RECENZE: Otto Penzler (ed.), Pavel Medek (ed.) - Black Mask - Výbor detektivních povídek

Black Mask je svého druhu zjevení. Už když berete knihu do ruky, máte pocit něčeho výjimečného. Ale pozor, až při doteku. Na pultě knihkupectví ta aura nepůsobí, to až v šeru o samotě. Když knihu otevřete a prolistujete zjistíte, že se pomalu ale jistě propadáte do doby před osmdesáti lety a držíte v ruce ohmatané číslo jednoho z amerických detektvních magazínů rodokapsového typu. Ale ne jen tak ledajakého, tohle je Black Mask, legenda mezi časopisy šestákových detektivních příběhů. Ať už sazbou, typem papíru, původními ilustracemi, nebo iluminací na začátku každé povídky. A to jste se ještě ani nezačetli.

Zkuste to a propadnete se cele do toho podivného světa, v němž se z drsného cowboye prohánějícího se po prériích najednou stal detektiv, nový typ hrdiny, jenž se stejnou vervou prolézá lokály, bordely, skladiště a byty, ve kterých je většinou nachytán a zmlácen. Ponoříte se do světa, v němž je každý pořádný policajt cynický až na půdu, zapaluje jednu cigaretu od druhé a do toho pije tolik brandy, že čekáte, kdy v něm vzplanou výpary alkoholu. Do světa, kde je každá femme fatale vysoká zrzka se zářivě zelenýma očima. Do světa vazounů s chybějícím krkem a kmotrů bez páteře, podvodníků (sňatkových i jiných) a kriminálního potěru, který hyne pod detektivovými pěstmi. Do světa, který nezná analýzy DNA ani žádné kriminalistické metody jednadvacátého století a v němž je ještě k usvědčení pachatele potřeba detektivův mozek. Do světa, kde po každém případu odchází detektiv s krásnou ženou v náruči do západu slunce, aby se v tom příštím zase objevil zlomený a sám se sklenkou alkoholu v ruce a levnou cigaretou v ústech. Do světa detektivky drsné školy, jejímiž otci a zároveň porodníky byli právě autoři z Black Mask.

Black Mask (tato kniha, nikoli časopis) je reprezentativním výběrem více než tři čtvtě století starých detektivek. Nejmladší z nich je z roku 1949, nejstarší z dvacátých let a na většině z nich to není v rámci hranic žánru poznat. To, co byl kvalitní brak tehdy, je zkrátka zákonitě kvalitní brak i nyní. Aby také nebyl, když jde o výběr, který je sestavený z jiných výběrů. Zkrátka kdo miluje staré detektivky od Hammetta, Chandlera, Danna MacDonalda, neudělá v Black Mask chybu. Ač výše zmínění do časopisu přispívali a dva z nich se ve výběru objeví, Pavel Medek dal šanci hlavně autorům, které zdejší čtenářstvo nemá tak načtené, a je to tak dobře. Povídky česky vycházejí poprvé a ve většině případů jde i o premiéru autora v českých zemích. Na druhou stranu je smutné pomyšlení, že asi i derniéru, protože jde přeci jen o předválečné kousky.

O první povídku Žhářství plus se postaral Peter Collinson. Že vám to nic neříká? Ani se nedivím, jde totiž o pseudonym, což je, jak se dočtete v úvodu a předmluvě, tak trochu úchylka autorů z Black Mask. Každý z nich jich měl hned několik, a to z čistě praktických důvodů – totiž aby na obálce čísla nebylo více povídek od stejného autora. Tak třeba náš neznámý Peter je ve skutečnosti megastar drsné školy, Dashiell Hammett, a jeho povídka je prvním příběhem agenta z Continental. Ne oslnivým příběhem, spíše jen velmi dobrým. Jako zahřívací povídka funguje Žhářství plus skvěle. Sice vás nepřibije do křesla, ale navodí atmosféru a rozehraje příjemnou partii na šachovnici života (nikoli pro pachatele) a překvapí i pobaví koncem.

