RECENZE: Jan-Marek a Lenka Šíkovi, Rituál a Trojice

Píše se rok 2017 a v e-mailu mi přistává rukopis s prosbou o poskytnutí zpětné vazby. Hurá! Stávám se betačtenářkou, což v té době byl můj velký sen. Kniha se jmenuje Rituál, jsou mi poskytnuty otázky pro zpětnou vazbu, skvělé, můžu se dát do práce. Od té doby ale uběhlo v potoce mnoho vody. Rituál nakonec vyšel v roce 2019 a o tři roky později následovalo pokračování s názvem Trojice. Za tímto počinem stojí manželé Šíkovi. Jan Marek aktuálně vyučuje na Masarykově univerzitě v Ústavu baltistiky a jazykovědy, Lenka se naplno věnuje třem krásným dětem. Společně hrají a zpívají v kapele Ertha a aktuálně intenzivně pracují na třetím pokračování, jež bude podle jejich slov uzavřením celé série.

Pojďme se tedy podívat na to, jak moje beta a alfa čtení dopadlo. Začneme nejdříve vizuální stránkou. O obálku se v obou případech postaral Braňo Matis a ve druhém  se navíc objevila mapa, která samozřejmě nemůže chybět v každé pořádné fantasy sérii. Ta ale není prací ilustrátora, postarala se o ni sama autorka Lenka. Líbí se mi také volba písma a papíru, což ve mně evokovalo staré knihy, kterými jsem listovala v knihovně mojí babičky. Jednička tak i vypadala. Tvrdé desky knize neskutečně slušely, minimalismus Braňa také. Dvojka ale pošimrala moje OCD. Ilustrace jsou stále krásně minimalistické a přechod od dominantní zelené barvy k červené se mi také moc líbí. Tou brožovanou vazbou ale Host šlápl hodně vedle. Rozumím, že se jednalo především o ekonomické hledisko, ale u knižních sérií se to prostě nedělá. A navíc se 488 stránkami je riziko, že si zlomíte hřbet, velmi vysoký. Samozřejmě to je věc, kterou autoři nemůžou nijak ovlivnit, takže ekonomická sekce nakladatelství ode mě žádné kudos rozhodně nedostane.

Lenka a Marek nás přenesou do fikčního světa, jehož hlavní dominantou nejsou velkolepé paláce, věže z alabastru nebo přemisťující se hvozdy, ale něco naprosto nehmatatelného.  Rituál, obřad, o kterém nikdo nic neví. Snad jen to, že celé vaše dospívání zkoncentruje do jediného okamžiku a po jeho absolvování se z vás stane úplně nový člověk s jasně danou budoucností a povoláním, které zřejmě budete vykonávat až do důchodu. Na první pohled se to zdá jako osvobozující záležitost, přenechat zodpovědnost svých rozhodnutí na někom, kdo si říká Soudce, ale opak je bohužel pravdou. Stejného názoru jsou tři hlavní postavy, kamarádky – Edra, Malena a Ingerda. S nimi se v první knize setkáváme v okamžiku, kdy jim začíná poslední školní rok, ve kterém po dovršení šestnácti let podstoupí Rituál. V prvním díle to vypadá, že spíše než škola a závěrečné zkoušky je trápí, jak vlastně probíhá. Vyhlásí proto pátrání, které často končí ve slepých uličkách a nejčastěji jsou odbyty frází, že vše bude, jak být má. Aby ne, dospělí si průběh nepamatují, dokonce si nedokáží vzpomenout, jestli se opravdu stali tím, čím si před Rituálem přáli být. Tudíž jim představa, že by se snad Soudce mohl zmýlit a poslat je na špatnou životní cestu, přijde přinejmenším směšná. I přes drobné komplikace Rituál všechny tři úspěšně absolvují a jsou vrženy do světa dospělých. Zlo, které plíživě v náznacích ovlivňovalo vztah kamarádek, nabyde na velikosti a stanem se Zlem, proti kterému dříve nebo později budou Edra, Malena a Ingerda nuceny se postavit.

Rituál a Trojice jsou nakladatelstvím Host a autory prezentovány jako still young adult. Nejsem sice odbornice na young adult literaturu, ale se čtenářským vkusem teenegerů se střetávám každý den. Bohužel, manželům Šíkovým se povedlo napsat young adult, co není young a ani adult. Čtenáře mezi 15 až 20 lety by oba díly k smrti nudily a obávám se, že by nedočetli ani první.  Kniha je pomalá, děj je upozaděn a plyne tak líně, že kdyby ještě zpomalil, tak se kniha omezí na pouhé popisy čajových dýchánků a babiččiných koz. A proto jsem se v duchu během čtení ptala: máte cílovku? A mohla bych ji vidět? Protože dospělákům obvykle dělá problém číst knihy, kde jsou hlavní hrdinové/hrdinky náctiletí (samozřejmě čest výjimkám a tímto zdravím Petru Stehlíkovou). Říkala jsem si, že pokračováním se to zlepší, protože s prvotinami je to jako s první palačinkou. Moc se nevyvede, ale stejně ji s láskou sníte. A na druhou se vysloveně těšíte. Druhý díl ale obsahuje ještě více čaje, zahuštěného mátlovými sušenkami a velkým množstvím postav s exotickými jmény. A bohužel s ještě větším sklonem ke stereotypu. V Rituálu vidíme pokus o diverzitu, která je reprezentovaná hlavními hrdinkami. Každá z nich vypadá jinak, má jiné koníčky, jde jí o něco jiného. Snad proto, aby měl čtenář pocit, že alespoň jedna z nich je jako on. Když se nad tím ale zamyslím, tak si nejsem moc jistá, jestli přeci jen i toto není závan stereotypu. Ukažte mi v reálném světě trojici kamarádek, která má jinou barvu vlasů? Ke stereotypu se přidává i postupný vývoj hrdinek. Z Maleny se vyklube potížistka, na kterou se lepí jeden průšvih za druhým, Ingerda se vybarvuje jako knihomolka, které v pokračování v žilách místo krve kolují úřednické předpisy, a nakonec Edra, talentovaná léčitelka, ve které ale dříme více magie, než si uvědomuje nejen sama, ale i její blízké okolí. 

