UKÁZKA: Tim Lebbon: Predátor - Vpád

ANOTACE:
 

Vesmír je nekonečný… a lidstvo do něj proniká dál a dál, buduje si v něm základny, přizpůsobuje si planety pro život a rozšiřuje svou sféru vlivu.

 

Vesmír je nebezpečný… a z jeho hlubin se blíží hrozba. Začínají se množit útoky Yautjů, inteligentní rasy, dosud považované za samotářskou. Predátoři nikdy nebyli přímými nepřáteli lidí, ale teď se k Zemi řítí jejich invazní loďstvo. Lidé se chystají mimozemšťanům postavit, jenže pozor! Predátoři neútočí, ale prchají před ještě horší, hrozivou silou.

 

Vesmír je nevyzpytatelný… a lidstvo náhle čelí katastrofě, jakou si nikdo nedovedl představit. Schyluje se k bouři ve vesmíru!

 

Predátor – Vpád je první díl trilogie navazující na filmový, komiksový, knižní a herní vesmír mimozemských monster – vetřelců a predátorů.

 

 

Lebbon, Tim: Predátor - Vpád

Série: Bouře ve vesmíru 1

Původní název: Predator - Incursion

Nakladatelství: Baronet, květen 2016

Překlad: Dana Chodilová

Vazba: vázaná
Počet stran: 312

Cena: 329 Kč

 

 

PROLOG 

 

LILIYA 

 

 

Zvuky se rozléhaly ozvěnou, syté a těžké, bušily jí v hrudi jako metronom smrti. Na šílený okamžik jí připomněly vibrace hudby a přistihla se, jak bezděky poklepává prstem na rám postele. Ale vzpamatovala se, jakmile slyšela vřískání a chaos, krveprolití a výbuchy. To bušení byl tlukot srdce lodě v jejích posledních chvílích. Plán vyšel a nastal čas sehrát jeho poslední dějství. 

 

Liliya mohla být klidně posledním živoucím tvorem na palubě lodě Evelyn-Tew. 

 

Kromě nich. 

 

Neozbrojená a samotná postupovala z ubytovací paluby dolů k laboratořím. Vklouzla do otevřených dveří, zavřela je za sebou, schovala se ve tmě, zatímco někdo nebo něco prošlo kolem. Zaznamenala těžké oddechování, tiché syčení a projel jí strach. Zůstala tam déle, než bylo nutné, a znovu se přistihla, jak pochybuje o svých rozkazech. 

 

Podívej se, co jsou zač! Podívej se, co dokážou! 

 

Jeden z těch netvorů si našel cestu na ubytovací palubu a propuklo peklo. Liliya slyšela útok – vyplašené výkřiky, hlasité syčení útočníka, střelbu a jekot – a viděla následky, když pak obcházela rozervané vlhké cáry, ještě donedávna lidi. Bylo jich nejméně sedm, ale pod jedním lůžkem se nacházela taková spoušť, že se nedalo poznat, kolik obětí tam vlastně zahynulo. Nejspíš je znala jmény. 

 

Vypnula jsem bezpečnostní zámek, pustila jsem je ven a teď – 

 

Ale byla malý pán, aby zpochybňovala rozkazy nebo jim nevěřila. Ocitla se tu z jistého důvodu. Nikdy ještě Wordswortha nezklamala a nezačne s tím ani teď. 

 

Bylo to zvláštní, procházet takhle opuštěnou laboratorní lodí. Obvykle rušnými, nyní zmlklými chodbami se odrážely vzdálené zvuky, Evelyn-Tew duněla a sténala, jak čím dál víc zrychlovala. Liliya věděla, kam loď míří. V případě jakékoli kritické situace následovala automatická reakce, nasměrovala plavidlo do nejbližšího slunce. Všechno spálit. 

 

Neriskovat, že někdo nebo něco unikne. 

 

Jenže ona všechno změnila. V její hlavě už nastalo odpočítávání. 

 

Dostala se na křižovatku tří chodeb, podívala se směrem, kam potřebovala jít a přitom tam vůbec jít nechtěla. Světla na schodišti poblikávala a selhávala, snad následkem nouzových opatření, nebo se něco poškodilo v boji s uniklými xenomorfy. Liliya zaváhala jen na okamžik a vydala se po prvním schodišti dolů. 

