NEDĚLNÍK: Petr Boček, Vražedná literatura

Roku 1908 veřejnost vzrušila příšerná událost, k níž došlo v pražských Záběhlicích. 23. dubna kolem půl třetí v noci probudil obyvatele domku čp. 161 strašlivý jekot: „Lidičky, prosím vás! Zítra už nebudeme živi! Zítra jsme všichni mrtvi!“ Jeho původcem byl jedenačtyřicetiletý nádražní dělník Josef Náhlíček, který předtím, kolem druhé hodiny po půlnoci zavraždil sekerou svou manželku Marii a osmiletého syna Františka, kterého ještě dodatečně podřízl břitvou. Stejným nástrojem si pak i on sám podřezal žíly na obou rukou a poté si ještě prořízl hrdlo.  Smrtelně zraněný, krváceje z hlubokých ran, vykřikoval ony zlověstné věty, které vzbudily sousedy. To už se prodíral chodbou mezi vyburcovaným osazenstvem domku a všude kolem zanechával krvavé stopy. Pak vyběhl zadním vchodem a utíkal přes Michli k vršovickému nádraží, kde se snad mínil udat. Kolem třetí skutečně dorazil ke stanovišti hlídačů, na něž křičel, že zabil ženu a dítě, ale oni ho nebrali vážně, nejspíš si mysleli, že je opilý. Následkem velké ztráty krve však zkolaboval na devatenácté koleji východně od nádraží a tam následně zemřel. Prý i odstavené vagóny byly pocákány krví, která mu stříkala ze žil.  Jeho mrtvola byla nalezena ráno o půl páté.

O konkrétní příčině výbuchu násilí v domácnosti Náhlíčkových se toho moc neví. Je jisté, že manžel pil hodně přes míru. Dokonce přestal chodit do práce, kam vzkázal, že je churav, a místo toho trávil čas s lahví. Mezi manželi tak vznikaly drsné hádky. Nicméně ženu Náhlíček prý nikdy nebil, neboť z ní měl strach a poslouchal ji na slovo.

Normálně by člověk řekl, že na vině byl nejspíš mužův nezřízený chlast. Jenže: chyba lávky! V bytě se našlo několik sešitů románu Pražský kat. A v souvislosti s tím postupně vyplulo na povrch, že Náhlíček byl velkým milovníkem krvavých románů. Jednou se prý přiznal hostinskému Jelínkovi: „To já čtu při světle v noci tak dlouho, až přijde to nejlepší, že až člověku vstávají hrůzou vlasy. Pak zhasnu lampu a třeba dvě hodiny o tom myslím a přemítám. A zas rozsvítím a zas čtu!“ (Národní politika, 24. 4. 1908.) Četba krváků ho dostávala až do jakéhosi vytržení: „Vyprávění o raubířích a jejich hrozných činech přivádělo ho někdy do podivného stavu rozrušenosti a tu obyčejně prosil hostinského: „Pane Jelínku, smím se uhodit?“ A když mu to hostinský dovolil, klekl na zem, udeřil oběma dlaněmi do podlahy tak silně, že židlice poskočily. To ho uklidnilo a pak zase obyčejným hlasem vyprávěl dál.“ (Tamtéž.)

Takže viník se našel: krváky!

Skutečně, až do počátku 20. století se běžně věřilo, že četba hrůzostrašné literatury může člověka změnit v bestii. Proto se proti ní nezřídka brojilo.

Vrcholným projevem bylo veledílo řídícího učitele Václava Špačka (1856-1939), tak zvaná „výstražná povídka“ s názvem Knihy ďáblovy (1882). Vypráví o tragickém osudu krejčího Zámoty a jeho syna, kteří propadnou četbě krvavých kolportážních románů, což vede k rodinnému rozvratu. Krejčí se věnuje spíše četbě než práci. Syn postřelí sedláka, který mu nechtěl dát svou dceru. V důsledku toho se otec zhroutí a posléze zemře. Syn zešílí, a když je převážen do blázince, zavraždí kolportéra krváků, které mu zničily život. Nakonec v dramatické scéně končí s rozdrcenou hlavou pod koly povozu. Prostě a jednoduše: panu učiteli se povedl krvák par excellence! Aby se tento spisek mohl stát správným „kladivem na čarodějnice“, obsahuje zevrubný seznam nevhodných knih a jejich nakladatelů, včetně například Boccacciova Dekameronu, který je charakterizován jako zvlášť oplzlý. Jinak pan učitel Špaček se považoval obecně za zdatného bojovníka proti různým společenským neduhům, psal podobné „výstražné povídky“ i proti karbanu, alkoholismu a nadměrnému sázení v loterii.

