet jinak než za použití jména, kterým jsme jí říkali jako děti. 

 

Malá Eo – drouboučká holčička schovaná pod hřívou rudých vlasů. Rudých jako skála okolo mě, ne opravdu rudých, rezavě rudých. Rudých jako náš domov, jako Mars. Eo je taky šestnáct. Ač je jako já – z klanu Rudých kopáčů země, klanu písní, tance a půdy –, taky by mohla být ze vzduchu, z éteru, který váže hvězdy do mozaiky. Ne že bych hvězdy někdy viděl. Žádný Rudý z důlních kolonií hvězdy nevídá. 

 

Malá Eo. Když jí bylo čtrnáct, chtěli ji provdat, jako všechny dívky v klanech. Ale ona zvolila menší příděly a čekala, až mi bude šestnáct – dosáhnu věku, kdy se muži mohou oženit –, než si na prst nechala navléknout ten motouz. Říkala, že už od dětství ví, že se vezmeme. Já to nevěděl. 

 

„Brzdi. Brzdi. Stůj!“ štěkne strýc Narol přes komunikátor. „Darrowe, no tak zastav!“ Prsty mi zamrznou. Je vysoko nade mnou spolu s ostatními, můj postup sleduje na své řídicí jednotce. 

 

„Co tě pálí?“ ptám se naštvaně. Nemám rád, když mě vyrušují. 

 

„Infernorek se ptá, co nás pálí,“ uchechtne se starý Barlow. 

 

„Plynová kapsa,“ odsekne Narol. Je předákem naší party více než dvou set mužů. „Čekej. Volám skenaře, aby projeli údaje, než nás všechny vyhodíš do vzduchu.“ 

 

„Tahle plynová kapsa? Ta je maličká,“ řeknu. „Spíš takový puchýřeček, to zvládnu.“ 

 

„Na vrtáku je rok a už si myslí, že ví, co a jak. Pochcánek,“ dodá Barlow suše. „Pamatuj si slova našeho zlatýho vůdce. Trpělivost a poslušnost, hošánku. Trpělivost je lepší část odvahy. A poslušnost lepší část lidskosti. Poslouchej starší.“ 

 

Na tu průpovídku obrátím oči v sloup. Kdyby starší uměli to co já, možná by stálo za to si je poslechnout. Ale mají pomalé ruce i mysl. Někdy mám pocit, že chtějí, abych byl taky takový, hlavně můj strýc. 

 

„Mám to tu rozjetý,“ řeknu. „Jestli si myslíte, že tu je plynová kapsa, prostě tam skočím a ručně to oskenuju. Bez problémů. Nebudou zbytečný prostoje.“ 

 

Budou kázat o opatrnosti. Jako kdyby jim opatrnost někdy pomohla. Vavřín jsme nevyhráli celé věky. 

 

„Chceš z Eo udělat vdovu?“ zasměje se Barlow, hlas šumí statikou. „Za mě dobrý. Je to hezoučká holka. Navrtej tu kapsu a s ní to nech na mně. Možná jsem starej a tlustej, ale můj nebozez pořád zvládne vyvrtat dírku.“ 

 

Od dvou stovek vrtařů nahoře se ozve sborový smích. Klouby na rukou mi zbělají, jak sevřu ovládání. 

 

„Poslechni strýce Narola, Darrowe. Radši se stáhneme, dokud nebudeme mít výsledky,“ dodá můj bratr Kieran. Je o tři roky starší. Myslí si, že to z něj dělá mudrlanta, že je chytřejší. Umí jen kázat. „Bude dost času.“ 

 

„Času? Vždyť tohle zabere celý hodiny, sakra,“ vyjedu. Všichni jsou v tomhle proti mně. Všichni se pletou, jsou pomalí a nechápou, že abychom získali Vavřín, chce to jen jeden odvážný krok. Pochybují o mně. „Chováš se jako zbabělec, Narole.“ 

 

Na druhém konci linky je ticho. 

 

Nazvat muže zbabělcem není zrovna nejlepší krok, jak získat jeho spolupráci. Měl jsem být zticha. 

