PUBLICISTIKA: „Protože ženy jsou hodně opomíjené“ aneb O fantastice, ženském psaní a literární kritice

Fenomén ženského psaní (a psaní o ženách) jednou za čas vypluje na hladinu literárních vod a způsobí nepřirozené vlnobití. Jiří Peňás napsal před pár lety v Mladé frontě Dnes článek Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha, čímž rozpoutal vyostřenou debatu o tom, co ženské psaní je, zda vůbec existuje a (abychom parafrázovali Václava Černého) k čemu je na světě. Ještě před pár dny žil internet básničkou Jiřího Žáčka o tom, že holky jsou na světě proto, aby z nich byly maminky. A mezi tím přichází „antologie povídek českých a slovenských autorek fantastiky“ Žena se lvem. Shodou okolností rok poté, co vyšla antologie Nebezpečné ženy editorů G. R. R. Martina a Gardnera Dozoise, a ve stejném roce jako Plameňák na konci léta, antologie amerických autorek z nakladatelství Gnóm! Jakuba Němečka.

„První ryze ženská antologie české a slovenské fantastiky“ píše v předmluvě Martin Šust. Nejprve je nutno poznamenat, že to není tak docela pravda. V roce 2011 vyšla v Albatrosu Tajná kniha Šerosvitu, sborník textů propojený sdíleným světem a některými postavami – přísně formálně vzato sborník povídek. Čtyři z pěti autorek přispěly i do Ženy se lvem a v doslovu Františky Vrbenské zmínka o Tajné knize Šerosvitu je, čest Ženy se lvem zůstala zachována. Zarážející je na tom jiná věc – je skutečně element pohlaví natolik podstatný, aby byl zdůrazňován? To je pozice žen v české fantastice tak slabá? A ještě hůře – slouží taková forma propagace zájmu o „ženské“ psaní, nebo je naopak kontraproduktivní a strhuje pozornost na, jak je dnes v módě říkat, gender, místo aby bylo vše hodnoceno optikou literárních kvalit?

Tradice „ženského psaní“ v české fantastice existuje. V 80. letech byla reprezentována Evou Hauserovou či Janou Moravcovou, na přelomu 80. a 90. let to byly Vilma Kadlečková a Veronika Válková (pod pseudonymem Adam Andres), od poloviny 90. let Jana Rečková či Františka Vrbenská, mnohé další později. Pokud v raných 90. letech existují „ryze mužské“ antologie, není to proto, že by byly ženy upozaďovány. Prostě jich tolik nepsalo. Od roku, řekněme, 2000 existuje jen málo českých antologií, kde by nějakou povídku žena nenapsala (zmiňme alespoň Je dobré být mrtvý právě z roku 2000; dovolím si hádat, že kdyby v té době psala Petra Neomillnerová, nechyběla by tam). Například v každých Drakobijcích jsou nejméně čtyři povídky od spisovatelek (kromě prvních, tam jsou jen tři). V každém z Mloků, tedy ze sborníků vítězných prací z Ceny Karla Čapka, je nejméně jedna povídka, jejíž autorkou je žena. A většinou je jich víc. Výjimkou je rok 1997, těžko říct, proč právě tam text od ženy-spisovatelky chybí.

Františka Vrbenská v doslovu píše: „Nelze popřít, že mužský a ženský způsob literární tvorby se liší. Nejedná se o počet mrtvol na stránku knihy, otevřenost sexuálních scén, pochmurnost vyznění a míru brutálního násilí. (…) Problém se objevuje v rovině stylu a vyjadřování. Už v odborných textech se dá vysledovat, zda je vytvořila vědecká pracovnice, neboj její erudovaný mužský protějšek (…)“ (s. 348). Nebylo by od věci, kdyby bylo jasné, odkud tyto informace pocházejí (na konci kapitoly jsou tři zdroje – Partners in Wonder od Erica Leifa Davina, The Battle of the Sexes in Science Fiction od Justine Larbalestierové a Decoding Gender in Science Fiction od Briana Atteberryho, který je chybně uveden jako „Ettebery“ – nic bližšího ovšem uvedeno není). Nemáme důvod Františce Vrbenské nevěřit. Budiž. Muži a ženy píší jinak. Stejně tak se v doslovu nepopírá nepopiratelný fakt, že ženy ve fantastické literatuře hrají důležitou roli (zrovna zmíněné Mary Shelleyová,  Ursula K. Le Guinová nebo Connie Willisová jsou  – nepopiratelně – zcela zásadní jména). Přes to všechno působí doslov primárně jako obrana. Je takováto obrana třeba?

