ROZHOVOR s Ondřejem S. Nečasem

Ondřej S. Nečas se narodil v roce 1978 v Blansku a vystudoval Fakultu informatiky na Masarykově univerzitě v Brně, kde je nyní zaměstnán ve středisku pro pomoc nevidomým studentům MU. Je ženatý a žije v Brně.
Má za sebou hezkou řádku publikovaných povídek a ocenění z různých literárních soutěží. Krom dvou dílů série urban fantasy Kladivo na čaroděje (o kterých zde bude víc než zmínka) již vydal tři detektivky z vlastní série Případy hejtmana Ambrože. Fantasy detektivky, samozřejmě. I podle jeho vlastních slov se mu fantastické prvky vždycky nějak vkradou do každého příběhu, ať dělá, co chce.

Vyzpovídali jsme ho pro Sarden hlavně v souvislosti s nedávno vydaným sedmým dílem Kladiva na čaroděje.

Před pár týdny vyšel sedmý díl Kladiva na čaroděje s názvem Síť přízraků. Je to váš druhý příspěvek do této tuzemské fantasy série – jak se vám psalo? Lépe, hůře – ve vztahu k hrdinům a k celé sérii, do které přispívá víc autorů, nebo je to jedno a necítil jste žádný rozdíl?

Když jsem psal Kruté stroje, tak se série teprve rozjížděla. Měl jsem v ruce jen pár instrukcí od Jirky Pavlovského, nehotový text prvního dílu a synopsi druhého. Ani vlastně nebylo jasné, že můj díl bude třetí v pořadí, počítalo se ještě s jedním nebo dvěma, které ovšem měli autoři jen v hlavách. Takže jsem pořádně nevěděl, na co vlastně mám navázat, na druhou stranu spousta pravidel ještě nebyla daných a mohl jsem si ten svět trochu usměrňovat po svém. Když mě poprvé Tomáš Němec oslovil, charakterizoval Kladivo na čaroděje jako sérii okultních detektivek a s takovou jsem do toho šel. První díl byl ovšem spíš thriller než detektivka, no a druhý, to byla jak známo totální šílená jízda ignorující jakákoliv pravidla. Myslím, že je dobré, že každý díl je jiný – nejen stylem, což je jasné, když píší různí autoři, ale i žánrem. Po sedmi dílech se to ale přece jen trochu ustálilo, všichni už víme, co od série očekávat. V tomto byla Síť přízraků jednodušší, ale zase o něco menší dobrodružství.

Asi se z toho stane časem omílaná otázka (protože jsem se před vámi ptala už Jakuba Maříka), ale nemůžu si pomoct: Já Kladivo čtu od samého začátku a mám tu veledivnou a báječně úchylnou čtyřku hrozně ráda. Kdo z nich vám nejvíc přirostl k srdci a koho byste nejraději zabil, mít příležitost? A komu z nich jste se nejsnáze dostal při psaní pod kůži?

Je to velmi zvláštní pocit, když někdo vezme vaše postavy a začne s nimi psát svůj příběh. Sám jsem to zažil zatím jen párkrát a spíš v experimentech, třeba se Standou Ertlem (kterého tímto zdravím) jsme si vyměnili pár postav v jednom pokusu, který bude jistě naprosto zásadním literárním počinem, až ho za takových dvacet, třicet let dokončíme… Nebo třeba když postavu vezme do ruky herec a vtiskne do ní něco, co jste nečekali (tady bych mohl pozdravit Lucii Vondráčkovou, ale asi by netušila, kdo jsem). Chci říct, já mám ke svým postavám docela silný vztah, a tak když mám zacházet s cizími, snažím se to dělat hodně opatrně. Znovu a znovu jsem četl Jirkův text a snažil jsem se pochopit ty lidi a nasát jejich jazyk – nejen ústřední čtveřici, ale i vedlejší postavy. Stejně myslím, že jsem je posunul trochu jinam, asi hlavně Waltera. Ale možná ne, nevím. K vaší otázce – zabil bych Felixe. Nejen to. Slibuji tady před svědky, že jestli mě ještě pustí k nějakému dílu, tak Felixe zabiju.

Vaše odpověď volá hned po dvou podotázkách:
a) Které postavě a odkud vtiskla Lucie Vondráčková něco navíc, co jste nečekal?