 

„Jsem pro, abys ten sken udělal sám,“ zaskřehotá Loran, můj bratranec a Narolův syn. „Když to neuděláš, jako by Gamma už získali Vavřín, po kolikátý… no jo, po stý.“ 

 

Vavřín. V podzemní těžařské kolonii Lykos je dvacet čtyři klanů, jeden Vavřín na čtvrtletí. Znamená to víc jídla, než dokážete sníst. Víc cigár. Deky dovezené ze Země. Jantarovou kořalku s kolkem Společnosti. Znamená to vyhrát. Klan Gam ma ho má, co si kdo pamatuje. Takže pro nás, podružné klany, to vždycky bylo o kvótách – akorát na přežití. Eo říká, že Vavřín je mrkev, kterou nám Společnost mává před nosem, o vlásek mimo dosah. Přesně o ten vlásek, abychom věděli, jak jsme biti a jak málo s tím můžeme dělat. Máme být průkopníci. Eo nám říká otroci. Já si prostě myslím, že se nesnažíme dost. Kvůli starcům nikdy dostatečně neriskujeme. 

 

„Lorane, přestaň kecat o Vavřínu. Zasáhni kapsu, a přijdeme o všechny ty zasraný Vavříny až do skonání věků, kluku,“ zavrčí strýc Narol.

 

Mumlá. Úplně ten chlast přes komunikátor cítím. Chce přivolat skenaře, aby byl krytý. Nebo se bojí. Ten ochlasta se jako strašpytel už narodil. Čeho se bojí? Našich pánů, Zlatých? Jejich poskoků, Šedých? Kdo to ví? Málokdo. Koho to zajímá? Těch je ještě míň. Vlastně jen jednomu muži na mém strýci záleželo a ten zemřel, když mu strýc trhnul nohama. 

 

Můj strýc je slaboch. Je opatrný a přehání to s pitím, slabý odvar mého otce. Když mrkne, oči zavře pevně a na dlouho, jako by mu vždycky otevřít je a podívat se zas na svět působilo bolest. Tady dole v šachtách mu nevěřím, a jinde vlastně taky ne. Ale moje matka by mi řekla, ať ho poslouchám; připomínala by mi, že mám respektovat starší. I když jsem ženatý, i když jsem infernor mého klanu, řekla by, že „z mých puchýřů ještě nejsou mozoly“. Poslechnu, i když z toho šílím, stejně jako z šimrání potu v obličeji. 

 

„Fajn,“ zamumlám. 

 

Sevřu pěst vrtáku a čekám, zatímco můj strýc přivolává skenaře z bezpečí komory nad hlubokým tunelem. Bude to trvat celé hodiny. Propočítám to. Osm hodin, než se ozve píšťala. Abychom Gammu porazili, musím udržet tempo těžby 156,5 kila za hodinu. Než se sem skenaři dostanou a udělají si svoje, budou to dvě a půl hodiny, přinejlepším. Takže pak budu muset dostat ven 227,6 kila za hodinu. Nemožné. Ale když pojedu dál a vykašlu se na ten otravný sken, máme to. 

 

Říkám si, jestli strýc Narol a Barlow vědí, jak blízko jsme. Pravděpodobně. Jen si asi myslí, že ne všechno stojí za to riziko. Asi si říkají, že naše šance zařízne božský zásah. Gamma bude mít Vavřín. Tak to je a tak to vždycky bude. My z Lambdy se prostě dál budeme snažit přežít na přídělech a s minimálním pohodlím. Žádný vzestup. Žádný pád. Nic nestojí za riziko změny hierarchie. Můj otec na to přišel na konci provazu. 

 

Nic nestojí za riziko smrti. Na hrudníku cítím, jak se mi na šňůrce kolem krku houpe svatební páska z vlasů a hedvábí, a myslím na Eoina žebra. 

