TÝDEN ROZHOVORŮ: Rozhovor s Leonardem Medkem o Dobrodruhovi

Konec dubna. Novinářská rutina, ne že by nebylo do čeho píchnout, ale každé oživení vítáno. A tak nás to napadlo: uděláme si Týden rozhovorů. Téměř každý den tohoto týdne vyjde jeden rozhovor se zajímavým autorem. Abyste se měli na co těšit, odtajňujeme záměr. Jako dalšího jsme pro vás vyzpovídali Leonarda Medka.

Začneme od konce: bude pátý Dobrodruh?

Bude, ovšemže bude. Nevím sice, kdy (nějak mi dokončit každý další svazek trvá déle, než ten předchozí), ale určitě bude... Neboť za á: Už dávno jsem ohlásil, že série skončí až Frantovým návratem do Čech. Na konci čtyřky jsem ho nechal v Panamě. A za bé: „Ďáblovu obrazárnu“ jsem dopisoval v jednom velkém záběru na konci loňského roku. A jak jsem pak byl rozjetý a plný nadšení a naladěný na frantovskou vlnu, rovnou  jsem se vrhl na pokračování, dokud mne to drží (to je vždycky potřeba využít, ten počáteční elán). Během asi pěti týdnů tak vznikla celá úvodní povídka do pětky, do konce února pak první polovina druhé... Potom již mne – celkem očekávatelně – bujará síla přešla, nicméně počinek tu je, přičemž nápady na nejmíň tři další dílčí zápletky už mám v hlavě. Co mi chybí, a citelně, je ústřední zápletka, ta svazující. Leč netrápím se tím – buďto nějak vyplyne sama, anebo zkrátka půjde podobně jako u prvního dílu o soubor víceméně samostatných příběhů... To je zatím vis maior.

Čtvrtý Dobrodruh vychází v trojím provedení - obyčejně, "de luxe" a "de luxe" s historickou mincí jako bonusem. Jak tento nápad vznikl?

Tak to se ptáte špatného člověka, s tím já nemám co společného. Ten nápad se vylíhl v hlavě „Straky na vrbě“ Michaela Bronce, já u toho nebyl. Nicméně troufnu si hádat: Nemohlo by s tím mít cosi společného to, že Michal jakožto správná Straka miluje lesklé věci a  díky tomu se v posledních letech dal na numismatiku? Co říkáte?

Máte pocit, že vám hlavní postava díl od dílu mění? Vyvíjí se nějak? Mění se Váš pohled na ni?

Já doufám, že se vyvíjí; měla by. Už proto, že František Franta stárne a získává zkušenosti, to se prostě musí nějak projevit... Taky ho postupně umravňuji – zatímco na začátku prvého „Dobrodruha“ byl vlastně obyčejným banditou, ve dvojce již vystupuje coby relativně počestný  podloudník... A tak dál.  Franta je samozřejmě pořád nelítostný zabiják, když to musí být, a jeho příběhy i nadále zahrnují spousty vloupání a podobných hrátek, ale už to není proto, aby někomu vybral prasátko... Nebo, přesněji, nikoli v prvé řadě proto. Koneckonců za z něčeho přece musí žít, že ano...

Zdroj fotografie:  Archiv Leonarda Medka (© Richard Klíčník)

V jednom rozhovoru jsem četl, že rešerše Vám mnohdy zaberou klidně i několik víkendů. Do jaké míry je pro Vás psaní zábava a do jaké míry je to práce?

To byl ten rozhovor na Literární alchymii, že? Vlastně tam byla odpověď i na tohle... Ale budiž, zopakuji to. První fáze, to jest vymýšlení zápletky a shánění podkladů – což spolu úzce souvisí a navzájem se ovlivňuje -, je vrcholně zábavná. A poučná, velmi často. Druhá fáze, skutečné psaní, prostě to ťukání písmenka za písmenkem, je prostě práce a leckdy dosti úmorná. Poslední fázi, sestávající ze seškrtávání a dolaďování textu, považuji zase už za zábavnou, byť ne tolik... Tohle má ale každý jinak. Znám přinejmenším jednoho autora, který za vrcholně otravnou má právě tu poslední část... A chápu jej, ač sám to cítím jinak.

Občas se říká, že historii píší vítězové. A někdy i to, že každý historik píše své vlastní dějiny (v české historiografii se to týká třeba období husitů). Jak přistupujete k historii Vy? Využíváte ji, měníte si drobně vyznění některých událostí - nebo se snažíte držet toho, co píší historikové?

To záleží na tom, co právě píšu. Ve frantovských příbězích, pakliže se v nich skutečná historie projevuje, je natolik přesná, nakolik jen může být. Příklad: Ve třetím díle, v „Třetím triarchovi“, je povídka „Křišťálový klíč“. Vystupuje v ní tehdy ještě hodně mladý Dashiell Hammett, a ta povídka obsahuje hodně motivů odkazujících na jeho vlastní díla. Ale – Hammettovy příběhy jsou velmi pevně svázány se San Franciskem. Jenže v té době, o kterou mi šlo, Hammett ještě ve Frisku nepůsobil, tehdy pracoval pro Pinkertona v Chicagu... Musel jsem tedy zákonitě vymyslet důvod (a pozor, důvod s mojí zápletkou souvisící!), proč jej agentura do San Franciska vyslala; takhle to dělám.
Samozřejmě, když páchám příběh zasazený do nějaké alternativní historie, fakta měním; tam už je to dáno samotným žánrem. Nicméně i tehdy mívám tendence posouvat realitu co nejméně, pouze tolik, kolik je třeba.

Ve Strakách na vrbě jste publikoval i knížku veršů - Rýmy a nádchy. Už je to čtrnáct let, takže je na místě dvojotázka: jak se na tuto knížku dnes, s odstupem času, díváte? A chystáte nějakou další básnickou sbírku?

Jak se na ni dívám? Nostalgicky. Byl jsem tenkrát mladší a vyjadřoval se ve verších mnohem častěji než dnes... Z čehož plyne i ta druhá odpověď. Zatím ne, neměl bych do ní co dát. (Mimochodem - „Rýmy a nádchy“ nebyly první, ještě před nimi vyšel fanzinově svazeček „Bajky o hrochu“. Ty hroší rýmovačky jsem předtím psal snad deset let. A víte, že od té doby, co byly vydány, jsem nedostal chuť spáchat ani jednu další? Nějak se mi to v podvědomí celé přesunulo do šanonu „uzavřená záležitost“ a dřív tak oblíbený hroch nadále neprojevil známku života... Smutné, hlavně pro něj.)

Existuje otázka, na kterou jste vždy chtěl být dotázán, ale nikdo Vám ji nikdy nepoložil?

Určitě. Musejí jich být celé mraky – jen mne právě teď žádná nenapadá... (Samozřejmě kromě té obligátní: „Máme tady v krabici od vína zbytečných osm milionů; chcete je?“ Ale tu mi sotvakdo položí.)
A teď vážně – toto je, za ta léta, co jsem v branži, už tuším devátý rozhovor, který poskytuji. Pokud jsem se během té doby o interview něco naučil, pak to, že jeho kvalitu neurčuje tázaný, nýbrž tazatel: čím chytřejší a zajímavější otázky, tím přímo úměrně i chytřejší a zajímavější odpovědi. Takže ne, že bych měl nějakou konkrétní otázku, o které bych snil, nýbrž jedno obecné přání – potkávat čím dál bystřejší tazatele.