UKÁZKA: Jakub Mařík, V mrtvé zóně

Po románech Ve stínu slunce, V ledovém sevření a V Krvavém pásu přichází Jakub Mařík s dalším střípkem mozaiky zvané Válka s Korzáry. Tentokrát se ovšem změní veškerá dosud neměnná pravidla: kniha V mrtvé zóně totiž popisuje klíčový moment celého konfliktu.

V mrtvé zóně odhalí lidstvo šokující tajemství nelítostných Korzárů…

Povstalci z Nového Lagosu patří k těm, jimž se obyčejně říká „masoví vrazi“, obzvláště poté, co svůj pokus o převrat prohráli. Jejich dopadení se proto stává pro Unii nezbytností a v jejich stopách vyráží UTSS Salamis. Ovšem když se dva perou, třetí má žně…

Váleční zločinci – stejně jako posádka křižníku Salamis – uváznou v zapomenutém koutu vesmíru. Neúmyslný pomník jedné z největších bitev, kterou s Korzáry před mnoha lety svedli mimozemští spojenci lidstva, tvoří monstrózní pohřebiště válečných lodí. A někde uvnitř se skrývá tajemství, které může odhalit skutečnou podstatu nelítostného nepřítele.

Román V mrtvé zóně vrací do hry vše, kvůli čemu je série UTSS Salamis tak populární: napínavý příběh, sympatické postavy i spektakulární vesmírné bitvy. Jakub Mařík s každou další knihou skládá před očima čtenářů ohromující válečnou space operu.

Anotace:
Povstání na Novém Lagosu – nejkrvavější koloniální konflikt v novodobých dějinách, který neustal ani během války s Korzáry – dospěje ke svému konci, jeho vůdci generálu Taiwovi se však podaří uniknout. Povstalecká nákladní loď troufalým manévrem prorazí blokádu planety a skočí pryč ze soustavy, jen aby se z hyperprostoru vynořila v senzorovém dosahu UTSS Salamis.
Následné pronásledování zavede Salamis daleko za hranice kolonizovaného vesmíru, kde v prázdnotě mezi hvězdami nalezne staré bojiště, na kterém se před třinácti lety měla rozhodnout válka mezi Sépiany a Korzáry.
Když se na něm povstalci ukryjí, Salamis při jejich hledání narazí na nečekaný poklad. Na bojišti se mezi desítkami vraků možná skrývá první sépianské plavidlo, které kdy potkalo Korzáry, a v něm také odpověď na nejpalčivější otázky celé války: Kdo jsou Korzáři? Odkud pocházejí? A proč rozpoutali hned dvě mezihvězdné války?
Zničené lodě však své tajemství nevydají zadarmo a v mrtvé zóně se brzy bude znovu umírat.

JAKUB MAŘÍK
V MRTVÉ ZÓNĚ
UKÁZKA Z KNIHY

Déšť zesílil a velké studené kapky pomalu, ale jistě začaly pronikat hustým listovím nad hlavou vojína Meleya a s neomylnou přesností mu padaly za límec maskovací uniformy. Obklopovala ho tropická džungle, která stále pokrývala většinu největšího kontinentu na Novém Lagosu, ale místní déšť byl vždy ledový, jako by ho sem vítr přivál od jednoho z pólů. Hlína pod stromy se změnila v mazlavé bahno, plazivé liány se zvedaly z tlejícího listí a rozevíraly trnité lapače vody a všudypřítomné kuky, pýchavkám podobné houby, nasávaly náhlou vlhkost, aby během pár minut nabobtnaly do velikosti golfových míčků.

Meleyo džungli nenáviděl.

Jeho rodiče pocházeli ze Senegalu a usadili se na nekonečných travnatých pláních v severní oblasti druhého největšího kontinentu Kiringiti. Pěstovali pro místní půdu geneticky upravené obilniny, chovali skot a Meleyo prožil dětství pod otevřenou oblohou, kde jediný přirozený stín nabízely o samotě rostoucí stromy podobné baobabům. Slunečné dny mu však skončily krátce po osmnáctých narozeninách, kdy dostal povolávací rozkaz a koloniální armáda ho samozřejmě poslala do té nejhlubší džungle, kde slunce někdy neviděl i celé dny.

