UKÁZKA: R. J. Pineiro, Pád

Jack Taylor odjakživa potřeboval k životu dobrodružství a adrenalin. Pro vládu testoval výzbroj a výstroj v nejrůznějších drsných prostředích, od vyprahlých pouští přes hlubiny oceánů po ledové vrcholky hor. Až mu byla i samotná Země malá…

 

Dalším krokem v Jackově slibné kariéře je zvlášť extrémní kousek – na vlastní kůži vyzkouší možnost strategických výsadků z kosmu. A nejde o „pouhý“ skok ze stratosféry, jaký absolvoval Felix Baumgartner nebo Joseph Kittinger. Jack se chystá vrhnout se do prázdna až z nesmlouvavé žhavé termosféry, překonat rychlost zvuku a čelit řadě předvídatelných nebezpečí: vzplanutí v atmosféře, selhání výstroje či vlastního organismu.

 

Jenže na to, co ho čeká dole na Zemi, ho žádný výcvik nepřipravil!

 

 

 

Pineiro, R. J.: Pád

Nakladatelství: Baronet

Originální název: The Fall

Překlad: Dana Chodilová

ISBN: 9788026903222

Vazba: vázaná

Datum vydání: 9. 3. 2016

Počet stran: 408

Cena: 359 Kč

 

 

 

 

1

 

UŠLECHTILÝ CÍL

 

- Theodore Roosevelt

 

 

Co šlo nahoru, musí jít i dolů, pomyslel si Jack Taylor a rukama v rukavicích svíral madla u oválného průlezu.

 

Miloval ten nápor adrenalinu. Řítil se v kosmické kabině s raketovým motorem, který ho jako dělovou kouli odpálil z Floridy a uplynulých pár minut mu dopřával životní let k zemské oběžné dráze. Svíral se mu z toho žaludek.

 

 

Na polymerovém hledí helmy se mu objevily záběry vnějších kamer, stereoskopický obraz ukazoval, jak raketový motor padá k Zemi, zatímco kabina prudce zpomalovala. Blížila se ke konci naprogramovaného balistického letu ve výši dvaašedesáti mil neboli sta kilometrů, ke Kármánově hranici, oficiálnímu mezníku mezi zemskou atmosférou a kosmickým prostorem.

 

Ale Jacka uchvátila především nádherná, velkolepá kulisa rozkládající se za rotujícím raketovým motorem, pomalu mizícím na pozadí rozlehlého koberce hor a rovin posetých desítkami jezer a klikatících se řek, vybarveného jasnými oranžovými, rudými a zlatožlutými paprsky mdlého slunečního světla.

 

Plul teď ve stavu beztíže, jeho putování dosáhlo vrcholu nad těmi lesknoucími se zrcadly nekonečných tvarů a velikostí, obklopenými lesy, poli, hřebeny hor, městy a pavučinami silnic a dálnic – to vše lemováno nekonečnými rovinami u východního pobřeží, přecházejícího daleko na severu do temnícího zakřivení planety Země a hvězd za ní.

 

Systémy podpory života v kombinéze tiše předly do ticha vesmíru, do toho mrtvého klidu. Vychutnával si ho stejně jako chladný a úžasně osvěžující čistý vzduch, vstřikovaný do helmy ze zásobníku tekutého kyslíku.

 

Zhluboka se nadechl, nozdry se mu naplnily známou vůní plastu a potu. Zabloudil pohledem k západu. Tropická bouře Claudette, postupující směrem ke dráze jeho výstupu, nabírala sílu nad teplým Mexickým zálivem, jasné blesky se klikatily stovky mil mezi mraky, jak se sunula k severu.

 

„Táhni ode mě,“ zabručel a nasupeně pozoroval vířící mračna Claudette.

 

„Phoenixi, tady Kennedyho středisko, nerozuměli jsme. Opakuj.“

 

Sakra. „Ale nic, kontrolo. Jenom se kochám výhledem,“ odpověděl Peteovi Flahertymu, svému šéfovi a dlouholetému kamarádovi, který nyní dole v Kennedyho vesmírném středisku sloužil jako komunikátor s kabinou.

