NÁVOD: Želva (Žáby v mlíku 3.)

Vzpomínky na „Žáby v mlíku“, aneb výzbroj Československé armády na podzim 1938 (3.)

V následujícím textu si připomeneme stroj, který se účastnil pohraničních bojů s Freikorpsem v průběhu celého roku 1938. V „Žábách v mlíku“ sice není výslovně uveden, ale v současnosti je přes nepatrný počet 12 vyrobených kusů vnímán jako ikona prvorepublikových československých obrněných jednotek. Jde o charakteristicky tvarovaný obrněný automobil Škoda PA-II „Želva“, který na podzim 1938 v počtu devíti kusů dosluhoval u policejních ředitelství v Mostě, Liberci a Ostravě, kde přes svou beznadějnou zastaralost poskytoval účinnou podporu hlídkám SOS. Zbylé tři kusy byly už na počátku 30. let odprodány do Rakouska Vídeňské městské policii, kde se stihly účastnit potlačení pokusu o fašistický puč a následně i pacifikace dalších nepokojů.

Na přelomu července a srpna se na trhu objevila pětatřicetinová škodovácká želva od čínské firmy TAKOM. Je to první stavebnice tohoto vozidla v plastu. Dokumentuje situaci výrobců, kteří zoufale pátrají po neokoukaných typech obrněné techniky a víceméně ze zoufalství sahají po projektech, okrajových typech a prototypech. Tentokrát jsme na tom „vydělali“ my s tímto unikátně tvarovaným obrněným automobilem, který se stal symbolem našich prvorepublikových obrněných sil. Vedle TAKOMu vlastní „želvou“ také vyhrožovala firma HobbyBoss, ale v tomto směru je ticho po pěšině.

 Naši „želvoznalci“ sice model odsoudili, ale cenová dostupnost (necelá tisícovka proti dvoj- a trojnásobné ceně odlitků) a mizivý výběr jejich názor odsune na vedlejší kolej. V pětatřicetině existují ještě dva odlévané modely a oba mají vedle několikanásobně vyšší ceny také své mouchy. Plastový model bohužel kopíruje řadu chyb posledního odlévaného kousku a k nim přidává ještě pár dalších. Nové stavebnici jsou vytýkány četné tvarové nedostatky a zcela vymyšlený podvozek. Spodek vozu s výrazným rámem je opravdu špatně – to jsem si potvrdil osobně ve škodovácké fotodokumentaci. Linie spojů pancíře a jeho konkrétní tvary jsem neřešil, byť i zde by se nějaké prohřešky našly. Díky specifickému tvaru vozidla fotografie hodně klamou. Takže zbývají vystouplá dvířka nad motorem, která byla ve skutečnosti zapuštěná a pokud někde na fotce lehce vystupují z obrysu pancíře, pak jsou jen špatně zavřená.

 Vlastní model je balený v líbivé a dost pevné krabici s obrázkem čs. vozidla se starším typem SPZ na polorozbořené ulici (což je mimo realitu – v policejní službě v Sudetech měly nová čísla a ve Vídni, potažmo v Jugoslávii zcela jinou kamufláž). V krabici najdeme několik sáčků se slušně odstříknutými plastovými a gumovými díly, návodem na sestavení, barevným leporelem s kamuflážemi (chybí vídeňská policie) a aršíkem obtisků. Díky symetrickému uspořádání stroje jsou tu dvě dvojice shodných rámečků, karosérie, čirý rámeček se skly reflektorů a čtyři gumové pneumatiky. Vtoky rámečků povětšinou ústí do styčných ploch. Obtisky jsou na verze obsažené ve výše zmíněném leporelu – tedy na několik čs. vozidel a jedno německé bez výzbroje, zato s anténou. Kamuflážní schémata jsou problematická – vycházejí ze schémat od CMK a kopírují jejich chyby, ke kterým přidávají další – jednotlivé pohledy často nenavazují (hlavně čelní pohledy a bokorysy), údajné cvičné vozidlo má lomená pole a jediná kamufláž, která je snad bez problému je radiovůz SS v panzergrau.

 Vlastní stavba je víceméně bez větších problémů. Pokud se rozhodneme upravit podvozek, ořežeme z jeho polovin rám, slepíme je a na spodek nalepíme hladkou desku. K bočním „pilám“ dolepíme dva plátky plastu a podle „pil“ v nich pilníkem vybrousíme vrypy – ve skutečnosti šlo o jakési vyprošťovací můstky, uchycené zespodu k vozu. Zbytek podvozku slepíme podle návodu, přičemž podsestavy doporučuji barvit a případně patinovat předem. Stavebnice umožňuje vytočit kola. Osobně to považuji spíš za komplikaci, protože to jednak oslabuje konstrukci a druhak je problém udržet geometrii podvozku – stačí málo a každé kolo šmajdá jinam. Samotná kola jsem proti návodu instaloval kvůli nátěrům až na sestavené vozidlo.