To byl takový jeden úspěch, docela náhodný – když si moji povídku Supertajný večírek vybral Český rozhlas k dramatizaci. Potřebovali nějakého mladého českého autora a já byl zrovna po ruce. Povedlo se tehdy sehnat velmi luxusní obsazení – Aleš Procházka, Jana Stryková, Jiří Štěpnička, Josef Somr, Oldřich Vízner, Michal Pavlata, no a právě Lucie Vondráčková. Měla tam takovou pěknou scénu, kdy se pohybuje docela nahá na veřejnosti, a zvládla ji, musím říct, velmi hezky. Určitě všechny mrzelo, že to radši nevzala do ruky televize. Bylo zajímavé slyšet svůj text, akorát bych řekl, že tam tu povídku vzali zbytečně vážně. Radil jsem jim nějaké úpravy, třeba jak falešným filmařům začnou hořet kulisy, aby z toho byla trochu groteska, ale neprošlo to.

b) Zabít Felixe? Vždyť je to ústřední postava! No to musíte nějak osvětlit, čím vás tak popuzuje?

Vzpomínám si na film Samson a souboj siláků s krásným českým dabingem, boha Dia namlouval Leoš Suchařípa, což byla snad jediná jeho dabingová role. Končí to dialogem Dia s Héraklem:

– Otče, co proti mně pořád máš?
– Ani ti nevím, Hérakle. Ale nějak mě sereš.

Dají se vědomosti a zkušenosti ze studia na fakultě informatiky a z vaší práce nějak zužitkovat i ve spisovatelském řemesle?

Z jistého důvodu o tom pochybuji. Tedy, nerad bych se někoho dotkl, ale součástí mé práce je i to, že opravuji eseje studentů předmětu Základy odborného stylu. Jsou to eseje na dané téma, student si vybere jedno z pěti témat souvisejících s informatikou a má dvě hodiny na to, aby napsal 600 slov. A občas zůstává člověku rozum stát. Jednak z toho, že lidé, kteří denně řeší komplikovaná pravidla umělých jazyků a sestavují formální gramatiky o stovkách řádků, jsou schopni takto se míjet s pravidly svého mateřského jazyka a jeho gramatiku ignorovat. Ale co je ještě horší, nemít na nic názor, uchylovat se k nejbanálnějším frázím a reklamním výkřikům a prohlašovat to za psaní. Nedovedete si představit, jak konformní plky jsou vysokoškolští studenti schopni psát a ještě se domnívat, že se to po nich chce.

Promiňte, odbočil jsem. Jistěže každý spisovatel bere inspiraci z toho, co zná, ale někdy je lepší ochutnat spíš prostředí, které neznáte, i když to stojí nějaké to studium reálií.

A máte nějaké prostředí, které byste rád nastudoval? A následně pak knižně použil, samozřejmě:-)

To je tak různě, co se naskytne. Když jsem psal o potápěčích, v povídce Ukaž mi barvu svých snů, strávil jsem spoustu času na webech pro potápěče, pročetl jsem spoustu diskusí, abych získal informace i trochu nasál žargon. Když jsem psal Krůpěj pontského medu, tak jsem zase procházel diskuse lukostřelců. Rád všechno ověřuji, kolikrát je v povídce třeba jedna větička, kterou čtenář ani nezaregistruje, ale mě to stálo dvě tři hodiny studia. Hodilo by se mi nastudovat něco o policejní práci, když píšu ty detektivky, ale to není tak jednoduché. Když už se dostanete do řeči s nějakým policajtem, tak obvykle místo aby vám vyprávěl o svých případech, tak začne popisovat, jak na nic nejsou peníze a nikdo vám neproplatí žádné přesčasy…

Co vaše nedokončené (nebo do šuplete uložené) knižní počiny, o kterých jste se před nějakou dobou zmiňoval v rozhovoru pro XB-1, hnuly se ledy? Mám samozřejmě na mysli Létheiu z Delf a Bludiště živlů.

Asi se to podle mých příspěvků do Kladiva nezdá, ale já rád píšu i pro děti. Bludiště živlů je dětská fantasy, a to je žánr, pro který je překvapivě obtížné najít vydavatele. Velká nakladatelství mají nasmlouvané úspěšné zahraniční série a trh se tím asi nasytí, alespoň soudím podle reakcí těch menších nakladatelství, která se do fantasy pro děti nijak nehrnou. Mám vlastně hotové tři dětské knížky, kromě Bludiště je to ještě Čarodějův odkaz, který uspěl v soutěži Albatrosu o nejlepší původní českou prózu pro děti v roce 2010 – skončil na 2. místě. Stejně ale o jeho vydání není zájem. (S tou třetí to vypadá na dobré cestě, tak nechci nic zakřiknout).

Bludiště živlů mám rád. Párkrát jsem se vyjádřil v tom smyslu, že je to to nejlepší, co jsem kdy napsal. No, asi není, a každopádně já nejsem ten, kdo by to měl hodnotit, ale mám z něj moc dobrý pocit, a to pak člověka mrzí, že se nedostane ke čtenářům.