 

Následovala krátká odmlka, Pete se asi snažil potlačit smích a pak zaznělo energické: „Chápu. Šedesát vteřin ke Kármánově hranici.“

 

„Rozumím,“ odpověděl Jack a sledoval myriády obrazů, které se mu promítaly do helmy. Znovu se musel obdivovat své manželce Angele, jejíž génius stál za zrodem toho úžasného kusu výbavy. Doufal, že ho její zázračný vesmírný oblek v pořádku dostane zase zpátky dolů, šedesáti mílemi pekla, až pěkně vcelku a hladce přistane na určené travnaté pláni severovýchodně od Orlanda.

 

Orbitální skafandr, vyvíjený skoro šest let, byl přehlídkou Angeliny vynalézavosti, od úžasných monitorů v helmě, přes sítnicí ovládané systémy, stabilizační motorky integrované v rukavicích a botách, uzavřené okruhy dýchacího systému, který nahradil rozměrné nádrže, až po četné vrstvy titanu, nomexu, nylonu, mylaru a grafitu, bránící intenzivnímu žáru proniknout až k citlivým vnitřním vrstvám – to vše v neuvěřitelně lehké a poddajné jednodílné kombinéze. Ten oblek seděl na těle jako druhá kůže. Byl elegantní, dokonalý a s vysoce intuitivním ovládáním, které si nositel brzy osvojil. Navíc ho Angela navrhla jako systém modulů, aby se dal masově vyrábět pro účely nové generace amerických ozbrojených sil.

 

A to vše díky podílu z rozsáhlého rozpočtu ministerstva obrany, který se povedlo získat Peteovi.

 

„Třicet vteřin ke Kármánově hranici.“

 

„Rozumím, kontrolo. Tady nahoře všechno v pohodě,“ ohlásil Jack a sledoval záběry zachycující rozlehlou prázdnotu dole. Cítil konejšivý tlak kyslíku v kombinéze.

 

Seděl uvězněný v malé kabině, která se rychlostí přes pět tisíc mil v hodině vyřítila do výšky dvaapůlkrát přesahující tu, z níž před několika lety podnikl svůj široce popularizovaný seskok Felix Baumgartner, řečený „Neohrožený“. Jack se neubránil pomyšlení, jestli to tentokrát přece jenom nepřehnal. Tohle nebyl žádný z relativně snadných skoků ze stratosféry, jaké před ním provedli právě Baumgartner nebo plukovník Letectva Spojených států Joseph Kittinger. Jack vystoupal až k oficiální hranici vesmíru, hluboko do nesmlouvavé termosféry. Chystal se dosáhnout přesně té výše jako v roce 1961 v kabině Freedom 7 Alan Shepard, jehož historický patnáctiminutový suborbitální let znamenal vstup USA do soutěže o dobytí kosmu.

 

 

Zahnal tu myšlenku a sevřel držadla pevněji. Napjatě se zaposlouchal, zda všechno zní tak, jak má. Sluch byl v jeho kombinéze primárním smyslem a Jackovy cvičené uši vnímaly předení pump, které nejen zásobovaly kombinézu kyslíkem, ale odváděly i vydechovaný kysličník uhličitý a hlídaly náležité okysličování krve. Jejich neustávající – a uklidňující – hučení se mísilo s občasným zavrzáním nylonu, jak se zvolna posouval k průlezu.

 

Bude to jako procházka parkem, přesvědčoval sám sebe. Připomněl si svou předchozí práci pro vládu, pro niž testoval výstroj a taktické prostředky, než byly zařazeny do užívání týmů SEAL, Army Rangers a dalších elitních bojových jednotek. Ty úkoly Jacka zavedly do vyprahlých pouští i na ledové vrcholky hor, do hloubek oceánu i na bouřková nebesa, přitom napínal testované prototypy až na hranice jejich možností. Coby hlavní „zkušební válečník“ Pentagonu hledal chyby prototypů výzbroje a bojových prostředků pro americké bojové síly od nejmodernější výbavy pro skoky volným pádem po nejpokročilejší podmořské vynálezy, slaňovací výbavu a všechny myslitelné typy zbraní.

 

Když se objevila nová příležitost, Pete ho bez váhání zapojil do elitního Projektu Phoenix. I tento úkol měl být ale jenom dalším odrazovým můstkem v Jackově mimořádně nebezpečné kariéře.

 

Americký národní úřad pro letectví a kosmonautiku doufal, že když ministerstvo obrany přesvědčí o nesmírném významu kosmických skoků, vdechne svým skomírajícím operacím nový život. Pokud NASA dovede seskoky k dokonalosti, mohl by Pentagon provádět operace s vojáky seskakujícími z takových výšek, že o nich nepřátelé Spojených států neměli ani tušení.

