RECENZE: Lucie Lukačovičová, Zelený drak, Karmínový lev

Příliš akční, příliš krátké, příliš čtivé. Na české poměry až podezřele dobré. Tak by se dal shrnout poslední román zkušené autorky Lucie Lukačovičové.  Zelený drak, Karmínový lev je její čtvrtou nebo šestou knihou (záleží, jestli počítáte i ty, které napsala ve spoluautorství, konkrétně se svou sestrou Petrou nebo Markem Dobešem) a čtvrtou knihou v rámci edice Kroniky karmínových kamenů. 

Ano, čtete správně,  karmínové kameny se vrací. A to s plnou parádou. Jestliže nahá Božena Němcová a její démonický stalker čtenáře nezaháčkovali, nevadí. Pořád máme v rukávu ještě dvě esa - letce z první světové války a potomka slavného Valdštejna v jedné osobě a moderního cestovatele černou Afrikou, kráčejícího ve stopách Emila Holuba. Copak, neznáte? Pak máte jedinečnou šanci se s karmínovými kameny seznámit. Lukačovičová vsadila na opravdu svébytnou trojku: kontroverzního alchymistu Johna Deeho, jeho paní Jane Dee (velmi zajímavá osůbka) a noblesního podfukáře a pijana Edwarda Kelleyho (netřeba dále rozvádět).

V příběhu se sice vyskytuje postav víc, tyto však nakonec hrají prim, přesně jak anotace slibuje. Mimochodem, pokud jste ji ještě nečetli, nedělejte to. Ochudí vás o pár příjemných překvapení.

Děj začíná v Praze, v době panování císaře Rudolfa II., ale podíváme se i do Anglie, na území dnešního Německa i slunné Itálie. Zápletka není nijak složitá: honba za něčím. Oním „něčím“ překvapivě není kámen mudrců, leč artefakt jiný, pro alchymisty neméně žádaný, který byl ukraden z hrobky sv. Dunstana. Pokud jste četli nějaké pojednání o kejklích dvojice Dee a Kelley, už asi tušíte, kam vítr vane. Zpočátku jednoduchý děj se však záhy šmodrchá, na scénu přichází noví a noví hrdinové a rozvíjí před námi své spletité osudy. Jedna dech beroucí scéna střídá druhou, některé pasáže kvalitou zpracování vysoce vyčnívají nad tím, co se u nás, ale i v zahraničí, běžně píše. Jeden příklad za vše:

„ „Je mi líto, Josefe. S tímhle nic nenadělám.“

Obr znovu zkusmo pozvedl hrdličku v dlaních.

Rabín si povzdechl a špinavou mrtvolku od něj převzal.

„Víš, už se nehýbá. Už nebude létat,“ vyložil trpělivě a mírně. „Taková je Boží vůle, že je smrt na světě.“

Josef potřásl hlavou. Jeho pohled pohasl, očekávání pomalu nahradil smutek.

„Říkala jsem Josefovi, že tě nemá rušit,“ ozvala se od prahu rabínova žena ustaraně. „Nenechal si to vymluvit.“ Zarazila se. „Snad ti zase nepřitáhl nějakou čerstvou mršinu!“

„Nic si z toho nedělej, Perlo.“ Žid se smutným úsměvem vstal od stolu. „On je jen hluboce přesvědčený o mojí schopnosti léčit, napravovat rány a vlastně opravit všechno špatné na tomhle světě. A já... mu to prostě musím vysvětlit vždycky znovu.“  Vždycky znovu ho musím zklamat. A vždycky znovu vím, že jeho vírou ve mne to nedokáže otřást. Bez ohledu na to, kolik oněch zklamání bude. “ (ukázka str. 57)

Z ukázky je vidět zvládnutí přímé řeči i vybroušená forma jazyka. Ne nadarmo autorka vedla řadu let literární workshopy. Zelený drak, karmínový lev je dílo svižné, akční a pozoruhodně čtivé. Jen škoda toho tiskařského šotka a utíkajících nožek cikánské vědmy na obálce.