 

Měla jsem to udělat dřív, pomyslela si. Na palubě výzkumné lodě byla už skoro sto dní a za tu dobu se mezi posádkou zabydlela, splynula s prostředím. Své úkoly plnila dobře, ale ne přehnaně dobře, byla přátelská, ale s nikým se nespřátelila. Čím déle tu byla, tím méně si jí lidé všímali. Přesně o to jí šlo, potřebovala se stát neviditelná. 

 

Ale kdyby svůj úkol splnila dřív, byla by už teď dávno z lodě pryč a možná by se všechno tak nepokazilo. Ten křik, střelba, ten jekot by třeba ani nenastaly. Posádka by snad unikla. 

 

Snad. 

 

Ale s xenomorfy vždycky nakonec nastal chaos. Kdykoli se získaly vzorky, ať už živých tvorů, vajíček nebo embryí, všechno se nakonec pokazilo. Vetřelci nechtěli být chytáni a studováni a s těmito tvory, vypěstovanými ze vzorků sebraných na planetě LV-178, tomu nebylo jinak. Pořádek neměli v povaze, byli to tvorové násilí a krve. Tam, kde se vyskytli, se vesmír změnil v drsné, kruté, nelítostné místo. 

 

V dalším patře světla znovu zablikala, lákala ji dál. Na stěně zamrkal matný skleněný obrys. Komunikační stanoviště. Přejela rukou po obrazovce, vyvolala plánek lodě. Tlumeně zasvítilo slovo stav. Liliya se ho dotkla a dívala se, jak se vytrácí. Na jeho místě se objevilo varování. 

 

Zadržela dech a přečetla si ho znovu, i když nemusela. Měla fotografickou paměť, vybavovala si všechno. Proto si Wordsworth vybral pro tento úkol právě ji. Na podobné mise se do této části Sféry lidí vypravili i další, ale řekl jí, že na té její záleží nejvíc. Tohle je důležité. To, co sebere z Evelyn-Tew, může ovlivnit, zda Zakladatelé zvítězí, nebo zaniknou coby zapomenutá odbočka historie. 

 

Podle varování měla ještě méně času, než se obávala. Loď byla nastavena na zrychlenou sebevražednou trajektorii a za necelou hodinu vletí do hvězdy Alpha Centurai. 

 

Liliya zavřela oči a zhluboka se nadechla. 

 

Správně, pomyslela si. Těm netvorům se nesmí dovolit – 

 

Z dálky se rozeznělo praskání, jako by se pomalu odlepoval suchý zip. Následoval výkřik, slovům nebylo rozumět. Střelba a pak ječení. 

 

Liliya pospíchala na vršek dalšího schodiště a vydala se dolů. Sestupovala opatrně, střehla po nějakém pohybu nebo zvuku, které by mohly znamenat nebezpečí. Pevně doufala, že najde, pro co sem přišla. Ironií osudu se teď, když xenomorfové unikli a plenili loď, jejich původní vězení v laboratořích stalo možná nejbezpečnějším místem plavidla. 

 

Schodiště skončilo a Liliya se ocitla ve vestibulu, odkud vedlo několik chodeb. Odehrálo se tu něco zlého. O zeď vzadu sedělo opřeno tělo s nepřirozeně zkroucenou rukou, kolem plno krve. Opodál se válela zbraň. Mřížku v podlaze něco prorazilo zevnitř a z ní jako by do chodby plynula temnota z vesmíru. 

 

Liliya rychle utekla od té scény, od příběhu, který nechtěla znát. Ať byl ten člověk dobrý, nebo ne, doufala, že zemřel rychle. 

 

Ocitla se v laboratorním patře a dalším vstupem se dostala k prvnímu bezpečnostnímu stanovišti. Všechny naděje, že dveře byly rozmláceny nebo zůstaly otevřené, se rozplynuly – ale s tím počítala. Vytáhla z kapsy malý nástroj. Pod nohama se jí rozlehlo tupé žuchnutí, následované zaduněním odkudsi zdaleka. 