 

A Jackův suborbitální let znamenal první krok v tomto procesu. Angela už dokončovala počítačový model kombinézy, která umožní skutečný orbitální skok přímo z Mezinárodní vesmírné stanice – a Pete se na to ze všech sil snažil sehnat prostředky.

 

Ale v první řadě musí Jack uspět dneska.

 

Záleží na tom všechno, pomyslel si a aktivoval systém samokontroly kombinézy – algoritmus vyvinutý Angelou, při němž počítačový systém vesmírného obleku prověří každý modul a výsledky zobrazí v Jackově helmě a na jednom z velkých monitorů ve středisku řízení letu. Kontrolovalo se především možné poškození přetížením ve fázi stoupání.

 

„Všechny systémy v normálu, Phoenixi,“ hlásil Pete z Mysu Canaveral.

 

„Rozumím,“ potvrdil Jack.

 

Tisk měl za to, že NASA testuje raný prototyp skafandru určeného na pomoc astronautům při nouzovém opuštění Mezinárodní vesmírné stanice, a měl z té akce posvícení.

 

Nejrůznější chytrolíni horečně spekulovali nad krizovými situacemi, kdy skokan omdlí a nebude schopen otevřít padák, poláme se při dosažení rychlosti zvuku, nebo – a to se Jackovi zvlášť líbilo – explodují mu oční bulvy a srdce a on shoří v atmosféře –

 

„Deset vteřin ke Kármánově hranici, Phoenixi. Kombinéza vypadá v pořádku.“

 

„Rozumím.“

 

Soustřeď se, Jacku. Přejel pohledem údaje zobrazené v masce. Potvrzovaly, že vesmírný oblek – ten nejlepší komplexní kousek výbavy, jaký kdy NASA vyprodukovala – je plně funkční a dává misi šanci na úspěch.

 

„Pět vteřin… Všechny systémy pracují podle očekávání.“ Citlivými rukavicemi svíral držadla kolem průlezu, boty s přídavnými motory tiskl do podlážky a sledoval, jak se mu na okamžik přímo před očima objevila kapička potu, než ji odsál recirkulační systém kombinézy.

 

„Tři… dva… jedna… Kármán.“

 

Bod, odkud není návratu. Jack se zhluboka nadechl a pozoroval, jak oválný průlez naprosto bezhlučně odletěl do vesmíru, odpálen tuctem explozivních šroubů v oranžovorudém ohňostroji, ladícím s myriádami odstínů Země, vykreslené za velkým otvorem kabiny.

 

Až do Kármánovy hranice mohl Jack misi ukončit a za pomoci tepelných štítů kosmické kabiny se bezpečně vrátit na Zem stejně jako Shepard před desítkami let. NASA ji vybudovala tak, aby posloužila jako záložní plán pro případ, že by kombinéza během fáze stoupání nějak selhala. Ale stejně jako Hernán Cortés po dobytí Nového světa spálil své lodě, aby přinutil vojáky pustit se do vnitrozemí, NASA teď technicky vzato spálila Jackovu loď. Nezbývala jiná cesta domů než seskok.

 

„No, je fajn, že kombinéza drží,“ řekl a v duchu dodal Díky, Angie.

 

„Rozumím, Phoenixi. Tady dole vypadá taky všechno dobře… moment.“

 

Při posledním Peteově slově se Jack zarazil.

 

„Phoenixi, tady generál Hastings.“

 

 

Pentagon se rozhodl přesunout celou operaci – jen dvanáct hodin před seskokem! – pod přímé velení generála George Hastingse, vysoce postaveného úředníka dozorčího výboru ministerstva obrany, který do té doby na Mys Canaveral ani nevkročil. Jacka zmátlo, když večer dorazil do Kennedyho vesmírného střediska a objevil svitu tmavých SUV nacpaných malou armádou vojáků a párem vědců z Národní laboratoře Los Alamos. A o hodinu později, zatímco ho technikové NASA cpali do četných modulů a vrstev kombinézy, objevil se Hastings a hned spustil o změně profilu sestupu, která byla v přímém konfliktu s Angelinými instrukcemi. Následovala ohnivá hádka mezi Hastingsem, Jackem a Angelou.