 

Tenhle měsíc jich skrz její kůži uvidím víc. Za mými zády půjde prosit rodiny z Gammy o zbytky. A já budu dělat, že to nevím. Ale pořád budeme mít hlad. Jím až moc, protože mi je šestnáct a pořád rostu; Eo lže a tvrdí, že toho nikdy moc nesnědla. Některé ženy seza jídlo a přepych prodávají Plecháčům (Šedým, abych byl korektní), posádce Společnosti v naší malé těžařské kolonii. Neprodala by se, aby mě nakrmila. Nebo ano? Ale pak se nad tím zamyslím. Já bych udělal cokoli, abych jí dal jíst… 

 

Přes kraj svého vrtáku pohlédnu dolů. Na dno díry, kterou jsem vykopal, je to daleko. Nic než roztavená skála a syčící vrtáky. Ale než se stačím rozkoukat, pásy mám dole, v ruce skener a skáču do hloubky sta metrů k prstům vrtáku. Abych zpomalil svůj pád, na střídačku se odrážím od svislých stěn šachty a dlouhého vibrujícího těla vrtáku. Než vymrštím ruku a zachytím se převodu těsně nad prsty vrtáku, ujistím se, že poblíž není hnízdo zmijí. Desatero vrtáků žhne. Vzduch se vlní a tetelí. Cítím horko v obličeji, cítím, jak mě bodá do očí, jak mě pálí na břiše a kulkách. Když si nedáte pozor, vrtáky vám roztaví kosti. A já nejsem opatrný. Jen pohotový. 

 

Kousek po kousku se spustím nohama napřed mezi prsty vrtáku, tak abych dostal skener dost blízko k plynové kapse a získal čísla. Horko je nesnesitelné. Byla to chyba. Skrz komunikátor slyším řvát hlasy. Skoro líznu jeden z vrtáků, když se konečně dostanu dost blízko k plynové kapse. Skener mi při získávání dat bliká v ruce. Oblek mi bublá a cítím něco sladce a ostře páchnout, jako spálený sirup. Pro infernora je to pach smrti. 

 

***

MĚSTEČKO 

 

Můj oblek horko tady dole nezvládá. Svrchní vrstva se skoro rozpustila. Brzo to odnese druhá. Pak skener stříbrně blikne, mám, pro co jsem přišel. Skoro jsem si toho nevšiml, motá se mi hlava a mám strach. Vytáhnu se od vrtáků. Ručku po ručce šplhám nahoru, rychle se dostávám z hrozného horka. Pak se něco zasekne. Noha se mi chytila pod jedním převodem blízko prstu vrtáku. V náhlé panice zalapám po vzduchu. Jímá mě hrůza. Vidím, jak se mi taví podpatek. První vrstva je pryč. Druhá bublá. Pak je na řadě moje maso. 

 

Přinutím se dlouze vydechnout a spolknu výkřiky, které se mi tlačí z hrdla. Vzpomenu si na nůž. Z pouzdra na zádech vytáhnu zavěšený hákobřit. Je to strašně zakřivený nůž dlouhý jako moje noha, určený k useknutí a kauterizování končetin uvízlých ve strojích, přesně jako teď ta moje. Většina chlapů zpanikaří, když uvíznou, a tak je hákobřit nepříjemná půlměsícovitá zbraň, aby se dala ovládat i třesoucíma se rukama. I když mě jímá hrůza, ruce se mi netřesou. Třikrát hákobřitem zakrojím, místo masa odříznu nanoplast. Při třetím máchnutí sáhnu dolů a nohu škubnutím uvolním. Při tom se klouby otřu o kraj vrtáku. Rukou mi projede řezavá bolest. Cítím pach pukajícího masa, ale už mizím vzhůru, šplhám pryč z pekelného žáru, vyhoupnu se zpět do sedla. Celou tu dobu se směju. Chce se mi brečet. 

 

Můj strýc měl pravdu. Já se pletl. Ale ať se propadnu, jestli mu to někdy přiznám. 

 

„Idiote,“ je jeho nejpříjemnější komentář.

 

„Šílenče! Pitomej blázne!“ křičí Loran. 