 

To byla exploze. Zamrkala a naklonila hlavu, napínala uši. Pokud se odehrálo něco zkázného a loď se začíná rozpadat, bude muset pospíchat k doku nebo k únikové kapsli a nesplní cíl, pro který sem přišla. 

 

Podlaha trochu zavibrovala, ale tím to skončilo. Srdce lodě bušilo dál a motory fungovaly. 

 

To, co způsobilo explozi, bylo daleko a nemusela se o to starat. Aspoň zatím ne. 

 

Vytáhla dekodér a pustila se do práce na zámkovém mechanismu. Protože šlo o kombinované zařízení, chopila se sady planžet a začala pracovat na prvním stavítku. Kombinace elektronických zámků a staromódního systému cylindrických vložek by měla všechny nezvané hosty odradit, ale Liliya byla cvičená. A výjimečná. 

 

Ani ne za minutu se dveře otevřely, ocitla se v hlavní části laboratoří. Celá tato ústřední sekce byla obklopena obří zpevněnou konstrukcí podobnou gondole, byl to zesílený trup uvnitř trupu se samostatnými systémy a obvody, aby se zabránilo v úniku tomu, co se tu přechovávalo. A přece po Liliyině zásahu zabezpečení selhalo a xenomorfové si našli cestu ven. 

 

Prošla první z přetlakových komor vedoucích do laboratoře číslo tři a zahleděla se silným zpevněným sklem dovnitř. Laboratoře byly vzhůru nohama, zadní stěna rozervaná, v rohu se válelo několik zkrvavených a roztrhaných těl. 

 

Laboratoř číslo dvě se naplnila kouřem. Uvnitř neviděla nic než pár rozmazaných otisků rukou na skle zevnitř. 

 

Mezi laboratoří číslo dvě a jejím cílem, jedničkou, se nacházela hlavní skladovací sekce. Stěny měla silnější a tlustší než vnější trup lodě. Tam si Liliya netroufla nic porušit. Uvnitř seděla smrt a paradoxně i zdroj strašlivého života. 

 

Královna. 

 

Liliya ji spatřila jenom jednou a ta vzpomínka v ní vyvolala takové noční můry, že se už nikdy v klidu nevyspí. Už jen z toho, že se ocitla takhle blízko, jí naskakovala husí kůže a krev v žilách stydla. 

 

Rychle prošla kolem neoznačených těžkých dveří, za nimiž cítila děsivou vnímavou bytost. 

 

Ona ví, co se děje? Pokusí se osvobodit, odervat se od porodního vaku? 

 

Liliya si v duchu vynadala. Musí se soustředit a královna není její cíl. 

 

Laboratoř číslo jedna byla pořád zabezpečena, musela znovu nasadit své kasařské schopnosti. Když se dveře nehlučně otevřely, přitiskla se zády ke zdi, poslouchala, zda uslyší zavřeštění, čekala útok. Ale všude vládl klid. 

 

Vklouzla dovnitř a dala se do práce. 

 

Netrvalo jí ani deset minut, než se dostala do velkého počítače, obešla sérii ochranných protokolů a zahájila kopírování všech potřebných informací. Za tři minuty stáhla záznamy ze všech harddisků, datových cloudů a velkokapacitních úložišť z lodě i mimo ni. Stala se jediným majitelem veškerých výsledků výzkumu, prováděného na Evelyn-Tew. 

 

Vědci na palubě ušli dlouhou cestu. V uplynulých několika letech zjistili o xenomorfech víc, než se odhalilo za několik předchozích staletí – a ona to teď všechno ukradla. 

 

Bylo to těžké břemeno, ale nesla ho kvůli Wordsworthovi… a všem ostatním. A teď bylo nejdůležitější přežít. 

 

***

 

Měla v plánu vzít jednu z lodí z dokové paluby. Kotvilo tam několik raketoplánů a taky vyřazené bitevní plavidlo koloniálních mariňáků, údajně pro ochranu. Ale některé z nižších palub hořely, a jak se tak blížila k dokům, slyšela střelbu, křik a nezaměnitelné vřeštění xenomorfa. 