Určitě nelze říci, že by vycházelo málo ženské fantastiky – nejúspěšnější spisovatelkou současnosti je Rowlingová, nedlouho po ní uspěly Meyerová se Stmíváním, Collinsová s Hunger Games nebo Rothová se sérií Divergence. Spíš by bylo lze rozlišit mezi fantastikou psanou pro ženy (tj. jednak upírské romantické příběhy ve stylu Stmívání, ale i akční fantastika s hlavními hrdinkami – typu Zaklínačka Lota nebo Anita Blake) a fantastikou psanou ženami, která tyto stereotypy nemusí naplňovat. A vůči první kategorii by se mohla Žena se lvem vymezovat. Troubí do světa zvěst, že to, o čem mluvíme jako o „ženské fantastice“ nemusí obsahovat upíry a lásku. Nebo jde prostě o marketingový tah. O způsob, jak knihu prodat. Je to legitimní, ale těžko hádat, do jaké míry to propagaci prospívá a do jaké míry ubližuje. Pokud existují lidé, kteří se a priori vymezují vůči ženskému psaní, pak si takovouto antologii nekoupí, ne?

Propagační kampaň nicméně existuje – a s ní jde ruku v ruce obrana toho, že tato antologie vznikla, obrana žen jako spisovatelek fantastické literatury. Vidím dva možné způsoby, jak na tuto skutečnost pohlížet.

Buď je dobře, že se o tomto problému mluví, že se vůbec debata tímto směrem otevírá. K tomu slouží i úryvek citovaný v doslovu („Tohle by normální člověk nenapsal. A pak mi to došlo – toto musela napsat žena.“ – s. 350) nebo nedávná diskuze ve skupině „Fantasy Literatura – tipy, sdílení, názory“ na Facebooku pod odkazem na recenzi Petry Mandelíčkové právě na Ženu se lvem, kde se hážou do jednoho pytle jak ženy, tak Češi (1). S těmi ženami je to ještě pikantnější, protože po komentáři o tom, že jsou české ženské spisovatelky příliš „měkké“ (2) přichází argumentace Petrou Neomillnerovou – a odpověď, že ta také není to pravé ořechové (3). Pokud jsou lidé, kteří nepovažují ženskou autorku za „normálního člověka“, pak jsme zpět v 19. století a něco je špatně.

Z druhého úhlu pohledu lze vidět, že jakkoliv se text snaží o emancipaci žen-spisovatelek, musí takováto obrana nutně vycházet z dělení ženská/mužská literatura. Říká se tedy – v mírné nadsázce – „berte ženy-spisovatelky naprosto normálně a přirozeně, stejně jako muže“ a ruku v ruce se dodává „je tu ryze ženská antologie, něco speciálního, výjimečného, jiného, něco, co tu ještě nebylo“. Ale pokud takové dělení neuznáme, protože napíšeme, že Kulhánek a Neomillnerová jsou boží, zatímco Stephenson nebo Willisová jsou brak, pak není co bránit. Nevadí mi ryze ženská antologie jako taková. Vadí mi, že je jako „ryze ženská“ propagována, protože to čtenáře nutí utvořit si kategorie jako „ženské psaní“ či „ženská literatura“. Odvádí to pozornost od toho, že to jsou dobré nebo špatné texty. Protože tím, čím jsou zajímavé, najednou není kvalita, ale to, že je napsaly ženy. Ostatně, když jsme u žen, jejich psaní a stereotypů, nutno poznamenat, že debata na toto téma se u nás vedla už v 90. letech – kouzelný je v tomto směru například článek Jiřího Pavlovského Asymetrická úvaha o ženských autorkách, který vyšel v Interkomu na začátku roku 1995.