 

Bez urážky, generále, ale titul z MIT má ona, řekl mu nakonec Jack a generál vztekle vyrazil z oblékárny a šel volat do Pentagonu. Ale navzdory konfliktu jejich osobností toho bylo v sázce moc a neexistoval nikdo jiný tolik zkušený – a možná i šílený –, aby se do seskoku pustil. Po desetiminutovém konferenčním hovoru mezi sborem náčelníků štábů, šéfem prezidentské kanceláře, Hastingsem a Petem bylo rozhodnuto, že seskok se provede podle plánu, avšak s přeprogramovaným profilem klesání podle Hastingsova požadavku. Pete dostal za úkol udržet Jacka na uzdě.

 

„Generále?“ ozval se konečně Jack.

 

„Jacku, až vstoupíte do atmosféry, musíte přijmout přeprogramovaný profil AlfaB. Je vrcholně důležité, aby…“

 

Jack přestal generála poslouchat a pozoroval Zemi pod sebou. Naklonil se do té propasti, uvolnil boty z pásů suchého zipu na podlážce a přitom se pořád držel madel. Snažil se naslouchat spíše kombinéze než Hastingsovi. Soustředil se na úkol, který ho čekal. Ať si generál drmolí ty své nesmysly, jaké chrlil tam v oblékárně.

 

 

Ale nahlas neřekl nic. Spoléhal na svou manželku, rozhodl se přijmout profil sestupu, jaký se mu objeví na displeji.

 

Pohlédl na neskutečný obrázek za průlezem kabiny a čekal, až časovač zahájí odpočítávání k seskoku. Jedna věc byla vidět svět vymalovaný na monitoru v obličejovém hledí z vnějších kamer. A něco úplně jiného sledovat ho do opravdy, na vlastní oči, z téhle výšky. Žádná kamera nemohla zachytit tu neuvěřitelnou hloubku a barevnost planety Země, kterou měl před sebou. Předklonil se, jak jen to šlo, a přitom se pořád držel madel, vysunul půlku těla z otvoru a co nejdéle si vychutnával tu chvíli.

 

Dokonce i Claudette vypadala z té výšky úchvatně, rozčepýřené mraky křižovaly pulzující blesky, klubka světla překonávala tu svíjející se masu, divoce se chvějící duhovými barvami ostře kontrastujícími s modravými tóny Mexického zálivu. Bouře se pomalu stáčela k prostředku poloostrova Florida.

 

Jacka hned tak něco nenadchlo, ale teď to všechno vstřebával, vychutnával si svou soukromou přehlídku ohňostrojů, zhluboka nasával vzduch a užíval si chvíli, než nastane chvíle k výskoku. Poslouchal kombinézu, hukot pump udržujících teplotu v obleku na sedmdesáti stupních Fahrenheita neboli jednadvaceti stupních Celsia, tiché pípání řídicího počítačového systému procházejícího další diagnostiku a dokonce i zvuk vlastního dechu. Ten výhled ho skoro hypnotizoval.

 

Někde v pozadí dál drmolil Hastings, oháněl se rozkazy.

 

Jack ho ignoroval. Přejel pohledem monitory v masce, potvrzující náležité fungování všech systémů, pak se vrátil k bleskům mezi mraky, lemovanými oceánem a poloostrovem Florida. Moře hvězd v pozadí vymezovalo zakřivení Země, ve vesmírné temnotě se třpytily nespočetné body.

 

Uprostřed obličejové masky se objevilo číslo 20 a přerušilo jeho prohlídku kosmu.

 

Do toho, pomyslel si.

 

Když časovač zasvítil rudě a zahájil kritický dvacetivteřinový odpočet, vzpomněl si Jack na Alana Sheparda v kabině Freedom 7, vybavil si to, co se díky filmu Správná posádka v letecké komunitě později proslavilo jako Shepardova modlitba.

 

„Drahý pane, dej, ať to nepodělám,“ řekl do Hastingsova monologu.

 

Pak si sklopil přes hledí tepelný štít a skočil do propasti.

 

***

 

„Doufám, že ví, co to sakra dělá, Flaherty!“ zasyčel George Hastings, rozložitý armádní generál. Stál vedle Petea u komunikační stanice v relativně skromném řídicím středisku ve druhém podlaží staré budovy z éry raketoplánů, nedávno modernizované pro účely Projektu Phoenix ve Startovacím komplexu 39. V oné místnosti bez oken sedělo osmnáct specialistů ve třech řadách po šesti a monitorovalo každý aspekt mise. Pokud se vše podaří, dostane Pete od Pentagonu další grant a bude moci tento velín rozšířit, zřídit další v Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu v Texasu a vybudovat na Mezinárodní vesmírné stanici modul pro testování skafandrů. USA do něj pak umístí první skupinu orbitálních skokanů, připravených spustit se na kterékoli místo na Zemi.