Meleyo tiše zaklel, když se přímo před ním pod zetlelým listím otevřel lapač vody. Koruny stromů nad jeho hlavou byly propletené v neproniknutelnou klenbu, kde každou větev obrůstaly liány, mechy a bezpočet dalších rostlin. Na zem se tak dostal jen žalostný zbytek dešťové vody a pozemní flóra se ji snažila maximálně využít. U plazivých lián se vyvinuly široké lapače připomínající listy viktorií, které vodu zachytávaly, a protože by kolem mohlo projít nějaké zvíře a nastřádanou vodu vypít dřív, než se lapače znovu uzavřou, chránily si svůj poklad soustřednými kruhy dlouhých trnů špičatých jako jehly. Meleyo slyšel varovné historky o lidech, kteří do lapače šlápli, spustili tak zavírací mechanismus a skončili s nohama pobodanýma až po kolena.

Opatrně liánu obešel, jen aby šlápl na kuky. Ze zmáčknutých hub vytryskla směsice vody a výtrusů doprovázená zvukem, který připomínal krutě týranou krysu. Meleyo znovu zaklel a ve své tiché litanii kleteb namířené na novolagoskou flóru, povstalce a vlastní armádu pokračoval, dokud mu pod podrážkami bot nezaskřípal štěrk pašerácké silnice. Ulevilo se mu, že znovu stojí na pevném povrchu, ale stejně si neodpustil alespoň jednu nadávku směrem k pašerákům, kvůli kterým tu dnes byl.

Nenáviděl místní džungli, studený déšť, trnité liány a kvílivé houby. Nemohl tu udělat jediný krok, aby mu pod nohama něco nemlaskalo, nepraskalo nebo nekvičelo jako z kůže stahované prase.

Proto ho vyloženě překvapilo, když se k němu zezadu někdo tiše přikradl a přitiskl mu ke krku nůž.

„Jen klid, chlapče,“ zašeptal mu do ucha cizí hlas. „Dívej se pěkně před sebe, pušku drž jako doteď a dnešek bude tvým nej šťastnějším dnem v životě, protože nebude posledním.“

Meleyo ztěžka polkl, ale jinak nehnul jediným svalem.

„Chytrý chlapec,“ pochválil ho neznámý.

Meleyo zašilhal pohledem doleva, kde by se měla každou chvíli objevit druhá hlídka. Simwaka navzdory předpisům neustále kouřil podomácku vyrobené doutníky z místní obdoby tabáku a jeho příchod vždy doprovázelo malé poskakující světlo. Když se vyhlížená světluška nikde neobjevila, stočil zrak na druhou stranu. Desátník Gausi, který využil vyšší hodnosti a zůstal v suchu v terénním voze zaparkovaném za křovinami kousek od cesty, stále seděl na předním sedadle. Meleyo však i ze svého místa viděl, že má hlavu nakloněnou na stranu, a tušil, že ho zmohlo něco horšího než únava.

Stál tam nehnutě dobrých pět minut, když zaslechl přijíždějící vozidla. Málem se po zvuku

otočil, ale včas se zarazil.

Po pašerácké cestě se blížil konvoj pěti vozidel. Vpředu jel terénní vůz, stejný typ, jakým přijel Meleyo a ve kterém teď vychládal desátník Gausi. Následoval lehký pěchotní transportér a za ním tři náklaďáky. Všechna vozidla měla vypnutá světla. Desátník Gausi jim po příjezdu vysvětloval, že štěrk na cestě je hlušina z povstaleckých transolaritových dolů. Vyzařovaná radiace byla příliš slabá, aby ji zaměřily satelity nebo drony, ale senzory v pašeráckých vozech viděly cestu stejně jasně, jako by někdo každý kámen natřel fosforeskující barvou.

Konvoj zastavil patnáct metrů od Meleya. Z teréňáku vystoupil rozložitý muž v uniformě s výložkami generála a zamířil k němu. Když mu Meleyo uviděl do tváře, nepatrně se mu roztřásly ruce.

„To je náš šťastlivec?“ zeptal se generál.