Steward Sterling se představí už o mnoho temnějším příběhem začínajícím loupeží diamantů, ale hlavně vraždou policisty, kterou Mike Hansard, jeho parťák rozhodně nehodlá nechat jen tak. Deset karátů olova je jeden z těch delších příběhů rozdělených do kapitol, ale nestihne vás nudit ani chvilku. Pátrání zpočátku postupuje poměrně pomalu, jenže pak mu pomůže tak trochu náhoda a začnou se vršit indicie a hlavně mrtví. Mike zatne zuby a jako buldog se prorve až k finálnímu masakru a odhalení vraha, při kterém jde o kejhák. Deset karátů olova mě neskutečně bavilo, jde o jeden z těch novějších kousků, které jsou jen 75 let staré, a po menších úpravách reálií by obstál i mezi současnou konkurencí.

To Diamanty nesou smrt Thomase Walshe jsou o kategorii níž. Tím neříkám, že by nebyly dobré. Joe Keenan je nejklasičtějí z klasikých detektivů a nazíráno optikou žánru jde opět o poměrně povedený kus. Přesto se nedokážu zpětně ubránit pocitu, že je to ten slabší, ne-li nejslabší příběh sbírky postavený na žánrových klišé a nevěrohodném zločinci i jeho zločinu. Motivace postav se zdá být nucená. Jako by autor prostě jen potřeboval, aby to tak nějak proběhlo a dopadlo.

Zato Čekání na Rustyho od Wiliama Cola… to je takový krátký povídkový orgasmus. Jde o příběh starý jak lidstvo samo, tisíckrát převyprávěný i zfilmovaný, a přesto na těch třech listech vybroušený jako křišťál. Vlastně ani nejde o detektivní příběh. Spíš momentku ze života gangsterské tlupy a děvčete, které se chytlo špatnýho týpka a udělalo hodně fakt špatnejch rozhodnutí. Krom toho, že je skvělá samotná povídka, uvozuje ji také nejpovedenější ilustrace z celé knihy. Klenot.

Zloděj mrtvol Theodore A. Tinsleyho nás vrací do tempa nasazeného Stewardem Sterlingem. Možná je to tím, že i sloupkař z Daily Planet má čistě osobní motivaci k řešení případu. Jeho milá, Panenka, se kterou má nedefinovaný vztah se ocitá v problémech. V jejím pokoji najde mrtvolu a ona se chce mermomocí přiznat. Jenže malý sloupkař, Jerry Tracy, není dnešní a něco tady strašně smrdí. Musí se tedy pustit do soukromého pátrání, nechat se opět párkrát zmlátit i málem zastřelit, aby dostál pravidlům žánru a nakonec přišel záhadě na kloub. Ač se Jerry snaží nebýt klasický detektiv drsné školy, protože není ani věčně opilý, ani chudý jak kostelní myš, prostě mu to nejde. Je to ten jeho charakter a drsné férové vystupování, které ho staví po bok detektivních legend.

Klíč trochu zvolňuje. Jde sice o další povídku z pohledu detektiva drsnějšího než smirkový papír, hýřícího hláškami, který pro sklenku alkoholu nesáhne daleko, ale Cleve F. Adams se nevyhnul tomu, aby byl hrdina spíš ve vleku událostí a z příběhu je občas cítit, že jen vyplňuje předem stanovenou kostru. Tím ale neříkám, že je špatný. Opět si můžeme odškrtnout všechna žánrová klišé, jako je falešné obvinění, kráska v nesnázích, nebo zmlácený detektiv – bez toho bychom prostě nemohli existovat. Celkově to dá dohromady poměrně zajímavou mozaiku, která je při zpětném pohledu i logická a je napsaná čtivým a svěžím stylem.

Bret Halliday nám ve svém Pro hlt koňaku předkládá nejalkoholičtější příběh celé knihy. Ve stručnosti se dá konstatovat, že Mike Shayne sice má také svou krásku v nesnázích, ale celé vyšetřování vede hlavně pro pár lahví dobrého chlastu. Stejně jako v případě Klíče jde o hodně čtivou záležitost v zajímavém prostředí, která je postavená tak, aby obsahovala všechny nutné atributy drsné detektivní story. Z průměru jí vyčleňuje hlavně využití doby, kdy se odehrává (tedy na konci druhé světové války), a z ní vyplývajícího nedostatku kvalitního zboží na americkém trhu k započetí a vůbec posouvání celého příběhu kupředu skrze alkohol a samozřejmě vraždy, které ovšem nejsou příčinou vyšetřování, nýbrž následkem.

