Rozhovor s Terezou Kadečkovou

Můžeš našim čtenářům prozradit, jak ses dostala ke čtení fantastiky? Které knihy nebo kteří autoři tě nejvíce ovlivnili?

Už od mala jsem měla ráda knížky. Od pohádek jsem ušla dlouhou trasu, ale fantastika byla vždycky to, co mě bavilo nejvíc. I ve třinácti jsem radši sáhla po Nixovi než třeba po Lanczové, kterou četla většina mých spolužaček. Nevím, co na to mělo vliv. Asi přílišné sledování Xeny a Věřte Nevěřte v raném věku :-).

Co se týče knih, které mě nejvíc ovlivnily, těžko se vybírá. Myslím, že pisálka svým způsobem ovlivní všechno, co četl. Ale můžu říct, že třeba díky Kingovi jsem byla rozhodnutá zkoušet psát horory a později díky Gaimanovi jsem pochopila, že žádný žánr není čistý, a že kombinovat je ta správná zábava. Ale kdybych měla jmenovat pár autorů, které si opravdu ráda přečtu a chtěla bych se jim aspoň trošku připodobnit, byli by to Ray Bradbury, Edgar Rice Burroughs, již zmíněný Neil Gaiman a možná i ten Stephen King (i když po letech čtení jeho knih vidím jistou repetitivnost).

A pamatuješ si ten okamžik, kdy sis řekla: tak a teď zkusím taky něco napsat sama?

Nemůžu říct, že si pamatuju přímo ten okamžik. Ale v šuplíku mi leží „knížka“, kterou jsem napsala těsně po tom, co jsem se naučila trochu psát. Mohlo mi být pět, nebo šest let. Vykradla jsem každou známou pohádku a přepsala jsem je do dobrodružství o dvou pejscích. Od té doby jsem se v psaní nezastavila.

Ale opravdově přemýšlet u psaní a jen nekopírovat jsem začala mnohem později. Viděla bych to kolem těch čtrnácti let.

S povídkou Sladké sny jsi vyhrála literární soutěž New Weird. Můžeš čtenářům povídku stručně představit? Proč by si ji měli přečíst?

To je asi nejtěžší. Vždycky, když se mě někdo zeptá, o čem povídka je, zaseknu se a nevím, jak to popsat. Ale pokusím se.

Až budete někdy přemýšlet, jestli se dát uspat na dobu neurčitou, raději se dvakrát rozmyslete. Mohlo by se stát, že budoucnost nebude taková, jak si ji představujete. Možná se nikdy neprobudíte. Možná vás lidé sní. A nebo na vás provedou podivný experiment a vy se jednoho dne probudíte bez orgánů. A uznejte sami, že bez nich se po městě běhá opravdu špatně.

Proč by si lidé měli moji povídku přečíst? Protože je cynická, trochu vtipná, akční a myslím, že je to docela hezká tečka za soutěžními povídkami v New Weird sborníku. Teprve jsem ho načala, ale chystám se ho dočíst. Kdo ho ještě nečetl, tak by měl (ale to už se ve mně projevuje diktátor a raději ho umlčím :-)).

Jak dlouho jsi text psala? Existuje nějaký recept na vítěznou povídku?

Myslím, že až do finálních úprav jsem mohla text dávat dohromady tak tři měsíce. Píšu hrozně pomalu. Povídku jsem psala při hodinách matematiky, taky se to projevilo (na známkách, ne na povídce).

Recept na vítěznou povídku je mýtus. Kdyby existoval, tak bych se ho držela zuby nehty a vyhrávala na celé čáře všechny soutěže (což se zatím nedaří, NW je můj první zářez), a kdyby byl venku, vyhrávali by všichni, a to nejde.

Je ale pár věcí, co může člověk dělat, aby napsal povídku, která má šanci se umístit. Mít Pravidla českého pravopisu, umět správně formátovat, dodržovat pravidla a pak si najít beta readera, co je k vám upřímný, má trochu načteno a myslí to s vámi a vaším psaním dobře. Nápady jsou už pak druhá věc, i z největšího klišé se dá vytřískat hodně. Ale chce to trochu umu a pevné nervy.

A jestli můžu udělat malou reklamu, tak mně třeba hodně pomáhají články od Triumvirátu (triumvirat.cz). Dají se u nich najít věcné poznámky ke spoustě spisovatelským problémům a člověk si často uvědomí, co dělá špatně.

Co píšeš nyní a zkusíš i další ročník soutěže?

S hrdostí oznamuji, že mám další ročník už rozepsaný a právě na něm aktivně pracuji. Snad ho stihnu nějak rozumně dokončit. Zatím jsem s textem spokojená, ale cesty psaní jsou nevyzpytatelné. Taky doufám, že bude letos větší konkurence. Vážně, lidé, zkuste to, pište!

Jinak mám rozpracovaných ještě pár povídek. Chtěla bych letos zaútočit i na Žoldnéře Fantazie, ale povídka, která čeká na úpravy, se mi nezdá dost dobrá. Ještě si to rozmyslím. Pak jsem si na sebe ušila bič, kdy zkouším psát povídku z obyčejného života s obyčejnými problémy. Je to pro mě novinka. Nečekám tam ani žádnou mrtvolu. Nikdy bych nevěřila, jak těžké jsou obyčejné nefantastické dialogy. Ale dostávám se do toho. Možná nakonec skončím u romantiky! (haha… NE!)

Máš nějakou osobní metu, které bys chtěla v psaní dosáhnout?

S každým zlepšením se mi meta trochu zvedá. Elektronický sborník? Check. Tak příště aby to byl papírový. Pak třeba něco do časopisu. Pak kniha. Pak ovládnout svět. Je toho tolik, co chci?