„Zatím ano, generále,“ opověděl hlas za Meleyovým uchem. „Měl jsem vyhlédnutého jiného, ale postihl ho záchvat odvahy a zkusil mi hodit doutník do obličeje. Podřízl jsem ho dřív, než ho stihl přetočit mezi prsty. Ale tady vojín se zatím chová rozumně.“

Generál pokýval hlavou, změřil si Meleya pohledem a v krutém úsměvu vycenil jasně bílé zuby. „Víš, kdo jsem, chlapče?“

„Jste Ta…“ Tlak ostří na krku nepatrně zesílil. „Jste generál Taiwo.“

Vůdce povstání na Novém Lagosu pokýval hlavou. „A tvoje jméno?“

„Vojín Samuel Meleyo, generále.“

„Víš, proč jsi stále naživu, Samueli?“ zeptal se generál Taiwo.

„Protože jsem se nehýbal?“

Meleyo netušil, kde se v něm uštěpačná odpověď vzala, ale generála to zjevně pobavilo. Hlasitě se zasmál, zatímco neviditelný muž s nožem se jen uchechtl. Pak se Taiwo podíval na Meleyovu pušku. Natáhl ruku, chytil tělo zbraně a zeptal se: „Dovolíš, Samueli?“

Samozřejmě mu to dovolil. Jako by snad měl na výběr.

Generál Taiwo si pušku lhostejně prohlédl, než z ní vytáhl zásobník a vyhodil náboj z komory. Pak ji chytil za hlaveň, rozmáchl se a zahodil zbraň do džungle. Usmál se na Meleya, zase to byl výraz kruté povýšenosti vlastní lidem, kteří příliš dlouho rozhodovali o životě a smrti ostatních. Vzal Meleya kolem ramen, jako by byli dlouholetí přátelé. Nůž na hrdle zmizel a Meleyo se poslušně nechal odvést k terénnímu vozu.

„Je pravda, že to byla poslušnost, co ti zachránilo život, Samueli,“ řekl generál. „Ale hlavní důvod je, že jsem se ti rozhodl svěřit velmi důležitý úkol. Budeš svědkem mého dalšího triumfu a vše podrobně popíšeš těm zbabělcům v koloniální armádě.“

Nastoupili do vozu, generál se posadil za řidiče a Meleya usadil vedle sebe. Taiwo pak mávnutím přivolal i muže, který Meleya překvapil na hlídce. Když ho mladý vojín uviděl, hrůzou se mu sevřel žaludek.

Muž byl vysoký minimálně metr devadesát a nečekaně hubený, ale odhalená předloktí nabízela pohled na jako kámen pevné svaly a Meleyo nepochyboval, že zbytek těla bude vypadat podobně. Zatímco povstalci nosili obyčejnou uniformu s pralesním maskovacím vzorem, dlouhán na sobě měl lehkou průzkumnou zbroj s digitální kamufláží. Tvář a holou hlavu pokrývaly pruhy hnědozelené maskovací barvy, zůstalo tam však několik míst, kde prosvítala nezdravě bílá pokožka, která prozrazovala jeho totožnost.

Ebo Sowah, nastokrát prokletý albín přezdívaný Duch.

Pokud byl generál Taiwo ďábel, Sowah byl jeho padlý anděl smrti.

„Jak to vypadá na přistávací ploše?“ zeptal se generál.

„Pět chlapů v řídicí věži, sedmnáct se schovává v lese,“ odpověděl Sowah.

„Poradíš si s nimi?“

„Jsou to samí odvedenci jako tady ten.“ Sowah kývl na Meleya. „Nevšimnou si nás, dokud nebude příliš pozdě.“

„Dobře, dobře. Jak blízko můžu přijet?“

„Tam na kopec, ale zůstaňte za tím křovím. U cesty už nezbyl nikdo, kdo by vás mohl nahlásit.“

Meleyo ztěžka polkl. Když sem přijeli, hlídkováním u cesty pověřili šest vojáků. Sowah je musel všechny zabít, aniž by Meleyo slyšel jediný zvuk. Duch dostál své děsivé pověsti.

Generál Taiwo přikývl, plácl řidiče po zádech a ten pomalu vyrazil vpřed. Meleyo se ještě jednou otočil k Sowahovi, ale ten už se rozplynul ve tmě.