Děj je hutný, nabitý nápady a nezdolnou energií aktérů. Žádná vata, žádné zbytečné krasořečnění. Občas by ale textu pomohlo zvolnit (v událostech okolo hrozícího pogromu se může méně pozorný čtenář ztrácet). Tu a tam nechat čtenáře vydechnout (Isidorův příběh by vystačil na samostatnou knihu), něco dovysvětlit (proč lidé jako Lunetta nebo Kelley – zrovna Kelley! - sloužili Bratrstvu?), něco jiného naopak rozvést (komplikované vztahy mezi Kelleym, Johnem a Jane Dee). A postavy... Jsou úžasné (kromě Sendivoje, kterého je třeba neustále zachraňovat), všechny propracované a je jich strašně moc. Přiznám bez mučení, že do teď si nejsem jistá, zda tam vystupovali dva biskupové, tři či dokonce čtyři (stačili by dva). Podstatně větší rozsah a rejstřík postav by této knize velmi svědčil.

Téměř všechny postavy včetně těch vedlejších tu a tam vedou vnitřní monolog. V citované ukázce je na správném místě, ale ne vždy se to autorce takto bravurně povedlo. Hlavně ze začátku postavy samy k sobě (ve skutečnosti ale ke čtenáři) mumlají různá vysvětlení. Přitom používají stejný jazyk bez ohledu na to, zda se tak prezentuje nižší šlechtic, vysoce postavený prelát nebo obyčejný vesnický mizera. S přibývajícími stránkami, zejména pak ve druhé části, již ale neruší.

Proč tu nemluvím o historické fantasy, ale o bondovce? Čtenáře nebyl uveden do rozevlátého šestnáctého století a z Rudolfova pozdně renesančního dvora mohl zahlédnout jen kousíček, kratičkou audienci manželů Dee. Ačkoliv se zachovalo množství košatých popisů tehdejších hostin, milovníci jídla budou zklamáni. Na toto téma v textu najdeme jen velmi strohou pasáž. Naopak zklamaní nebudou milovníci akce. Akční scény jsou propracované, uvěřitelné a baví (pozor, to nemusí být nutně pravidlem!). Trochu místa zbude i pro filosofické rozjímaní:

„Dee tasil meč, svou pěknou benátskou schiavonu.

Isidoro de Spada se bezvýrazně usmál a vykročil proti němu, upíral na alchymistu pohled svých prázdných, mrtvých očí. V rukou svíral dvě štíhlé dlouhé dýky.

Co musel ten člověk udělat? Nebo co se mu muselo stát? Aby vypadal... takhle?blesklo Deemu hlavou. Je to někdo, kdo byl dlouho mučen? Nebo někdo, kdo mučil druhé? Nezřídka se z těch prvních stávají ti druzí...

Starý alchymista viděl už v životě ledacos, ale pořád se pohyboval především ve vyšších společenských kruzích, vyhýbal se oblastem stiženým válkou nebo hladomorem. Nakolik si o sobě mohu myslet, že jsem nabyl nějakou moudrost, když jsem se nesetkal s ničím takovým tváří v tvář?

Teď, když Isidora viděl proti sobě, přeběhl mu mráz po zádech. “   (ukázka str. 206)

Plusové body sklízí řada v textu důmyslně rozestavěných historických narážek a vtípků – například Kelleyho bezstarostnost, s jakou se vrhá ze střechy přímo na kamennou dlažbu, aniž by tušil, že podobný skok se mu později stane osudným (podle některých zdrojů si pádem z věže zlomil nohu a museli mu ji amputovat, údajně se mu to mělo stát během života dokonce dvakrát, nejprve s jednou a pak i s druhou končetinou…)

Nezklame ani poslední část knihy, historická studie Františky Vrbenské. Zvídavý čtenář si tu může najít, kdo z hlavních protagonistů skutečně žil a kudy se ubíraly jeho další osudy, co inspirovalo Lucii Lukačovičovou a hlavně, jak to vlastně bylo s těma Kelleyho ušima.

Františka Vrbenská, na rozdíl od většiny odborníků na rudolfínskou dobu, kteří v dlouhatánských šroubovaných větách mučí čtenáře fakty, umí psát. Ale umí také třídit skutečnosti a z všemožných domněnek a hypotéz vyhmátnout tu nejpravděpodobnější. V jejím podání se i z „nudného dějepisu“ stává fascinující sonda do života lidí, kteří kdysi dýchali stejný vzduch jako my. E-booková verze prý bude obsahovat studii nezkrácenou. Kéž by obsahovala i bonusové scény! 

Zelený drak, Karmínový lev
Autor: Lucie Lukačovičová
Nakladatelství: Konektor XB 1
Rozměry: 15 cm x21,5 cm
Vazba: Vázaná
Počet stran: 280
Cena: 319 Kč
Rok vydání: 2015