ROZHOVOR: „Většina čtenářů se těší na souložení s Agou,“ prozradila Kristýna Sněgoňová

Českou autorku Kristýnu Sněgoňovou vám určitě představovat nemusíme. Od roku 2018, kdy vyšel její první román Krev pro Rusalku, se knihy s jejím jménem na přebalu objevují na pultech knihkupectví každý rok. O tom, že patří mezi nejúspěšnější autory současné české fantastiky, svědčí i řada cen, které za svoji literární tvorbu získala, namátkou například Cena Karla Čapka, několikanásobný titul Lady Řádu fantasy a další.

Na co se můžeme těšit v pokračování její úspěšné série Města, jak se dívá na spolupráci s Františkem Kotletou a jaké to je být spisovatelkou na plný úvazek? To a mnoho dalšího nám prozradila v následujícím rozhovoru.

POZOR: Následující rozhovor obsahuje zmínku o mimozemském sexu.

V loňském roce se na pultech nakladatelství objevily hned dvě knížky s tvým jménem – Šprti a frajeři ze série Legie, na které pracuješ společně s Františkem Kotletou, a Země v troskách z tvojí vlastní série Města. Jak bys nám je v krátkosti představila?

Představování nesnáším a neumím, proto za mě anotace píše nakladatelství. Když někomu vyprávím příběh, který bych ráda napsala, řekne buď, že ho nepochopil, ale doufá, že bude ve skutečnosti lepší, než jak zní, nebo že už mluvím hodinu, on vůbec netuší, o čem, a rád by, abych s tím přestala. Třetí Legie je jako všechny ostatní krvavá zábava z vesmíru, zatímco Země v troskách je akční postapo s trochu těžší atmosférou.

Najdeš něco, co mají obě knihy společné, a něco, v čem se naopak diametrálně liší?

Legie je hravější. V podstatě pro cokoliv, co mě napadne, se v ní najde místo – podivná stvoření, úchylné vtipy, bizarní zápletky. V sérii Města se lidé častěji trápí tím, co trápí i mě (krom toho, že je tam navíc požírají příšery). Společné mají ale rozhodně to, že mě baví psát a, jak se zdá, spoustu lidí i baví číst.

Krásně jsi navázala na rok 2020, kde se ti podařilo vydat předchozí díly těchto knih – Amandu a Město v oblacích. Bereš to jako velký spisovatelský úspěch a jsi spokojená, nebo máš ambice zamířit ještě výš?

Je to nastavení, které bych ráda udržela a letos i překonala. Legie je nesmírně oblíbená a my se v tomto roce zavázali vydat čtyři díly – na mě připadlo psaní toho druhého a třetího. Současně chci ale napsat a vydat Svět v bouři, pokračování ze série Města, po kterém se moře čtenářů ptá. Bude to náročný rok, ale když můžete dělat to, co vás baví, berete to jako výzvu.

Před rokem jsi v rozhovoru pro Epochu uvedla, že Legie je pro tebe a Františka Kotletu místo, kde si můžete „hrát ve svitu hvězd“ a spolupráci s ním sis pochvalovala. Změnilo se za ten rok něco?

Ne. Mám ve smlouvě uvedeno, že spolupráci s ním musím chválit, a její platnost končí až za pět let. Pak vydám memoáry a na obálce bude Munchův Výkřik.

Je něco, čím tě František Kotleta vždycky dokáže vytočit?

Asi bych měla říct něco legračního, jako že často odpovídá krkáním nebo předstírá, že píše, ale přitom spí. Dělá to, ale ve skutečnosti mě to baví. Je to můj nejlepší kamarád a za celou dobu, co se známe, jsme se pohádali jen jednou, když hrál na mém mobilu Candy Crush Soda a já mu chtěla radit. Obvinil mě, že jsem nezdravě soutěživá, já jeho, že je extrémně vztahovačný, a pak se se mnou chvíli nebavil, protože jsem mu mobil vzala a on si neuměl tu hru nainstalovat na svém.

Nedávno spatřil světlo světa Rudý vrabčák, další pokračování série Legie. Můžeš nám prozradit, jaké máte s posádkou Kra… Vzdorující plány nadále? Stále se držíte původního plánu celkem 12 dílů, nebo jste jej přehodnotili?

Držíme se ho, máme na to i manuál. Neotvírám ho, protože mám strach z většiny toho, co tam Kotleta vepisuje, a zbytku nerozumím, ale je v něm plán na dvanáct dílů, takže počítám se dvanácti díly. Máme v plánu velké věci, jako třeba blížící se návrat na Zemi. Ale většina čtenářů se aspoň podle divných zpráv, které mi chodí na Instagramu, těší na souložení s Agou.