 

„Já myslel, že ho udržíte na uzdě, sakra!“ zavrčel generál. Ustoupil, založil si mohutné paže na prsou a díval se na obří monitory, zaujímající celou přední část místnosti.

 

Doktorka Angela Taylorová, sedící na druhém konci druhé řady, zavrtěla hlavou. Dala si poslední doušek svého třetího energetického nápoje za poslední dvě hodiny a odhodila plechovku dozadu přes hlavu přímo do velkého koše na odpadky jen metr a půl od vrčícího generála s ohnivými zrzavými vlasy a pihami. Hlasitě tam zazvonila o své dvě předchůdkyně.

 

 

Cítila na sobě generálův pohled, když hlasitě odtrhla víčko čtvrté plechovky. Upírala oči na své krátké nehty, nalakované načerno a ladící s rtěnkou, a pak se zase věnovala údajům o Jackových životních funkcích, sledování profilu sestupu a stovkám vnitřních monitorů kombinézy – údajům vysílaným prostřednictvím dvou prolétajících satelitů a s jedním na geostacionární orbitě přímo nad místem skoku jako zálohou. Navíc k tomu všemu měla kabina klesat po paralelní dráze s Jackem a dodávat dolů obraz ve vysokém rozlišení prvních pár minut seskoku, než někde kolem třicáté míle nad zemí shoří v atmosféře. Potom budou jeho impozantní sestup zachycovat kamery na tuctu výškových balonů rozmístěných podél předpokládané dráhy až do rozevření padáku. A na zachycení poslední fáze sestupu budou čekat pozemní kamery a několik pozorovacích helikoptér.

 

Všichni v místnosti – až na Hastingse a jeho otravnou bandu – měli konkrétní úkol, od řízení trajektorie kabiny a sledování údajů satelitů, až po monitorování poruch počasí, výškových balonů, vzdálenosti ode všech objektů na oběžné dráze a dokonce i souběžnou spolupráci s leteckými dispečery na Floridě a vytvoření dočasného dvacet mil širokého letového omezení kolem plánované trasy Jackova sestupu, označované též jako „komín“.

 

Navíc mělo vojenské letectvo tucet stíhaček s vysokofrekvenčními vysílači, které měly plašit veškeré ptactvo v blízkosti komínu. V sázce bylo mnoho a poslední, co by NASA a Pentagon potřebovaly, bylo, aby Jack při cestě dolů narazil do chumlu nějakého vesmírného smetí nebo do pitomého racka. Ale ani nejvytříbenější mozky aerokosmických vědců nemohly předvídat všechno, co by se mohlo při tak složitém projektu pokazit. A kvůli té drobné, ale pořád ještě hodně, hodně reálné možnosti, že se něco podělá, Angele bušilo srdce a vysychalo v krku.

 

Vrať se ke mně domů, Jacku, pomyslela si. Cítila, jak se v ní všechno čím dál víc svírá, až si uvědomila, že zapomněla dýchat.

 

Pomalu se nadechla nosem a vydechla ústy, napila se a pokoušela se zpomalit splašené bušení srdce. Na okamžik se zastyděla, že Jackovi právě teď bije pomaleji než jí. Ale na druhou stranu, Jack byl odjakživa ve vynikající fyzické kondici. Díky němu se i Angela během let dostala do formy, aby s ním udržela krok, včetně dlouhých běhů, lezení po horách a plavbách po moři v kajaku. Dělala mu dokonce i partnerku pro nácvik sebeobrany, což obvykle končilo v ložnici.

 

Na oplátku ho zase ona naučila jezdit na triumphu a dokonce ho přiměla pořídit si stejné tetování, jaké měla sama.

 

Pousmála se a sjela pohledem k motocyklu Triumph Bonneville T140 v plamenech, lemovanému americkou a britskou vlajkou, na svém pravém předloktí, napůl zakrytém laboratorním pláštěm.

 

Vědomí, že Jack tam nahoře má stejné, jí trochu pomohlo zklidnit dech.