 

Rozhodla se vsadit na únikovou kapsli. 

 

Loď Evelyn-Tew, víc než míli dlouhá a půl míle široká, byla vyřazený armádní torpédoborec, který unesl mnohem více lidí, než ho obývalo teď. Krvavé stopy dokazovaly, že vetřelci povraždili vědeckou posádku, snad unikl aspoň ostatní personál. Doufala, že pro ni zbyla některá úniková kapsle. 

 

Uslyšela je necelých dvě stě metrů a jedno patro od nejbližšího kotviště záchranných člunů. Šelestili. Škrábali. Kradli se podél zdi před ní, někde za rohem, k němuž se blížila. Když zablikalo světlo nad hlavami, uviděla tancující a chvějící se stíny. 

 

Liliya se zastavila a ztuhla, snažila se ani nehnout. Deset kroků za sebou měla dveře, ale netušila, jestli se dají otevřít. O padesát kroků dál vzadu byly dveře v přepážce. Kdyby se obrátila a rozběhla se, možná by to stihla – nebo taky ne. A ani pak nebylo jisté, jestli je za sebou dokáže zavřít, nebo jestli ji dostanou zezadu. 

 

Rychle zamrkala, snažila se rozhodnout, co udělá, a stíny vyrazily zpoza rohu. 

 

„Já ti říkal, že jsem někoho slyšel!“ prohlásil muž k ženě po svém boku. Nesl starý model pulzní pušky a ona svírala dva porcovací nože. Oba vypadali vyděšení. 

 

„Vy jste ta z jídelny,“ promluvila žena. „Liliya, že?“ 

 

„Ano. A vy?“ 

 

„Kath Robertsová. Inženýrka. Tohle je Dearing.“ Jeho profesi neuvedla a Liliye na tom stejně nezáleželo. Bylo jasné, že ani jeden z nich si se zbraněmi neporadí, a v očích jim sedělo strašlivé zoufalství. Potřebovali pomoc a vedení. 

 

Toho Liliya schopná nebyla, ale mohou spojit síly a tak možná přežít. 

 

Neudělej nic, čím by ses zpronevěřila misi. Ten hlas, který se jí ozval v hlavě, jako by patřil Wordsworthovi. 

 

Věděla, že jsou to pravdivá slova. Ti dva znamenají nebezpečí pro tvůj úkol. Budou chtít záchranu, ne to, co chceš ty – zmizet. 

 

„Musím jim pomoct,“ zamumlala pro sebe a viděla, jak se Dearing zamračil, zaslechl ji. Asi si pomyslel, že se zbláznila. 

 

„Viděla jste ty potvory?“ zjišťovala Robertsová. 

 

„Jednu. Schovala jsem se.“ 

 

„Ono vás to nevyčenichalo?“ chtěl vědět Dearing. 

 

Liliya pokrčila rameny. „To umějí?“ 

 

„Jo. Aspoň si to myslíme.“ Pohlédl stranou a pak zpátky, odkud přišli. „Jestli jste šla k evakuačním lodím, tak pozdě.“ 

 

„Jsou všechny pryč?“ 

 

„Z doku C ano. Dok A byl zničený při explozi, z béčka unikla atmosféra a déčko je skoro o půl míle dál k zádi. Nemyslím si…“ Odmlčel se. 

 

„Víte, že letíme v sebevražedném kurzu, že?“ zeptala se Liliya. 

 

„Sebevražedném?“ Robertsová vykulila oči a zbledla. 

 

„Loď vletí do slunce,“ vysvětlila a pak dodala: „Pojďte. Je jedna šance.“ 

 

„Jaká?“ zeptal se Dearing, ale Liliya neodpověděla. Zčásti proto, že jemu ani Robertsové nevěřila, a její síla spočívala ve vědomostech. A navíc nevěděla, jak velká ta šance je. 

 

V doku pod důstojnickými kajutami kotvily záchranné kapsle. Každá z nich byla určena pro jednu osobu. Netušila, kolik jich tam zůstalo. 