 Karosérie je povětšinou z jednoho kusu, ze čtyř dílů je složena středová nástavba, osazená výzbrojí a poklopy. Jako první se sestavují a následně vsazují kulomety, zevnitř zajištěné jakýmisi „mušlemi“. Ty je třeba nejprve vyzkoušet na sucho (jen jedna ze dvou poloh osazení je správná) a pak teprve opatrně nalepit - až po vsazení sestavených a začištěných kulometů. Kulometům by neškodilo předem odvrtat ústí. Vlastní díly nástavby potřebují lehce přebrousit styčné plochy a trochu ztenčit spojovací jazyky. Po slepení nástavby osadíme poklopy se středovým krytem a necháme to celé proschnout. Přichází na řadu reflektory. Ty mají na rozdíl od předlohy onýtovaný lem (originál měl sice nýty, ale přímo na rouře bez zjevného lemu). Přes nýty jde navíc stopa po dělení formy. Zde doporučuji tubusy reflektorů dotmelit a dobrousit na průměr koncového prstence a pak naznačit nové nýty. Na spodku reflektorů trčí dlouhé výstupky – ty je třeba pokrátit a obrousit tak, aby měly z boku splývavý okrouhlý profil. Spojky reflektorů s kapotou údajně tvořila trubka oválného průřezu, ořežeme a obrousíme tedy patvary ve tvaru jakéhosi křidélka do žádoucího profilu, nebo je uřízneme a nahradíme kulatinou vhodné délky a průřezu. Je třeba rozhodnout, jestli reflektory zavřeme polokulovými clonami, nebo je otevřené zasklíme.

 V této fázi jsem se dopustil několika chyb – výstupky na reflektorech jsem opižlal zbytečně moc, „křidélka“ ořezal a obrousil málo a tubusy reflektorů tmelil a nýtoval až po nalepení na blatníky. Nakonec ale úpravy skončily celkem použitelně. Na karosérii jsem dopasoval a přilepil proschlou nástavbu, na čumáky dolepil tažná oka, výrazně pokrácené osvětlení SPZ (je rozměrově hodně předimenzované) a z vnitřku dolepil záslepky blatníků. Spoj záslepky a karosérie tvoří na vnitřní straně blatníku výraznou spáru, která by asi chtěla zatmelit. Protože tam není vidět, neřešil jsem to.

Do proschlé karosérie jsem po jistém manévrování zacvakl podvozek a zajistil spoj lepidlem. Sedl přesně. Pak se začalo natírat. Už v průběhu stavby jsem většinu dílů natřel odstínem kovu, což posloužilo jako základ. Vlastní kamuflování jsem začal nátěrem vozidla na šedo – použil jsem k tomu zesvětlenou panzergrau. Vnitřek blatníků a kol dostal nátěr khaki. Po zaschnutí šedého základu jsem hnědým lihovým fixem namaloval „mapičky“ a do polí (vyjma šedých) naznačoval, jaká barva tam přijde. Vybral jsem si nejlépe zdokumentovaný vůz č. 20, ale ani jeho schémata nejsou prosta problémů – rozkres polí na jednom čele je všude zobrazován špatně, ale dá se rekonstruovat z bokorysů a půdorysu. Následovalo vybarvování – nejprve fleky okrové, pak světlejší zelené, khaki a nakonec tmavě hnědé. Po dokončení nátěrů (dělal jsem je ve dvou fázích) jsem poopravil hnědé „mapičky“ a nechal vše zaschnout. Následně jsem slepil a instaloval kola – což by měla být ve skutečnosti až poslední operace po skončení patiny. Moc pohromadě nedrží – gumy mají tendenci se prát s polovinami disku a do důkladného zaschnutí lepidla by měly být stažené kolíčky, nebo svorkou. Zavěšení kol je také poněkud „gumové“, takže usadit vozidlo tak, aby zjevně nešmajdalo je poněkud problém. Přelakoval jsem plochy pro obtisky a po jejich zaschnutí stroj za pomocí obtiskové chemie odekáloval. Následně jsem laskavou pomocí barvy opravil škody, vzniklé reakcí akrylátového laku s lihovým fixem (na barvu lihák tak zběsile nereagoval) a stroj přelakoval syntetickým matným lakem. Následovala patina – nejprve vrstva špinavého laku, pak zaprášení na sucho. Po patinaci jsem ještě nevýrazným šedým fixem od Gunze zvýraznil některé spáry kolem dvířek a dveří.

Jako finální práci jsem si nechal výrobu a instalaci plechových vlaječek, jejichž výrobu nechali autoři stavebnice na invenci modeláře a dodali jen obtisk. Vlaječky jsou vteřiňákem slepené ze špendlíků a plechu z čajové svíčky, potah tvoří výše zmíněný obtisk. Špendlíkové žerdě dostaly nátěr khaki. Pro vlaječky jsem na příslušných místech předvrtal otvory a práce zakončil zalepením tohoto svérázného výsostného označení do připravených otvorů.

Stavebnice v základu není špatná. Pomineme-li tvarové nepřesnosti, dané z větší části minimem ne zrovna povedené dokumentace, získáme celkem poznatelný model ikonického kusu čs. obrněné techniky. V případě, že budeme stavět bez úprav rovnou „z krabičky“, máme před sebou víceméně bezproblémovou práci na tři, čtyři večery.