 

Ty jsi ale šikula. Žasla, že ji Jack dokáže upokojit i ze samotného kosmu.

 

Ale stejně jako ji dokázal zklidnit, uměl ji i pořádně rozčílit, probudit v ní to nejhorší.

 

Poslední dva roky nebyl jejich vztah žádná procházka růžovou zahradou. Jack se účastnil všech možných adrenalinových vojenských misí, zatímco ona navrhovala skafandry pro NASA.

 

Co se to s námi stalo? uvažovala, zatímco v horním levém rohu jejího monitoru odtikával odpočet. Ten lesk v jeho hnědých očích včera večer, když spolu doma jedli těstoviny a přitom procházeli jednotlivé fáze seskoku a poslední úpravy kombinézy, v Angele znovu probudil dávno spící city.

 

Ale pak ses objevila ty, ty malá šmejdko. Zlostně se zabodla pohledem do Claudette na jedné z velkých obrazovek vpředu místnosti. Vzpomněla si, jak se na jídelním stole rozvibroval mobilní telefon a Pete je informoval, že se k oblasti seskoku blíží porucha počasí. Auto, které je mělo oba odvézt na Mys Canaveral, už bylo na cestě.

 

Angela si povzdechla. Vybavila si city, znovu rozdmýchané při té přerušené večeři – city, které v jejich rušných životech už dlouho chyběly.

 

Dva mizerný roky, Jacku, pomyslela si a zakabonila se.

 

Před nimi na sebe byli opravdu napojení, než oheň prvních let manželství uhasila realita jejich téměř oddělených životů. Vrazila mezi ně hluboký klín a dopadlo to tak, že Jack spal mnohem častěji na gauči než s ní v ložnici.

 

Ale ten poslední večer se něco vynořilo, cosi jako jiskra minulých let, a něco v Angele zadoufalo, že snad navážou tam, kde byli přerušeni.

 

Ale nejdřív musíš zvládnout ten seskok, pomyslela si.

 

V tu chvíli se Jack oddělil od kabiny a okamžitě zaujal plánovaný profil seskoku, roztáhl ruce a nohy, jako by letěl, napnul tkaninu s titanovou slitinou, táhnoucí se mu od pasu k loktům a mezi stehny. Tahle myšlenka, která jí vynesla další patent, ji napadla při sledování vakoveverek, přelétajících ze stromu na strom.

 

„Phoenixi, tady kontrola. Skok plus pět vteřin. Vypadá to dobře. Všechny systémy v normálu. Zážeh kabiny spuštěn. Deset vteřin do rozvinutí stabilizátoru,“ ohlásil Pete a usadil se u svého stanoviště uprostřed řady. Generál Hastings zatím ustoupil bokem a radil se o něčem se dvěma fyziky z Los Alamos, které si s sebou přivezl spolu s bandou vojáků, co jim říkal „bezpečnostní doprovod“.

 

„Rozumím. Phoenix tady nahoře v pohodě.“

 

Hastings něco řekl veliteli své ochranky, kapitánu Riggsovi, steroidy vykrmené gorile, která Jacka během včerejší zapálené diskuse s Hastingsem skoro napadla.

 

Já bych si byla vsadila na Jacka, ušklíbla se. Napila se a měřila si pohledem Riggse, který vypadal, jako by v ranní misce mléka chroustal kameny. Ten chlap byl pevný jako skála, tmavou uniformu napínaly svaly.

 

Vlastně vypadá až moc dokonale, pomyslela si, s těmi vystříhanými světlými vlasy, ostře řezanou tváří a světlou kůží – ukázkový exemplář árijce. Zajímavé bylo, že podobně vypadali všichni Hastingsovi muži. Jen někteří měli tmavé vlasy. Jeden byl Asiat. Další černoch. Ale zdálo se, jako by je někdo vypěstoval ze stejného vrhu, jako loutky, málokdy se podívali člověku do očí a nikdo z nich se za ní nikdy neohlédl.

 

Možná jsou teplí, napadlo ji.

 

 

Riggs generálovi zasalutoval, provedl ukázkový obrat čelem vzad a nasměroval svůj tým eunuchů ke všem východům z řídicího střediska. Pak se vydal k tiskovému mluvčímu NASA vzadu v místnosti.