Chcípni dvakrát Hankse Searse je opět klasika. Z jednoduchého kšeftíku se vyklubě pěkná polízanice a detektiv obviněný z vraždy se musí setsakramentsky ohánět, aby nejen že nepřišel k úrazu od těch zlých, ale aby ho nezabásli i ti hodní. Pete Buttler je ten nejklasičtější průšvihář, sympaťák, pro ránu nejde daleko a rozum také jakž takž pobral. Eskapáda k záchraně vlastní kůže i nádherné zrzky je zábavná a akční, co si víc přát?

Milton K. Ozaki je částečně Japonec a asi první detektivkář japonského původu píšící v Americe. Dostal se dokonce do knihy o prohřešcích v detektivce od Billa Pronziniho. Ten ho umístil do přehledu nejhorších detektivních stylů amerických autorů, kvůli šroubovaným přirovnáním a prohřeškům vůči pravidlům žánru. Proč tedy něco od takového autora číst? Protože ta kritika určitě nebyla za Mrtvola nekopala. I když je pravda, že i tahle povídka se co se týče knihy dost vymyká. Začíná totiž líčením zločinu z pohledu vraha. Henry Ebbett vymyslel dokonalý zločin. Nechal svého společníka a přítele zpronevěřit pěkný balík dolarů, svou ženu poslal na dovolenou a přítele odkrouhnul v sebeobraně. Všechno je to prakticky jasná věc a Ebbet už se těší, až slízne smetanu a odjede v dál. Jenže…
Povídka Mrtvola nekopala má několik zajímavých atributů. Tak za prvé: jejím hlavním hrdinou je padouch. Policie, která ho vyšetřuje, je zcela anonymní. Ano, policisté mají nějaká příjmení, ale vlastně jen proto, aby jim nemusel Ozaki pořád říkat policista či poručík. A za druhé – jméno povídky, alespoň co se mě týče, nemá pražádný vztah k ději. Ač tu vlastně nemáme hrdinu, musím říct, že po třech výše zmíněných šlo o příjemné rozptýlení a je skvělé, že, ač chceme výše zmíněný typ příběhů (proto čteme americkou brakovou detektivku), dostane se nám občas něčeho nečekaného a trochu výjimečného, ať tím či oním způsobem.

Teď jsem si ale trochu naběhl, protože T. McQuirk krade diamant je z podobného netradičního soudku. Ray Cummings nám v ní představí T. McQuirka, opravdu pochybného týpka. Takového klauna, váguse a malého podvodníčka v jednom. Tenhle příběh prostě nemůžete brát vážně. Atmosférou a kulisami sice zapadá do žánru, ale T. McQuirk je komická postavička a celá povídka se nese v silně anekdotickém duchu. Byla pro mě velkým překvapením – mimo jiné mě překvapila tím, že jsem jí nejen skousnul, ale že mě svým způsobem opravdu pobavila, a to i přes naprostou nevěrohodnost počínání všech zúčastněných a rozuzlení padlé na hlavu.

John Dann MacDonald je jedna z legend žánru s velice rozsáhlou bibliografií, A co hlavně: s velkou sumou příběhů publikovaných v češtině. Takže pokud se vám zalíbí Vražda po slabikách můžete směle pokračovat knihou nebo povídkovou sbírkou. Vražda po slabikách je jedna z těch novějších prací a využívá jiný způsob vyprávění, a to popis události z úhlu jednotlivých akterů. Nedokážu posoudit, jak moc to byla tehdy v detektivce výjimečná věc, ale tady se ne zcela povedla. Děj popisovaný z pohledu šesti postav je ve své podstatě triviální, ale způsob vyprávění ho dokáže poměrně nehezky zamotat, a aby toho nebylo málo, občas se ani nedrží schematu postava = kapitola. Netuším jestli je to překladem nebo samotnou povídkou, ale MacDonald mi prostě i přes několik sympatických a nadějných postav v tomhle případě vůbec nesedl a je to velká škoda, protože potenciál tam rozhodně je, takže ho do budoucna nezatracuji.