Také básníci se zapojili do války s hrůzostrašnou literaturou. Dnes již poměrně zapomenutý příslušník ruchovské generace Gustav Dörfl (1855-1902), jinak ironií osudu též autor několika strašidelných balad, uveřejnil roku 1901 ve své sbírce Miscelly báseň s explicitním názvem Krváky. Tentokrát je hrdinkou mladá žena, která propadla lidové četbě, tedy konkrétně krvavým románům s romantickými prvky.
Milovala jako děcko
školu, hry i čítanku,
nad ně však a nade všecko
čtení románků.
Dopadla však samozřejmě špatně. Četla a četla, zahálela, nepracovala, až přišla o celé dědictví. A pochopitelně zešílela.
Však co také s takým věnem?!
Ona sní teď o princi
jako o svém vyvoleném,
jenže – v blázinci!

Ještě na počátku 20. století tak mohly okresní školní rady vydávat následující, zcela vážně míněná, varování: „V přítomné době více než kdy jindy musí všem dotčeným činitelům národním i státním záležeti na tom, aby vzešla příští generace naše co nejčetnější, nejzdravější, nejsilnější. I jest nejvýš třeba vedle systematického a intensivního pěstění těla brániti především též všem vlivům, které lidstvo degenerují. Takovými jsou zvláště: předčasné a nyní bohužel zhusta se objevující kouření mládeže, pití lihovin, četba tak zvané krvavé a detektivní literatury, a s tím vším úzce spojené utrácení peněz a otupení citů i mravů.“

A jak jsme na tom dnes?

Pokrok nezastavíš. Jsme mnohem dál ve všem. Tedy i v hranicích krvavosti, erotiky a nechutnosti a samozřejmě jsme i mnohem benevolentnější. A vzdělanější. Tedy: měli bychom být. Nicméně vzhledem k tomu, kolik lidí v posledních letech podlehlo nejrůznějším dezinformacím a šíleným konspiračním teoriím, je nutno se mít na pozoru! Proto doporučuji následující jednoduché opatření: na všechny horory, případně i detektivky (čistě pro jistotu) vytisknout výrazný nápis: TOTO NENÍ MOTIVAČNÍ PŘÍRUČKA!

A bude to!

Petr Boček (*1967 Chrudim) 
Chrudimský archivář žijící v Lanškrouně se zabývá historií letectví, filmu, českého horroru a démonickými pověstmi. Společně s Miloslavem Zubíkem psal humoristické texty (Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti, 2015) a hororové povídky (Mrazivé příběhy, 2012, Výprodej nočních můr, 2014, Nekrosarium, 2018). Horory tato dvojice publikovala též v časopisech Král Horror a Howard, ve všech osmi Antologiích českého hororu, dále v antologiích Poslední polibek (2016), Za tebou (2016) a Sto hororů ve sto slovech (2016). S Honzou Vojtíškem společně napsali povídku V pokoji do jeho Sešívanců (2018). Samostatně P. Boček vydal hororové romaneto Hrobořadí (2016) a hororové povídky v antologiích Ve špatný čas na špatném místě (2017), Může se to stát i vám (2018) a Dokud nás smrt nerozdělí (2019). Roku 2019 mu v nakladatelství Golden Dog vyšel hororový román Mízožravci, v roce 2021 pak sbírka českých hororových balad 19. století Umrlčí věnec, sestavená ve spolupráci s Honzou Vojtíškem. Na podzim loňského roku se k vydaným knihám přidal Hřbitov trpaslíků, černohumorně laděný román s bizarními prvky, a přímo u nás na Sardenu si můžete přečíst jeho povídku Procitnutí, která je inspirována skutečným autorovým zážitkem: návštěvou prastaré chalupy, v jejíž sednici spočívalo na rozměrné polohovací posteli nehybné tělo paralyzovaného majitele…