 

Pomalu vydechla a připomněla si, že účet platí tihle hlavouni. Ale jestli se akce povede, možná Hastings se svými pitbuly a dvojkou vědátorů zaleze zpátky pod kámen, zpod kterého vylezl, a nechá vést program profesionály.

 

Nenápadně se podívala na vědce z Los Alamos a kousla se do spodního rtu. Muž už měl za sebou šedesátku, byl plešatý a trochu nahrbený, na špičce tenkého nosu mu seděly kulaté brýle. Žena byla mnohem mladší, snad čtyřicátnice, s popelavě blond vlasy, světlýma očima za silnými brýlemi a nezdravě bledou pletí, která svědčila o tom, že se zřejmě moc nedostane na vzduch.

 

Možná si to s ní Hastings rozdává, pomyslela si a znovu se ušklíbla, dopila a provedla další bezchybný a hlasitý hod na koš.

 

Nikoho z téhle party tu neviděla až do včerejšího večera, kdy je přistihla v oblékárně s nosy hluboko zavrtanými do elektronických vnitřností vesmírného obleku, jejího dítěte, produktu skoro šesti let usilovného projektování a dalšího a dalšího vylepšování. Jack ji musel doslova zadržet, když se v Angele probudila její motorkářská výchova. Proměnila se ve vzteklého psa a užuž by se vrhla na hostující fyziky, kteří se horempádem drali z místnosti pryč.

 

Doufala, že už je po dnešku neuvidí.

 

Pořád netušila, co mají dva mimoni vyzbrojení tablety co strkat nos do jejího projektu a šmejdit v počítačové síti kombinézy, ale mínila na to přijít. Poplach někde vzadu v hlavě jí napovídal, že tahle vysoká zvířata z Pentagonu neprovádějí podobné kousky na poslední chvíli jen tak pro nic za nic.

 

Ale počítačový meč je dvojsečný, usmála se v duchu. Tytéž VIP účty, které umožnily vědcům z Los Alamos propojit své tablety se sítí kombinézy, dovolily Angele poslat do jejich přenosných přístrojů hezký malý virus a vytvořit si zadní vrátka, kterými získá přístup zase do jejich sítí.

 

 

Jakmile bude seskok u konce, zjistí, co jsou zač a proč chtěli modifikovat profil Jackova sestupu z AlfaG na AlfaB.

 

Prošla si pečlivě všechny údaje a nedávalo jí to žádný smysl. AlfaB by zvýšil úhel sestupu o dva stupně a držel Jacka v nadzvukové rychlosti o patnáct vteřin déle, než bylo plánováno. To by ho potenciálně odchýlilo z kurzu až o tři míle od určeného místa dopadu severovýchodně od Orlanda. Varianty Alfa od A po K byly stanoveny pro kompenzaci větru během vstupu do atmosféry a k udržení skokana v přesně určené vertikální dráze. Součástí Projektu Phoenix bylo docílit přesnosti dopadu do tří metrů od zamýšleného cíle.

 

Nakonec NASA ustoupila a souhlasila s naprogramováním Hastingsova profilu sestupu AlfaB. Jenže těsně před startem prošla Angela svými tajnými zadními vrátky do řídicích algoritmů kombinézy a naprogramovala je zpět na AlfaG, přestože všechny systémy dál hlásily, že jsou nastaveny na AlfaB.

 

Je to můj manžel, s kým tu vyjebáváte, generále, ne jeden z těch vašich eunuchů, pomyslela si a byla ráda, že poslechla hackera v sobě a zajistila si skrytý přístup do každého systému kombinézy.

 

„Skok plus deset. Zážeh kabiny dokončen.“

 

„Rozumím.“

 

Pete se podíval na Angelu a ukázal jí palce nahoru. Jeho jemná tvář ostře kontrastovala s párem modrých očí, lesknoucích se zpod kštice tmavých vlasů smělou inteligencí.

 

Obrátil se zpátky ke svému monitoru. Peteova tmavá pleť nesla řadu stop po nesčetných víkendech s Jackem plných plachtění nebo skoků volným pádem. Ti dva to spolu táhli už od střední školy v New Jersey. Pete byl šéfem šachového kroužku, zatímco Jack vedl fotbalový tým, přesto navázali hluboké přátelství. Pak Pete získal stipendium na prestižní School of Engineering na Stanfordské univerzitě, kdežto

 

Jack hrál fotbal za Rutgersovu univerzitu, pak se dal k námořnictvu a nakonec absolvoval náročný výcvik SEAL na základně Coronado. Po něm se dostal do týmu SEAL 3, následovalo pět let misí na nejožehavějších místech Blízkého východu a další dva roky s týmem 4 v Jižní Americe.