Létheia z Delf je jiný případ. Dokončil jsem ji v roce 2002 a po deseti letech jsem se k ní vrátil a začal ji přepisovat. Jsem už dneska jinde a bude to jiná knížka, ale snad lepší. Je to fantasy ze starověkého Řecka, ale ne toho typu, kdy autor zkouší, kolik slavných příšer a hrdinů a bohů a polobohů se dá do jednoho příběhu vecpat. V mém příběhu už jsou staří hrdinové spíš jen nostalgické vzpomínky. Na tom textu bude ještě spousta práce a neručím za výsledek, přece jen, psali ho dva lidé – jeden třiadvacetiletý a jeden šestatřicetiletý…

Tak třeba si tento rozhovor přečte nějaká správná nakladatelská osoba, kterou bude původní česká fantasy pro děti od zavedeného spisovatele zajímat. Nikdy nevíte, kde na vás kdo a co číhá! A rýsuje se případně něco úplně nového?

Psaním Sítě jsem se totálně vyšťavil. Vždycky když dokončím něco většího, tak potom pár měsíců nenapíšu nic kloudného a musím se do toho zase dostávat. A pokaždé si říkám, že už to možná nepůjde. Kdysi jsem si myslel, že stačí naučit se psát a člověk pak bude chrlit jeden dobrý text za druhým. Tak to nefunguje, aspoň u mě ne. Musím počkat, až to zas půjde.

Ačkoliv, ano, rozjel jsem jednu detektivku, tentokrát zcela bez fantastických prvků, ale spíš jako terapii. Testuji, jestli z toho něco bude.

 Jak se vám daří skloubit práci, rodinný život, chování drobného krunýřového (i jiného) zvířectva a psaní? Není to na úkor kterékoli z těch věcí?

Mám rád domácí zvířata, o která se člověk nemusí starat. Třeba psa bych mít nemohl. Ale rybičky jsou ideální – založíte akvárium a je to. Občas nakrmíte, a když zapomenete, nic se nestane. Jednou za měsíc odkalíte – a když to odložíte na další měsíc, zase se nic nestane. Nesmíte mít samozřejmě žádné choulostivé druhy, ideálně takové, které přirozenými přírůstky doplňují ztráty. Najít rovnováhu a nezasahovat, to je moje chovatelské motto. I želvy jsou v pohodě, nevyžadují pozornost, týden dva bez jídla pro ně není problém.

Na Sardenu před pár dny skončila anketní soutěž s otázkou: Jakou knihu byste za nic na světě nevyměnili? Máte nějakou takovou? Nebo autora, od kterého přečtete všechno, i kdyby vydal ilustrovaný telefonní seznam?

Tohle se asi spíš týká knížek, které člověka formovaly v začátcích. Postupem času už přistupuji ke čtení kritičtěji. Takovou zásadní knížkou je pro mě asi Kaleidoskop, soubor Bradburyho povídek. Nejenom že to byla jedna z mých prvních zkušeností se sci-fi, ale hlavně jsem se tam poučil, že sci-fi nemusí být jenom o raketách a robotech, ale i o procházce po pláži nebo o tom, jak se honí vítr za oknem.

Jejda a málem bych zapomněla – tak ještě poslední otázka:
Prozradíte nám, co znamená S. uprostřed vašeho jména a jak se tam dostalo?

Na tom bohužel není nic moc zajímavého, je to prostě druhé křestní jméno Stanislav. Občas ho používám, abych se trochu odlišil. Ale když jsem si ho napsal na diplomku, tak mě málem nepustili k obhajobě, že prý jim to nesedí s papíry. Tak ho teď používám jen při své literární tvorbě.

Jak se to vezme. V SFFH rybníčku to většinou znamená skrytou přezdívku, která se vzala jennositelvíodkud. Takže to ve vašem případě znamená pokřtěný? 

No jo. Prostě normální druhé křestní jméno. Ale není špatné mít iniciály OSN, člověk hned vypadá zajímavěji.

Ondro, moc děkuji za zajímavý a inspirativní rozhovor a přeju, ať vám psaní zase vždycky znova jde.

A ještě jedna informace závěrem pro zasvěcené přímo od autora sedmého dílu Kladiva:
K Síti přízraků jsme zveřejnili některé vystřižené scény. Dají se stáhnout na Facebooku (https://www.facebook.com/KladivoNaCarodeje) nebo tady:
http://uloz.to/x51TpoDx/sit-prizraku-vystrizene-sceny-pdf
Jako heslo se musí zadat jméno postavy na obálce - aby se k textu dostali jen ti, co knihu četli.

Obrázkový materiál: Nakladatelství Epocha

Mohlo by vás zajímat:

Rozhovor s Jakubem Maříkem (Kladivo na čaroděje 6)
Recenze na Siť přízraků