Z rozhovoru pro Epochu víme, že tvoje nejoblíbenější postava z Legie je Gerasim. Nás by ale zajímalo, jaká postava tě naopak nejvíc vytáčí a proč?

Z posádky nikdo. Kotleta říká, že jsem z jedné třetiny Aga, ze druhé Amanda a ze třetí profesorka, asi mám tím pádem ke všem blízko. Opomíjení jsou zatím Vodička s Giuseppem. Připadl mi trochu nevděčný, ale i hodně zajímavý úkol napsat díl, který potáhnou oni dva. Sama jsem zvědavá, jak jim půjde hledání Amandy.

Přesuňme se teď na okamžik k sérii Města. Třetí díl s názvem Svět v bouři by měl na trh přijít už v letošním roce. Prozradila bys nám něco bližšího k některému z hlavních hrdinů, kteří nás v knize očekávají? Jen malý teaser pro čtenáře...

Z předchozích dvou dílů zůstaly v příběhu postavy, pro které mám slabost a pro které je spása světa zásadní výzvou. K nim se přidá pár postav nových, převážně elektrikářů z Islandu a vědců z čerstvě nalezené Archy, aby jim pomohli najít a zničit líheň céček. Chci, aby byla finální bitva monumentální a odehrávala se na stejně monumentálním místě, které mám nesmírně ráda. Snad se jí dožije co nejvíc hrdinů.

Od vydání tvé knižní prvotiny, Krve pro rusalku, uplynou letos už čtyři roky. Cítíš nějaký výrazný posun ve svém psaní?

Výrazný asi ne, ale posun rozhodně, a to v mnoha ohledech. Co se kvality týče, to musí asi posoudit čtenáři, ale jako povídkářka jsem se postupně naučila psát romány a cítit se v nich lépe. Každý další jsem psala s větší lehkostí.

Letos se ti povedlo něco, o čem sní většina spisovatelů – začala jsi se psaním knih živit. Prozradila bys čtenářům, jak vypadá tvůj běžný „pracovní den?“

Ráda bych prozradila, že jsem disciplinovaná a že jsem neztratila pracovní návyky, ale pravda je, že si na to pořád ještě zvykám. Zpočátku jsem si dopřála zasloužený odpočinek, potom jsem měla neustále nemocné děti, takže režim, který jsem doufala zavést, se snažím zavádět až teď. Jsem autor, který píše snadno a rychle a nejsnáze pod tlakem, takže když byl deadline na Amandu na konci září, začala jsem ji psát na začátku, ale ráda bych živení se psaním brala jako posun od „píšu po nocích týden před odevzdáním a vyspím se v hrobě“ k „ráno vstanu, nasnídám se, zacvičím si jógu a po zbytek dopoledne budu psát, protože tak aspoň získám časovou rezervu“. Uvidíme.

Máš pevně dané hodiny, kdy píšeš, nebo si k textu sedneš operativně, když máš zrovna volnou chvíli?

Kdykoliv mě popadne chuť psát a mám zrovna čas, hlavně večer. Ráda bych to zkombinovala s psacími hodinami, protože i když jsem chaotik a nejradši pracuji nahodile, sama na sobě cítím, že Diablo se sice sám neporazí, ale měla bych si víc přitáhnout otěže.

Co tvé další plány na rok 2022? Povídej, přeháněj!

Přehánět letos určitě neplánuji! V psaní už moc prostoru a času nemám, nějaké nabídky, které se mi líbily, jsem musela odmítnout, protože bych se buď dostala pod zbytečný tlak, nebo by kvalita nebyla taková, jakou bych ráda. Mimo psaní bych ráda trochu zklidnila. Mám za sebou podivný rok (což asi v kombinaci s pandemií většina z nás), plný aktivit, změn i stresu, a chtěla bych chvíli jen normálně žít.

Pokud je něco, co bys ráda vzkázala našim (a samozřejmě i svým) čtenářům, máš prostor :)

Snad jen díky za to, že jste a čtete. Zní to možná jako klišé, ale bez vás bychom tu nebyli ani my. A díky za rozhovor!

I my tímto Kristýně děkujeme za rozhovor, těšíme se na další díl Legie a budeme Vodičkovi s Giuseppem a celou posádkou držet palce. A stejně jako ona doufáme, že její i naši oblíbení hrdinové budou v chystané knize Svět v bouři umírat co nejméně!