 

Po neúspěchu mise v Kolumbii, zapříčiněném vadnou bojovou výstrojí, se dal Jack na testování prototypů vojenského vybavení pro Pentagon. Cítil, že nejlépe poslouží své zemi, když vychytá mouchy supermoderní výzbroje a přístrojového vybavení, než přejdou do standardní výbavy amerických bojových sil. Pete se mezitím upsal Pentagonu na vývoj nové generace americké výzbroje, což ho zavedlo do NASA a k Projektu Phoenix. Nemeškal a zverboval pro něj i Jacka.

 

Angela viděla, jak se jí v odrazu na plochém monitoru zvedly koutky úst, když si vzpomněla na své první setkání s Jackem Taylorem. Tehdy okamžitě usoudila, že není její typ. Vyrostla mezi drsnými motorkáři, soustředěnými kolem tátovy dílny v Cocoa Beach. Bývalý příslušník SEAL, i když chlapsky pohledný a naprostý samorost, v ní nevzbudil žádné city. A kromě toho měla sakra moc práce s vývojem kombinézy, aby brala vážně Jackovo dvoření. Ale jak šel čas, získal si ji, a než se vzpamatovala, byli svoji.

 

Angela se přinutila odsunout ty myšlenky stranou a soustředit se na údaje na monitoru, potvrzující bezchybné fungování všech systémů. Všechno bylo tak, jak mělo být, včetně jejího tajně naprogramovaného profilu sestupu.

 

Stiskla si kořen nosu, snažila se uklidnit vzpomínkou na Jackova poslední slova těsně předtím, než vyšel z oblékárny. Rozzářený sebejistotou se jí podíval do očí a řekl tu svou pitomou hlášku, stejně jako vždycky, když odcházel na nějakou misi: Klídek, zlato. Hned jsem zpátky.

 

Zhluboka se nadechla, rozhlédla se po místnosti a ze všech sil se snažila zachovat klid, zatímco se její muž řítil z oblohy jako šílený meteorit.

 

 

Jack se blížil k Zemi, aspoň podle údajů výškoměru, které se mu zobrazovaly hned vedle času. Jedna míle za ním a jednašedesát před ním, ale on cítil jenom poklidné plutí vesmírem, zatímco venkovní teplota dosahovala sto stupňů Kelvina, zhruba mínus dvě stě osmdesát stupňů Fahrenheita či mínus sto třiasedmdesát stupňů Celsia.

 

To je sakra zima, pomyslel si a dosáhl rychlosti skoro pět set mil za hodinu, než zaúčinkoval stabilizátor. Nebyl to ani tak padák, spíš malý křídlatý přívěsek, který měl posloužit ke zvýšení stability pro snadnější dosažení a překonání rychlosti zvuku.

 

Jack nyní udržoval plynulý sestup rychlostí skoro šest set mil za hodinu, časovač přešel do červených čísel, což znamenalo, že se blíží rychlosti zvuku.

 

„Sedm set mil za hodinu a výška padesát osm mil, Phoenixi. Vypadá to dobře.“

 

Jack se chystal odpovědět, ale ucítil slabé zacloumání, které nemohly způsobit molekuly vzduchu. Na ně byl moc vysoko.

 

„Kontrolo, tady Phoenix, došlo ke slabému –“ Jack se zarazil. Zmizelo to tak rychle, jak to nastoupilo.

 

„Gratulujeme, Phoenixi. Dosáhl jsi rychlosti Mach jedna celá nula a stoupá.“

 

No to mě podrž. Zrovna jen tak mimochodem prorazil zvukovou bariéru.

 

„Rozumím. Phoenix je nadzvukový,“ odpověděl Jack.

 

Končetiny držel pořád roztažené, udržoval stabilizační tkaninu napjatou, zatímco ve výšce padesát šest mil překonal rychlost osm set mil za hodinu.

 

Světlo hvězd pomalu sláblo a kolem Jacka se paprskovitě šířila fialová záře jako aureola.

 

 

Ale ignoroval to, dosáhl a překročil rychlost Mach dva, sestoupil z termosféry a ponořil se do ionosféry. Kombinéza ho spolehlivě izolovala od drsného prostředí.