 

Na schodišti našli mrtvou ženu. Ležela roztažená na schodech. Podle uniformy šlo o důstojnici z letové paluby, ale jinak nezbylo moc, 

 

čím by se dala odlišit od ostatních mrtvých, které Liliya viděla. Rozervané tělo, rozervané šaty, roztříštěné kosti – po zásahu xenomorfů si byli ve smrti všichni rovni. 

 

Způsobila jsem to já. 

 

Potlačila tu myšlenku. 

 

Opatrně prošla skrz spoušť, pokoušela se projít po suchých částech schodů. Nebylo jich moc. Tu ženu to zastihlo, když směřovala dolů k záchranným kapslím. Těžko říci, jestli její zhouba pokračovala tím směrem, nebo přišla zespoda. 

 

„Dávejte pozor,“ zašeptala na Robertsovou a Dearinga. „Nespadněte.“ Byla tam toho spousta, na čem se dalo uklouznout. Ale propletli se dolů na odpočívadlo a k dalšímu schodišti a ocitli se v tlumeně osvětlené hale s několika pohodlnými sedadly a nápojovým automatem v rohu. Osvětlení, napodobující příjemné denní světlo, bylo náročné na provoz, a vymezené proto pro luxusnější části lodě. Očividně se nacházeli v důstojnické sekci. 

 

Robertsová čekala, až jí řeknou co dál. Dearing pokrčil rameny, pulzní pušku pořád svíral v ruce. 

 

„Kudy?“ zeptal se. 

 

Liliya si vybavila plánek lodě a soustředila se na prostor s únikovými kapslemi. Nacházel se o patro níž, ale blízko. Na vteřinu se odvrátila, poslouchala, napínala smysly, pokoušela se odhalit, jaké nebezpečí jim hrozí. Systémy životní podpory hučely. Loď se otřásala vibracemi, jak motory zrychlovaly směrem k hvězdě, tady dole to ale nebylo tolik znát. Žádné další výkřiky, žádná palba ani syčící tvorové. To nebylo moc povzbudivé. 

 

Mohlo to znamenat, že všichni lidé jsou mrtví. 

 

„Pojďte,“ pobídla je. „Nemáme moc času.“ 

 

Nech je být, ozval se Wordsworthův hlas. Hlavní je mise. 

 

Ale když zachrání tyhle dva, možná spasí aspoň malou částečku vlastní duše. 

 

Šli za ní o další patro dolů. Přístupové dveře do doku s kapslemi byly otevřené, z elektronického zámku vedle nich zbyla doutnající spoušť. Někdo před nimi je odpálil, aby se dostal dovnitř. 

 

„To ne,“ hlesl Dearing. 

 

„Možná nejsou všechny pryč,“ řekla, ale přitom už myslela dopředu. Kalkulovala čas a trajektorii, zásoby a životní podporu. Porovnávala záchranu dvou dalších lidí s úspěšným dokončením mise. Dostala jsem se tak daleko… pomyslela si. Nemůže si to teď pokazit. 

 

Dostali se do kruhového prostoru se sedmi kulatými dveřmi, každé vedly přímo ke kapsli. V nouzi byl třeba rychlý a snadný přístup. 

 

„Do hajzlu!“ ulevila si Robertsová. 

 

„Zbyla jenom jedna!“ sykl Dearing a Liliya uvažovala, jestli ví, co to znamená. Obrátila se. Už odstupoval, zvedal zbraň, ještě na ni nemířil, ale byl připravený to udělat. 

 

„To není třeba.“ Dívala se mu do očí. Na okamžik se zarazil. Pak couvl o tři další kroky, přitiskl se na hladkou přepážku vedle přístupového panelu ke zbylé kapsli. Tady v důstojnickém úseku byly vymalované dokonce i stěny nouzového doku. 

 

Motory lodě znovu zapulzovaly Liliye pod nohama a ona zauvažovala, jestli to vycítili i ti dva. Nejspíš ne. Vnímala spoustu věcí, které jim unikaly. Dearingův zrychlený tlukot srdce, kapičku potu na jeho spánku a klouby, které zbělely na spoušti pušky. 

 

„Dearingu…,“ začala. 

 

„Jsou určené jenom pro jednoho,“ přerušil ji. Díval se z Liliyi na Robertsovou, jako by se snažil uhodnout, která se na něj vrhne první. 