 

„Minimum plynu,“ řeknu. „Začínám s vrtáním, strýče.“ 

 

Když se ozve píšťala, vytahovači převezmou můj výnos. Vytáhnu se z vrtáku, který v hlubokém tunelu nechám pro noční směnu, a unaveně se chytnu lana, jež ostatní spustí kilometr dlouhou šachtou, aby mi pomohli nahoru. Přes mok vající ránu na hřbetu ruky se po laně hladce posouvám vzhůru, až jsem venku z šachty. Kieran a Loran mě doprovodí k ostatním v nejbližším gravivýtahu.Žlutá světla visí ze stropu jako pavouci. 

 

Když dorazíme k obdélníkovitému gravivýtahu, můj klan a tři sta mužů z Gammy už mají prsty na nohou zavlečené pod kovovým zábradlím. Vyhnu se strýci – je tak naštvaný, že by prskal – a za můj výkon se mi dostane několikero poplácání po zádech. Mladí jako já si myslí, že jsme Vavřín vyhráli. Vědí, kolik jsem za měsíc surového helia-3 vytěžil, je to lepší než u Gammy. Staří kozlové jen brblají a říkají, že jsme blázni. Schovám ruku a zavléknu prsty u nohou. 

 

Gravitace se změní a my vystřelíme vzhůru. Gammácká krysa, co zatím nemá za nehty ani špetku rzi, se zapomene zaháknout prsty pod zábradlím. Takže zatímco výtah letí šest kilometrů přímo vzhůru, on visí ve vzduchu. V uších nám lupe. 

 

„Máme tu létající gammáckou krysu,“ zasměje se Barlow směrem k Lambdám. 

 

I když to může vypadat malicherně, vždycky je fajn vidět, jak Gamma něco podělá. Dostávají víc jídla, víc cigár, víc všeho, a to díky Vavřínu. Začali jsme jimi pohrdat. A měli bychom. Myslím. Jestlipak námi teď budou pohrdat oni. 

 

To by stačilo. Popadnu rezavě rudý nanoplast klukova friťáku a škubnu s ním dolů. Děcko. Je to vtipné. Je maximálně o tři roky mladší než já. 

 

Je k smrti unavený, ale když uvidí krvavě rudou mého friťáku, ztuhne, vyhne se mému pohledu a jako jediný vidí spáleninu na mé ruce. Mrknu na něj a mám pocit, že si nadělá do obleku. Všem se nám to čas od času stane. Vzpomínám si, kdy jsem poprvé potkal infernora. Myslel jsem, že je to bůh. 

 

Už je mrtvý. 

 

Nahoře ve shromaždišti, velké šedé jeskyni z betonu a kovu, sundáme helmy a lokáme čerstvý chladný vzduch světa vzdáleného od roztavených vrtáků. Z našeho potu a smradu to tady brzo bude jako žumpa. V dálce blikají světla, upozorňují nás, abychom se drželi stranou od magnetických kolejí horizontálního vlaku na druhé straně shromaždiště. 

 

Nemícháme se s Gammami, když ve vrávorajících řadách rezavě rudých obleků míříme k vlaku. Polovina na zádech s tmavě červeným L jako Lambda, polovina pomalovaná smyčkou Gammy. Dva šarlatoví předáci. Dva krvavě rudí infernoři. 

 

Kádr Plecháčů nás pozoruje, jak šlapeme po ošoupané betonovépodlaze. Durobrnění Šedých je jednoduché a opotřebené, stejně neudržované jako jejich vlasy. Jednoduché ostří zastaví, iontové ostří možná, pulzující ostří nebo břitva by jím prošly jako máslem. Ale takové zbraně jsme viděli jen na holokostce. Šedí se ani neobtěžují ukázat moc. Paraobušky se jim houpou u boku. Vědí, že je nebudou muset použít. 

 

Poslušnost je ta největší ctnost.

 

Kapitán Šedých Hnusák Dan, slizký hajzl, po mně hodí oblázek. I když mu kůže ztmavla vystavováním se slunci, vlasy má šedé jako ostatní jeho Barvy. Řídké a jemné. Padají mu do očí – dvou kostek ledu obalených v popelu. Značky jeho Barvy, šedý hranatý symbol jako číslo čtyři s několika pruty vedle, mu věnčí ruce a zápěstí. Jekrutý a chladný jako všichni Šedí. 

