RECENZE: Dušan D. Fabian, Sonáta pro Azazela (Kladivo na čaroděje 4)

Slovenského spisovatele Dušana D. Fabiana netřeba představovat. Kdo se nesetkal s jeho knihami o elementálech (Invocatio Elementalium a Pestis Draconis), ten zná alespoň jeho splatter fantasy o zombie bojovníkovi Marvinovi (Živého mě nedostanou!). Na všech třech knihách Fabian dokázal, že je to zatraceně silný literární talent, což teď svým dílem Kladiva jenom dvakrát silně podtrhnul.

Sonáta pro Azazela se tentokrát z velké části soustředí na Felixe a Klaudii. Ti ve společnosti jistého pana Oze cestují na Slovensko, aby se jménem Ozova zaměstnavatele Alice zúčastnili dražby vzácného a velice drahého předmětu. Tím není nic jiného, než ztracená část legendami opředeného Vojničova rukopisu. Všechno se ale zkomplikuje v okamžiku, kdy se záhadně uzavřou všechny dveře a okna a naši hrdinové společně s ostatními členy dražby nemohou z místa utéct. To by bylo ještě relativně v pořádku, jenže domem se line tajemná hudba, z níž všichni šílí. A chodbami obchází kdosi s chutí zabíjet.  

Pokud jste se náhodou lekli, že se autor vykašlal na zbytek týmu, můžu vás uklidnit. Walter a Vincenc se v průběhu knížky objeví. Můžu vám zaručit, že to bude určitě vtipné a že už pro vás jistá hudební skupina nebude taková, jako dřív.

Sonáta pro Azazela nabízí měrou vrchovatou všechno, co jsme si u Fabianovy předchozí tvorby oblíbili. Předně dokáže skvěle pracovat s charaktery, všem aktérům příběhu věnuje dostatečnou pozornost a nedělá mu problémy vyprávět příběh z různých pohledů. Ještě lepší je ale po stránce atmosféry. A ta je neskutečně hororová a mysteriózní. Od chvíle, kdy se v domě uzavřou všechny východy a rozezní se tajemná píseň, začne vám běhat mráz po zádech a kniha působí téměř až klaustrofobicky. Během četby jsem měl párkrát pocit, že při psaní Fabianovi koukal přes rameno sám Stephen King a radil mu, jak se do toho správně opřít.

Co se stylu týče, je Fabian mnohem úspornější a nepoužívá tak rozvleklá souvětí jako Ondřej S. Nečas. Tím se víc přibližuje Jiřímu Pavlovskému. Ovšem žánrově zůstává mezi Nečasem a Pavlovským. V Sonátě sice najdeme detektivní prvky, ale není na ně kladen takový důraz jako v Krutých strojích. Sonáta je, jak už tu padlo, víc hororovější a stejně jako první dva díly obsahuje víc popkulturních odkazů. Takový Oz nebo pan Alice jistě potěší, stejně jako odhalení identity tajemné hudby – v tomhle ohledu se projevuje Fabianova láska k hudbě. Na druhé straně mi ale některé odkazy přišly až moc přehnané, skoro jako kdyby se jich tam autor snažil za každou cenu narvat co nejvíc.

Celkově ale čtvrtý díl Kladiva na čaroděje nabízí další poctivou dávku oddechové čtiva, které svého čtenáře ani na okamžik nenudí. Osobně doufám ve dvě věci: 1) V brzký návrat Dušana D. Fabiana 2) Využití Azazelových uctívačů v některém z dalších dílů. Tak snad mi bude přáno.

Dušan D. Fabian: Kladivo na čaroděje 4: Sonáta pro Azazela 
/Kladivo na čarodějnikov 4: Sonáta pre Azazela/
Nakladatel: Epocha
Překlad: Robert Pilch
Obálka: Lubomír Kupčík
Redakce: Pavlína Kajnarová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 168
Rozměr: 125 x 195
Provedení­: paperback
Cena: 159 Kč