RECENZE: Ramsey Campbell, Půlnoční slunce

Ramsey Campbell je uznávaným autorem hororové literatury. Narodil se v Liverpoolu v roce 1946 a jeho dílo zahrnuje řadu povídek, románů a esejů. Jeho styl je charakteristický temnou atmosférou a výraznými, psychologicky velmi dobře propracovanými postavami. V češtině mu zatím vyšly dvě knihy – ve Fobosu sbírka povídek Děsivé důsledky a letos v nakladatelství Golden Dog román Půlnoční slunce.

A právě poslednímu jmenovanému dílu bych se v této recenzi chtěla věnovat. Anotace Půlnočního slunce je poměrně prostá. Ben Sterling přivádí svou ženu a děti do městečka, v němž vyrůstal. Na okraji rozsáhlého lesa stojí starý dům, který by mohl být splněním všech jejich snů. Avšak zdá se, že se mezi borovicemi cosi shromažďuje a třpytí v ledovém vzduchu.

Knihu, s až pohádkově působící obálkou se skvrnou, která mě znervózňovala, jsem si zabalila na dovolenou na jednen z řeckých ostrovů. Ukázalo se to jako výborná volba. Jak načasováním, tak i umístěním. Protože Půlnoční slunce je text, který prostě chce svůj čas. Děj plyne pomalu. Autor si hraje se slovy, seznamuje čtenáře se spoustou okrajových postav, které zasazuje do různorodých situací a vykresluje tak jejich charakter. Nesoustředí se tedy pouze na hlavního hrdinu, spisovatele lyricky působících knih pro děti, a jeho manželku, která mu texty ilustruje. Čtenář se tak stává spoluúčastníkem rodinného života Bena Sterlinga, zažívá s ním všední i nevšední příběhy a mimoděk se tak seznamuje například s tím, jak funguje literární byznys v Anglii.

Co je na tom tedy hororového, položíte si asi otázku? Krom psaní či neschopnosti dokončit příběh, který si autor nosí v hlavě, což je v knize také nakousnuto, je to jakýsi plíživý děs a hrůza, co číhá v lesích, jež obklopují dům hlavního hrdiny a jeho rodiny. Ze stránek vzlíná chlad, tma a zima. Ramsey Campbell si zde mistrně hraje se slovy, tisíci a jedním způsobem dokáže vyjádřit pocity evokující nepříjemné a neustálé mrazení, v němž každé zaševelení větru značí plíživou neurčitost čehosi, co jde po krku nejen hlavním hrdinům, ale vlastně všem precizně vyprofilovaným obyvatelům městečka.

V lesích číhá mráz a s každou symetricky přesnou sněhovou vločkou, jež spadne z oblohy, je blíž a blíž. Ledovým dechem dýchá za krk, mrazí a znemožňuje pohyb. Je plíživý, stejně jako přízrak přicházející zimy. Tyto dojmy dokáže autor vystihnout zcela přesně a Půlnoční slunce se tak jeví jako ideální prázdninové čtivo, které příjemně ochladí v horku a svou pomalostí a lehkou rozvláčností navodí to správné prázdninové tempo, v němž se nikam nechvátá.

Atmosféra a síla okamžiku na mě dýchla už od prvních stránek prologu, v němž se setkáváme s malým Benem, který utíká od tety, k níž byl po smrti rodičů umístěn. Osmiletý chlapec, jenž podniká odvážnou jízdu vlakem, aby navštívil rodinný hrob v městečku Stargrave, na mě svými emocemi zapůsobil jako kladivo. Okamžitě jsem se vcítila do pocitů malého kluka, který se vydává na cestu, jež s tou Honzíkovou má pranic společného. Vše mu připadá velké a cizí. Vše dýchá chladem a hrůzou. Autor nepotřebuje popisovat fyzické ani psychické násilí, ostatně malému Benovi se u staropanenské tety neděje žádné příkoří, jen ho prostě domů táhne žal a smutek. A snad i něco víc.

Když třpyt prošel pod stromem, spadly dva listy. Viděl, jak zbělely, když se houpavě snášely k zemi. Zdálo se mu, že se při že se při pohledu na jejich pád několikrát dlouze nadechl, ale svůj dech už nespatřil. Jako by se jeho tělo zklidňovalo a stávalo se nehybným jako mramor, ačkoliv měl pocit, že se drží v klidu před hrozbou třesoucí se paniky. (str. 14)

I když o domově nemůže být ani řeč, když mu z rozvětvené rodiny zůstaly jen vzpomínky. A také tajemná kniha sepsaná jeho dědečkem. Kniha o Půlnočním slunci však tetu nepochopitelně dráždí, stejně jako nevyřčené otázky týkající se chlapcovy rodiny a způsobu, jakým odešla ze světa. Je tedy brzy odstraněna z jeho dosahu. Jenže některá tajemství jsou tu proto, aby byla zodpovězena, aby se mohla ukázat v celé své děsivé kráse.
Po úmrtí tety se tedy Ben brzy stěhuje i s manželkou a dětmi do rodného domu ve Stagrave a zdá se, že s jeho příchodem přituhuje. Jak obrazně, tak doslova. V lese totiž něco číhá a zima se blíží.

Když sklopil oči a zadíval se mimo ni, uvědomila si, čemu se na cestě vyhnula. Všechny blátivé stopy, které k ní vedly, začaly mrznout, mráz na nich jiskřil, jak to, co způsobilo, že se pes rozběhl, postupovalo lesem. (str. 202)

Ačkoliv autor v doslovu chválí svůj záměr napsat horor plný plíživého děsu bez užití fyzického či psychického násilí, mě osobně se zdála prostřední část knihy až příliš pozvolná a stále stejné opakující se motivy mě neděsily. Spíše jsem občas překonávala nutkání přeskočit nějaký ten popisný odstavec. Přece jen má příběh samotný celých 378 stran a mít jich o pár míň, spíše by mu to prospělo. Pečlivé čtení a čekání na závěr se však vyplnilo a pointa má očekávání splnila na jedničku.

Není horor jako horor a Půlnoční slunce je spíše společenský román o jedné velmi těsně sepjaté umělecké rodině s pomalu houstnoucí atmosférou děsu, jež přinášejí stromy, za nimiž číhá temnota, chlad a nicota. Nečekejte krev a nechutnosti, Ramsey Campbell svou hru rozjíždí zcela jiným způsobem. Pokud jste však milovníky klasických příběhů, nevadí vám delší popisy a poněkud starosvětská atmosféra a máte čas a klid a čtení, ponořte se do Půlnočního slunce.

Nebudete litovat.

Půlnoční slunce
Autor: Ramsey Campbell
Vydáno: 2024
Nakladatelství: Golden Dog
Originální název:
Překlad: Martin Štefko
Počet stran: 392
Jazyk vydání: český
Edice: Světový horor (Golden Dog)
Autor obálky: Michal Březina
Vazba knihy: měkká / brožovaná
Forma: kniha
ISBN: 978-80-88635-49-9
Cena: 399 Kč