RECENZE: Vladimír Šlechta, Střepy z Apokalypsy (cyklus Oggerd)

Na Střepy z Apokalypsy jsem se vysloveně těšil. Postkatastrofické science fiction totiž není nikdy dost a o té české to platí dvojnásob. Řekněte sami, jestli to nezní slibně:

Ve dvacátém třetím století, po energetických válkách, se Evropa nachází na úrovni středověku, pomineme-li těch pár technologií, které se zachovaly z časů před válkou: elektřina, střelný prach, lékařství na úrovni dvacátého století...  Osídlení Evropy je řídké, jednak většina obyvatel vymřela v důsledku válek, hladu a nemocí, ale také se proměnil životní prostor. Z části ho zabraly slatě a bažiny, část pralesy a třeba Nizozemsko slané mokřady, takže skoro není kde žít. Ovšem ani mimo přírodou vytvořená nebezpečí to nemá člověk dvakrát lehké. Na území, které dříve obývala vyspělá civilizace, se nacházejí takzvané Střepy z Apokalypsy - technologie, které jsou pro obyvatele třiadvacátého století stejně záhadné jako nepochopitelné a nebezpečné, a právě na ně se specializuje tým hlavních hrdinů. Vědec, bijec a psycholog.

Střepy z Apokalypsy jsou označovány jako začátek Oggerdovského cyklu, což je pro mě poměrně nepochopitelné, protože od začátku do konce mám pocit, že hlavní postavou je zde psycholog a voják v jedné osobě Pěnkava Gowery a ostatní parťáci plní jen archetypální pomocnické role. Pokud je potřeba něco zabít a Pěnkava na to nestačí, je tu Oggerd, kyborgizovaný malomluvný svalovec, u nějž mám neodbytný pocit, že jeho předobrazem byl Wolverine z Xmenů (drápy nečekejte, zato má řezák z počítačové hry Fallout). Na druhou stranu, kdyby chtěl Pěnkava náhodou vyhrát Riskuj, případně AZ kvíz, neměl by zapomenout na Hala Harga, renomovaného vědce. Oba dva parťáci se sice snaží mluvit i konat, ale Gowery je rozvojem osobnosti, originalitou  a jakýmsi ztotožněním s postavou, alespoň co se týče téhle sbírky, převyšuje o dvě hlavy. Ne, že by to byla škoda, je to sympaťák.

Sbírka obsahuje 4 dlouhé povídky, jeden prolog a jednu mezihru. Osobně nechápu prolog dávající dohromady tým, protože by stejně dobře mohl být součástí první povídky.
Ta se jmenuje Dóm a mám pocit, že jen proto, že Doom je licencovaná značka. Skutečně, kdo jste kdy hráli kultovní starý Doom, dáte mi za pravdu, že jediný rozdíl mezi Dómem a Doomem je gravitace (Doom se odehrává na Marsu). Ok, zpět! Tak strašné to zase není, je tu jakési seznámení, nastínění motivace, ale stejně mě první povídka vysloveně zklamala, protože svůj předobraz vykrádá neskutečně okatě.

Mezihra Legendární zbraň je opět založená na jednom kultu, a to Hvězdných válkách. Lukas Himmelfußgänger v ní mává o sto šest světelným mečem, který je zde vysmíván jako neskutečná technologie. Sama o sobě mezihra není špatná, jen se nad ní nesmí přemýšlet v kontextu ostatních povídek a v nich zmíněných vynálezů. Pak se totiž přestane světelný meč tvářit neskutečně.

Chlapci od Běžícího ohně jsou asi nejlepším a nejoriginálnějším počinem ve sbírce. Oggerd, Hargo a Gowery zde musí překonat nástrahy rozlehlého opuštěného zábavního parku, který se stal smrtelně nebezpečným všem obyvatelům v jeho okolí. Potěšilo mě, že se nejedná o obyčejný klon Jurského parku, na který to z počátku vypadalo. Povídka má spád, nápad a využívá naplno všech možností, které jí Oggerdův svět poskytuje.

Faerie je velice rozporuplná. Autor ji sice označuje za sci-fi, ale tře se o fantasy, až skřípou plechy. Setkáme se zde s pravým vlkodlakem a padne zmínka i o elfech, upírech a podobně. Vše je postaveno na pseudovědeckém vysvětlení. Bohužel, to mě zklamalo možná i víc, než kdyby Vladimír Šlechta prostě prohlásil, že vlkodlaci existují a tečka. Pokud bychom ale přehlédli pointu a brali Faerii jen jako akční záležitost, nedopadá vůbec špatně.
Taky musím vyzdvihnout historickou vsuvku popisující vývoj Vídně od konce války až do Oggerdovy současnosti. Takových popisů katastrofické budoucnocti/minulosti je koneckonců víc i v ostatních povídkách a patří k tomu nejlepšímu, co v knize je.

Musím přiznat, že Saliny už jsem četl tak nějak ze setrvačnosti. Vypravíme se v nich do slaného pekla, Nizozemí, tvořeného tisíci malých prosolených ostrůvků bez života, a přece se na jednom z nich nachází podezřele opevněný archeologický kemp...

Střepy z Apokalypsy se mi četly dobře, nenudil jsem se u nich a neodkládal je, přesto nemůžu říct, že by mě nějak výrazně nadchly. Setrvačnost, to je to, co mě je přimělo dočíst. Dóm jsem překousl, Chlapce s běžícím ohněm jsem zhltl jedním dechem, ve Faerii jsem byl zvědavý na pointu, užil si akci a pak dojel knížku až do posledních stránek jaksi samospádem. Co z toho pro mě vyplývá?  Střepy z Apokalypsy jsou docela průměrná kniha, milosrdně bych mohl říci dobrá, ale nijak zářná či dokonce strhující. Nijak vám neublíží, když si ji nepřečtete, neposouvá hranice žánru, ani nepřináší nic moc nového. Na druhou stranu není vysloveným zklamáním a pokud Oggerda už znáte a těšíte se na román z jeho světa, tahle sbírka vám čekání může o nějaký ten čas zkrátit.

Střepy z Apokalypsy obsahují:

• Prolog: Muž od řeky Laramise
• Dóm
• Mezihra: Legendární zbraň
• Chlapci od Běžícího ohně
• Faerie
•  Saliny

Střepy z Apokalypsy/Vladimír Šlechta
Nakladatel: Brokilon
Formát: 165 x 108 mm
Počet stran: 302 stran
Vazba: brožovaná
ISBN: 978-80-86309-43-9
Rok vydání: 2010
Cena: 248 Kč