Samozřejmě, v příběhu se nachází i další postavy. Na začátku se autoři drželi docela při zemi a i když se nabízelo seznámit čtenáře s celým učitelským sborem Kiarmorské školy, tak nám naservírovali jen dva nejdůležitější pedagogy. Setkáváme se také s rodiči hlavních hrdinek, babičkou Edry, záhadným cizincem na výměnném pobytu Erivojem, chaoticky zlou Moreenou a jejím bratrem Keiranem. Dvojka nám dopřeje opětovné setkání se všemi protagonistů z dílu prvního, notně nám ale naloží mnoho dalších. Tím se čtenářům poněkud zkomplikuje orientace v dějové lince, čemuž neulehčí skákání mezi perspektivami Edry, která se nachází v hlavním městě, a Erivojem, který je úplně někde jinde. Takže když se čtenář konečně naladí … prásk… je přemístěn a snaží si vzpomenout, co se vlastně dělo kapitolu až dvě zpátky.

I přes mnohdy zběsilé klopýtání vystřídané tempem chodících stromů socratea exorrhiza jsem si na obou knihách užila především dvě věci. Tou první je jazyk. Mé srdce lingvisty celou dobu chrochtalo a bylo nadšeno hrou s češtinou. Zajímalo by mě, čí ze dvojice autorů byl nápad pojmenovat holubího boha Bohula, mazlíčky, kteří vypadají jako chlupaté koule na nožičkách, trdloly nebo sušenky, po jejichž požití ve větším množství se přímo úměrně sjedete, mátlové. Vyvstává tady opět jedno velké ale. Autoři si libují v popisnosti, utápění se v myšlenkách a v úvahách o smyslu života, vesmíru a vůbec. V prvním díle také moc nevychytali pasáže, kdy nám vševědoucí vypraveč nabízí vyprávění z pohledu hlavních hrdinek. „Mluví“ opravdu totožně a občas dá docela práci se zorientovat, z čí perspektivy do příběhu nahlížíme. V Trojici se polepšili. No, polepšili… Spíš se z trojice kamarádek vyloupla Edra a autoři jí věnují daleko více prostoru než ostatním. Aby ne, úřednická práce Ingerdy by ubila i zkušené čtenáře a Malenin slovník se stal poněkud nespisovným až obhroublým. Že by autoři zakomponovali připomínky, že charaktery nemají žádné specifické vyjadřovací schopnosti? Zajímavý je i pokus o vytvoření vlastního jazykového konstruktu. Jde poznat, že se Jan Marek věnuje severským jazykům. I když se v Trojici vyskytuje jen pár frází, tak na vás dýchne zajímavě zakuklená finština.

Myslím, že podobnost se severským jazykem krásně koresponduje s prostředím, kde civilizace jím mluvící sídlí. Vlastně celý fikční svět mě baví, i to, jak jej autoři servírují čtenářům. Víme vlastně pouze to, co ví postavy. V Rituálu tedy vlastně nevíme skoro nic, známe jen Kiarmor a jeho okolí. Postupně se dozvídáme, že existuje nějaká univerzita, hospoda, kam chodí pít šermíři, náměstí, které během Svátku zimy vypadá jako z pohádky, a tajemný nevyzpytatelný les. Druhý díl nám rozšíří obzory natolik, že je zapotřebí již zmíněná mapa. Pořád se ale se světem seznamujeme skrz vědění trojice kamarádek a Erivoje a stále jedinými vševědoucími entitami zůstávají Soudci. Ano, čtete správně, množné číslo.

Teď už tedy zbývá jen počkat, jak autoři celou trilogii uzavřou. Jestli si vezmou k srdci ohlasy čtenářů a zkusí se vyvarovat dlouhým popisným a přemýšlecím pasážím a dají více prostoru akci a ději, pak se máme opravdu na co těšit. Zatím jsou mé pocity rozporuplné, nejvíce mě asi dráždí prezentování Rituálu a Trojice jako young adult. Kdyby tuto nálepku neměly, hned by se jim do světa fantastiky vstupovalo jednodušeji. Rozhodně se jedná o neotřelý počin, fascinuje mě už jen to, že se jedná o dílo autorské dvojice, což u nás je zcela jistě ojedinělý jev. A především v záplavě rychlokonzumní fantastiky na stojáka nabízí pětichodové zážitkové menu. Tak uvidíme, jaký bude dezert.

PS: V rámci propagace knih vznikly dvě písně. Poslechnout si je můžete zde:
Guiding Star - píseň vzniknuvší k vydání Rituálu
Their Rules - píseň vzniknuvší k vydání Trojice

Rituál
Jan-Marek Šík a Lenka Šíková  
Nakladatelství Host
Rok vydání 2019
Počet stran 408
ISBN 978-80-7577-821-5
Rozměr 135×205 mm
Cena 369 Kč

Trojice
Jan-Marek Šík a Lenka Šíková  
Nakladatelství Host
Rok vydání 2022
Počet stran 488
ISBN 978-80-275-1087-0
Rozměr 135×205 mm
Cena 449 Kč