 

Zaslechl jsem, že Hnusáka Dana vytáhli z fronty v Eurasii, ať už je to kdekoli, poté, co ho zmrzačili a co mu nechtěli koupit novou paži. Teď má starý model protézy. Necítí se s ní, a tak si dám pozor, aby si všiml, že jsem se na ni koukl. 

 

„Všim jsem si, žes měl dneska vzrůšo, zlato.“ Hlas má tak starý a těžký jako vzduch v mém friťáku. „Seš teď hrdina, co, Darrowe. Vždycky jsem si myslel, že z tebe jeden bude.“ 

 

„Vy jste hrdina,“ řeknu a kývnu směrem k jeho paži. 

 

„Myslíš si, že seš chytrej, že jo.“ 

 

„Jen Rudej.“ 

 

Mrkne na mě. „Pozdravuj ode mě tu svoji holubičku. Na pískle je to šťabajzna.“ Přejede si jazykem zuby. „Dokonce i na Zrzku.“ 

 

„Nikdy jsem holuba neviděl.“ Jen na holokostce. 

 

„To je teda něco,“ zasměje se. „Počkat, kam jdeš?“ zeptá se, když se otočím. „Uklonit se nadřazeným by neuškodilo, nemyslíš?“ 

 

Uchechtne se směrem ke svým druhům. Aniž bych si něco dělal z jeho výsměchu, otočím se a hluboce se ukloním. Můj strýc to vidí a znechuceně se odvrátí. 

 

Necháme Šedé za sebou. Nevadí mi se uklonit, ale kdybych dostal příležitost, asi bych Hnusáku Danovi podřízl krk. Asi jako bych řekl, že bych si v nadsvětelné lodi zaletěl na Venuši, kdyby se mi chtělo. 

 

„Hej, Dago. Dago!“ volá Loran na gammáckého infernora. Ten chlap je legenda; ostatní infernoři jsou jen jeho slabý odvar. Můžu být lepší než on. „Kolik jsi vytáhl?“ 

 

Dago, bledý proužek staré kůže, místo obličeje samolibý škleb, si zapálí dlouhé cigáro a vyfoukne obláček kouře. 

 

„Nevim,“ protáhne. 

 

„No tak!“ 

 

„Je mi to fuk. Na surovým množství nezáleží, Lambdo.“ 

 

„Prdlajs nezáleží! Kolik natěžil za týden?“ Loran volá, když lezeme do vlaku. Všichni si zapalují cigára a otvírají kořalku. Ale u toho pozorně naslouchají. 

 

„Devět tisíc osm set dvacet jedna kilo,“ pochlubí se Gamma. Když to zaslechnu, opřu se a usměju; slyším radostné výkřiky od mladších Lambd. Staří mazáci nereagují. Mám plnou hlavu toho, co bude Eo tenhle měsíc dělat s cukrem. Nikdy předtím jsme si cukr nevydělali, maximálně ho vyhráli v kartách. A ovoce. Slyšel jsem, že Vavřín vám zajistí ovoce. Pravděpodobně ho rozdá hladovým dětem, jen aby Společnosti ukázala, že jejich poklady nepotřebuje. Já? Já ho sním a na politiku si budu hrát s plným žaludkem. Ale ona je zapálená do idejí, zatímco mě kromě ní nic moc nerozpaluje. 

 

„Stejně nevyhrajete,“ Dago zamumlá, když se vozík rozjede. „Darrow je cucák, ale myslí mu to natolik, aby to věděl. Že jo, Darrowe?“ 

 

„Cucák, nebo ne, natrhnu ti zadek.“ 

 

„Seš si tim jistej?“ 

 

„Sakra jistej.“ Mrknu na něj a pošlu mu pusu. „Vavřín je náš. Tentokrát pošli svý sestry pro cukr do mý čtvrti.“ Mí přátelé se zasmějí a plácají se přilbami friťáků do stehen. 

 

Dago mě pozoruje. Po chvíli hluboce potáhne z cigára. To jasně zazáří a rychle odhořívá. „Tohle seš ty,“ řekne mi. Za půl minuty je po cigáru.