Pašerácká přistávací plocha byla původně jen přirozenou mýtinou, kam ze země vyčnívající pevná jednolitá skála nepustila stromy. Pašeráci ji postupně rozšířili, aby tam mohly přistávat nákladní raketoplány. Řídicí věž byla ve skutečnosti jen malá obytná buňka z prefabrikátů. Postavili ji pět metrů nad zemí v koruně mohutného stromu, kde ji listoví krylo před zaměřením. Vypadala jako dětské pevnosti, které v amerických filmech otcové stavěli svým dětem.

„Dívat, ale nemluvit,“ varoval ho s krutým úsměvem generál Taiwo. Ruku měl při tom položenou na pažbě velké pistole, pojistka pro případ, kdyby i Meleya na poslední chvíli postihl záchvat odvahy.

Kdyby Meleyo nevěděl, co má hledat, vůbec by si Sowaha nevšiml. Albín se náhle objevil pod řídicí věží, hned zmizel a o pár sekund později se objevil na úzké rampě obtáčející obytnou buňku. Musel tam vylézt po stromě, protože schodiště bylo na druhé straně.

Dveře řídicí věže se otevřely a na ochoz vyšel novolagoský voják. Meleya napadlo, jestli obávaný Duch neudělal chybu a neprozradil se neopatrným zvukem, ale naděje rychle pohasla, když voják minul ve stínu ukrytého Sowaha a opřel se o zábradlí. Sowah klidně počkal, až se zavřou dveře, dvěma rychlými kroky se přesunul za vojáka a přejel mu prsty po hrdle. Voják překvapeně zvedl ruce ke krku, když mu karambit hladce přetnul tepnu i průdušnici. Sowah nejprve chytil pušku, která umírajícímu muži vypadla z ruky, a pak i jeho, než mohl spadnout na kovový rošt. Odtáhl mrtvolu ke vzdálenějšímu zábradlí a přehodil ji přes ně. Musela skončit na větvi, protože na zem nedopadla.

Duch se postavil před dveře a chvíli se nehýbal, jako by snad mohl pohledem proniknout skrz neprůhledný polyplast. Pak z pochvy na opasku vytáhl mačetu, dveře otevřel a vstoupil dovnitř.

Meleyo čekal, že zazní křik a výstřely. Uvnitř se přece nacházeli čtyři lidé včetně zkušeného poručíka, který měl celou operaci na starost. V tlumeném červeném světle uvnitř se jen pohnulo pár stínů, jedno okno zkropila krev a to bylo vše.

„Čisto,“ ozvalo se z vysílačky, kterou v ruce držel generál Taiwo. Musela být naladěná na sdílený kanál, protože podél celého letiště se ozvalo několik rychlých výstřelů. Z pralesa vyšlo osm povstalců, někteří z nich nesli nové pušky.

Armáda Nového Lagosu tu připravila past na povstalce a sama skončila v jejích zubech.

Byl tohle triumf, kterého měl být svědkem?

Generál zvedl vysílačku. „A náš odvoz?“

„Raketoplány už jsou na cestě,“ odpověděl Sowah.

Generál Taiwo hvízdl a mávl rukou. Povstalecký konvoj se dal do pohybu a přesunul se k přistávací ploše. Meleyo ve stínech pod stromy zahlédl ležet několik nehybných těl v uniformách.

Z oblohy se ozvalo zahřmění a na pozadí měsíce se ukázaly siluety dvou nákladních raketoplánů Perentie se zhasnutými pozičními světly. Na přistávací plochu dosedly jistě a hladce, jako by to byl řádně osvícený kosmodrom.

„Pojď, Samueli.“ Generál Taiwo poplácal Meleya po zádech a vystrčil ho z teréňáku. „Teď potřebuji, aby ses pořádně díval.“

Raketoplány sklopily nástupní rampy a povstalci začali rychle vykládat nákladní vozy a přenášet dlouhá kovová pouzdra do čekajících lodí. Taiwo je zavedl dost blízko, aby si mohl

kontraband dobře prohlédnout. Meleyovi chvíli trvalo, než v nich poznal transolaritové články. Slyšel, že povstalci mají tajnou podzemní rafinerii, ale doteď tomu nevěřil. Pokoušel se energetické články spočítat, ale po třiceti to vzdal. Na nákladních vozech jich muselo být pár stovek, na černém trhu za ně určitě dostanou jmění.