 

„Touhle soustavou lítá spousta dalších lodí,“ domlouvala mu Robertsová. „Za pár dní nás někdo vyzvedne. Příjemné to nebude, ale tři se tam vejdeme.“ 

 

Jenže to není to, co chci, pomyslela si Liliya. Nechci, aby mě vyzvedli – nikdo jiný než Zakladatelé. Měla si to rozmyslet, nebrat ty dva s sebou. 

 

Dearing zvedl pušku. 

 

Věděla o sobě, že je rychlá, ale možná ne dost. 

 

„Robertsová má pravdu,“ řekla. „Budeme tam nacpaní, start bude drsný, ale ve třech tam pár dní vydržíme. Myslíte si, že by důstojníkům nenachystali dost jídla a vody? Že by jim to tam nezařídili pohodlně?“ 

 

Dearing se podíval stranou a dotkl se panelu na stěně. Oči měl vykulené vzrušením z nadcházejícího úniku. 

 

„Nemůžeš nás tu nechat umřít!“ vyjekla Robertsová. 

 

„Zbyly ještě další záchranné čluny,“ odbyl ji. 

 

„To je o půl míle dál!“ houkla. 

 

„Tiše,“ napomenula ji Liliya pevně, ale už to zašlo moc daleko. Mezi těmi dvěma bylo něco, o čem nevěděla, a následující prohlášení Robertsové to odhalilo. 

 

„Copak pro tebe nic neznamenám?“ fňukla inženýrka. 

 

Dearing se ušklíbl a Liliya popošla o krok. Všiml si toho a namířil zbraň jejím směrem. 

 

Zaslechla běžící, pospíchající kroky, blížil se jeden z těch tvorů. Sledoval je, snad šel po zvuku jejich hlasů. Dearing to zřejmě ještě nezaregistroval. Měla pár chvil, aby zareagovala, a v nich to na ni všechno dopadlo. 

 

Riziko, které na sebe vzala, aby se dostala na Evelyn-Tew, služby, které se po ní chtěly, zákulisní machinace Wordswortha a dalších Zakladatelů. 

 

Odpovědnost, jakou měla, význam informace, kterou v sobě nyní nesla. 

 

Neštěstí a smrt, způsobené tím, že vypustila ty tvory. 

 

Důsledky, pokud neuspěje. 

 

Všechno v ní se bránilo tomu, co udělala pak. Ale věrnost Wordsworthovi byla větší než její vlastní síla, instinkt nebo morální zásady, které si vyvinula. Její oddanost věci byla absolutní. 

 

Liliya se přesunula za Robertsovou, popadla ji pod pažemi a strčila ji na Dearinga. 

 

Pulzní puška zaduněla. Žena sebou prudce škubla a odskočila dozadu. Liliya její nápor ustála a znovu ji postrčila. Dearing pod tíhou zkrvaveného umírajícího těla zavrávoral pozadu ke zdi. Jak se Robertsová sunula k zemi, jednou rukou ho chňapla za oblečení a nechala mu na prsou krvavou stopu. Vyvlékl pušku a namířil ji na Liliyu. 

 

Praštila do ní, až odletěla stranou. Něco se jí v ruce zlomilo, puška spadla na zem, sklouzla a zastavila se vedle dveří, jimiž vešli. 

 

Za nimi se roztancoval mohutný stín a rozlehlo se temné syčení. 

 

„Co to kurva je?“ houkl Dearing. Nedíval se Liliye do tváře. Vykulenýma očima zíral níž, a když na sebe shlédla, konečně naskočila bolest. 

 

Vykřikla, spíš zoufalstvím než agonií. 

 

Takhle to skončit nemůže. 

 

To není správně. To není fér! 

 

Přitiskla si ruku na ránu, ale bílou tekutinu nezastavila, dál se rozlévala na podlahu. 

 

„Ježíšikriste!“ sykl Dearing. 

 

Liliya využila jeho zmatku. Volnou rukou ho odrazila stranou, vložila do toho všechnu sílu. Zakopl o tělo své milenky a rozplácl se na zemi, zrovna když se stín objevil ve dveřích. 