Naopak Richard Deming a jeho detektiv Manny Moon alias “pan” Moon v povídce Muž, kerý si vybral ďábla mě naprosto uhranul. Moon je dobře napsaný hrdina, který je sice archetypální, ale ne tolik, aby splýval s ostatními, je tak akorát drzý, trochu showman a z policie i zločinců si nic moc nedělá. Jednoduše vám tenhle jednodnohý frajer ihned přiroste k srdci. Samotná povídka má díky Moonovi spád a pořád se něco děje, akce střídá akci a i myšlenky a výslechy jsou svým způsobem dynamické. Zkrátka, vůbec byste povídce netipovali 70 let. Pokud jsou všechny Demingovy věci takhle skvělé, je opravdu škoda, že se jich k nám nedostalo víc. V rámci databází jsem narazil na cca pět povídek v různých antologiích, a přitom má Deming podíl na spoustě knih a přepisů televizních seriálů – například i na legendě Starsky & Hutch.

Poslední povídka sbírky pak zahraje na trochu beznadějnější strunu. Jerry a Helen Swansonovi jsou typická chudá přistěhovalecká rodina a jako by nestačilo, že pomalu nemají na chleba, jejich syn je těžce nemocný a potřeboval by změnit prostředí. Jenže na to jsou potřeba peníze a ty Swansonovi prostě nemají. Jerrymu tak nezbývá, než silně zariskovat a vypůjčit si zločin, aby získal odměnu za svoje dopadení. Jenže když to dělá, netuší, že plány a skutečnost se mohou nebezpečně lišit. Cornell Woolrich, který má Vypůjčený zločin na svědomí, je expertem na beznaděj. Však také sám v životě mnoho štěstí nezakusil, byl to asociální, tichý člověk, který velkou část života bydlel u matky a jeho jedinou činností bylo právě psaní. Že jde alespoň z počátku o poměrně depresivní příběh ale nemění nic na tom, že má spád, a to i když jeho hrdinou není žádný chrabrý polcista či soukromý detektiv, ale obyčejný člověk stíhaný osudem. Možná je tomu tak, že ty nejlepší příbehy musí být motivovány emocemi. Už jen proto, že právě emoce jsou velice uvěřitelnou motivací, se kterou si může autor do sytosti vyhrát. Vypůjčený zločin opravdu důstojně uzavírá výběr Black Mask a Cornell Woolrich je jasným adeptem k dalšímu čtení, neboťmáme to štěstí, že část jeho prací vyšla v češtině.

Celkově bych se Black Mask nebál označit za hodně povedenou antologii. Ty dva tři slabší kusy, které z výše uvedeného souhrnu vystupují, pořád nejsou tak špatné, aby si zasloužily přeskočit. A možná že podlehly jen ve srovnání s výbornými pracemi v sousedství.

Abych nezapomněl, povídky jsou uvozeny krátkými autorskými medailonky, které určitě také stojí za zhlédnutí. Poodhalí vám pozadí vzniku povídek, autorské pseudonymy i další tvorbu autorů a filmy, které podle jejich děl vznikly. Pokud tedy máte k dispozici kanál, jak se dostat ke starým americkým filmům, můžete dle doporučení a vkusu pokračovat skrze stříbrné plátno. Vyjma nich je tu ale ještě jedna část knihy, kterou jsem nezmínil, a to je úvod a předmluva – jsou průvodcem historií Black Mask a doporučuji je v každém případě číst jako poslední. Samy o sobě jsou to poměrně nezáživné texty, ale v kombinaci s internetem z nich může vzejít zábava na nekonečně mnoho hodim při zkoumání amerických pulpových, detektivních a brakových plátků první poloviny dvacátého století. Tedy alespoň pro lidi, jako jsem já, které zajímá kontext. Jen na to mít více času.

Otto Penzler (ed.), Pavel Medek (ed.)  Black Mask - Výbor detektivních povídek z legendárního amerického časopisu