Z bližšího raketoplánu vystoupila vyzáblá snědá žena s kudrnatými hnědými vlasy a namířila si to k nim. S generálem Taiwem se objala, jako by to byli nejlepší přátelé.

„Kapitáne Paewaiová, nečekal jsem, že nás přiletíte vyzvednout osobně.“

„Ale no tak, generále, vzácný host si přece zaslouží odpovídající servis,“ odpověděla podlézavě Paewaiová. „Navíc jsem si mohla připomenout staré dobré časy, kdy jsem bývala mladou pašeračkou a zboží jsem si vyzvedávala sama.“

„Let proběhl bez problémů?“

„Vše šlo hladce, přesně jak jste slíbil, generále. Sledovali nás celou cestu, dvakrát nás ti idioti dokonce lízli zaměřovacím radarem, ale nikdo nás neobtěžoval.“

„K obtěžování mělo dojít až na zemi, kapitáne, ale o to už jsme se postarali,“ usmál se generál Taiwo a významně se podíval na Meleya. „Zůstal jen tady Samuel a ten se zatím chová jako pravý gentleman.“

Dveře řídicí věže se otevřely a ven vyšli dva muži. Meleyo si nejprve myslel, že Sowah někoho zajal, ale na to se jeho společník choval příliš nenuceně. Když sešel po schodech, Meleyo v něm poznal poručíka Zacariase. Bezděčně zatnul ruce v pěst. Povstalci o všem věděli, protože číhající vojáky zradil jejich vlastní velitel. Klidně by se vsadil, že v řídicí věži nezabíjel jen Sowah.

„Všechno je připravené,“ hlásil Sowah. „Napojili jsme se na jejich kanál, máme teď přímou linku na generální štáb.“

„Výborně. Spoj mě.“

Poručík Zacarias zapnul vysílačku. „Boagrius volá Pelinobia.“

„Pavoučí volací znaky, jak roztomilé,“ ušklíbl se pobaveně Sowah. „Schválně, jestli někdo generálovi řekl, že jeho pavoukovi se taky říká král paviánů.“

Poručík Zacarias se na něj zamračil, ať mlčí.

„Pelinobius Boagriovi. Jaká je situace?“ ozval se z vysílačky chraplavý hlas.

„Mám tu někoho, kdo by s vámi chtěl mluvit.“

„Cože? Co se to –“

Taiwo převzal vysílačku. „Generále Wanto. Už je to tak dlouho.“

„Kdo je… Taiwo? Co tam děláš, ty zatracenej parchante!?“

„Ale generále, přece se nebudeme snižovat k urážkám.“

„Och, Taiwo, ty čubčí synu, teď znám tvoji polohu. Za chvíli ti z orbity pošlu něco mnohem hmatatelnějšího než urážky.“

„To bych vám nedoporučoval, dokud si někoho neposlechnete.“ Generál Taiwo kývl na Meleya. „No tak, Samueli, představ se.“

Meleyo váhavě přistoupil k nabízené vysílačce. „Generále Wanto, pane, tady je vojín Samuel Meleyo. Já… jsem jediný přeživší z jednotky poručíka Zacariase… který nás všechny zradil.“

Zacarias podrážděně udělal krok vpřed, jen aby narazil na Sowahovu nataženou ruku. „Tahle kočka už je z pytle venku, poručíku. Klid.“

„Vojín Samuel Meleyo,“ zopakoval generál Wanta. Samuel z tónu jeho hlasu hned poznal, že jeho přítomnost na plánovaném orbitálním bombardování nic nezmění. Nepochybně už bylo objednané a válečná loď jen zaujímala pozici na orbitě. „Tak co mi máš povědět?“

Meleyo se tázavě podíval na Taiwa. „Popiš mu všechno, co tu vidíš,“ řekl generál a ukázal na pracující rebely.

„Nakládají do raketoplánů transolaritové články. Hodně článků, pane. A…“ Meleyovi se zadrhl hlas při pohledu na objekt, který dva povstalci na antigravitační plošině vytlačili z transportéru. „A něco, co vypadá jako jaderná hlavice.“

Info o knize:
Autor: Jakub Mařík
Obálka: Tomáš Flak
Formát: brožovaná s klopami, 145x205 mm
Počet stran: 352 Cena: 349 Kč
Nakladatel: Mystery Press
ISBN: 978-80-7588-425-1