 

Nepodívala se tam. Věděla, že jde o čas, a pokud má přežít, záleží na každém pohybu, na každém okamžiku. 

 

Překročila nohu mrtvé ženy, stiskla panel na stěně, přečkala mučivou věčnost, než se průlez kapsle otevřel, chytila se jeho okraje a – 

 

Dearing zaječel. 

 

Podívala se – musela se podívat – a viděla, jak xenomorf stojí rozkročený nad padlým mužem, jednu končetinu mu vrazil do ramene, druhou vtiskl do kříže. Nahrbil se, protáhlá hlava se sklonila k bránící se oběti, a když Dearing znovu zaječel, vyrazily tvorovi z tlamy zuby a rozdrtily mu lebku. 

 

Liliya se protáhla do kapsle a praštila po tlačítku na stěně vedle dveří. Průlez se zavřel. Něco tvrdě narazilo na druhou stranu, ale to už ji ohlušilo dunění, kotvicí svorky kapsle se odpálily, zažehl se pohon. 

 

Měla se chránit připoutaná na sedadle, místo toho ji obrovské zrychlení vtisklo na zavřený průlez a ona se konečně poddala žhavé bolesti. 

 

Přepadlo ji bezvědomí, uvítala to vysvobození v požehnané temnotě. 

 

***

 

Liliya zamrkala a prudce se probrala do reality. Tiše skučela, bolestně sténala při každém nádechu. Bolest ji přivedla zpátky. Byla sama a Robertsová s Dearingem zahynuli. 

 

„Ne,“ šeptla. 

 

To ona způsobila jejich smrt, i když nestiskla spoušť pušky namířené na Robertsovou ani nerozdrtila vlastními zuby Dearingovu lebku. 

 

„Ne!“ Tentokrát vykřikla, hlas utlumil měkký interiér kapsle. Věděla, že udělala dobře. Nemohla se zachovat jinak. 

 

Nemohla, pokud má její mise vyjít. 

 

Úniková kapsle se ještě pár vteřin třásla, pak se vypnuly pomocné rakety. Liliya se ve stavu beztíže lehce odlepila od průlezu, přidržela se sedadla, obrátila se, přitáhla se na něj, připoutala se v pase a přes ramena. Ve vzduchu se vznášela mlha z její krve a sbírala se do kapek, mléčných bublin, plynoucích v rozvířené atmosféře. 

 

Břicho ji bolelo, ale ještě víc bolelo pomyšlení, že by to všechno mohlo být k ničemu. Jakmile se připoutala na sedadlo, uspořádala si rozbouřené myšlenky, projela zklidňující program, který srovnal výkyvy její lidské stránky. Ten proces z duše nenáviděla. Liliye bylo přes padesát a považovala se za člověka. Spuštění podpůrných protokolů ji z té příjemné iluze probralo. A přece to bylo nutné zlo, aby mohla zhodnotit poškození – sebe sama a hlavně informací, které ukradla. 

 

Spustila vnitřní diagnostiku a rychle se soustředila na oblast zranění a související komponenty. Netrvalo ani vteřinu a ujistila se, že vnitřní disk zůstal nepoškozen. Výboj pulzní pušky oddělil úlomek žeber. Pronikl jí do žaludku a vyšel ven bokem, minul důležité vnitřní systémy a těsně se vyhnul porcelánovému krytu, který chránil její harddisk. 

 

Dýchat nepotřebovala, stejně si ale zhluboka oddechla úlevou. 

 

Všechno tam zůstalo. Nejenom to, co po ní chtěl Wordsworth, ale i všechno, pro co byla určena Evelyn-Tew. Celý výzkum. Celé ty hodiny, dny a roky analýz, experimentování, zkoušek a hrůz… a ty hrůzy to málem všechno skončily. 

 

Společnost Weyland-Yutani se dostala daleko. Její výzkum vzorků xenomorfů z planety LV-178 postoupil dál, než by si kdokoli představoval nebo doufal. Cizí rasa sice byla pořád záhadou, informace nyní uzavřené v Liliyině harddisku však osvětlovaly více, než lidé do té doby objevili.