Jedna věc je propagace, jiná věc je recepce – a ta se od propagace velmi často odvíjí. Přečetl jsem kvůli tomuto článku všechny recenze na Ženu se lvem, které jsem byl schopen najít. Všimněme si, že každá vyzdvihuje Ženu se lvem jako ženskou antologii. Většina zmiňuje fakt, že „ženy byly jako autorky fantastiky opomíjeny“. Ať už je to čtenářský deníček z Databáze knih („A proč není v knize žádný muž? Protože ženy jsou jako spisovatelky fantasy hodně opomíjené. Dokonce někde ještě panuje názor, že žena nedokáže napsat pořádnou fantasy jako muž.“), ať o tom píše Petra Mandelíčková pro Sarden („Nechme se však překvapit dalšími díly a doufejme, že ženské spisovatelky fantasy toho mají po letech mlčení a opomíjení ještě hodně co říct.“), nebo Marek Dvořák pro MFantasy („Ženy jsou někdy ve fantastice trošku opomíjené, což je velká škoda. Již nejednou dokázaly a stále dokazují, že se v tomto žánru mohou směle rovnat mužům a často je i překonat. Nevěříte? Pak sáhněte po Ženě se lvem.“). Fenomén toho, že jde o „první ryze ženskou antologii“ zaznívá z každého textu o ní. Snad nejlépe se s tím vyrovnává Jana Elinor Poláčková v textu pro XB-1, která rezignovala na snahu o recenzování a v textu se dotýká právě fenoménu ženské literatury.

À propos: chápu, že recenzovat antologii je nevděčný úkol – buď text neúměrně nabobtná (viz moje recenze na Ženu se lvem), nebo nic moc neřekne. Ale fakt, že většina recenzí lehce představí Lehké fantazijno (stačil by odkaz na Startovač, případně odkaz na stránky celého projektu), zmíní ženskost, shrne těch třináct nesourodých povídek v jakýsi pochybný celek a přidá něco zcela neliterárního (obálku či tarotové karty, které ke knize patří) se mi zdá nedůstojný celého projektu.

Roku 2002 vyšel ve čtvrtém čísle Ikarie článek Ivana Adamoviče. Jmenuje se Třináctero přikázání literární kritiky. Pokud mohu soudit, je v prostředí českého fandomu dosud nepřekonaný. Bylo by dobré, aby každý, kdo jen vzdáleně přemýšlí o tom, že by někdy nějakou recenzi napsal, tento článek přečetl a řídil se jím. Nebo alespoň třináctým přikázáním, které zní „Na literární složku knihy orientovati se především budeš“. Pak bychom třeba nepotřebovali obrany ženského psaní. Protože v celém balíku doslovů, předmluv, recenzí či anotací chybí podstatné – ač snad samozřejmé – sdělení: dobrá povídka je dobrou povídkou. A je jedno, jestli ji napsal muž, žena, dítě, kmet, Američan, Čech, mimozemšťan, hlodavec, nebo hrouda hlíny.

1) „Celou knížku jsem přečetla. A věřte že se opravdu snažím najít českého autora který by mi sedl, ale prostě ne. Z celé knížky se mi líbili povídky 2 jako opravdu top. A při několika sem měla chuť knihu vyhodit z okna. Přitom ze zahraniční fantasy se mi líbí kde co, ale Češi prostě píšou tak nějak úplně jinak.“
2) „Já osobně mám z tý český obce radši chlapy, protože ženský jsou tady dost měkký a řeší až moc zbytečné věci v tom. Výjimkou je snad jen Kadlečková. A mám dokonce pocit, že se o tom feminismu někdo i zmiňoval. Ale tohle našroubovat do fantastiky se musí umět a pochybuji, že se najde česká Johanna Sinisalo.“
3) „Jo, ta mi zas nesedí, protože je až moc za hranou a přijde mi, že tlačí na pilu jen pro ten efekt. A celkově mi nesedí jak osoba, tak i jako autor.“