RECENZE: Miroslav Žamboch, Zakuti v oceli

Miroslav Žamboch se řadí mezi nejúspěšnější české žánrové autory. Udrží ho nový román Zakuti v oceli na pomyslném vrcholu?

Blížící se období svátků vánočních poznáte bezpečně podle dvou věcí. Nákupní centra mezi sebou začnou soutěžit o titul za nejkýčovitější výzdobu. A na pultech knihkupectví se vynoří množství nových titulů od autorů, o kterých nebylo nějakou dobu slyšet. Miroslav Žamboch není ve vodách české fantasy/sci-fi a všeho mezi tím žadným nováčkem. Naopak platí za osvědčeného autora a každá jeho nová knížka vzbuzuje ve fanouších radostné očekávání dnů naplněných černým humorem, množstvím mrtvých a hrdinů, se kterými si ani sám Chuck Norris nezadá. 

Jestli svět někdy dopadne tak, jak jej Žamboch popisuje ve svém nejnovějším románu Zakut v oceli… No, řekněme, že standardní kulka do hlavy je lákavější možností. Lidská populace je téměř zničená vlastními stovky let starými technologickými zázraky. Umělá válečná inteligence v Žambochově světě není nic, s čím byste rádi zašli na panáka. O čtyři století později už si navíc nikdo nepamatuje, kde se vloudila chybička, že se stroje obrátily proti svým stvořitelům. Jisté je jen to, že vědomosti minulých generací se dávno ztratily v propasti času a tichá válka mezi zbytky válečných strojů a lidmi stále pokračuje. A že by lidé měli nějak významně navrch? To se rozhodně říct nedá.

Matyáš Sanders je mechanik. Obyčejný, docela sympatický chlápek, který nijak nevyčnívá z davu, dokud se nerozhodne zahrát si na kavalíra. V ten moment určitě nečekal, že jeho gentlemantsví bude po zásluze odměněno, a aby si zachránil holý život, upíše se kapitánu Knispelovi. Obchodníci cestující pustinou potřebují někoho, kdo jim ochrání zadky, když je náhodou přepadnou boti. A Kapitán s velkým tankem a posádkou, co vypadá, že už viděla všechno, co mohla, se zdají jako dobrá volba. 

Z Matyáše Sanderse se stal žoldák. Pomáhá chránit obchodníky putující skrze Pustinu a jako jeden z mála žijících lidí dokáže spravit ten boty rvoucí tank, co v něm Kapitán a jeho posádka brázdí planiny. Má velice jasnou životní filosofií - stroje by neměly zabíjet lidi. 

Podle některých je Miroslav Žamboch grafoman s devětatřiceti knihami na kontě s průměrným rozsahem přes čtyři sta stránek. Nebudu to popírat, ale narozdíl od ostatních mě to těší. Důvod je prostý - jeho romány jsou pro mě sázka na jistotu. Nějakým zázrakem se mu navíc s každou další knihou daří přijít s novým, neotřelým světem i námětem.

Tam, kde je námět i svět na jedničku a baví, začíná trochu nudit struktura příběhu. Zvláště pokud máte autora načteného. Protože i Zakuti v oceli jedou po klasické žambochovské lince - obyčejný Honza z Horní Dolní se přichomýtne, k čemu nemá, což mu obrátí život naruby (a obvykle přinese první dávku krveprolití). Zamíchejte do toho padoucha či uhlavního nepřítele až pět, osudovou ženu, pomstu, chucknorrisovské přežívání všeho a získáte dobře známý koktejl, tentokráte s robotí třešničkou na dortu. 

Chcete se zeptat, zda to něčemu vadí? Ani náhodou. Pořád to baví. Prvních sto stran je sice trochu pomalejších a člověku naskočení do Zakutých v oceli kapku trvá, ale pak už se jen veze na vlně černého humoru, trefných hlášek a strojů likvidovaných přesnou palbou z brokovnice. Přidejte k tomu postavu kapitána Knispela, velitele žoldnéřské posádky. Skoro až do konce knihy nebudete tušit, co má vlastně za lubem a proč se tak urputně žene za… To si přečtěte sami :)

Zakuti v oceli nejsou ani nejlepší, ani nejhorší Žambochova kniha. Potěší, nadchne, neurazí, ale až na postavu Knispela ničím výrazně nepřekvapí. Přesto vás bude bavit. 

Miroslav Žamboch, Zakuti v oceli

Nakladatel: Triton
ISBN: 978-80-7553-175-9
Počet stran: 464 stran
Cena: 349 Kč